Jeho sen o snu

****** Vím, že než se setmí, zemřu.
****** Nic nevíš jistě.
****** A proto… Nechceš pomoct?
****** Nikdo to nedokáže…
****** Vždycky je tu někdo, kdo ti pomůže. Nezapomeň.

A víte co? Já tu budu sedět. Jenom si sem sednu a budu čekat, protože stejně nevím, co bych vlastně měla udělat. V podstatě takováhle věc možná ani neexistuje. A jak si to tak uvědomuju… Přijde mi, že jsem strašně bezvýznamná. Ale co už. Nenadělám s tím teď vůbec nic.
„Je totiž trochu pozdě. Vím, že než se setmí, zemřu.“

Seděla na té židličce, na kterou před chvílí náhodou narazila, a rozhlížela se s úsměvem kolem sebe. I když jí vlastně vůbec nebylo do smíchu, tak cítila, že tím úsměvem nějak záhadně ventiluje všechny svoje pocity a že jím sama sebe povzbuzuje. A proto ji ani náhodou nenapadlo přestat.
Každou chvíli se hodně zhluboka nadechla a vnímala, jak jí plícemi proudí velké množství čerstvého vzduchu. Jako kdyby seděla v horách… Ale tohle byla obyčejná louka, kopce majestátně shlížely okolo ní, ona jim jen podřazená. A stejně tu byl tak krásný vzduch, že nad tím dívka sedící na vysoké barové židli musela zavrtět hlavou. Navíc - kolem nefoukal vůbec žádný vítr. Tenhle čerstvý kyslík, díky kterému dýchala o stošest, tu stál, jako stojatá voda v napůl mrtvém rybníce, a všechen sloužil jenom a jenom jí.
Pousmála se nad tím a znovu zavrtěla hlavou.
Celá louka byla vůbec hrozně zvláštní. Zelená. Ano, no jistě, louky mají být zelené, louky jsou zelené, ale viděli jste někdy tak čistou a čerstvou zeleň, která tady všude vládla? Bylo to prostě - fascinující. Zelená, která symbolizuje život. Alespoň tahle ano. Přesně tak. Barva života proudící všude, celou přírodou kolem ní. Stromy, stébly trávy…
„No jasně. Budu tady sedět, dokud mi něco nedá znamení, abych šla jinam,“ pomyslela si a tvářila se přitom nadmíru rozhodně. Takový ten tvrdý a neústupný pohled do dálky… „Vím, jistě vím, že nějaký znamení přijde. Že tady nesedím zbytečně. Sice se říká: Nic nevíš jistě, ale tohle sakra jistě vím…“
Ještě jednou se zhluboka nadechla. Byla trošku zima, ale to jí vůbec nevadilo. Dneska jí totiž nebude vadit vůbec nic - tak se rozhodla těsně před tím, než se sem vydala. Dívka sedící na vysoké barové stoličce…
Neptejte se, jak se uprostřed té přírody, mezi samými vysokými listnatými stromy, mezi nejzdravějšími stébly trávy z celého světa, jak se pod tím tajemně modrým nebem potaženým jemnou clonou našedlé cukrové vaty, vzala takováhle stolička. Nebo takováhle dívka. Potřebujete na všechno znát odpověď? Stačí vám vědět, že jsou tu obě – jak dívka, tak stolička – možná úplně zbytečně? Snad vám to pomohlo…
A podívejte, vstává. Dívka, ne stolička, samozřejmě. Dívka vstala, když kolem ní najednou začal foukat vítr a vy jste si toho ani nevšimli, protože přemýšlíte nad naprosto nepodstatnými věcmi. Vstala a protáhla se a konečky jejích kadeří začaly následovat směr větru, který foukal mezi stromy. Ta dívka se rozešla přímo za svými dlouhými, tmavými vlasy.

