Nikdy neztrácím naději - 7.díl

„Jak je to ještě daleko?“ Zahalekal jsem na postavu, která se mi doslova ztrácela v podrostu.
„Nevím…“ Ozvalo se. „Byakugan není měřič vzdáleností.“
Pouze jsem zavrtěl hlavou a snažil se popadnout dech. Po chvíli jsem se konečně přinutil k dalšímu pochodu. Zdálo se mi, že se mi Neji stále více ztrácí v lese. Abych se ujistil, že mě ještě slyší, zařval jsem. „ A co tvůj přirozený odhad?“
Zastavil se. Pak se na mě otočil. „Tvrdil jsem snad někdy, že mám přirozený odhad?“
„No…“ Začal jsem přemýšlet. „Když jsme vyrazili směrem k Deštné?“
Viditelně zaváhal. „To teda netvrdil…“
„Ale jo, tvrdil jsi to. Když jsem se tě ptal, kolik je to do Deštné, tak jsi říkal, že podle tvého přirozeného odhadu tam budeme tak za dva dny. A už jdeme čtvrtý den ostrého pochodu a pořád nic!“
Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale pak si to nejspíš zase rozmyslel. Jenom mávl rukou a jal se monotónně šlapat dál.
Na nás obou už byla viditelná ponorková nemoc. Pořád jenom jít a jít, vedle jednoho člověka a jenom s malými přestávkami a rychlým spánkem… Ne, nic příjemného. Poslední dvě hodiny jsem navíc měl chuť ctihodného Hyuugu uškrtit a hodit do škarpy. Čím větší úsek jsme ušli, tím se tato touha zvětšovala. Snažil jsem se na to nemyslet, ale znáte to… Čím víc se snažíte, tím víc vám to leze na mozek.
Po nějaké té další minutě a ušlých krocích se můj společník opět zastavil. „Co kdybychom si odpočinuli?“
„Dobrý nápad…“ Vydechl jsem a s těmito slovy jsem se zhroutil do trávy. Jé, taková pohodička…
„Mám dojem, že už bychom tam měli brzo dojít.“ Řekl Neji a také se posadil. Pak vytáhl z batohu lahev s vodou a zhluboka se napil.
„To doufám… Jinak by mě to úplně zabilo. Víš, jak mě bolí nohy?“ Postěžoval jsem si. Byla to řečnická otázka, ale Neji na ní přesto odpověděl.
„Vím. Nezapomeň, že jsem šel celou cestu před tebou.“
Chvíli jsme mlčeli a zírali do nikam. Pak opět promluvil on.
„Ach jo… Celý tohle mi přijde jak z nějakého špatného filmu. Mladík se vydá se svým hloupým společníkem zachránit svojí krásnou sestru před zlounem. Ty jsi mladík, já jsem hloupý společník a zloun je Deštná. Putují dlouho, předlouho, až dojdou kamsi…“
Přikývnul jsem. „Jo… Až na dvě věci – není jisté, jestli tohle bude mít happy end a chybí nám dáma v nesnázích.“
„A ještě jednu věc – já nejsem hloupý.“ Dodal Neji a odfrknul si. „Půjdeme?“
„Už?“
Najednou Neji ztuhl. A přesně v ten okamžik se ozval výkřik. Dívčí, ječivý, hlasitě se nesl lesem.
„Říkal jsi něco o dámě v nesnázích?“ Zeptal se mě jen tak mimochodem Neji a okamžitě vyskočil na nohy.
Okamžitě jsem se také vzchopil a oba dva jsme bleskově vyrazili k místu, kde jsme předpokládali výskyt původce onoho křiku. Nebylo to příliš daleko, ale pro jistotu jsme zastavili před velkým keřem a schovali se za něj. Neji aktivoval Byakugan.
Opět jsem mu do ucha zašeptal tu provařenou a už stokrát řečenou otázku. „Co vidíš?“
„Je to žena. Počkat, ne, není… Jenom dívka. Může být o pár let mladší než mi, ale nejsem si jistý. Stojí v bojové pozici, v ruce má kunai a na sobě čelenku Deštné. Jenom netuším, proč křičí. Nevidím žádného nepřítele.“
Napadla mě děsivá myšlenka. „Není třeba ten nepřítel za námi?“
Neji si povzdechl. „S byakuganem vidím i dozadu.“
„ Jděte ode mě pryč! Nechte mě!“ Zakřičí opět dívčina.
