Tajemné

„Já to tak nenechám. Nevím jak ty, ale já o svého syna přijít nechci!!“ řekl Shikaku a vyběhl ze dveří.
„Shikaku, počkej!!! On ji miluje, tak se s tím budeš muset smířit. Na tu holku má očividně zálusk Orochimaru a Shikamaru jí šel pomoc. To je to, tak těžké pochopit??“ zeptala se Yoshino.
„Ne, ale pořád si nejsem jistý, jestli to zvládne.“ řekl Shikaku a zastavil se ve dveřích.
„Jestli po tobě něco zdědil, tak to určitě zvládne.“ řekl Yoshino a usmála se na něj.

Převlékla se na záchodě. Vzala si na sebe temně hnědé šaty (vypadaly, jako kdyby se v nich nemohla pohybovat, ale opak byl pravdou). Ale nezapomněla na zbraně. Své oblečení a masku skryla do tašky a vydala se ke Kakashimu. Musela se s ním domluvit na tom tréninku.
„Dobrý den, Kakashi-san,“ pozdravila ho Ant ze stínu, kde se skryla, aby na sebe moc neupozornila jeho tým. Ale po jejích slovech se všichni čtyři otočili.

Tak k napsání téhle slátaniny mě inspirovala Ani-chan svým prvním haiku. Takže díky ti, Ani.

Někde na severu

Postava zahalená v plášti se brodila sněhem a při tom se smála. Na hlavě měla kapuci zpod které vyčuhovaly červené vlasy. Byly jako krev. Krev, kterou měla i na holi. Nebyla to obyčejná hůl, byla z nějakého zvláštního kovu. Dívka měla na tváři podivnou, dřevěnou masku.

ANBU neustále uhýbal Nejiho výpadům a čekal, až jeho protivníka přemůže únava. Neji si to uvědomoval a začal usilovně vymýšlet plán. Přerušila ho ale soupeřova slova.
„Kage Bunshin no Jutsu!“ vykřikl ANBU a okolo něj se vytvořilo několik stínových klonů. Neji čekal až zaútočí. Oni se ale postavili do kruhu okolo něho. Neji si vzpomněl na boj proti Narutovi. Zadíval se na svého protivníka. Z masky mu vykukovaly krátké rozcuchané blonďaté vlasy a měl modré oči.

Pozn: Asi si říkáte: Ona je cvok! Pouští se do další sériovky a přitom má tři nedodělané. Ale naštěstí pro mě(a možná i pro vás-jinak by jste pokráčko nejspíš neměli) to byla původně dlooouhá jednorázovka, kterou jsem začala psát před x měsíci a už jsem ji dopsala
...

Aby jednou... 01

„Takže jsi přišla v míru?“ ujišťovala se Pátá Hokage a prohlížela si dívku. Ta neochotně přikývla. „Je snad zločin chtít se najíst?“ odpověděla drze. Tsunade škubla obočím, ale jinak vůbec nezměnila výraz.

Ten hlas ji varoval, ale neposlechla. Neměla jít za Hokage, nikdy se s ní neměla setkat, nikdy neměla kývnout na tu bláznivou nabídku. Jenže lidé chybují a ona zapomněla, že je taky jenom člověk.

Část osmá - Tady

Část devátá – Černobílé třešně, které snědl oheň

„Tak jo… Už za chvíli tam budem. Už jenom pár metrů.“
„Jasně, jasně,“ přitakala Kushina Minatovi a zazubila se. „A kde to vlastně budem?“
„Ááách, ty seš nechápavá…“
„Díky teda.“

Pomalu otevřel oči, do kterých do uhodila nepříjemná tma. Trochu zamžoural, jakoby chtěl černo kolem sebe zahnat. Postavil se na nohy a s neskrývaným zájmem se rozhlédl kolem sebe. Hledal jen sebemenší pohyb nebo věc, ale po chvíli neustálého otáčení hlavou to vzdal.
Usoudil, že na tomto podivném místě je naprosto sám. Kolem něj jen tma.

Mezitím všichni zapomněli na Naruta, který si spokojeně pochrupával v tábořišti do té doby, než k němu někdo ze zadu přistoupil, přiložil mu kunai pod krk a zašeptal mu do ucha, ať je zticha.

„C-co?“ zašeptal překvapeně Naruto.
Když se dotyčný ujistil, že Naruto nebude řvát na lesy, pustil ho a dovolil mu, aby zjistil, kdo je.
„Shino? Co ty tady děláš?“ vyjekl ještě víc překvapeně Naruto.

Nad Písečnou vesnicí se spokojeně tetelilo slunce. Byl příjemný den. Jen lehce vál vánek a hladil všechny obyvatelé vesnice po jemných tvářích.
Malé děti si vesele hrály s míčem a užívaly si krásného dne.
Jen kazekage seděl zavřený uvnitř své pracovny a papíroval. Už od samého rána seděl nad tou haldou dokumentů a zdálo se, jako by vůbec neubývaly.