Nešla daleko. Jenom kousek. Maličký kousek, skrze všechny stromy, na chvíli vnikla do přirozené tmy pod korunami stromů a když vyšla, uvědomila si, že se tou krátkou cestou ocitla na úplně jiném místě. Jakoby těmi pár kroky pod korunami stromů ušla půlku světa. Nikde – jak si okamžitě všimla – už nebyla žádná louka a místo toho před sebou měla holou, kamennou planinu se samými strmými horami v dálce a podivnou bránou uprostřed toho všeho, kterou ale nedoplňovala pražádná zeď. Ovšem to samé pálivé slunce jako předtím, to bylo i tu.
Neváhala, ani trochu se nezastavovala, a vydala se směrem k té ohromné bráně trunící celé té drsné planině. Bylo jí úplně jedno, že nemá ani maličko tušení, co tu ta brána dělá a už úplně nehleděla na to, že nad dvěma ohromnými dřevěnými křídly brány ze dřeva visí velká cedule se třemi znaky: Yume no Kuni. Země, Říše snů. Jenom a prostě věděla, že tam musí jít. Položit ruku na ta ohromná vrata a na vlastní kůži doopravdy pocítit domnělou drsnotu a suchost dřeva. A zatlačit na něj. Slyšet skřípot nenamazaných pantů, který k té bráně ale tak nějak patřil a kdyby neskřípala, vypadalo by to všechno přece jenom až moc neskutečně. Otevřít – šlo to nějak lehce – a do toho náhlého bílého světla beze strachu vstoupit.
Zavřít oči a znovu čekat, protože vítr najednou přestal zvedat konečky jejích vlasů.
Vzduch stál.
Víte, v podstatě neměla ani tušení, kam vešla a co tady bude dělat. Jediné, co jí leželo na mysli, bylo, že už neexistuje jediná věc, která by se dala nazvat špatnou volbou. Že neexistuje dobrá a zlá cesta. Celý její život se objevovaly fiktivní rozcestníky a ona se snažila pečlivě následovat ty cesty, na které ukazovala velká šipka nadepsaná jako SPRÁVNÝ SMĚR. Teď už na tom nezáleželo. Ale podle jejího nitra záleželo na tom projít bránou. Nevěděla proč. Netušila proč. Stejně však šla.
Zatím viděla jen bílo. Bílo, bílo, samé bílo… Udělala dva váhavé kroky, nejisté. A ostré světlo najednou začalo získávat tvary, získávat barvy. Stávaly se z něho budovy, ulice, žlutý písek, mraky na nebi, zářivě modré nebe samotné… Jako kdyby se z toho světla vytvořil, zhmotnil, nový svět.
„Dobrý den, slečno,“ zavolal na ni někdo zleva, když veškeré to nadbytečné světlo kamsi zmizelo, skoro jakoby ho vcucnuli někam do zákulisí.
Těsně vedle té brány, kterou teď viděla z druhé strany, byla jakási budka, v níž seděli dva muži. Zřejmě i oni byli tím světlem stvořeni.
„Dobrý den,“ usmála se nejistě.
„Chceš pomoct?“ zamával na ni jeden z mužů. Oba dva měli na čele čelenky, ale na čelenkách samotných, na tom plíšku, nebyl vůbec žádný znak. Nic. Prostě prázdno.
Pomalu k nim přešla a rozhodla se na ty podivné plošky kovu nedívat, ani nijak nezkoumat tyhle podivné chlapíky. Ale ti dva si pečlivě prohlíželi ji, její tvář, její vlasy, postavu…
„Slečno, ty tu nemáš co dělat,“ zavrtěl hlavou jeden z mužů. „Nepatříš k nám.“
„Já vím,“ usmála se. Druhý muž se opřel lokty o stůl.
„Tak proč k nám jdeš? Já si říkal, že bránou přes den skoro nikdo nechodí…“
„Omlouvám se, ale nějak jsem se ztratila v myšlenkách a ocitla jsem se na velké louce. Z té louky mě něco přiválo až sem… A já cítila, že bych tudy měla projít, víte?“
Muž pokrčil obočí.
„A proč ses ztratila v myšlenkách, slečno? Co je mi známo, ve dnešní době už skoro nikdo nepřemejšlí nad něčím dýl, než co je nutný.“
„Protože mi něco říkalo, že ještě než se setmí, zemřu. A o tom jsem prostě musela přemýšlet.“
„Aha,“ vydechl jeden z mužů překvapeně. „To je nám moc líto…“
„Děkuju.“
„Nicméně, tohle je konožská říše snů a co je nám známo, vy jste matka jednoho dítěte a manželka shinobiho ze Skrytý travnatý. Pročpak nejste v posledních chvílích svýho života s nima?“
„No, je na to jednoduchá odpověď,“ přikývla bez okolků a ani se nezarazila nad tím, že o ní chlapíci tohle všechno vědí. K místu vzniklému z ničeho nic jí nějaká ta záhada přišla samozřejmá. „Víte, k těm dvěma nemám žádný zvláštní vztah, proto teď nejsem s nimi…“
Jeden ze dvojice otevřel naprázdno pusu.
„Ke svýmu manželovi a synovi nemáš žádnej vztah, slečno?“
„Ano,“ kývla hlavou. Na chvíli se podívala směrem do vesnice, jako kdyby hledala správná slova, a potom se na ty dva znovu otočila. „Víte, můj muž… Dá se říct, že jeho práce je jeho ženou a jeho žena je jeho prací… On je shinobim, úspěšným, ale prostě na mě nemá žádný čas. Jenom zachraňuje životy a miluje to, ale cítím, že na mě zapomněl. Jsem pro něj snad jenom… Něčím, co nemá rád. Jako ostatní lidé nemají rádi svoji práci. Ale nezazlívám mu to. Pořád si říkám, že nesmím být sobecká, že ti zachránění za to stojí…“
„Aha… A tvůj syn, slečno?“
Dívka se usmála.
„Myslím, že už chápete, že jsem paní.“
„No jistě, slečno.“
Jenom zavrtěla hlavou.
„To je jedno. No, můj syn… Je mu jenom patnáct a stejně… No, víte, nejlíp bych to asi vyjádřila, když řeknu, že následuje stopy svého otce. Skoro nebývá doma, celé dny je na misích… Včera měl narozeniny. Ani se ale nestavil a já jenom doufám, že se k němu někdy dostane můj dárek, který mi pořád leží ve skříni… A dneska ráno na naši vesnici zaútočili nepřátelé. Do večera zemřu…“
„Proto jsi se ztratila v myšlenkách, slečno?“
„Ano.“
Následovalo ticho. Nic, jenom ticho a ti dva zřejmě nevěděli, co by měli udělat. Pustit ji dál? Ale přece se tu nemůže jenom procházet, tady, v konožské Říši snů! Vždyť jsou tady sny z celé Konohy, soukromé sny občanů! Je sice den, to ano, ale celkem hodně lidí sní i přes ten den… Není to přece správné, koukat se na to!
Ticho najednou přerušilo fučení větru. Naráz, z ničeho nic se opřelo do jejích vlasů a rozhoupalo je a dívka se na oba dva rozhodně podívala.
„Prosím, už je můj čas…“
Ale, na druhou stranu… Do večera přece umře, ne? A… Nemůže tu provést nic špatného, zrovna tahle slečna. To už přece na lidech za ta léta poznají.
„Tak běž, slečno,“ usmál se jeden. Ten druhý zvedl ruku, chtěl něco namítnout, ale zamračil se a ruku pomalu spustil zpátky.
„Šťastnou cestu, slečno,“ přikývl jenom.
A dívka vešla do jedné z ulic, tam, kam směřoval vítr skrze její vlasy.

