Poslední z rodu ocasatých 8

Rozehřívající se srdce

Akari se probudila na něčích zádech. Rozespale okolo sebe mžourala a nespokojeně se zavrtěla.
„V pořádku. Nic se neděje,“ otočil k ní hlavu Kakashi a lehce si jí na zádech nadhodil. „Můžeš ještě spát, jestli chceš.“
Nevěděla ani proč, ale taková varianta jí přišla nejlepší a položila hlavu zase zpátky na jeho rameno. Dlouho necítila lidské teplo a tohle ji tak uklidňovalo.
Upadla opět do bezesného spánku.
Přišla k sobě až v noci. Uložili jí do měkké trávy v lese, pod hlavu jí dali něčí batoh a přikryli dekou. Zbraně našla hned vedle sebe.
Ležela s očima doširoka otevřenýma a sledovala koruny stromů nad sebou ztrácející se ve tmě.
Proběhl jí celý den před očima a Orochimaru se Sasukem v tomhle tichu byli světelné roky od ní. Měla tam zůstat. Měla ho zabít za to všechno, co jí provedl. Teď může jen doufat, že Sasuke odvede dobře svou práci.
Otočila hlavu a zadívala se na osobu sedící u ohně držící stráž.
Kakashi...připadalo jí, že se za těch deset let vůbec nezměnil.
Zvedla se, došla k němu a posadila se.
„Ahoj,“ usmál se přes masku.
„Ahoj,“ pokusila o totéž a po letech to bylo spíš jen letmé zacukání koutků.
„Jak ti je?“ zajímal se.
„Dobře. Jo...chtěla jsem se omluvit za to v tom lese u skrýše. Trochu mi ujely nervy,“ rozpačitě si třela kolena.
„V pořádku. Chápu to. Nebylo to pro tebe asi dneska lehký.“
„To ne. Ne každý den se dozvíš, že ti někdo sebral deset let života jen tak lusknutím prstu,“ mluvila tiše a hleděla do plamenů.
„To už je tak dlouho?“ podivil se Kakashi.
„Ano. Týden po tom, co jsme se tenkrát setkali poprvé,“ kývla Akari.
„Aha....ale ránu máš pěknou!“ zašklebil se a ostentativně si sáhnul na pravou tvář.
„Léta praxe!“ odvětila Akari a konečně se opravdově usmála.
„Úsměv ti sluší,“ sledoval ji Kakashi takovým zvláštním způsobem.
„Zase mne přivádíš do rozpaků,“ odvrátila obličej zpátky k ohni, aby si nemohl všimnout lehkého ruměnce na její tváři.
„A co teď chceš dělat?“ změnil téma jako tenkrát a nemohl zní spustit oči zrovna tak.
„Těžko říct,“ proplétala prsty svými vlasy.
„Můžeš se vrátit s námi do Konohy. Sice teď ještě putujeme do Skryté písečné předat důležité informace Kazekagemu, ale pak se vracíme,“ podíval se na ní s těžko skrývanou nadějí.
„To nepůjde,“ rezolutně zavrtěla hlavou.
„Proč se tak bráníš? Pomohla jsi konožskému týmu v nebezpečí hned dvakrát. Ostatní tě přivítají s otevřenou náručí. Nemáš se čeho bát,“ nechápal stříbrovlasý.
„Já ne, ale vy ano,“ špitla a sevřela ruce v pěst.
„Nic o mně nevíš, Kakashi,“ pokračovala, „Můžeš jen tušit. V den, kdy jsme se potkali, byl Orochimaru ještě členem Akatsuki a stejně tak i já, jako jeho dcera. Jsem vychovaná vrahy a sama jsem vrah. Nikdy mi to nedělalo problém a sám jsi to viděl. Potřeba tekoucí krve je něco jako součást mne, kterou nedokážu vysvětlit. Nemůžeš takto ohrozit svou vesnici, protože já jsem hrozba stejně jako zbytek mých bývalých partnerů. Stojíme každý na opačné straně barikády, která se tak jako tak jednou střetne. To, že jsme se tu sešli je jen zvláštní shoda náhod.“
Kakashi seděl a tiše jí naslouchal.
