Tajemné

„Nebudu vám odpovídat na něco, co nevím, a ani bych vám to neřekla!“
„Kašlu ti na to, že nám to nechceš říct. Jsi náš zajatec!“ okřikl mě ten Neji nebo jakže se to jmenuje.
„Nebudu říkat nic nikomu a hlavně né vám! Konoha a Deštná jsou nepřátele.“ Naštvaně jsem si je prohlížela.
„To si jen myslíš holčičko, že nám nic neřekneš!“
„Fakt? Si nějak věříš ne?“ naklonila jsem hlavu na stranu. „A hlavně nevím, kdo jste.“
„My se tě budeme ptát na otázky. Rozumíš?“ upřel na mě svůj pohled.

Všichni seděli v Ichiraku kromě Sakury a Naruta ,kteří byli v nemocnici.
Jakmile všichni dojedli tak se Minato rozhodl ,že se podívá jak se vede Narutovi a Sakuře.

V nemocnici

Sakura se pomalu začala probouzet a najednou jí došlo co se stalo.
Sakura se začala rozhlížet po pokoji a uviděla naproti sobě postel kde ležel Naruto. Vstala a šla se na něj podívat. Naruto ležel na posteli s obvazy a spal.
Sakura se na něj zamyšleně dívala.
,,Díky Naruto“ řekla s posadila se vedle jeho postele.
Za chvíli tam přišel i Minato a díval se na Sakuru.

Pár měsíců už uběhlo od jejich bolestivého rozchodu. Zdálo se, že se věci vrací do starých kolejí. Nebo si to chtěl někdo jen namlouvat. Každý se tvářil jakoby se vlastně nic nestalo a členové Akatsuki stejně jako blízcí kazekageho se snažili vyvarovat onomu choulostivému tématu. Itachi rozhodně prohlašoval před ostatními, že Yuti už je naprosto v pořádku a agresivita, se kterou plní mise je jen odrazem její oddanosti ke svému úkolu. Samozřejmě, že nebylo mnoho lidí, kteří by tomu věřili, krom natvrdlého Hidana.

Ráno se Kaia probudila celkem brzy. Byla zvyklá vstávat a chytat jídlo členům organizace, kteří zrovna pobývali v sídle. Někdy tu byla jen ona a Tobi. Teprve nedávno se dozvěděla, že Tobi je vlastně Uchiha Madara, ten zrádce. Ležela v nějakém pokoji. Na zem dopadaly sluneční paprsky, takže to nemohl být její pokoj. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, co se vlastně včera přihodilo. Pohled na Sasukeho, pokojně spícího vedle ní na křesle, jí však paměť vrátil. Chtěla se posadit, avšak nohou jí projela palčivá bolest.

Tak je tu má další, slibovaná série, "...Vzpomínky minulosti..."!
Tahlenta série by se měla stát měsíčníkem, což znamená, že bude vycházet každý měsíc, vždy 15. (Zhruba v polovině měsíce.)
Takže doufám, že se vám bude líbit, a že budete napjatě čekat na další.

„Další perný den v Konoze je za mnou. Už abych jsi konečně lehla.” Povzdychla jsi Tsunade, když rovnala své papíry na stole. Najednou k ní vtrhla Shizune a spustila:

Okamžitě se otočila a dívala se do očí dvou ninjům. Pohled jí sklouzl na ochranné čelenky. Udiveně se na ně dívala.
„Co jsem udělala?“ zeptala se klidně. Oba se po sobě zneklidněně dívali. Čekali, že se bude vzpouzet nebo aspoň protestovat a ne, že si s nimi bude povídat.
„Jsi členkou Akatsuki!“ okřikl jí jeden. Ležérně se opřela o strom.
„Hm…“ zamumlala. „A co má být? Tak jsem, no.“ Pokrčila rameny.

„Džano Hizarashi! Jste obviněna z neuposlechnutí přímého rozkazu vašeho nadřízeného!“ zahřměl drsný mužský hlas. Žena jen sklonila hlavu. Neměla té holce dovolit vzdálit se z Akademie.
Stála tiše ve své komoře a v ruce držela jouninskou uniformu, s níž se teď musela na hodně dlouhý čas rozloučit. Suspendována na neurčito… vyloučena z výzvědné jednotky… tak zněl ortel nadřízených. Bude nyní muset plnit mise jako řadový Chuunin. Zatnula ruce v pěst. Měla se předtím více ovládat…

Vypadni!

Sakura se zhluboka nadechla. Už mu dál nemohla lhát. Moc ji to ubližovalo. Rozhodla se, že si ty chvilky, co spolu stráví, užije. Posadila a vzala si župan, do kterého se potom zabalila. Nemohla spát, bylo jí tam samotné smutno. Vydala se za Narutem, který právě dělal snídani. Nikdy v životě ji nenapadlo, že bude Naruto tak skvěle vařit. Nádherná vůně se linula kuchyní. Zhluboka se nadechla a nasála do sebe tu skvělou vůni. Pomalu k němu přistoupila zezadu a přiložila mu hlavu na rameno.