Okna, dveře, stěny domů poskládaných do ulic. Žlutavý písek, cesta, obzor a na něm jakési čtyři kamenné hlavy vytesané do skály. Jinak tu nebylo naprosto nic, co by jí říkalo, kam jít dál. Vítr už zase utichl a ona, v tom stojatém vzduchu mezi ulicemi, jenom slyšela skřípání svých vlastních bot. Jinak naprosto nic.
Šla bezvládně všemi kolem všech těch domů a když se podívala nahoru, na nebe, viděla, že slunce klesá níž a níž k obzoru. Už jí nezbývá moc času… Víte, než se setmí, zemře.
Kdyby se tu alespoň někdo objevil – kdokoli – a obrátil se na ni s tou otázkou, kterou tolik potřebovala: „Nechceš pomoct?“ Ale nikdo takový nepřicházel, proto jí nezbývalo nic jiného, než jít dál a dál.
Sem tam kolem ní prošlo pár lidí, ale zřejmě ji neviděli. Měli podivné výrazy, buď natěšené, zklamané, takové, že z těch obličejů emoce přímo čišely. Ale když se na ně obrátila se svým „Promiňte?“ prošli kolem ní s pohledem upřeným dopředu. Jakási žena s tmavými vlasy, která se pořád dívala na zem, jakoby na ní něco hledala, nějaký bělovlasý muž s hrozně natěšeným výrazem, v jedné ulici na zemi zase sedělo nějaké malé dítě a smutně zíralo dopředu… Ale nikdo si jí vůbec nevšímal. Nikdo to nedokáže. Nikdo ji nedokáže vidět skrze svoje vlastní sny.
Vážně sem nepatřila.
Nevěděla, jak dlouho už jde, ale každou chvíli nervózně sledovala slunce a zdálo se jí, že padá čím dál rychleji za obzor a každopádně tmavne víc a víc. Skoro už zapadlo, mraky začaly vpíjet jeho barvu. Čas se krátil, ale pořád se nic nedělo.
Měla by jít zpátky? Otočit se a jít… někam? Ale kam?
Mířil k ní další člověk, jakýsi mladý muž se žlutými vlasy. Ne, tentokrát už svým „Promiňte“ plýtvat nebude, stejně ji ten muž určitě nevidí…
Už se skoro přešli. Už ji skoro minul. A najednou na sobě pocítila jeho pohled. Pohled světle modrých, podivně smutných očí, který jí neprocházel, ale viděl ji. Překvapeně se zastavila a muž se na ni příjemně usmál.
„Promiňte, můžete mi pomoct?“ zeptal se jí najednou a ona jenom zalapala po dechu. Určitě mu může pomoct! Vždyť ji konečně někdo vidí! Naráz pocítila, že ten čas tady nepromarnila, ale naopak, něco se blíží…
„Ji-jistě…“ zakoktala překvapeně.
„Ztratil jsem se,“ přikývl, jakoby to byla samozřejmost. „Někde jsem byl, ale jaksi jsem odtamtud vyšel a teď tu bloudím a hledám ten sen, ve kterém jsem měl dřív velmi důležitou roli. Ale nějak jsem zapomněl, co to bylo…“
„A-aha,“ přikývla. Ale moc chytrá z toho nebyla.
Aniž by si to uvědomila, z druhé strany k nim přicházela jakási žena s dlouhými rudými vlasy a dívala se přímo na ni. Taky ji nepřehlížela.
„Promiňte?“ obrátila se na ni ta mladá žena stejným způsobem, jako předtím blonďatý muž. „Můžete mi pomoct?“
Nevěděla, komu se má věnovat dřív, ale když ta žena začala mluvit, vypadlo z ní, že má stejný problém. Odněkud se ztratila, z nějakého snu, a teď ho hledá.
„A nepatříte náhodou do stejného snu, jako tenhle muž?“ zkusila, ale žena se s pokrčeným obočím rozhlédla.
„Jaký muž?“
Jaký? No přece ten, co stojí vedle nich!
„Ehm –,“ zarazila se. Navzájem se zřejmě nevidí… Tohle je velice podivný svět, ale konečně našla někoho, komu by mohla pomoct. A rovnou dva lidi. Třeba zrovna na tohle celou dobu čekala…
Najednou, zrovna v tu pravou chvíli, začal foukat vítr. Směrem kterým přišla a silněji, než kdy předtím. Zvedl jí vlasy a překryl jí jimi obličej, až si je musela sčesat prsty za uši, ale na oba se, na jednoho po druhém, usmála a řekla: „Pojďte se mnou.“
