Tajemné
„Ahoj, tak vidim, že jste prošli,“ usmál se na ně Takimaro hned, jak vešli do celkem prostorné místnosti. Iwahi mu odpověděla pouze rozpačitým úsměvem, najednou měla pocit, že jeho oči už nebyly modré jako obloha, ale spíše jako led. Inote mu věnoval vražedný pohled. „Co je, Inote, ty nemáš radost?“
„Z toho, že tu vidim tebe, fakt radost nemam,“ odsekl mladý Yamanaka.
„Hej, nechte toho!“ okřikla je Inoko. „Chováte se jak malý haranti.“
„Tsk,“ Inote se odvrátil od skupinky a zadíval se z okna.
Rudovlasý mladík nečekal takovouhle reakci a proto nevěděl, jak se má zachovat. Instinkt mu napovídal zavřít oči, ovšem pozůstatek démona v jeho těle chtěl odstrčit tu dívku. Když se však začala vášnivě dobývat na jeho rty, podlehl zvláštnímu třesoucímu pocitu procházejícímu celým jeho tělem. Instinktivně jí chytl kolem pasu a přitáhl si jí blíž k sobě. Rozevřel rty a zapojil do jejich milostné hry i jazyk. Ona ho zase objala kolem krku a poddala se dokonalému pocitu nastávající vášně.
2.Nová mise
Na louce seděli čtyři ninjové, tři měli zvířecí masky bez označení do jaké vesnice patří, ten čtvrtý masku neměl, ale zase měl čelenku se znakem vesnice ukryté v lávě.
Zetsu se v poslední době před vším tím chaosem, který v sídle vládl, schovával ve své ložnici. V takových chvílích ho přepadaly chmury a velmi zvláštní filozofické úvahy, v nichž figuroval zejména spor bílé s černou. A Zetsuovy myšlenky se stále více stáčely k dosud nenarozenému dítěti, které se v Akatsuki co nejdříve objeví.
„Bude tu mimino, co ty na to?“ dorážela bílá.
„A co já s tím?“ ohradila se černá.
„Budeš se o něj muset starat,“ protáhla světlá.
„Neprovokuj!“
Nad plačícím chlapcem se zhmotnil stín. Když světlo z právě vycházejícího úplňku ozářilo mužovu siluetu, všichni obyvatelé okamžitě poznali svého Kazekageho.
„Pohleďte! Můj syn právě zachránil vesnici!“
Lidé vylézali z domů a zvedali se z prašné ulice. A pak… se před Gaarou uklonili. Chlapeček na ně zůstal nevěřícně zírat. Dělo se tu něco, čemu ani za mák nerozuměl. Někteří si sice stále něco špitali, ale nad tím se nikdo nepozastavoval.
„Naruto!“
„Sakura…“
„Naruto nemluv a buď v klidu. Ale hlavně neusínej. Nezavírej oči Naruto! Vstávej! To bude dobrý!“
„Nebude… Znám svoje tělo lépe než kdokoli jiný.“
„Ale nejsi medik. Tak nemluv. Tohle přežiješ to ti slibuju.“
„Neslibuj nic co nemůžeš splnit. Mohla by jsi se poučit. Taky jsem slíbil, že přivedu Sasukeho zpět a teď? Umírám…“
„Neumíráš Naruto! Sakra slyšíš mě, ty neumřeš!“
„Sbohem Sakuro a vyřiď Konohamarovi, že jednou z něj bude velký Hokage…“
Asi po pěti minutách se natáhla pro lahvičku s tmavě zelenou barvou. Pomalu ji otevřela a napila se. Chvíli ji nepřišlo, že se něco změnilo. Ale po chvilce dopadla v bezvědomí na polštář.
Shikamaru vběhl do města a chvíli přemýšlel kudy se vydat. Pak uviděl na protějším stromě kapku krve.
Nechala za sebou stopu!! Asi Temari, ale to je jedno. Musím tu stopu sledovat a zachránit ji. pomyslel si Shikamaru a běžel po stopě. Asi po hodině se před ním z ničeho nic objevila jeskyně.
Oba mladí Hyuugové se otočili a zmizeli. Nikdo jim v tom nebránil. Týmy pochopily, že už se do Listové vrátit nemohou.
Neji i Hinata běželi tiše bok po boku. Prodírali se houštinami a větvemi stromů, aniž by věděli, kam mají namířeno. Oba jen mysleli na to, co se stane v dalších minutách hodinách a dnech. Hiashi už za nimi určitě poslal nějaký tým svých poslíčků. Ti se určitě nenechají přesvědčit tak lehce jako jejich bývalé týmy.
Po půl hodině rychlého vytrvalého běhu ucítili cizí chakry. Neji zapnul Byakugan.
Bylo jedno malé děvčátko. Žilo si šťastným a bezstarostným životem se svými rodiči ve vesnici daleko na severu. Jako každé odpoledne vyběhla Tayuya po schodech do svého pokoje. Jen co otevřela dveře, vrhla se dělat svou nejoblíbenější činnost: hraní.
„A o jakou by se jednalo misi?“ zeptám se strýčka.
„Donést nějaké svitky do vesnice poblíž.“ Odvětí. Zamyslím, se jestli to má cenu, ale nakonec přikývnu.
„Kdy vyrážím?“ usměji se na něj.
