Help me... Love me... (04)

Krev…
Stékala mi po těle jako připomínka, jak je život pomíjivý…
Karmínová tekutina, jež mi lepila vlasy k sobě a špinila oblečení.
Slyšela jsem kroky. Vzhlédla jsem.
Proč?!
„Opět se tě ptám, jestli…“ zaslechla jsem jeho hlas.
„Ne! Já ho nezradím!“
„Vždyť o tvoji věrnost ani nestojí…“
Poprvé za celé týdny jsem zase měla slzy.
Proč? Říkal pravdu. To na tom bylo to nejbolestivější. Pohlédla jsem mu do očí.
Pravdu…
„Já… já to vím, ale miluji. A kdo miluje, ten odpouští…“
„Proč ho nezabiješ, bylo by to tak snadné…“
„Nemůžu! Chápeš?! Nemůžu!“ přes slzy jsem už skoro neviděla, ale věděla, že se na mě dívá.
Potřásla jsem hlavou.
„Vzdej to! Já neustoupím! Můžeš mě zabíjet, zaprodat mou duši peklu, ale já ho nezradím. Nebudu se dívat, jak umírá… Jak ho zabíjím…“ řekla jsem rozhodně. Nechtěla jsem, aby viděl moji zranitelnost.
„Škoda, myslel jsem, že změníš názor… Máš ještě tři týdny. Pak…“
„Pak co?“
„Pak ho zabiju sám.“
Odešel. Ani se neohlédl. Sotva jsem si byla jistá, že jsem sama, sesypala jsem se. Plakala jsem, křičela, ale bylo to k ničemu. Nikdo mě neslyšel. Myšlenky se mi ubírali pouze jedním směrem. Přála jsem si, aby mě miloval, aby mě zachránil, i když jsem věděla, jak je to nereálné, přála jsem si…

Help me, love me…

V tu chvíli jsem se rozhodla. Příjmu to, ale umře někdo jiný.

„ÁÁÁÁChjo, to je nuda… už budeme končit?“
„Sklapni Naruto! Nikdo se tě na nic neptal!!!“ seřval mně Kiba.
„Když já už chci dom-“
„To chceme všichni,“ přerušil mě Shikamaru svým znuděným tónem…
Po chvíli už mě přestalo bavit a tak jsem se od nich odpojil a tiše propátrával území.
Přemýšlel jsem o těch papírkách, co mi poslední dobou chodí…
Přemýšlel jsem, čí vtip to může být… napadal mě jenom jeden člověk…
Z kapsy mi najednou zase vypadl onen známý papírek s nápisem:

Help me, Love me…

Konohamaru, až se mi dostaneš pod ruku…
„Hej! Naruto! Dem domů!“
Nadšeně jsem se otočil a běžel za svými kamarády, zatím co papírek se lehce snášel na zem…

Byla noc. Hluboká noc. Mraky se líně proháněli po černém nebi a měsíc osvěcoval krajinu. Jen jedna osoba rušila tohle bezchybné mrtvé ticho. Kunoichi obalená celá v černé látce.

