Tajemné

Za dveřmi stálo ve veliké místnosti asi třicet lidí a všichni si teď nově příchozí zvědavě prohlíželi.
„Vás sedm,“ promluvil Gonruo na skupinklu lidí, „mají na starost ti tři, kteří jsou teď v Luyi. Prosím, počkejte vedle v místnosti.“
Všech sedm, na které feudálův rádce ukázal se zvedlo a beze slova opustilo místnost.
„Dál,“ pokračoval Gonruo, „prosím vás čtyři, aby předstoupilo,“ ukázal na další skupinku lidí.
Čtyři vysoce postavení vojenští důstojníci udělali krok vpřed.

„Jak je to ještě daleko?“ Zahalekal jsem na postavu, která se mi doslova ztrácela v podrostu.
„Nevím…“ Ozvalo se. „Byakugan není měřič vzdáleností.“
Pouze jsem zavrtěl hlavou a snažil se popadnout dech. Po chvíli jsem se konečně přinutil k dalšímu pochodu. Zdálo se mi, že se mi Neji stále více ztrácí v lese. Abych se ujistil, že mě ještě slyší, zařval jsem. „ A co tvůj přirozený odhad?“
Zastavil se. Pak se na mě otočil. „Tvrdil jsem snad někdy, že mám přirozený odhad?“

Satééé!
Takže tohlento je série v přímé návaznosti na "Kdo jenom ksakru jsi?". Snad se vám bude alespoň trochu líbit.
Další díly by měli vycházet vždy první den v měsíci. Něco mezi 19-20 hodinou.
Mimochodem vždy patnáctého v měsíci začne vycházet úplně nová série bez jakékoli navaznosti na tuto. Snad jsi najdete čas a přečtete jsi i ji. Arigato a Itadakimasu!

01-Objevení nejnovější hrozby!

Naruto vtrhl do kanceláře Hokageho s mrtvolou na rameni a hned se rozkřikl po místnosti.
„Bábi Tsunade! Musím ti hned něco říct!“

[i]Byla noc. Měsíc osvěcoval jednu část Konohy. Dívka seděla na střeše a čekala na svůj čas. V domě pod ní zhaslo poslední světlo a dívka vyrazila za svým cílem. Pořád se ohlížela, jako by se bála, že jí někdo uvidí. Přidala do kroku a běžela, dokud se neobjevila před budovou hokage. Vyskočila na střechu a zaklepala na okno. Nechtěla riskovat, že někoho potká. Hokage se otočil na židli a pokynul jí, ať vejde. Dívka tedy vešla do místnosti. Muž si jí pozorně prohlížel.

****** Vím, že než se setmí, zemřu.
****** Nic nevíš jistě.
****** A proto… Nechceš pomoct?
****** Nikdo to nedokáže…
****** Vždycky je tu někdo, kdo ti pomůže. Nezapomeň.

Ráno se Hinata probudila a právě se chystala ke svému ranímu rituálnu, což bylo poslaní vzdušného polibku jejímu plakátu Šmidli Boys. Ale když otevřela oči, byla jako v úplně jiném světě, kde bylo vše pra-vo-ú-hel-ně seřazeno. Nejdříve jí napadlo: Možná mi tu máma uklidila. Potom: Mžert. Pak zase: Co se asi v noci stalo? A pak: KDE JSOU MÍ ŠMIDLI BOYS?!
Ať hledala jak chtěla, Šmidli Boys nikde. Dokonce se podívala i do koše, jestli její mámu něco hrozného nenapadlo, ale v něm byly jen poskládané papíry, taky úplně pravoúhle.

„Neji! NEJI! Si tam?!“
Neji sa zobudil celý prepotený a zmätený. V hlave mu hučalo a celé telo ho bolelo. Vôbec si nepamätal, čo sa mu snívalo, ale jedno vedel naisto. Nebolo to nič príjemné.
BUCH! BUCH! BUCH!
„Neji nespi, preboha, toľko! Viem, že si tam. Máme pohotovosť.“

Ten-Ten? Pohotovosť? Čo sa deje?

Rozehřívající se srdce

Akari se probudila na něčích zádech. Rozespale okolo sebe mžourala a nespokojeně se zavrtěla.
„V pořádku. Nic se neděje,“ otočil k ní hlavu Kakashi a lehce si jí na zádech nadhodil. „Můžeš ještě spát, jestli chceš.“
Nevěděla ani proč, ale taková varianta jí přišla nejlepší a položila hlavu zase zpátky na jeho rameno. Dlouho necítila lidské teplo a tohle ji tak uklidňovalo.
Upadla opět do bezesného spánku.

pls čtěte

Ták, je tady můj druhej pokus o FF doufám, že se taky bude líbit Akorát začátek je mírně divnej, páč u tý bitky je to na můj vkus moc spisovný Ale tak snad to překousnete :)

„Pane, je to opravdu dobrý nápad poslat tam ji?“ zeptá se s obavami v hlase Kabuto svého pána.
„Pochybuješ snad o mých rozhodnutích?“ podívá se na Kabuta s vražednym výrazem Oroxich.
„Já...ne pane, omlouvám se“ mírně se ukloní a poodstoupí.

Sakura dopadla do postele a tvář si schovala do dlaní. Cítila se mizerně a k tomu ještě ta bolest břicha. Dobře věděla, že ji stres ubližuje, ale teď si nemohla pomoct. Jímal ji strach, jak o její dítě tak i o Naruta. Nejspíš už to ví.