„Ale pokud jdete nejdřív do Pískové, půjdu s vámi. Potřebuji tam zjistit něco o svém strýci. Pak se rozdělíme,“ dokončila svůj monolog.
Kakashi stále nic neříkal a pořád jen hleděl do plamenů.
„Víš, že za to, co jsi mi tu teď řekla, bych tě měl přivést do Listové před soud jako každého ninju třídy S?“ řekl po delším přemýšlení.
„Vím,“ dívala se mu do očí a v těch jejích tancovaly ohňové odlesky a zároveň se utápěly ve smaragdovém moři.
„Možná budu jednou litovat, ale neudělám to. Chci tě ale varovat. Pokud někdy ohrozíš Konohu nebo její obyvatele, budu tě muset sám zabít,“ přelétl mu po tváři temný mrak.
„Platí!“ položila mu ruku na rameno, naposledy se mu podívala do očí a zvedla se na nohy.
„Jsem ještě unavená. Jdu spát. Zítra nás čeká dlouhá cesta,“ řekla, popřála mu dobrou noc a ulehla ke spánku.
Kakashi potajmu sledoval spící cizinku skrz oheň.
Nevyznal se v ní. Jeden den byla popudlivá a nezkrotná a druhý zase krotká jako beránek. Stále z ní ale cítil nehasnoucí nebezpečí jako kdyby si povídal s divokou šelmou, která může kdykoliv zaútočit. A možná to ho tak k ní přitahovalo. Byla jako magnet a nemohl přestat na ní myslet, i když ležela pár metrů od něj.

Ráno se vydali do Země Větru. Pospíchali mlčky a ticho prolínalo jen občasný odraz od větve stromu. Akari letěla jako poslední a snažila si vzpomenout na to, co jí Sasori tenkrát říkal o jeho prarodičích. Nemohla si vybavit jejich jména, ale byla si jistá, že když se po nich poptá, každý tam by měl vědět, o koho jde. Nic není rychlejšího než pověst zabijáka.
Naruto běžel před ní, ale pořád se na ní otáčel, aniž by si toho všimla. Pak najednou zpomalil až se dostal na její úroveň.
„Děje se něco?“ podívala se na něj.
„Ty...Akari! Nepotkali jsme se už jednou?“ zeptal se opatrně.
„Myslím, že ano, ale už je to dávno,“ kývla hlavou.
„Tenkrát jsi odnesla Sasukeho pryč. Proč jsi to udělala?“ mračil se.
„Nebyla to moje vůle. Musela jsem udělat to, co po mě chtěli,“ odpověděla tiše.
„Neměla jsi na to právo!“ začal se vztekat mladík.
„To neměla, ale Sasuke nešel nakonec z donucení. Dala jsem mu pak možnost výběru a vybral si. Měl bys akceptovat jeho volbu!“ přísně se na něj podívala.
„Já vím!“ sklopil hlavu a do tváře mu vnikl stín starého zklamání.
„Ale dovedu ho zase zpátky na správnou cestu!“ stín zmizel a vystřídalo ho pevné odhodlání.
Akari mlčela. Tušila, že jeho počínání je to nejmarnější, co ho mohlo kdy napadnout. Cesta msty je zdlouhavá a neoblomná.
„Ale chtěl jsem se zeptat...jak to, že máš na něj takový vliv?“ změnil téma a dotknul se svého břicha.
„Nevím. Vždy jsem dokázala vytušit nebezpečí na míle daleko, ale z tebe cítím, že mi ublížit nemůžeš. Je to zvláštní, protože právě vás se lidé nejvíce bojí,“ nakrabatila čelo.
„Máš pravdu. Nemohl bych ti ublížit, ani kdybych chtěl. Prostě to nejde. Něco mě drží,“ uvažoval nahlas Naruto.
Skákali vedle sebe a přemýšleli každý sám nad sebou.
„Stejně bych ti ale nechtěl ublížit,“ řekl nakonec Naruto. „Jsi mi navzdory všemu nějak sympatická a navíc jsi mi zachránila život,“ poškrábal se zezadu na hlavě a zasmál se.