„Mává kolem sebe rukama, jako kdyby kolem ní létali nějací duchové.“ Okomentoval to můj společník.
„A není třeba v genjutsu?“ Odpověděl jsem.
„Ale to bychom to viděli i my, ne?“
„Pokud by s námi útočník nepočítal, tak ne. Genjutsu se může dost dobře vztahovat jenom na ní.“ Snažil jsem se dělat chytrého.
„Možná máš pravdu… Co uděláme?“
Moji odpověď opět přerušil křik dívky. „Nechte mě! Prosím, nechtě mě! Já nechci…“ Zněla skoro plačtivě. „ Je to moje první mise…. Já nic neudělala… Nechte mě…“
Chtěl jsem mu odpovědět, abychom vypadli a nechali ji na pospas osudu. Ale ten její hlas… Bylo mi jí líto.
„Pomůžeme jí.“ Řekl jsem s rozhodným hlasem.
„Cože?“
„Pokud je opravdu z Deštné, mohla by nám říct, jestli neví něco o mojí sestře…“
„To se mi moc nezdá.“ Mračil se Neji. „Myslíš, že takové škvrně jako ona může něco vědět? A není na první misi trochu moc stará?“
„To neřeš. Risk je zisk.“ Odbyl jsem ho a s těmito slovy jsem vyrazil kupředu. Rychle jsem oběhnul keř a vlastníma očima prozkoumal situaci.
A opravdu… Byla to ještě dívka, mohla být tak o rok mladší, než já. Měla hnědé oči i vlasy, které nebyli příliš často stříhané, dlouhé zhruba po lopatky. Klečela na zemi a vypadal zoufale. Mávala kolem sebe tím kunaiem, jako by se snažila probodnout neviditelné nestvůry ve vzduchu. Kolena i ruce měla špinavá, jako by se snažila několikrát zvednout a nepovedlo se jí to.
Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se k ní rozeběhnul. Za sebou jsem zaslechl tlumené nadávání a potom dusot nohu. Zdálo se, že mě Neji následuje.
Dívka ani nezvedla hlavu, zdálo se, že mě vůbec nezaregistrovala. Dotknul jsem se jejího ramene.
A najednou… Uviděl jsem to a podlomila se mi kolena. Kolem ní létali takové zvláštní čáry temnoty. Vydávali zvláštní zvuky a každou chvíli se v nich objevila přízračná, zeširoka otevřená ústa. Přibližovali se.
Pohlédl jsem na ní. Měla na těle mnoho šrámů a krve, ovšem nesedělo mi to. Vždyť předtím nic… Aha. To musela být součást genjutsu. Ale ty stvůry byli zatraceně reálné. Kdybych nevěděl, co to doopravdy je, asi bych s křikem utekl. Naštěstí jsem si zachoval chladnou hlavu a zavrčel. „Kai.“
Chvíli se nic nedělo. Bylo to několik mučivých okamžiků strachu… Ale potom nestvůry zmizeli. Dívka však pořád měla hlavu v dlaních a vzlykala.
„Hej.“ Drcnul jsem do ní. „Už je to v pořádku. Jsou pryč.“
Neji už stál za mnou a znepokojeně si prohlížel okolí svou oční technikou. Dívka však stále nereagovala.
„Hej, jsi v pohodě?“ Zakřičel jsem jí do ucha a přikleknul si vedle ní. Ona konečně zvedla hlavu a pak… Bouřlivě mě objala. „Díky…“ Zašeptala.
Potom se na mě podívala a zatvářila se překvapeně. Bleskově mě odstrčila a už drsňáckým hlasem vykřikla. „Kdo jste? A co tu chcete? “
Neji se znuděně zamračil. „To si poznala hned, ne? Jsme z Listové.“ S těmito slovy ukázal na mojí a jeho čelenku.
„A co tu chcete?“ Opakovala svojí otázku dívka.
„Zeptat se tě na pár věcí, slečno…“ Zakřenil se nepěkně Neji. „Třeba například na to, proč na tebe někdo použil genjutsu…“