„Chtěl jsi se mnou mluvit?“ pronesl Itachi tázavě, když vstoupil do Peinovy kanceláře.
Ten se k němu otočil čelem a chvíli mlčel.
„Ano, to jsem chtěl,“ odpověděl po chvíli. „Chci ať ji pořádně hlídáš. Pořád mít na očích, nic víc,“ upozornil ho Pein.
Itachi mlčky přikývl.
„Mimo to,“ začal Pein. „Co na ni říkáš Itachi?“ zajímalo ho a sedl si na jednu z dřevěných židlí, které v místnosti stály.
„Nemám k ní co říct.“
„Tomu nevěřím,“ opáčil Pein.

Ráno Kimm probudilo slunce a lehké šimrání trávy na jejím krku. Otevřela oči a trochu zamžourala. Sotva si vzpomněla co včera udělala, okamžitě se zpříma posadila a široce otevřela oči. Tohle bylo opravdu podivné. Všechny její pocity, které neuměla úplně přesně pojmenovat. Ostražitě se rozhlédla kolem sebe a vyskočila na nohy. Její oči se střetly s dalšími, kaštanově hnědými. Yamato stál opřený o nedaleký strom se založenýma rukama.
„Dobré ráno,“ pozdravil Kimm a pousmál se.
„Dobrý,“ oplatila mu a mírně se začervenala.

Tak, naše skromná povídka se přesouvá do Akatsuki.
Děcka z Konohy přeci nejsou jediní, kdo má trhlá tajná přání, ne? Tentokrát půjde o Kisameho, tak se snad budete bavit...

Ano, hvězdy na obloze překrásně svítí a dávají pozor na spící děti. Pamatuješ? I na nás kdysi dávaly pozor, ale to už je dlouho, moc dlouho... Už nejsme ty nevinné děti.

Zachráním ho!

Spěšně dorazili ke kanceláři Kazekage-sama. Vedle Gaary už stáli jeho sourozenci s Bakim, jejich bývalým senseiem. Začali nastiňovat situaci Kakashiho týmu společně s Akari.
„Zajali už předposledního Jinchuuriki. Tentokrát to byl Yamato no Orochi. Osmiocasý býčí démon,“ vysvětloval Baki.
„Jak se jim ho podařilo dostat?“ mračil se Naruto.

,,Stop!!!'' zakřičela dívka, dlaně si pevně tiskla k uším a křečovitě zavírala oči.

,,Miluju tě Aine...''

,,Ne!!!!!''

,,Nic neříkám, jenom... miluju tě...''

,,Dost, prosím...''

Nález v poslední chvíli

Itachi byl až příliš dlouho sám...pak, na konci svých sil najde v lese důvod k žití...ten důvod má jméno....Hachi

Srpen. Slunce nesmiřitelně pálí a přesto se léto začíná pomalu obracet k teplým barvám podzimu. Paprsky ještě ale mají dostatečnou sílu a propalují zemi i její okolí. Odpoledne každý hledá přijatelný stín, aby alespoň na chvíli mohl ochladit rozpálenou hlavu.

Dívka ležela na posteli.

Orochimaru rychle uskočil, aby se vyhnul něčí pěsti. Moriko se ztratila ve spleti mužských těl, přičemž si zoufale kryla hlavu. Pak ji kdosi z toho klubka zmítajících se postav vytáhl a surově hodil na záda. Chvíli trvalo, než si uvědomila, kde vlastně je.
„Pořádně se drž,“ napomenul ji Hidan, sevřel její kotníky a zkusil ji posadit o něco pohodlněji, takže pokud by se příliš hýbala, bolel by ho pořádně hrudník.
„Prosím… pane Hidane… sundejte mě dolů!“ kvílela černovláska a snažila se přidržovat jeho ramen.

Otevřela oči a mírně zamžourala. Nával ranního světla jí dělal mírné problémy s viděním a tak raději odvrátila hlavu od okna a otočila jí na druhou stranu. Na rtech se jí vytvořil blažený úsměv při pohledu do očí toho, kterého milovala a položila by za něj i život. Spokojeně ležel vedle ní a sledoval jí zelenýma očima. Vzpomněla si přitom na minulou noc, která pro ní byla prostě nezapomenutelná. Tolik uvolněné lásky a vášně se mísilo s pocitem chtivosti. Začervenala se a přehodila přes sebe tenkou přikrývku.

Vzduch byl cítit bojem – neúprosným a zlým. Mísil se tu zápach krve, prachu a roztaveného železa. Bylo neuvěřitelné, že za takovou chvíli dokázali Akatsuki udělat z Konohy hotovou spoušť. I když byli obyvatelé vesnice v přesile, byli krátcí na neuvěřitelné techniky Akatsuki.
Avšak jeden jediný člověk této vesnice by mohl prolomit to zlo. Snad by se splnil sen, který byl již před zrozením zakopán hluboko pod zem. Ale právě tímto zakopáním byly všechny naděje příliš nepravděpodobné.

Byl krásný sluneční den a Shikamaru, jako obvykle, pozoroval mraky. Když na chvíli od bílých obláčků odvrátil pohled a čirou náhodou se podíval na cestu, která vedla k jeho rodné vesnici, zpozoroval postavu. Měla na sobě potrhané oblečení, které zakrýval kousky potrhaný černý plášť s kápí. Šla rychlou chůzí, i když její vzhled dával jasně najevo, že je na cestě už hodně dlouho a musí být vyčerpaná. Asi v polovině cesty zůstala najednou stát, podívala se na modrou oblohu a vzápětí se sesunula k zemi.