Tajemné

[color=purple]Dojdeme na učebnu matematiky, která se nachází v nejvyšším patře školy. Dojdu ke své lavici ve které sedím s Lukášem a hodím k ní svou aktovku, stejně tak Lucka a obě se svými čtyřmi objevy vyrazíme k řediteli.
„Proč je ředitelna tak daleko od naší učebny?“ zabrblám a unaveně se protáhnu.
Dojdeme k ředitelně. Lucka zaklepe na dveře a ozve se dále. My všichni vstoupíme dovnitř. Náš pan ředitel zvedne hlavu a udiveně si nás prohlíží.
„Dobrý den.“ Pozdravíme ho. „Potřebujeme si promluvit.“ Kývnu hlavou.

Ráno vstala velmi brzo, musela udělat práci, pro kterou si měla jít včera. Oblékla se a hnala se ulicemi Konohy pro ty papíry. Vešla na základnu a tudy šla pomalu. Došla až na konec chodby. Otevřela je a nikde nikdo. Zavrtěla nad tím hlavou. Když to tu vedla ona, tu chvíli byla tu celé dny. Došla k archivu a vytáhla si několik složek, které by měla předělat. Zavrzali dveře a v nich stávající velitel.
„Ah, tušil jsem, že dnes sem přijdete,“ pousmál se. Sora kývla hlavou.

Ráno se Liam probudila strašně brzo. Ležela v křesle. Protáhla se a postavila se na nohy. Rozhlédla se po okolí. Nikdo zatím nebyl vzhůru a z toho usoudila, že je ještě brzo. Přešla ke stolu. Posadila se a vzala do ruky noviny. Po chvilce se začetla do článku, a proto jí uniklo, že i ostatní se začali trousit z postelí.
„Jak dlouho jsi vzhůru?“ otázal se jí Deidara. Nevnímala ho a dál si četla. „Ptám se tě, jak dlouho jsi vzhůru?“ zamával jí rukou před obličejem. Liam k němu natočila hlavu.

Stála som na upätí strmého svahu, ktorý mi bol odjakživa útočišťom, keď som bola smutná, ako aj teraz.
Ešte stále mi hlavou vírili tie slová, ktoré mi povedala matka.
Moje meno je Miharu Inokami, hoci teraz si tým nie som istá.
Nie som si istá ničím.
Radšej vám to porozprávam všetko po poriadku.

Vyrastala som iba s matkou a otca som nikdy nepoznala.
Matky som sa naňho nikdy nepýtala, pretože keď mi raz povedala, že o tom nechce hovoriť, tak som sa nepýtala.
Bývali sme v Sune.
Chodila som s ostatnými do školy pre ninjov.

Sasuke,Sakura a Kakashi jdou po chodbě a potkají Naruta.
,,Už jsi v pořádku?“ ptá se Sakura.
,,Jo dokonce můžu od zítřka trénovat“ řekl šťastně Naruto.
,,Nechcete jít všichni na Rámen musím totiž s tebou něco probrat Naruto. řekl Sasuke.
V Ichiraku si všichni dali rámen ale než se Naruto dal do jídla (což bylo u něj neobvyklé) tak se zeptal Sasukého na co se ho to chtěl Sasuke zeptat.
,,Sasuke tak o co jsi mně to chtěl požádat?“

„Hej lidi,“ narovnal se Tai, sedící na židli u okna a podíval se po Kataře s Daisakem.
Zrovna končili svojí návštěvu u Jadena.
„Přemýšleli jste o těch zkouškách?“ zatvářil se zvědavě Tai.
„Co?!“ řekla zaskočeně Katara, když vložila do vázy na stolku, vedle Jadenovy postele, kytici.
„No co? Zkusit se to může ne?“ pokrčil rameny Tai.
„Chuuninský zkoušky nejsou žádná legrace!“ zadíval se na něj Daisaku.
„Doženou tě až na hranice tvých možností! Je to tvrdý boj o přežití!“ přimhouřil oči.

„To nemá cenu,“ prohlásil Naruto, probouzejíc se z mrákot; omráčil ho míč, vržen obrovskou silou, přímo mezi oči „turnaj je už předem prohraný“
Svou zbylou sílu použil ke zvednutí, ale jakmile vstal, byl znovu stažen k zemi.
„Zvedni se!“ sykla na něj Sakura ve snaze ho aspoň trochu pohoršit, aby začal tvrdě hrát.
Postavil se a mnul si nos. Otočil se na Sakuru a zamračil se.
Proti nim stál tým ve stejném počtu jako byli oni. Na sobě měli zelené dresy s adresou jedné sportovní školy z vedlejšího města. Jejich rozesmáté pohledy klouzaly z jednoho na druhého; Naruto měl co dělat, aby se nevrhl proti nim a nezacpal jim pusu. Mezi nimi byla pouze jedna dívka, jenž opovržlivě pohlédla na Sakuru, přičemž pozvedla své tenké vytrhané obočí na znamení, že od nich už více nečeká.

Část sedmá - Tady

Část osmá - Začátek cesty je vždycky u rámu dveří

„Tak kde sakra je?“
Před kanceláří přešlapoval sem a tam už dobrých patnáct minut. Párkrát, asi dvaadvacetkrát, se prošel ke schodišti nebo vykoukl oknem na opačném konci chodby. Nervózně. Dole mu řekli, že ještě nedorazila. K Hokagemu sám nepůjde, určitě má v kanceláři svojí práce dost a dost, takže ho nebude obtěžovat…
„Ale kde ta Kushina je?!“

Ještě dlouho trvalo, než se Sasori úplně uzdravil. Moriko mu celou dobu stála po boku a snažila se, jak dovedla nejlépe. A příležitostně pomáhala ostatním. Byla jako pejsek, na kterého každou chvíli někdo volal.