Akari to překvapilo. Dívala se na toho blonďáčka a pocítila k němu něco jako ochranitelský pud.
„Taky nejsi k zahození,“ usmála se letmo a pokračovali dál.
Za dva dny se dostali k branám Skryté písečné a naproti jim přišel samotný Kazekage.
„Gaaro!“ vyhrnul se proti němu Naruto a podali si ruce.
„Vítám vás,“ uklonil se Gaara a se všemi se přivítal.
Pak přišla na řadu Akari.
„Zdravím vás, Kazekage-sama,“ stoupla si před něj a uklonila se.
Gaara zaraženě sledoval rudovlasou ženu v černém kimonu s fialovým pásem.
„Ty!“ najednou zasyčel a kolem Akari se zvednul písečný vír.
„Něco ti ještě dlužím!“ promlouval k ní temně a kolem ní se z víru začalo formovat písečné vězení.
„Gaaro! Ne!“ vykřikl Naruto, ale ten ho neposlouchal.
„Pamatuji si na tebe a chápu tvé rozhořčení. Tvůj démon už je pryč a tak už tě nemá kdo držet. Věř ale, že do této vesnice nejdu se špatným úmyslem!“ upřeně ho sledovala.
Měřili se zelenými pohledy a zkoušeli tak odhadnout sílu toho druhého.
„Kazekage-sama, teď není náš nepřítel. Je tu na mojí odpovědnost,“ přistoupil ke Gaarovi Kakashi.
Rudovlasý mladík ji ještě chvíli zamračeně pozoroval.
„Dobrá. Omlouvám se, pokud je tu s vámi, nic se neděje,“ kývnul nakonec.
Akari na jeho slova jen zvedla dva prsty kolmo k ústům a v mžiku se objevila těsně před ním.
„Děkuji za důvěru, Kazekage-sama,“ promluvila těsně vedle jeho obličeje.
„Mohla mě kdykoliv napadnout,“ uvědomil si Gaara, jak je nebezpečná, ale zároveň nějak věděl, že ne pro něj ani pro vesnici.
„Měla bys změnit oblečení. Tvůj styl příliš připomíná nepřátele,“ obrátil pozornost na její vzezření. „Má sestra Temari ti jistě pomůže, pokud tedy nemáš námitek.“
„Budu ti zavázána,“ kývla.
„Kakashi-san, následujte mne prosím do mé pracovny. Musíme probrat zprávy od vaší Hokage. O vás ostatní se zatím postarají moji sourozenci. Večer se zde koná slavnost a všichni jste srdečně zváni.“
„Paráda!“ zaradoval se Naruto a už viděl před sebou ty hory jídla.

Kakashi s Yamatem odešli s Gaarou a ostatní se odebrali za doprovodu Kankura a Temari do velkého domu, kde pro ně byly připravené pokoje pro hosty.
Sakury a Akari se ujmula Temari a pánské osazenstvo odešlo s Kankurem.
Večer se zase všichni sešli uprostřed vesnice, kde již byla zábava v plném proudu. Tancovalo se, popíjelo a bavilo se okolo nesčetně zapálených ohňů.
Všichni byli oblečeni do svátečních rouch a Naruto nemohl spustit oči ze Sakury, které to velice slušelo. Kakashi opět dorazil jako poslední v tmavě modrém oděvu vázaném podle tradičního způsobu v pase. Svou masku ale i tak neodložil.
„Vari, vari! Ztratil jsem se na cestě životem,“ omluvně se usmíval.
„Lžete! To už tu bylo!“ vystrčil na něj prst Naruto celý v oranžovém.
„Dobrá. Ale nejsem tu poslední,“ namítl Kakashi, „Kde je Akari?“
„Ta už tu byla,“ řekl Sai a na tváři mu naběhl lehký ruměnec. Kakashiho to velmi udivilo. Přeci jenom u Saie to bylo velmi neobvyklé.
„Sai, ty se červenáš?“ díval se na něj stejně nevěřícně Yamato.
„Jen lehký nával nevolnosti,“ snažil se indispozici marně zamluvit Sai, ale zrudnul ještě víc, když se podíval za Kakashiho rameno.
