Tajemné

Itachi vstoupil bez zaklepání a sebemenšího ohlášení do jejího pokoje. To co uviděl, sotva otevřel dveře, ho šokovalo. Zůstal stát jako kůl neschopen slova.
Yuti házela všechny své věci do svého černého batohu. Zuřivě je tam cpala bez ladu a skladu.
Sotva si všimla Itachiho přítomnosti a neochotně na něj otočila hlavu.
Chvíli otevíral a zavíral pusu, neschopen slova.
Yuti pozvedla obočí, jakoby ho chtěla pobídnout k nějakému jednaní.
„Co to děláš?“ zeptal se nakonec trochu hystericky.

S vyvalenýma očima jsem se sesunula na podlahu a stále hypnotizovala tu kapku. V puse jsem měla sucho, nebyla jsem schopna říct jedinou věc. Poslední dobou jsem si připadala opravdu jako kořist. Nebo alespoň jako někdo, kolem koho se dějí záhadné věci a on přesto nemá ponětí, o co tady jde. Nevěděla jsem, co mám dělat, a proto jsem tam stále klečela a snad čekala, že mi někdo konečně přijde vysvětlit všechny ty věci, které se tu poslední dobou děly.

Nevím co na to řeknete. Nedivila bych se, kdyby jste se tvářili rozpačitě a znechuceně... Sama jsem z toho trošku... nejistá.
Inspirací byla píseň Nothing else metters přehrané od Apokaly... jak dál?!

Love and hate you

[i]Jeho věta vysela ve vzduchu. Ne však těžce, ale zvláštně. Jako by pronikala skrze oponu skutečnosti, pronikala skrze neuvěřitelné...
Nebyla těžká, byla... byla... tak jednoduchá, tak prostá...

Do kaluž došlápla noha. Kolem se rozprskly kapky vody a pomalu dopadly na cestu, kde se zase vsákly do země. Po pěšině pomalu jel povoz naložený až po okraj a vedle něj kráčeli čtyři lidé. Rozhlíželi se kolem a ostražitě hlídali okolí.
Jejich cesta ěla brzo skončit, protože jejich cíl už byl v dohledu. Přímo proti ni stála malá vesnice. Zahnuli na několika rozcestích a zastavili před domkem. Pomohli majiteli vyložit náklad.

Sever

A bolo to. Dosiahla som svoje hranice. Hranice, za ktoré žiaden človek nie je schopný ísť. Teda, aspoň ja nie.
A tento zlom vo mne spôsobil jeden jediný úder. Teda skôr zásah. Smrteľný. Niekto s hrmotom dopadol na zem.
Zavládlo hrobové ticho. Dokonca ani letný vánok, čo v ten deň pofukoval sa ani len nepohol. Nikto z nás nedýchal.

Kvap. Kvap. ozvalo sa odrazu.

Uvedomila som si, že to ja spôsobujem to kvapkanie. Moje oči, z ktorých sa rinuli slzy a kvapkali na zem.

Začínalo se stmívat. Mračna zastínila měsíc a na mýtině se rozhostila tma. V písku plném vlhkých kapek jarního deště ležela černovlasá dívka a zmateně koukala na záhady nebes. Nevěděla kdo je, kde je a co je všeho příčinou. Mnoho věcí kolem sebe nedokázala pojmenovat a některé dokonce i ze záhadného důvodu či snad dokonce vnitřního sebezapření pojmenovávat nechtěla.
Jediné co v ní přebývalo byli základní lidské pudy a mnoho zmatených pocitů.

Byl podvečer. Každodenní příjemné počasí dnes vystřídala nehostinná a ponurá bouřka, která všemu kolem dávala typický pochmurný až trochu smutný nádech. Nebe bylo zbarvené do ledové šedi, občas doprovázené údery hřmění a silných blesků. Lidé byli schovaní ve svých domech a za praskání ohně v krbu poslouchali bubnování velkých a silných kapek deště na jejich okenní tabule. Přes hustotu deště šlo sotva vidět. Snad nikdo z lidí nebyl takový blázen, aby v takovémto krutém počasí vycházel ven.

Prosím tě, pane můj, buď ke mně laskavý a neodhoď mě jako nepotřebnou hračku. Prosím neopusť mě a nedopusť, abych tě omrzel. Ty jsi můj přítel a rána od přítele se nehojí.

Nedávej mi příliš krátký řetěz, raději mě neuvazuj vůbec, protože pocit svobody je nenahraditelný.

Nezlob se, když si nechci hrát, nekřič, když zaštěkám. I ty máš své dny a já to respektuji.

Celý následující den pak pan Takahashi přemýšlel, jestli má na uvedené číslo zavolat. Přece jen nemůže zavolat a chtít, aby pro něj někoho zabili. Jak by to vypadalo? Taky by mohli zavolat stráž a pak by měl ke všem problémům ještě ostudu. Nakonec si přesně rozmyslel, jakým způsobem se bude ptát, aby se dozvěděl, co potřebuje, aniž by na něj dopadnul byť jen stín podezření.

