Tajemné
V KONOZE:
Tsunade seděla jako obvykle za svým stolem, pokrytým obrovskou vrstvou nepotvrzených dokumentů a několika flaškami od saké. Zrovna se snažila zmenšit jeden z papírových stohů, když dovnitř vrazila její společnice Shizune následovaná malým tlustým prasátkem.
„Hokage-sama!!“ vyhrkla udýchaně.
„Hmm…?! Co se děje?“
Zabydlování
Itachi otevřel dveře do svého pokoje. Malá, temná místnost, jedna postel, jedna skříň.
„No...moc toho k životu nepotřebuji,“ ozval se. Měl potřebu se omluvit za strohost a nevábnost svého obydlí, když viděl, jak se Hachi rozhlíží kolem.
Pustila jeho ruku a přešla doprostřed pokoje. Nakonec se zatočila a dosedla na postel. Dlaní přejela po přikrývce i po polštáři. Usmála se a bylo vidět, že jí tu líbí. Jen ona sama věděla, že by se jí líbilo všude, kde by byl on.
Předmluva: Vítám vás u druhé serie, Skryté má zůstat skryté a nebo ne?, která nese název Per aspera ad Astra /přes překážky ke hvězdám./
Shrnutí bude napsáno v mém FF seznamu 
Děkuji věrným čtenářům.
A teď k příběhu:
Itachi i Tao chvíli mlčky hleděli na vesnici rozprostírající se v údolí. Obklopena sytou zelení a různými odstíny hnědých polí působila velice příjemně. Bylo to přesně takové místo, kde by se každý pocestný chtěl zastavit. Mlčky společně sestoupili dolů a ukryli se do nedalekého lesa.
„Půjdeme na průzkum společně?,“ zeptala se ironicky Tao a ušklíbla se.
Itachi jí věnoval na oplátku jeden ze svých chladných pohledů a bez varování pronesl: „Henge,“
A dny plynuly dál. Za celou dobu se Minato neukázal, což Sakuře ani tak nevadilo, svých starostí měla nad hlavu. Jedna z největších bylo její stále se zvětšující bříško. Momentálně se nacházela v sedmém měsíci a nebylo to žádná sranda. I když ji čekali ještě dva, sotva vyšla schody. Ale jinak se cítila jako v pohádce.
Jednoho dne se vydala jen na malou obchůzku Konohou. Byl zrovna krásný jarní den. Naruto byl na misi, takže na několik dní osaměla, ale na druhou stranu byla ráda.
„No, jak se to vezme,“ odpověděl zamyšleně a vytáhl kunai. „Mam totiž za úkol tě zabít.“
„Zabít?“ Iwahi nedokázala odhadnout, zda to myslí vážně, nebo jen žertuje.
„Nepraštila ses do hlavy náhodou?“ Takimaro zase nedokázal pochopit její reakce.
„Jo,“ odpověděla stroze.
Konečně byli oba mladí lidé v relativním bezpečí. „Takhle je to lepší, nemyslíš?“ Červenovlasý se pokusil usmát, nakonec však vypadal spíše ztrápeně, nežli šťastně.
Moriko přikývla a pak si všimla pohmožděnin na tvářích svého společníka. „Máte pod okem monokl, pane…“ Zmlkla, když na ni upřel pohled, tak nenávistný. Pochopila a ihned se opravila. „A tváře plné modřin… Sasori.“
„Šrámy se zahojí,“ řekl a mávl rukou. „Ale za ten Orochimarův výraz to stálo.“
„Ošetřím to!“ nabídla se dívka.
Celé tělo jí bolelo od prudkých nárazů, ale ona bolest nevnímala. Soustředila se jen na hlas volající její jméno a pohodlnou náruč jeho majitele. Snažila se pootevřít oči, ale byla až příliš vyčerpaná. Její stav jí to nedovoloval, a tak si už ničeho nevšímala. Padala čím dál hloub do hluboké propasti. Všude kolem byla tma. Neviděla nic, ale přesto nevědomky vnímala hlasy.
„Sestřičko, vstávej, musíme jít k Mizukage-sama.“ Šeptal Neji Hinatě a jemně s ní třepal. Ta se brzy probudila a ospale zamžourala.
„Kam že?“ zeptala se tiše.
„K Mizukage-sama. Musíme mu objasnit, proč jsme přišli do Kirigakure no Sato.“ To Hinatu probudilo. Rychle se posadila a rozhlédla se po pokoji.
„T-takže to nebyl sen?“ řekla vyděšeně.
„Chápu to dobře, vy mi zadáváte misi chránit vesnici?“ pobaveně si prohlížela Hokage. „Je vidět, jak je Listovka slabá, nemá ani dostatečnou vojenskou sílu,“ povzdechla si teatrálně. Tsunade už začínala vřít.
„A kde budu bydlet?“
„Bude ti přidělen byt po dobu tvé mise, určitě se zabydlíš,“ odpověděla Tsunade.