„Hledali jste mne?“ ozvalo se za Kakashim. Ten se otočil a zůstal omámeně stát.
Za ním stála nádherná žena. Byla oblečena do tradičního svátečního kimona s dlouhými, plandavými rukávy. Šaty měly krvavě rudou barvu s jemným bílým vyšíváním a lehce odhalovaly její útlá a bělostná ramena. Vlasy, stejné barvy jako kimono, měla svázané do volného drdolu, který držela dlouhá černá jehlice a tak vynikla její labutí šíje. Hluboké zelené oči lemovaly černé linky protáhnuté skoro až ke spánkům, takže stále více připomínaly oči kočičí. Plné rty se usmály.
„Něco je špatně, že na mě tak zíráš?“ začala sama sebe zkoumat.
Kakashimu se podařilo vytrhnout se z transu a omluvně se usmál.
„Ne. Všechno je v pořádku. Jen...sluší ti to!“ řekl a byl rád, že rozpaky přes masku nemohou být znatelné. Pak se také v duchu omluvil Saiovi, že se mu divil.
„Díky,“ uklonila se a do očí jí vstoupily zářivé ohníčky.
„Smím tě pozvat skleničku?“ zeptal se jí a nabídnul jí rámě.
„Proč ne,“ odpověděla, zahákla se do něho a odešli spolu do víru zábavy.

„Koho jsi sem přišla hledat?“ zeptal se jí, když usedli naproti sobě ke stolku s miskami saké.
„Svého strýce, dlouho jsem ho neviděla a možná by mi mohl zodpovědět pár otázek,“ odpověděla a usrkla sladké tekutiny.
„To je tvůj pravý strýc? Jak se jmenuje? Možná by ti zdejší mohli poradit, kde může být.“
„Ne. Není. Neznám své pravé rodiče,“ posmutněla, „On byl pro mne jako pravá rodina, když jsem byla malá. Určitě tu není, ale mohli by tu být jeho prarodiče, o kterých mi často vykládal. Možná ho budeš znát. Jmenuje se Sasori,“ dořekla a očekávala jeho reakci.
Kakashimu ztvrdnul obličej a opatrně se na ní podíval.
„Znám ho. Ale musím tě zklamat....Sasori je mrtvý,“ zazněl jeho hlas a Akari sebou trhla.
Dlouho seděla se sklopenou hlavou, držící stál svou misku.
„Asi tak půl roku. Unesli Gaaru, protože chtěli z něj dostat jeho démona. Sakura ho zabila za pomoci jeho babičky, která posléze zemřela,“ mluvil k ní potichu.
„Sakra!“ vycedila mezi zuby Akari a miska jí praskla v ruce.
„Je mi líto,“ chytnul jí jemně za ruku.
„Ne, není!“ vytrhla mu jí, praštila pěstí do stolu a vztekle se na něj podívala.
„Tvrdíš mi tu něco, co sám necítíš! Sasori byl zabiják a zabil bys ho jinak sám! Tak mi nelži!“ upalovala ho očima, ze kterých jí kanuly slzy.
Měla pravdu a on to věděl. Válečná linie mezi nimi byla nepřekonatelná.
„Promiň, nechala jsem se unést,“ uklidnila se. „Byl pro mne důležitý. Navíc, jestli jsou i jeho příbuzní mrtví, nevím, co dělat.“
„Zkus na to teď nemyslet,“ pokusil se Kakashi usmát a postavil před ní novou misku se saké. „Koná se tu nádherná slavnost. Měla by sis ji užít a odložit všechny starosti stranou, i když se to zdá těžké.“
Mluvil k ní a ona se zatím rozhlížela po cvrkotu kolem nich. Ti lidé plní života se kolem ní smáli a užívali si slávy. Zatoužila na chvíli být obyčejnou dívkou nestarajíce se o bitvy, smrt a krev.
Kakashi pro změnu sledoval ji a sledoval její proměnu. Byla v tu chvíli tak ztracená a odloučená od všech a od všeho.
„Pojď si se mnou zatancovat,“ najednou vstal a podal jí ruku.