Sice neví kam, ale ten vítr tu není pro nic za nic. Nebo ano?
Foukal čím dál silněji a naléhavěji a když ho všichni tři začali následovat, tlačil je do zad. Copak spěchají? Dívka se nervózně podívala na nebe a zjistila, že získalo růžovou barvu. Ano, spěchají. Ona totiž do večera zemře.
Jednou ulicí, druhou, oba za ní šli úplně potichu, jako loutky, ve kterých se zarazily neexistující myšlenky. Párkrát se na ně otočila, aby si ověřila, že jdou pořád za ní. Jejich pohledy jí pokaždé připomněly děti ztracené na ulicích. Vždycky se, tam u ní doma, dívají taky tak smutně. Sirotci, kteří nemají kam jít, nemají co dělat a ti, kteří se neprobijí, jakoby ani nežili. Neznají totiž smysl života. Žádný. Nemají nikoho, kdo by jim ho dal. Smysl života je totiž něco… Něco zvláštního. Tak křehkého a přitom tak průbojného. I ona ho ale kdysi dávno ztratila. Když zjistila, že pro svého muže - který pro ni samotnou kdysi byl polovinou jejího smyslu života, a pro svého syna - který byl tou druhou polovinou, není víc než vzduch. I když ten vzduch dýchají a díky němu žijí, nijak zvláštně ho kolem sebe nevnímají.
Když tak ale přemýšlela o sirotcích… Že by, když předtím potkala tamto –
Vítr ji donutil zabočit za roh a doopravdy. Přímo tady přestal foukat. Tady byl její – jejich – cíl. V ulici, kde na zemi sedělo malé, asi pětileté dítě, a smutně zíralo na zeď jakéhosi velkého domu. Když přivřela oči, jako kdyby v té ulici viděla strašně moc siluet lidí, ze kterých šly rozeznat jenom rozzlobené pohledy. Celkově tu byla strašně černá atmosféra, kolem tohohle jediného, malého dítěte, dítěte se třemi čárkami po každé tváři. Dýchalo se tu hrozně. Temný, tmavý vzduch. Ale když do té uličky zabočili i ti dva, kteří za ní šli, jako kdyby… Jako kdyby se všechno rozplynulo. Jako kdyby tu ta tma nikdy, vůbec nikdy nebyla. Jako kdyby se žádné oči z těhle tří nikdy nedívaly prázdně jako sirotci v ulicích. Jejich oči totiž oživly. Nejdřív těch dvou, ženy a muže. Rozšířily se a získaly plnou barvu, živou barvu. To se totiž oba začali vidět navzájem.
Dívce přišlo, že v okamžik, ve kterém sem, do téhle uličky zahnuli, překročili jakousi neviditelnou hranici, za kterou byl dočista jiný svět. Když se muž a žena k sobě vrhli a objali se, jakoby se neviděli pět tisíc let a když, s další dávkou života do jejich očí, uviděli to dítě, jak k nim zvědavě zvedá svůj pohled. Když se k němu vrhli na zem a začali ho objímat, když dítě začalo brečet štěstím z toho radostného pocitu, který tu kolem něho najednou byl… Celá ulice jakoby nasákla oranžovou barvou slunce, oranžovou optimistickou barvou.
„Vždycky je tu někdo, kdo ti pomůže. Nezapomeň, Naruto,“ zaslechla jakoby z velké dálky z úst té mladé, rusovlasé ženy.
A dívka si ke svému smutku uvědomila, že jediný a doopravdy živý, ve skutečnosti, musí být to dítě. Ale nebylo tomu tak v tomhle snu… V tomhle snu, který si to dítě vysnilo – a snilo ho i ve dne, než se mu potom najednou ztratil, byli všichni pořád spolu.
Uvědomila si, když se na všechny tři dívala, na tu radost v lehce oranžovém oparu, že trochu závidí. Všem. Ne ten život, který tu najednou byl, ale to, že na sebe všichni tři mysleli. Že byli rodina, která se chová jako rodina, ne jako ta její. Potom si něco uvědomila, rychle se podívala nahoru a zjistila, že ze slunce zbývá na nebi už jen jediný zářivý kousek. Šeřilo se. Stmívalo se. A začala cítit, že se její mysl vypařuje z tohohle světa do reality. Že za chvíli nepřátelé přijdou její opuštěné tělo zabít.