Rain sa nervózne prechádzala po zamknutej izbe. Už jej s toho uzavretého priestoru začalo byť zle. Celé dni nerobí nič iné len tu sedí a čumí do blba. Mala najväčšiu chuť vyraziť dvere a vypadnúť odtiaľto ale vždy sa zastavila tesne pred dverami.

„Teď ti ukážu tvůj byt. Pak už se v Konoze zorientuješ,“ kývl Naruto na Tenshi, když si prošli celou vesnici a on ji seznámil se všemi co znal, protože se s nimi potkali. Ale s nikým z nich se nebavila. Ale Naruta to netrápilo.
Přikývla a on ji zavedl do domu, kde sám bydlel už odmala.

No tak tohle by měla být taková recenze a tento děj se táhne hodně dlouho, ale myslím, že stejně jako mě vás tahle povídka bude bavit, jde o pár Narusaku!

1. Špionky

Hanaya už čekala s rukama založenýma na prsou před Ichiraku. Bylo něco málo před osmou a doufala, že Naruto alespoň dorazí v čas.
Po deseti minutách skutečně uviděla žlutou hřívu vlasu, která se k ní pomalým krokem blížila.
Naruto rozespale pozdravil a promnul si oči. Vypadal ještě opravdu unaveně. Jeho první den volna a on je rozhodnut ho celý věnovat tréninku.
„Můžeme jít Naruto?“ zeptala se ho Hanaya, když se protáhl a znovu hlasitě zívl.
„Jasně,“ zamumlal a vedl jí směrem k lesu.

„Ehm, Ehm,“ ozvalo se místností.
Nic, žádná odpověď.
„Ehm, ehm,“ zkusil to znovu ženský hlas.
Na místo odpovědi se dostavilo zachrápání, kterým by se mohl pyšnit dokonce i nějaký statný chlap. Shizune s hromadou papíru v rukách stála naproti stolu jejich hokage a s jedním pozvednutým obočím sledovala její sliny tekoucí z pusy.
„Ehm, ehm,“ odkašlala si znovu. „Tsunade-sama!“ šťouchla do ní se zvýšeným hlasem.
Hokage sebou škubla a napřímila se. Nepřítomně zamžourala očima a prolétla očima okolí.

,,Kde sakra vězí?“ Vyjela Atashi na svoji nepřítomnou dračici a přecházela z jedné strany paloučku na tu druhou.
,,Vážně jsme neměli letět s nimi?“ Zeptala se opatrně Kurenai. Atashi se na ni pochybovačně podívala, ale potom začala zase pochodovat.

Roky ubíhaly, za tu dobu jsem si neuvědomil, jak dlouho jsem ji už neviděl. I když jsem na ni každou chvilku myslel. Nemohl jsem zapomenout. A tak jsem se i přes všechno vrátil k alkoholu. V posledních dnech jsem nevytáhl paty z domu. S kocovinou jsem sotva došel na záchod, kde jsem ze sebe dostal vše, co jsem snědl. Pomalu mě opouštěly všechny síly.
Znovu zazvonil zvonek, mírně jsem nadskočil, chystal jsem se jít otevřít, ale neměl jsem sílu.
Dveře po několika minutách klaply, zavřel jsem oči. Nechtěl jsem nikoho vidět, chtěl jsem být sám.

Proč mi nikdo neodpovídá,
Proč tu stále stojím jako nána?
Mnoho to o mně sice vypovídá,
Přesto nechci být pouze průchozí brána.

Když i láska a přátelé otáčí se ke mně zády,
Nevím, koho bych měla volati.
Ino, byly jsme kamarádky a měly se rády,
Proč tyhle vazby musely být hrubě přeťaty?

Sasuke-kun, proč jsi odešel,
Proč jsi odešel beze mě?
Takhle ses se mnou rozešel,

Když se to spustilo a já začala bránit Konohu, náš domov, spatřila jsem ho. Nemohla jsem odolat. Musela jsem se na něj podívat i napřič shinobim, řítícím se na mne z každého směru. I on zvedl pohled. Věděla jsem, že zacítil moje žádostivé oči na něm. A i když byl na druhé straně, i když byl nepřítel, zabíjející mé přátele, rodinu, nemohla jsem se ubránit té lásce k němu.
Moje oči ho na chvíli museli opustit, abych zabránila mé smrti. Sedm shinobiů padlo po mém útoku.

Týden utekl jako voda a Yoso se plně uzdravila. Právě v den jejího propuštění nemocnice se pro ní zastavila Shizune a odvedla ji k Tsunade.
„Yoso, dneska ve dvě tě přezkoušíme a budeš přidělena do nějakého týmu. Do těch dvou hodin tě Shizune trochu zkulturní.“
„Dobře,“ přikývla Yoso.
Shizune jí chňapla za zápěstí a táhla pryč z kanceláře. Rychle se přemístily do bytu Tsunade a Shizune si Yoso postavila na židli.