Ještě nezmizela ze světa láska - 4. kapitola - Chiko se usmívá

Taya se pokusila vstát, ale nehleděla příliš na to, že i v blízkosti jejích nohou se nachází známé kulaté plody a opět přepadla na záda a přitom několik kusů ovoce rozmačkala. O to se však rudovlasý mladík vůbec nestaral. Místo toho rychle poklekl k culíkatému děvčeti.
„Jsi v pořádku?“
„Toho ovoce je škoda,“ špitla a rozhlédla se opatrně kolem. Pousmál se, vzal ji za ruku a vyzdvihl na nohy.
Uklonila se, jak bylo zvykem. „Arigatou, cizinče.“
„Říkej mi Gaara, prosím,“ požádal ji.
„Hai,“ souhlasila a pořádně se o něj zapřela. „Ovoce bude dost, k žádným velkým ztrátám nedošlo,“ oddychla si Taya a přemýšlela, co se spadanými a smetenými kousky.
„Doneseme je k lesu. Zvěř si jistě pochutná.“
„Dobrá. Ukaž mi tedy směr, kudy jít.“
Taya se uchechtla. „Nespěchej. Nejdříve se musím vrátit pro něco, do čeho dáme ty… zbytky.“
„Souhlasím,“ přikývl Gaara.
„Počkám raději tady a… ehm, ohlídám ten košík.“
„Je ochočený, nepotřebuje hlídat,“ rozesmála se dívka s culíčky a pozorovala, jak červenovlasý mladík malinko zrudl v obličeji. Ještě se smála, když utíkala po louce zpět k rodnému domu.

Zatímco čekal na dívčin návrat, pozoroval mladý muž s vlasy barvy ohně mraky. Zamýšlel se, zda vůbec mají nějakou svou symboliku. Vzpomínal si, že tam, odkud pocházel, mraky nikdy neviděl, jen cáry oblak. A z nich kupodivu nikdy nic nevyčetl. Ze samého zkoumání brzy zavřel oči a dřímal.

Taya doběhla na místo a potlačila zahihňání. Poklekla ke spícímu Gaarovi a jemně do něho strčila. „Vstávej, ospalče.“
Probudil se z nepříliš hlubokého spánku a nechtěně dívku povalil na záda. Ihned se za svůj ukvapený čin omluvil, zatímco brunetka se hlasitě smála.

Jakmile byli oba zas na nohou, pustili se do sbírání rozmačkaných kusů. Šťáva z ovoce jim protékala mezi prsty, a jak si vzájemně pomáhali, byli za malou chvíli celí posetí červenými a narůžovělými fleky a ruce měli slepeny lepkavou nazelenalou hmotou. Brzy je bolelo břicho od smíchu, když si uvědomili, jak směšně oba vypadají.
Gaara nesl kbelík, do nějž naházeli ovoce, které se nyní už s hrdostí mohlo nazývat džemem, Taya si hodlala odnést nasbíranou a neporušenou část úrody sama. Jak scházeli dolů z kopce, nepovšimli si louže ve vymletém blátivém prostoru. Dívce podklouzla noha, málem rozsypala ovoce, které zatím zůstávalo neporušené. Při zachycení vrchovatě naloženého košíku si vyvrkla kotník, přesto se neubránila smíchu, když hleděla na Gaaru, jak se s obrovskou vervou vrhl za několika vysypanými plody. Když si všiml, co se stalo, rozhodl se vzít děvče do náručí a odnést jak Tayu, tak ovoce zpět k obydlí klanu Shikari.
„Ještě ten kbelík,“ upozornila ho culíkatá slečna. Vzdychl, ale našel místo ještě i pro něj.

Dopotácel se se zraněným děvčetem k chalupě. Před ní postávala malá Chiko, která jim okamžitě otevřela dveře. Gaara posadil Tayu na židli a usedl vedle ní. Košík i kbelík položili na stůl. Nejmladší děvčátko se pochichtávalo a ukazovala na chlapce i dívku prstem.
„To se takhle směje pořád?“
Taya zavrtěla hlavou a nejistě se na Gaaru podívala. Pochopil, když jí z rukou ukáplo pár kapek lepkavé šťávy. Až se trochu vzpamatují, musí se oba pořádně umýt.