Tiše jsem se plížila jeho domem. Věděla jsem, kde má ložnici.
Otevřela jsem tiše dveře, tasila kunai. Tiše, jako bych byla vzduch, nebo pouze výplod jeho fantazie.
Když spal, byl tak sladký… šla jsem blíž.
Neodolala jsem. Zajela jsem prsty do jeho vlasů a dál jsem přejela po jeho bezchybné tváři a ž k jeho nádherným rtům. Vždycky jsem si přála ochutnat… ale teď to nešlo. Měla jsem svůj úkol.
Napřáhla jsem se. Ruka mě ale neposlouchala a bezděčně mi spadla zpátky k tělu.
Doufala jsem, že se probudí, že mi v tom zabrání...
Zajela jsem mu rukou pod tričko, kde tepalo jeho srdce.
Už mu nešlo odolat.
A já neodolala a lehce jsem se svými rty dotkla těch jeho. Tep se mi zrychlil, pocítila jsem lehké šimrání v břiše. Odtrhla jsem se. Rázem ten nádherný povznášející pocit přestal. Najednou jsem cítila zase gravitaci, vzduch… a svůj úkol. Ukápla mi slza.
„Promiň…“ zašeptala jsem a znovu jsem napřáhla. Tentokrát to už musím zvládnout. Musím, prostě musím! Bodla jsem. A doufala, že mi můj plán vyšel, ale…
Vystříkla krev…
Stál za mnou, u krku mi držel kunai a jeho rty byly u mého ucha.
Zbraň se mi maličko zařízla do kůže.
Pod látkou stékal pramínek krve.
Byl ke mně tak blízko, že jsem slyšela i jeho dech, jeho teplo.
Ukápla mi slza. Takhle to být nemělo…
„Co po mě chceš a proč ses mě pokusila zabít?“ zašeptal.
Cítila jsem jeho ostražitý pohled, jakým si mě prohlížel. Kdybys tak věděl…
„Přišla jsem si pro smrt,“ řekla jsem co nejlhostejnějším hlasem. Nechápavě se na mě podíval.
„Chci zemřít tvou rukou,“ řekla jsem tiše, ale věděla jsem, že to slyšel.
Zatnul zuby a svaly na ruce držící kunai se napjali.
„To není vtipné.“
Řekl mi šeptem, který mě jakoby paralyzoval.
„Ne, to není… prosím, zabij mě!“
Přešel dopředu tak, aby se mi mohl dávat do tváře zakryté černou látkou. Kunai však stále nepouštěl.
Podíval se mi do očí, nebo tam, kde oči tušil.
Jeho pohled se změnil. Připlížil se ke mně blíž. Nemyslela jsme si, že by mě zabil, ale on to nejspíš udělá…
„Promiň…, že jsem nedokázala být pro tebe dost dobrá.“
Doplnila jsem větu, kterou jsem začala. Chtěla jsem umřít jeho rukou. Bylo to moje poslední přání.
Další slzy se vpily do černé látky kryjící mi obličej.
Věděla jsem, že mě nepozná, jediné, co pak bude dokazovat, co se tady stalo, bude krev a moje tělo… napřáhl se. Nedokázala jsem se dívat, co bude dál. Zavřela jsem oči a očekávala úder. Ten ale nepřicházel.
Strhl mi spodní díl masky.
Ucítila jsem něco, co si hraje s mými rty… otevřela jsem oči. Líbal mě. Vášnivě a zároveň jemně.
Nešlo mu odolat. Chytil mě kolem pasu a přitáhl blíž. Hrál si s mými vlasy.
Dala jsme mu ruce kolem krku, prsty zajela do jeho neposedných vlasů a nechala se unášet vlnou vzrušení a vášně. Začal mi rozepínat černou látku. Najednou jsem si uvědomila, že to nejde. Konečně mi došlo, co se stalo.
Došlo mi, že nemůžu. Odtrhla jsem se od něj. Od jeho božské vůně a vlasů. Od jeho rtů, bytosti.
„Promiň,“ šeptla jsem. Smutně se na mě díval.
„Pokud mě nezabiješ, nemám co zde více dělat.“ Řekla jsem a chtěla vyskočit z okna. Na poslední chvíli mě chytil za ruku a naposledy políbil.
Jemně, smutně, vášnivě a krásně. Bohužel nic nemůže trvat věčně.
Odstoupil.
Pochopila jsem. Musela jsem jít. Vyskočila jsem na parapet a věnovala mu poslední pohled. Naposledy jsem se podívala do jeho jasně modrých očí.
„Sbohem, je mi líto, že jsem nezemřela tvojí rukou. Už se víc neuvidíme…“
„Sbohem,“ řekl mi, „ nezapomenu…“
Zbytek jsem neslyšela. Vyskočila jsem z okna a vracela se za svým věznitelem.
Vracela jsme se pro jistou smrt.

Přejel jsem si prsty po rtech. Vybavila se mi její vůně. Vůně pomerančů, čokolády a skořice… nešlo na ni zapomenout, stala se mou součástí.
Otevřel jsem oči a podíval se na zářící měsíc.
Připomnělo mi to jednu větu z Jiayirových románů.

„Jejich první polibek byl nezapomenutelný.“

Usmál jsem se. Tentokrát se trefil.

„Jemný, vášnivý, hřejivý…a také poslední.“

Úsměv mi z tváře zmizel. Podíval jsem se směrem, kterým zmizela, ale neviděl jsem nic kromě tmavé roušky noci.
„Nedovolím, aby byl poslední.“ Řekl jsem a uvědomil si, že jsem právě složil slib.
S myšlenkami na ni jsem si lehl do postele a doufal jsem, že se mi o ní bude zdát…