Namikaze Sora: 007: Učitelka.

Zase byl týden pryč. Sora zase začala pracovat pro Hokageho. Právě teď místo misí suplovala jako učitelka na akademii ve třídě Konohamara.
„Dneska budeme venku trénovat hod shurikenem.“ Oznámila jim jednoho dne ráno. Všichni se brbláním vypařili ven. Sora se spokojeně usmála a vyšla za nimi. Ráda trénovala novou generaci Konohy.
„Ty dneska učíš?“ ozvalo se vedle ní.
„Uhm, jo. Dneska ještě jo. Zítra už mám jinou misi, Kurenai.“ Pousmála se.
„Vidím, že z tebe mají respekt. Z Iruky ho nemají.“ Přisedla si k ní.
„To jsem viděla první den. Jak tam mohl Iruka učit?“ zavrtěla nevěřícně hlavou.
„To taky nechápu, ale vydržel ve třídě s Narutem, takže asi lehce.“
„Jo to asi jo, jak jsem slyšela.“ Přikývla.
„A co ty, jak se máš?“ otázala se.
„No ujde to, jsem zase zpátky doma. Takže uklízím ve volných chvílích.“
„Aha.“
„A jak to, že nejsi se svým týmem?“
„Uklízejí na farmě.“ Ušklíbla se.
„Nezávidím jim.“ Zavrtěla Sora hlavou. „Ale všichni tak začínali i já.“
„Tomu se nechce věřit, bylo to dávno.“ Pokývala hlavou Kurenai.
„Nebylo to zas tak dávno.“ Zamyslela se Sora.
„Namikaze-sensei? Skončila hodina.“ Přišel k nim Konohamaru se svým Gangem. Sora se podívala na hodinky a přikývla.
„Takže třído, dnes tu končím, přeji vám skvělou budoucnost.“ Popřála jim Sora a spolu s Kurenai se vydali na oběd.

Najedli se a Sora se vydala domů. Dneska měla víc času, a proto se rozhodla opravit svůj pokoj. Dům byl na kraji vesnice, a proto byl trochu poničen od Kyuubiho. Soře se před očima zjevil obraz tváře mrtvého otce. Potřásla hlavou, neměla náladu vzpomínat. Musí se o sebe postarat. O sebe a bratra, který o ní ani neví. Měla by si s ním promluvit.
„No tak holka vzchop se!“ zamumlala a jala se uklízet.

Ozvalo se zaklepání. Sora protočila oči v sloup a otevřela dveře. Opět tam na ní čekali ti tři.
„Co tentokrát?“ otázala se jich znuděně.
„Dneska ne trénink!“ zavrtěla hlavou Sakura.
„Tak co tedy?“ Chtěla vědět Sora.
„Mise,“ oznámil jí Naruto a zkoumavě si jí prohlížel.
„S vámi?“ vyvalila oči. Všichni tři přikývli.
„No potěš koště,“ zamumlala. Vzala do ruky plášť a vyšla k budově Hokageho.

Otevřela dveře a podržela je i těm třem, potom zavřela.
„Ohayo Hokage-sama.“ Pokývala hlavou.
„Zdravím,“ pousmál se Hokage. „Asi se zajímáš proč tu jsi, že?“ Sora přikývla.
„Kakashi nemůže, a proto s nimi na misi jdeš ty!“
„Já? Proč já? Nemůže Kurenai nebo Asuma? Vždyť týmy těch dvou jsou pryč.“
„Yuuhi Kurenai a Sarutobi Asuma mají jinou misi.“ Oznámil jí klidně.
„Oh, gomennasai Sarutobi-sama.“
„Neomlouvej se, Soro.“
„Ne, nemám odmlouvat.“ Zavrtěla hlavou.
„Vidím, že Danzou si tě dobře vychoval. Je v tobě poznat tvůj otec a i tvá matka.“
„Všichni mi to říkají. Nemohla jsem je poznat natolik. Byla jsem malá. Kdyby se tu neobjevil ten zatracený Kyubbi.“ Sora zatnula ruce pryč. Naruto se na ní udiveně podíval.
„Kyubbi no Yokou vzal rodinu více lidem Soro.“
„Já vím Hokage-sama, ale nemůžu to v sobě držet.“
„Chápu tě, ale teď jsme tu kvůli misi.“
„Dobře,“ přikývla.
„Vaše mise je nedaleko země víru.“ Sora se na něj udiveně podívala. Nebyla tam od svých čtyř let.
„Uzu no Kuni,“ zašeptala. Hokage přikývl.
„Posílám tě tam, protože to tam znáš. Neztratíte se.“
„Ale já tam byla jako malá.“
„Tvoje kekkei genkai by ti měla pomoct.“ Zavrtěl hlavou.
„Kekkei genkai?“ podivila se.
„Ah, ty jsi na něj ještě nepřišla?“ zavrtěla hlavou. „To situaci komplikuje, ale stejně tě tam pošlu, třeba ho objevíš.“
„Hai, Hokage-sama!“ přikývla.
„Vy můžete jít,“ kývl na ty tři. „Vysvětlím misi Soře, vy se běžte zbalit.“