Otevřela oči a rozhlédla se okolo. Všude bylo ticho. Nikde nikdo. Vylezla z postele a posadila se na ní. Všechno bylo poházené, jak to včera nechala. Skousla si spodní ret. Nechtělo se jí uklízet, ale měla by. Vylezla z postele vzala si mikinu a dala se do uklízení, aby to měla rychle za sebou. Po půlhodinovém úklidu sebou plácla na postel. Ozvalo se zaskřípění dveří. Natočila hlavu ke dveřím.
„Co potřebuješ Konan?“ zeptá se unaveně.
„No s Peinem máme misi a jinak jsou všichni pryč…Zvládneš to tu sama?“ zeptala se.

„Kdo sakra jste!?“vyhrkla vytočená Hanaya.
Tsunade nesouhlasně zavrčela a pokynula Shizune i s návštěvníkem, aby přišli blíž. Oba přistoupili.
Muž zavalitější postavy a velice dlouhými vousy se postavil na vhodné místo, aby na něj bylo vidět.
Všichni si ho prohlédli. Měl sympatickou tvář a trochu se pousmál, když uviděl všechny ty zvědavé pohledy.
„Jmenuji se Shiwa, Hanaya-sama,“ představil se a hluboce se jí uklonil.
Nejdříve se překvapeně zasekla, ale pak se její obličej opět zkřivil do vzteklého úšklebku.

„Proč na mě tak zíráte?“ zeptala se Kimm Yamata, když kompletně dokončila léčení.
„Jen tak,“ pokrčil ledabyle rameny, ale na tvář se mu znovu vloudil potutelný úsměv.
„Co je!“ vyštěkla na něj. „Proč se zase usmíváte?“
„Je zakázáno se smát?“
„Když má někdo tak přiblblý smích tak ano,“ sjela ho a postavila se na nohy.
Následoval jejího příkladu. Podrbal se na hlavě a chvíli se na ni mlčky díval.
Civěli tak na sebe alespoň minutu, než se v Kimm začala pomalu, ale jistě vařit krev.

Zase byl týden pryč. Sora zase začala pracovat pro Hokageho. Právě teď místo misí suplovala jako učitelka na akademii ve třídě Konohamara.
„Dneska budeme venku trénovat hod shurikenem.“ Oznámila jim jednoho dne ráno. Všichni se brbláním vypařili ven. Sora se spokojeně usmála a vyšla za nimi. Ráda trénovala novou generaci Konohy.
„Ty dneska učíš?“ ozvalo se vedle ní.
„Uhm, jo. Dneska ještě jo. Zítra už mám jinou misi, Kurenai.“ Pousmála se.
„Vidím, že z tebe mají respekt. Z Iruky ho nemají.“ Přisedla si k ní.

Taya se pokusila vstát, ale nehleděla příliš na to, že i v blízkosti jejích nohou se nachází známé kulaté plody a opět přepadla na záda a přitom několik kusů ovoce rozmačkala. O to se však rudovlasý mladík vůbec nestaral. Místo toho rychle poklekl k culíkatému děvčeti.
„Jsi v pořádku?“
„Toho ovoce je škoda,“ špitla a rozhlédla se opatrně kolem. Pousmál se, vzal ji za ruku a vyzdvihl na nohy.
Uklonila se, jak bylo zvykem. „Arigatou, cizinče.“
„Říkej mi Gaara, prosím,“ požádal ji.

Otevřela oči a vedle sebe viděla jeho. Usmála se pro sebe. Vstala a rozhodla se udělat snídani.Po cestě potkala Itachiho.
„Ohayo Liam.“ Usmál se a pokračoval ve své cestě.
„Ohayo.“ Špitla a dál pokračovala v cestě do kuchyně.
Usmívala se na všechny kolem kterých prošla. Brala je jako svou rodinu.

V kuchyni narazila na Sasoriho. Seděl u stolu a četl si. Pousmála se. Sasori byl jako její náhradní otec tady.
„Dobré ráno Sasori.“pozdravila a prohlížela zásoby.
„Ahoj Liam.“ Zvedl hlavu od časopisu a usmál se.

Běžela jsem celou cestu za ním. Nezpomaloval a já už měla dost.
„Hej!“ zakřičela jsem na něj.
„Co zase chceš?“ zabručel.
„No, za jak dlouho tam budeme?“
„To ti neřekli? Za dva nebo tři dny.“ Pokrčil rameny.
„Děláš si srandu?“
„Ne, proč?“
„Tak dlouho?!“
„Nádech, výdech. Nádech, výdech.“ Kakashi se pokoušel uklidnit. „Ano, tak dlouho!“
„Chjo, nemusíš na mě křičet!“
„Kdo na tebe křičí?“
„Ty!“
„Já?“

Musela být ticho, nikdo jí nesměl vidět. Černovlasý muž se porozhlédl po okolí a zastavil se pohledem na Kameko. Zmateně se na ní díval, ale radši stočil pozornost ke svému partnerovi. Oddechla si a začala poslouchat o čem se ti dva baví.
„Kisame, za chvíli by tu měli být ostatní, ale nevím u které brány. Prosím tě běž k té druhé. Kdyby nepřišli sem jdu k druhé ano? Počkejte tam když tak na mě.“ Kisame přikývl, vzal svůj meč a vydal se na druhou stranu k druhé bráně.