Kakuzu snad jako jediný oceňoval dívčinu dřinu a tajně jí nosil pamlsky z kuchyně. Bylo však nasnadě, že jednoho dne bude přistižen.
„Kam to neseš?“
„Užírám zásoby, Hidane. Co je na tom?“ zamlouval to maskovaný.
„Kecy! Od kdy ty baštíš dango knedle?“ nenechal se odbýt bělovlasý.

Zotmelo sa. Kiba s Akamarom sa uložili na spánok pod strom. Narutovy ale myšlienky zaspať nedovolili. Neustále myslel len na Hinatu. Dúfal, že sa mu podarí nájsť ju a zachrániť. Veď je to on, ktorý vždy všetkých za každú cenu chránil. Čo sa s ním stalo? Prečo sa jeho život odrazu zmenil? Prečo sa on zmenil?

,,Nemůžeme to vědět jistě, jen spekuluješ." Nedal na rozhodnutí své žačky Kakashi.
,,Proč mě jednou nemůžete poslechnout? Ta holka je tam! Já to vím! A jestli se pletu, klidně vás budu všechny zvát měsíc na ramen!" Protestovala odhodlaně růžovovláska a dala ruce v bok, čekajíc na odpověď.
,,Měsíc budeš platit ramen?" Vyvalil oči blonďáček a slina se mu rychle linula z nezavřených úst.

info: Přemýšleli jste někdy o tom, kolik rolí musí ta naše ubohá Konan zvládat? Zkoušela jsem se nad ní zamyslet...

Povídka je věnována hAnko za inspiraci jejím videem na youtube.

Songfic na píseň Bitch od Meredith Brooks

Upozornění: 15 +

Povídka

Jejich obličeje byly od sebe jen necelé tři centimetry.
Jen se dívali navzájem do očí a nic neříkali.
Oba už věděli, že nebezpečí minulo, přesto se však nepohnuli. Dál na sobě leželi na hromadě smetí a málem zapomněli na svůj úkol.
Hinata se snažila nic nedělat, jen tak se mu dál dívat do očí, ale její hlava jakoby byla čím dál těžší. Jejich obličeje se tak pomalu stále přibližovaly…
Dva centimetry…

Chtěl bys být znovu tátou

Naruto se měl konečně po mnoha letech navrátit do své milované vesnice. Už mu bylo devatenáct, ale stále mu zůstával jediný sen – stát se lordem Hokage, a taky to stále dával najevo. Jen už ne tak okatě, jako dřív.
Spolu s Jirayou už šestý den mířili ke Konoze a právě se chystali vstoupit na hlavní trasu, která vele do vesnice. Ale ucítili na silnici několik chaker. A vypadaly dost silně. I když Narutovi se jich pár zdálo povědomých.

Yuti vykulhala z nemocnice a mířila neznámou vesnicí. Měla pocit, že tady snad už někdy byla, ale nemohla si vybavit přesnou dobu kdy.
Její kotník byl nejspíš úplně vyléčený, ale ona se neustále bála došlápnout na něj, aby snad neutrpěla větší újmu. Pomalu procházela ulicemi a rozhlížela se kolem sebe.
V tom nejnečekanějším okamžiku před ní skočil jakýsi ninja. Instinktivně se postavila do bojové pozice a teprve pak si osobu prohlédla.

Pozpátku a s šokovaným výrazem vycouvám z koupelny. Pořád tomu nemohu uvěřit. Jak je to možné? Co se to tady děje? Nejdřív se ocitnu na tomto místě, kde nic a nikoho nepoznávám a potom tohle. To prostě není možné, není. Musím trpět nějakou halucinací. Musím! Že by to bylo genjutsu, napadne mne vzápětí? Ne, to nebude ono. Za tu dobu, co jsem tu, už by mne někdo z týmu vyprostil. Jenže jak jinak si mám vysvětlit to, že je moje prokletá pečeť pryč?

Kráčela těžce po zmáčené zemi. Bláto jí stříkalo až do vlasů, ona na to však nedbala. Jejím úkolem teď bylo dopravit toho psa do bezpečí, za jeho páníčkem. Cítila na svých rukou jeho krev. Byla teplá a bylo jí čím dál víc.
,,Vydrž kluku, za chvíli tam budeme. Bude tam i Shadow a ta tě z toho dostane." Uklidňovala sebe i jeho. Věděla, že by možná bylo lepší, kdyby ho tehdy vzal Umag s sebou, ale to by riskovala nejenom Umagův, ale i život ostatních. Z jejich myšlenek jí však vytrhl planoucí oheň.

Reina se pomalu smiřovala s rozchodem a Itachi též. Vždycky když se setkali v kuchyni jeden z nich odešel pryč a vyčkal než odejde ten druhý. Ostatní to trápilo. Od té doby co se rozešli uplynul týden a Reina chodila jako tělo bez duše. Itachi na tom byl podobně, ale ani jeden se nesnížil k tomu, že by si s druhým šel promluvit. Všichni vyčkávali, kdo se první odhodlá to udělat, ale marně, oba byli paličatí a to jim bránilo.

V půl dvanácté Sakura vyrazila z domu. Procházela silnicemi a cítila stísněný strach. Netušila, čím to je, ale něco jí hrozně zneklidňovalo a naplňovalo neklidem. Tenhle pocit se neuvěřitelně prohloubil, když šla okolo louky. Na chvíli si sedla na lavičku, aby se uklidnila. Dala si halvou mezi kolena a uviděla louku hlavou vzhůru. V tu chvíli jí to došlo, z celé Konohy snad zmizely všechny květiny. Vzhlédla nahoru na strom, al ei když bylo Jaro v plném proudu, nikde nic, ani kvítek, i poupata byla otrhaná.