Super Sestry 21

Tokime : Vešli jsme do trénovací haly, jenže já teď nebyla připravená na trénink. Ta zpráva je příšerná. Jak se mam jentak smířit s tím, že Rinkimiriho nemůžu přivolat, když ho potřebuju? Pein to má dobře naplánovaný. Když Meshiki utekla, potřeboval u mě mít jistotu, že neuteču a kdybych utekla, použije Rinkimiriho proti mně a zabije mé přátele i mě samotnou. Nevím co všechno o něm ví, ale pokud budou vědět víc než já, je možné, že by s ním dokázali zničit celou Konohu. Sama neznám jeho pravou sílu, už když jsem ho získala, tak mi řekl, že jeho pravou sílu nikdy nedokážu použít, že jsem na to moc slabá. Mého démona zná jen starší generace ninjů a je i dobře, že mladí o nich moc neví, protože by je chtělo více nebezpečných ninjů. Jenže teď je mi tohle uvažování celkem k ničemu.
„Tak co bude,“ bouchl Kisame se Samehadou o zem. Slyšela jsem její krvežíznivost, ikdyž nešla po mé krvy, ale chakře, stejně to byl nepříjemný pocit a navíc stejně kouše sviňka malá. K ničemu jsem se neměla, a tak Kisame začal. Nejdřív jí nechal zavinutou a pouze mě s ní mlátil. Uhýbala jsem, ale moje mysl nebyla tam, kde měla bejt a to byl celkem problém. Skoro vůbec jsem na něj neútočila, utíkala jsem jak krysa.
„Hee? Minule to byla větší zábava,“ vzdychl si a zasáhl mě přímo do břicha. Letěla jsem vzduchem, jako holubička, ale místo toho abych se rozplácla na zdi, jsem se obrátila ve vzduchu a zastavila rychlost nohama o zem. Cítila jsem, jak se mi pálily podrážky. Jedna rána a mam jazyk na triku, nejsem ve svý formě. Udělala jsem ruční techniku a zhluboka se nadechla.
„Katon: Karyuu-Endan,“ z úst jsem vydechla neuvěřitelné množství ohně přímo na Kisameho. Po technice jsem se chytla za stehna a snažila pobrat dech. Sakra, co to se mnou je? Když zmizel kouř, viděla jsem Kisameho stát jen s malými popáleninami. Jak to? Mělo ho to pořádně sejmout! Když jsem mu viděla pořádně do obličeje, zahlédla jsem úsměv.
„Ty se směješ? Proč se takhle chováš? Baví tě trpět, nebo co?!“ křičela jsem.
„Ne, jenom mě baví dobrý boje a tuhle techniku jsi mi ukázala poprvý... Moc se mi líbí,“ rozbalil Samehadu. Ne dnes ne, nemám žádnou energii, jestli mě dvakrát zasáhne, bude konec. Jen jak ji vidím, chce se mi zvracet. Podívala jsem se na nohy a možná se i modlila. Chtěla jsem zvednout oči od země, jenže jsem zahlédla stín za mnou. Než jsem se stačila otočit, jsem letěla přímo do zdi. Oči byly zavřené, srdce sevřené a moje tělo plné strachu z bolesti. Rána....... cítila jsem jak za mnou seď praská a já padám dolů na tvrdou zem. Proboha nejsem superman! Tohle je na moje tělo neskutečná zátěž. Nejen že se nezlepšim, ale ke všemu se zničim. Oči byly pořád zavřené, nechtěly vidět, co se děje, nebo bude dít, možná se bály víc než tělo. Nakonec jsem je ale stejně oteřela. Krev, moje krev byla okolo, celkem děsivý pohled. Kisame byl kus ode mě. Začala jsem se zvedat, jenže ikdyž vůle křičela vstaň, tělo neposlouchalo a dělalo si, co chtělo.
„Vstávej!“ zakřičela jsem sama k sobě. Kisame se překvapeně podíval. Ikdyž jsem byla v bídném stavu, stejně jsem si dokázala stoupnout. Nechápala jsem to, byly to jenom dvě rány, dobře ta druhá byla celkem krutá, ale přesto... měla bych být schopná bojovat jen s menšími problémy, ale není to tak. Sleduju svoje ruce, třesou se a to mě ani nebolí. Celé tělo se mi kymácí ze strany na stranu a to cítím, že vě mě ještě chakra je, tak co se to děje?
„Ty víš co se mnou je, že jo?“ pohlédla jsem na Kisameho.
„Ano, vím,“
„Díky Peinovo pečeti, se ti odebírá chakra a energie. Je to proto, abys se naučila bojovat s tím co máš a až budeš potřeba, chakru ti brát nebude a ty budeš ničící zbraň,“ usmál se.