Všichni souhlasili a Lee, který prohrál kámen, nůžky, papír se dal do vyprávění.
„Vlastně ani nevím, jestli to dokážu vysvětlit. Byl to tak zvláštní sen – jako by se tam prolínalo několik dějů najednou a z nich jsem dokázal pochytit jen něco. V jednu chvíli Tenten seděla v odporné místnosti a naproti ní stála shrbená postava. Pak tu shrbenou postavu nahradil nějaký kluk, který se hodně podobal Gaarovi.“
[i][b]
co v tebe věřím,
dal jsi mi jen zlobu
zavátou černým peřím.
od tebe mi zůstala,
má stálá náklonnost
kolem tebe létala.
dával jsem ti s láskou,
odříkával zpaměti
modlitbu tak krásnou.
Tiše jsi jen seděl.
Ani ses nepodíval.
Do země jsi hleděl.
Poslouchat ty mé řeči?
Čekáš, až se to zastaví?
"Listová," zabručela a dívala se kolem sebe. Míjely ji davy lidí, ale skoro nikdo se neotáčel, skoro nikdo se nedíval. Tady byla spousta zvláštních lidí, nebyla jediná.
A přece si někdo všiml. Všiml si, jak vysoká dívka kráčí vesnicí a něco hledá. Její vlasy byly jako oheň, červené a nespoutané. Nikdy ji ve vesnici neviděl, byla podezřelá a přece na ní bylo něco naivního... Tehdy ještě nevěděl, jak se spletl. Nevěděl, že její naivita je jen klam.
Pochmurné počasí se neslo nad Deštnou vesnicí. Jako každý jiný den pršelo. Nebylo to nic neobvyklého a ani neočekávaného.
Bledý, vysoký muž seděl na vrcholu jedné z věží a sledoval dění pod sebou. Kapky deště mu spadaly na studenou, bledou tvář a máčely zrzavé vlasy. Jeho společnice se neopovažovala vyrušit jeho tiché a na pohled lhostejné pozorování okolí. Tiše stála za jeho zády a rukama semknutýma u pasu. V obličeji se jí zrcadlila jakási sklíčenost, nebo možná pochybnosti.
Nevěděl jsem, že všechno přijde tak náhle, ale přišlo, a jediné co mi teď způsobovalo bolest, mimo pronikavého bílého světla, byla nevědomost z toho, co mě čeká.
Vždyť jsme nic neudělali; nic nevyřešili; byli jsme jen pokusní králíci někoho, jehož jméno zatím neznáme.
Už teď jsem si však uvědomoval fakt, že zkoumat jiné světy je špatné. Kdyby si to uvědomovali i ostatní, možná by byl svět o něco hezčí.
Když jsem se vrátil na zem, protože jsem před chvílí cítil neobyčejný tlak, který jako by mě zvedal do výše, ihned jsem zpozorněl a snažil se plně vnímat. Byl jsem vysílený, a také jsem si párkrát odkašlal. Nejprve jsem zpozoroval, že jsem opravdu zpět, a to mě nabylo energií. Byl jsem v pořádku. Už jsem necítil bolest v břiše, jenž mě tehdy ohromila, jen mě nepatrně bolela hlava a v konečcích prstů jsem pocítil mravenčení.
Je to už pár dní, čo sa ku mne pridalo ružovlasé dievča. Nič nehovorí, no i tak viem čo chce, stačí, aby som sa pozrel do jej zelenkavých očí. To dievča je zvláštne. Jej tvár nikdy nerozjasní úsmev, stále má ten istý výraz, akoby mala masku, ktorú nedokáže zložiť. Tá tvár mi je veľmi povedomá, no pri mojej strate pamäti mi to nieje veľa platné.
Upozornění: pozornějším čtenářům jistě neuniknout myšlenky z posledních dílů mangy Naruto (zmínky o tom, ja Naruto dokáže vycítit chakru osob a identifikovat je podle toho), ale i z prvních dílů Naruto Shippuuden, kde se potkávají společně se Sakurou a Saiem v úkrytu Orochimara se Sasukem.
(Dva dni a osem hodín)
,,,,,,,,,,,,,,,,
,,Niki! Ztlum tu televizi. Moc to řve." Zakřičela maminka, čímž mě dostala z transu. Zatřepala jsem hlavou a sáhla po ovladači. Stiskla jsem tlačítko ovládání hlasitosti a tak snížila decibely vycházející z té obrázkové bedny. Potom jsem přepnula z kanálu zpráv na video a se spokojeným výrazem na tváři sledovala nahrané Cold Case.
Venku nebylo zrovna hezky. Reina proto strávila celé dopoledne v obýváku. Buď četla nebo psala. Pokusila se i odreagovat kreslením, ale pořád kreslila jeho. Všechny pokreslené papíry vzala a hodila je do koše.
„Proč já mám zase takovou náladu.“ Zaklela.
„Hele, to my nevíme.“ Pokrčil rameny Hidan. Reina se na něj s úsměvem ve tváři otočila.
„Já se tě, ale neptala Hidánku.“ Mrkla na něj. Hidan se na ní užasle. Chtěl jí něco odpovědět rovnou od plic, ale zadíval se jí očí a nemohl mít žádnou námitku, a proto sklapl pusu.