„Pche,“ ohodnotila to Akaho. Tsunade to už nevydržela a pěstí bouchla do stolu. Jak by každý čekal, stůl spadl na zem v podobě třísek.
Další díl je na scéně. Doufám, že nic nebude prozrazeno... No, a i kdyby... co nadělám, že? 
Přála bych si, aby se líbilo :D
Aby jednou... 02
„Houkou?! To je pětiocasý, ne?“ řekl Naruto a zamyslel se.
„Ano,“ kývla hlavou Tsunade.
„Bůh iluzí… jak by se dal najít?“ zajímalo Gaaru. Všichni tři se zamysleli.
‚Možností je spousta…‘ proběhlo jim třem najednou myslí. Okamžitě zbystřili a překvapeně se rozhlédli kolem sebe. Nakonec všem padl zrak na zahalenou postavu za Gaarovou židlí.
„Gaaro, kdo je to?“ vybalil na Kazekageho bez obalu Naruto a podezřívavě si postavu prohlížel.
„Přítel. Neublíží nám a ani nic neřekne,“ odpověděl Gaara klidně.
„Tady jste,“ oddychla si Hanaya, když druhý den ráno konečně našla Naruta, Sakuru a Saie v restauraci Ichiraku, kterou jí Naruto při příchodu ukazoval.
„Nemohla jsem to najít, je to tady celé jako jedno velké bludiště,“ zastěžovala si a usedla vedle Naruta.
„Hej staříku!“ zavolal na majitele restaurace, „jednu plnou mísu pro Hanaya-neechan.“
Muž přikývl a rázem se dal do přípravy polévky a nudlí.
„Jak se vám spalo, Hanaya-sama?“ zeptala se jí mile Sakura.
Tak a je tu druhý díl, tentokrát ode mě. No nebude to tak dobré jako ten první. Ale snad se budete bavit
Kyuubi
Naruto otočil hlavu k podobiznám. Když sem přišli, nevšimli si toho, ale teď z nápisu nemohli odtrhnout oči.
Slunce už pomalu vycházelo a stoupalo na modré nebe. Mnoho obyvatel Suny ještě spalo ve svých teplých postelích. Jen Rizo seděla na okenním parapetu a zírala ven na prázdné uličky.
Konečně jsme dorazili k moři. Ubytovali jsme se v hotelu nedaleko pláže. Pokoje se rozdělily mezi holky a kluky. Hned, jakmile jsem si vybalila, jsem se vydala i s ostatními na pláž.
Byla obrovská. Kolem ji rámovaly skály, které se postupně směrem z pláže ztrácely v moři. Chvilku jsme se jen tak procházeli a pak si sedli na písčitou zem a povídali si.
S ním.
Tma. Všude jen temná tma. Ať se rozhlédnu kamkoliv... Všude jen tma. A pak něco zahlídnu. Dvě krvavě rudé skvrny. Skvrny se přibližují. Jsou blíž a blíž. Jsou tak blízko, že místo skvrn vidím oči. Oči tak nelítostné. Směřují pohledem přímo ke mně. Nárůstá ve mně strach. Pořád se přibližují.
„Néé!“ vykřiknu.
Kdyby jste se v Solné vesnici kohokoliv zeptali na pana Takahashiho, řekl by vám, že je to ten nejhodnější člověk na světě. A nebyl by daleko od pravdy. Pan Takahashi byl opravdu velmi milý člověk, jakých chodí po světě málo. Tento šedesátiletý vdovec, majitel malého obchůdku se starožitnostmi, snad ani nepocházel z tohoto světa. Na každého se usmíval, s každým vyšel a pro každého měl dobré slovo a vlídný úsměv.
Neustále jsem musela myslet na svůj rozpor s tou blonďatou nafoukanou krávou. Bylo až k neuvěření, jak si uměla dovolovat, ale když přišlo na věc, skrčila se jako králíček a zaběhla do roury. V duchu jsem se nad tím musela pousmát. Celkem mě ale překvapilo, že se jí nějací experti, jako například Petr, nezastali a jednu mi nevlepili. V tuhle chvíli to ale byl bod pro mě, protože jsem si nemusela dělat starosti, jak zamaskovat nechtěný modrák pod okem.
„Dělej, ty fracku! Odnes to tam!“
„Ano, madam.“
„Néé! To je celý špatně! Co to děláš?!“
„Omlouvám se, madam.“
„Tak ty si myslíš, že jsi králem světa, nebo co?! To teda ne!“
„Samozřejmě, madam!“
„Už zase mě se**š! Ku**a co si zač, ty zm**e?!“
„Sakra, madam!“
Byly spolu teprve asi tři hodiny. I to však stačilo k vyhlášení války mezi nimi.
„Nemáte ráda ramen, nemáte ráda růžovou, nosíte růžovou kabelku, nemáte ráda ninji! Máte vy sakra vůbec něco ráda?“