„Vidím, že ti to příjde k smíchu,“
„Ne, vůbec ne, jenom mi příjde vtipný ten výrazný pokles tvé síly,“
„Ale to je přesně ono,“ zaksichtila jsem se. Jak mi tohle Pein může dělat? No vlastně jednoduše, jsem jeho majetek, takže si se mnou dělá co chce. Já to ale nezvládnu, musím za ním. Šla jsem k bráně, ale Kisame si přede mě stoupl.
„Jestli za ním chceš jít, tak až po tréninku, Hidan tady není, takže tě mam na oba tréninky,“..... To ne! Doufala jsem, že si dám alespoň pauzu, než půjdu trénovat s tím idiotem, ale on musí být pryč. To je snad poprvé, co bych chtěla, aby tu byl.
„Já takhle ale nevydržim!“ obešla jsem ho.
„Tak hele, mám rozkas s tebou udělat oba tréninky, takže když půjdeš pryč, bude to můj problém. Tak se hezky vrať na svý místo a bojuj,“ chytl mě za rameno.
„Promiň Kisame,“ otočila jsem se, dala ránu do země a z ní se dělal jeden velkej kráter, než stačil Kisame cokoliv dělat, bežela jsem za Peinem. Vlítla jsem do jeho pokoje a vůbec nevypadala vřele.
„Jak jsi mi mohl odepřít Rinkimiriho?!“ křikla jsem.
„Je to jenom taková malá pojistka, kdybys náhodou chtěla utéct jako tvoje sestra,“
„Tak jsi si jí měl jentak pro pojistu radši zabít, aby ti nezdrhla.... Tak moment, na začátku jsi říkal, že nás klidně zabiješ, ale ty jsi nás nemohl zabít,“
„Máš pravdu, ale zároveň taky ne. Nemohl jsem tě zabít rovnou, protože v sobě máš právě toho démona, až když by jsme byli všichni připraveni ho z tebe vysát, tak to bys potom umřela,“ všechno mi objasnil.
„Jasně, ale lepší než je z nás vysát, pro tebe bylo, je nechat v našich tělech, protože je umíme dobře ovládat,“
„Přesně tak,“ kývl. To je opravdu skvělá představa, že kdykoliv se mu zlíbí mě může zabít. Ucítila jsem bolestnou ránu na hlave a potom tmu. Už mě přestává bavit, aby mě furt někdo omračoval. Otevřela jsem oči a místo toho, abych se probrala u sebe, jsem byla znovu v trénovací hale a mířilo na mě velké množství vody. Tělo se teď probralo, takže jsem se ani nedivila, že jsem tomu nijak neuhla. Jenže voda mě nespláchla, ale pohltila. Okolo mě se udělala koule z vody. Sakra, jsem mimo, jak může bejt Kisame tak krutej? Vím, že mi má dát do těla, ale vždyť jsem se teď probrala. Mám něco málo dechu, takže mysli Tokime. Mám dvě volby, buď použiju vodu a protrhnu si tim cestu ven, nebo si to tím taky pěkně zhoršim. A nebo použiju blesky a nejspíš se zabiju, ale uvolnim. Moc dechu už nemám. Dobře. Soustředila jsem se a nechala projet blesky po celém mém těle. Voda se rozlila po zemi a já sotva dýchala. Nečekala jsem, že to bude tak bolet. Oči mi těžknou, skvělý, konečně tady od toho budu mít pokoj, hlavně abych se už neprobudila.....
„Dobré rankoo,“... rychlostí blesku jsem si sedla a vytřeštila oči, jakej dement tohle řekl. Rozkoukala jsem se.
„Ne,“ plácla jsem se do palice. Jak to, že tu furt jsem? Podívala jsem se ke dveřím, kde skákal Tobi, stál Deidara, Kisame, Kakuzu a vzadu za nimi jsem zahlédla i Itachiho.
„Holka, ty umíš vyděsit,“ zasmál se Kisame.
„Co tu všichni děláte?“ nechápala jsem je.
„Co tu děláme? Vždyť jsi málem natahla brka,“ objasňoval Deidara.
„No a?“
„No a?“ zopakoval znovu.
„Budeš po mě furt všechno opakovat?“
„Prostě jsme čekali, co s tebou bude,“ řekl Kakuzu.
„Vy jste se zajímali, jestli vytuhnu, nebo ne?“ tázavě jsem si je přehlédla. Tobi vypadal jak Barbie v rozpacích, Deidara uraženě, Kisame.... noo ten se tlemil a Itachi bezeslova odešel. Tak to jsem se toho moc nedozvěděla, ale jasně to vyplývá.
„Tak díky,“ jemně jsem sčervenala.
„Ale, to nemáš vůbec záč,“ sedl si ke mně Tobi a chytil okolo ramen. Zvedla jsem ruku sevřenou v pěst a vypadala dost naštvaně. Dala jsem mu ránu, odlítl na chodbu a běžel pryč, ostatní ho jen nechápavě sledovali.
„Tak fajn, my už jdem,“ začal je vytlačovat Kakuzu.
„Kisame, můžeš na chviličku?“
„Hmm,“ zalezl dovnitř a zavřel.