Ten den ale přežila. Přežila i západ slunce, přežila celou noc a žila ještě dlouho potom. Protože… Dva lidé ji zachránili - vtrhli do domu společně a zarazili nepřátelského shinobi dřív, než on zabil ženu bezbranně se krčící vprostřed místnosti. Dva lidé, kteří na ni přece jenom nedokázali zapomenout…
Manžel a syn.

***
I ve dne se dá snít. I ve dne se sní… A nemyslím tím usnutí na gauči u odpolední telenovely
Slíbila jsem si, že sem nenapíšu ani zmínku o tom, že už ZASE sem nedokázala odolat použít tuhle rodinku. Takže… Vám sem žádnou zmínku nenapíšu! xD

Tahle FF je jakoby… Pokračováním? Ale houby. Spíš – je vytvořena na námět mojí – už snad sto let starý – jednorázovky Můj sen o snu.
Protože jsem tuhle říši zase potřebovala… Potřebovala jsem napsat jednorázovku, potřebovala jsem napsat cokoli nezávislýho na tom, co mám teď rozepsaný. Potřebovala jsem si uvědomit, že mi ty jednorázovky chybějí;)
Snad se vám to líbilo a – za každej komentář budu vážně moc ráda:)

Věnováno Ramišce, mojí osobní věštkyni přes sny xD Jako poděkování za všechno, jako snaha o alespoň malý odvděčení… Ty naše PMky mě drží nad vodou! Díky ti za ně, Ramí, díky ti za všechno:)