„Co? Já?“ vyvalila na něj oči. „To nemůžeš myslet vážně!“
„Proč ne?“
„Třeba proto že...že...neumím tančit,“ hledala zuřivě argumenty.
„To zvládneš, neboj. Tak pojď!“ vzal ji za obě ruce a vytáhl jí doprostřed parketu. Rozjaření obyvatelé zrovna utvořili dlouhý řetězec a všemožně poskakovali kolem. Zahákl její ruku za Naruta, který dováděl poslední na konci a sám se jí chytnul. Lidé jí smýkali za sebou a ona vyděšeně klopýtala za nimi. Zmateně se otáčela na Kakashiho.
„Neboj a uvolni se!“ usmíval se na ní a sám začal do rytmu skákat. Po chvíli podlehla muzice a začala si užívat radosti kolem sebe. Ústa jí zradila a začala kouzlit úsměvy, které se postupně začaly měnit v záchvěvy smíchu. Atmosféra jí přímo strhla a sama pak tančila jako o život. Cítila se tak volná a svobodná. Několik pramenů se jí uvolnilo z účesu a teď kolem ní vlály jako rozpustilé plamínky.
Celá udýchaná se po nekonečné době zastavila, ale několik lidí do ní narazilo.
Mezi nimi se objevil i Kakashi.
„Tak co? Líbí?“ smál se.
„Moc!“ nadšeně přitakala Akari, ale schytala další náraz od náruživého tanečníka. Trochu se na něj zamračila.
„Je tu moc lidí,“ zavolal na ní, aby ho bylo přes hudbu slyšet.
Akari nešťastně stála mezi těmi zástupy a pokoušela se vyhnout dalšímu strkanci.
Kakashi už na nic nečekal a vzal jí do náruče. Chytla se ho nechápavě kolem krku, ale to už s ní vyskočil na nejbližší opuštěnou terasu nad hlavy všech. Když doskočili, zase jí pustil.
„Tady budeme mít víc prostoru,“ odpověděl jí na její nevyřčenou otázku, z ní vyloženě čišící.
Usmála se. „Dobrý nápad.“
Divoký rej náhle opadnul a hudebníci zvolnili tempo do pomalé písně.
„Smím prosit?“ ozval se Kakashi, tázavě se na ní podíval a opět jí podal ruku.
Mlčky se jí chytla. Přitáhnul si jí k sobě, položil jí svou ruku kolem pasu a ona mu druhou dlaň jemně položila na rameno. Dívali se sobě zblízka do očí a začali se zlehka pohupovat do rytmu.
V noci byly její oči hluboké jak lesní tůň a kolem nich se občas mihnul pramínek rudých vlasů v lehkém pouštním větříku. Cítil, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama.
Akari na tom nebyla jinak. Srdce, které nikdy nemilovalo, najednou zatoužilo po takovém citu a měla dojem, že pod jeho dotekem se celá rozplyne.
Položila si hlavu na jeho rameno a nechala se unášet hudbou a jeho vůní.
Kéž by ta chvíle nikdy neskončila. To byla myšlenka, která vyplanula z nich obou a nad jejich hlavami se spojila do společného přání.
Pak ale nastal konec a vrátili se k ostatním. Doskočili zase zpátky mezi zástupy. Akari se chtěla rozejít, ale zjistila, že její ruka je stále uvězněná v jeho. Dívala se na ty spojené ruce, pak se mu podívala do tváře a lehce se usmála. Kakashi jí úsměv opětoval a v ruku v ruce se pustili za známými.
„Kakashi-senpai!“ dolehl k nim hlas Yamata a oba se otočili po směru. Kapitán týmu se prodral až k nim. Zarazil je jeho ustaraný výraz.
„Posílá mne pro vás, Kazekage-sama. Akatsuki zaútočili na sousední zemi a ukořistili dalšího Jinchuuriki,“ řekl a Akari se Kakashiho ruky nevědomky pustila.
„Navíc to vypadá, že jich je víc, než jsme si mysleli,“ pokračoval dál Yamato. „Přeživší popsali útočníky docela podrobně. Jejich popis sedí na Itachiho a ...Sasoriho.“