Na místo určené pro zahájení druhé části chuuninské zkoušky se Iwahi dostavila zhruba ve tři čtvrti na pět, což bylo včas. V tuto ranní hodinu bylo celkem chladno, takže od Sakury dostala lehkou tmavou bundu se znakem Uchiha klanu na zádech. Předpokládala, že v lese stráví několik dní, takže si do kapes a brašniček kromě zbraní přibalila ještě zásobu ne moc objemného a nekazícího se jídla. Inoko, která i se svým bratrem přišla chvilku po Iwahi, měla místo svých oblíbených kraťasů na sobě dlouhé kalhoty a přes rameno tašku.

Nacházíš se v pokoji, který je pln různých věcí. Rozhlédni se, co vidíš? Nic… Beznaděj, bídu a strach. Život Shinobi toho přinesl tak málo, jenom smrt… Smrt Tvých bližních. Proč takhle chce žít? Copak se nevzpomínáš, jak to dopadlo minule?

,,Vstávat!" Prořízl tábořiště dračích svěřenců ostrý povel a všichni se ihned zvedali ze svých nočních stanovišť. ,,Všichni nástup u ohniště! A fofrem!" Zakřičela ta stejná osoba a posadila se na své místo. Napila se ze skleničky s vodou a zbytkem uhasila dohořívající oheň. Potom zvedla oči a dívala se na všechny přicházející. Neudivovalo jí, že jí většina z nich probodávala pohledy. Ona tohle dělala taky, když se nějaký šílenec opovážil vzbudit jí v pět ráno.

Znovu byla kolem ní jen tma. Ucítila jemný dotyk na ruce. Podívala se, ale neviděla ruku, ani žádnou jinou část svého těla. Jako by existovala jen v podobě mysli. Ale ten dotyk cítila, dokázala ohnout prsty a uchopit toho, kdo ji držel.
„Eli,“ zaslechla známý hlas.
Mami?

„Mami! Prosím tě, nemohla bys mi pomoct s těmi kufry dolu ze schodů?",volala jsem ze svého pokoje,“Nechci si zlomit vaz"
„Teď nemůžu Kari,"odpověděla mi moje mamka, „dělám ti svačinu na cestu."
„Tak to holt budu muset udělat sama."povzdechla jsem si a začala pomalu sestupovat s kufry ze schodů.
Na normálních schodech bych s kufry klidně i běžela, jenže naše schody jsou úzké, točité a vůbec pěkně křivolaké. A tak jsem musela brát kufry jeden po druhém a jít jako slimák.

Noví ninjové

Konohou šli tři dívky, blondýna jménem Ina, růžovláska s vlasy po krk jménem Sakura a dívka s tmavě modrými vlasy do pasu jménem Hinata.

,,Slyšely jste o tom, že se blíží chuninské zkoušky???" zeptala se Ina.

,,Ano, dokonce jsem tu zahlídla ninji z jiných vesnic." odpověděla Sakura.

,,A co, u vás doma je vše v pořádku??? Je mi líto co se stalo Hanabi." řekla Ina.

,,Nic v pořádku není, otec zuří a mě nechává hlídat, jelikož je Hanabi mrtvá, tak já se stanu hlavou klanu."řekla smutně Hinata.

,,Shizune zavolej mi Kakashiho,Naruta,Sasukeho,Yamata a Sakuru!“ ozvalo se z kanceláře Hokageho.
,,Hai!“ odpověděla Shizuna a šla je najít.
Jakmile se všichni sešli v Tsunadině kanceláři tak jim začala vysvětlovat misi.
,,Musíte jít k jížní hranici a najít a popřípadě zlikvidovat Akatsuki. Dostali jsme zprávy ,že se tam zdržují dva členové Akatsuki a míří sem.“
A tak se všichni vydali k jížní hranici. Po několika hodinách dorazili k cíli a najednou se před nimi oběvili Deidara,Itachi a Kisame.

Zlý ťah... Aj také sa stávajú...
prebleslo jej mysľou, keď kunai preťal napätú atmosféru a trafil do čierneho. Na zem dopadli odrazené kvapky krvi. Jej krvi.

Shina na mě vrhla pochybovačný pohled a nadzvedla obočí. Potom přiložila svoji ruku na moje čelo a na chvíli se zamyslela.
,,Máš horečku." Zkonstatovala a vrhla na mě ustaraný pohled.
,,Co to kecáš? Já nemám horečku! Já jsem ho opravdu viděla!" Vyvracela jsem její pochybnosti a mávala kolem sebe rukama jako kolotoč.

Dvě osoby v černých pláštích s červenými obláčky, kráčely studenou chodbou bok po boku. Zahýbali do různých spleti jiných. Došli na konec jedné obzvlášť dlouhé a zabočili do dveří napravo. Pein podržel ženské postavě dveře, aby mohla vstoupit jako první.
Uvnitř místnosti byli znovu nashromážděni všichni členové organizace.
„To je dost, že jdete,“ zavrčel Hidan. „Začínal jsem si myslet, že tu zapustím kořeny.“
„Zavři klapačku Hidane,“ okřikl ho jeho týmový partner.