Skryté má zůstat skryté a nebo ne? 034: Kdo jste?

Otevřela oči a rozhlédla se okolo. Všude bylo ticho. Nikde nikdo. Vylezla z postele a posadila se na ní. Všechno bylo poházené, jak to včera nechala. Skousla si spodní ret. Nechtělo se jí uklízet, ale měla by. Vylezla z postele vzala si mikinu a dala se do uklízení, aby to měla rychle za sebou. Po půlhodinovém úklidu sebou plácla na postel. Ozvalo se zaskřípění dveří. Natočila hlavu ke dveřím.
„Co potřebuješ Konan?“ zeptá se unaveně.
„No s Peinem máme misi a jinak jsou všichni pryč…Zvládneš to tu sama?“ zeptala se.
„Jasně.“ Kývla hlavou. „Jen jděte…Dokážu se o sebe postarat.“ Usmála se a mávla rukou. Za Konan se zavřeli dveře. Reina se posadila na posteli. Sepnula si vlasy do culíku a přešla ke skříni. Vytahala některé kousky oblečení a rozhodla se, že z nich ušije něco nového.

Rozčíleně švihla kusem látky o zeď.
„Sakra…“ zaklela okamžitě. „Že já se na to nevybodnu.“ Zamumlala, ale dál pokračovala v šití. Povedlo se jí vytvořit pár oblečků. Naskládala je do skříně. Vyhodila přebytečnou látku a posadila se na posteli. Upřeně se dívala na jeden bod na stěně.
„Chtělo by to vymalovat.“ Zamumlala. „Ale nebudu přece malovat sama.“ Zavrhla to okamžitě. Lehla si na postel. Zavřela oči a mírně se pousmála. Vzpomínky z poslední doby se jí míhaly před očima. První byla jak se usmířila se Zetsuem.

„Proč ti tak vadím?“ nadhodila Reina, když zůstali se Zetsuem sami v úkrytu.
„Nevim, nemůžu tě vystát…“ zavrtěl hlavou.
„Vážně nevíš proč?“ snažila se to z něj vypáčit Reina. „Měl bys to vědět, proč mě nesnášíš.“
„Dobře… Když to chceš vědět.“ Pokrčil rameny. „Vadí mi, že se kolem tebe všichni motají.“
„Takovou odpověď bych spíše čekala od Konan,“ Zavrtěla se Reina. „A ne od tebe.“
„Co chceš jiného? Pein spoléhal vždycky na mě, ale když jsi tu teď ty tak se vše točí kolem tebe a dětí.“ Zamumlal.
„Tak takhle to je?“ pousmála se. „Slibuji ti, že se kolem mě už nebudou tolik točit a budou si všímat tebe, ano?“ pokývala hlavou. Usmál se. „Přátelé?“ nabídla mu ruku. Uchopil její ruku a kývl hlavou.
„Přátelé.“ Mírně se pousmála a začala si znovu číst.

Konečně se s ním usmířila. Kdyby to bylo tak lehké i s Itachim. Mírně se pousmála. V myšlenkách jí vytanuli jejich společné momenty.

„Půjdeme se projít?“ navrhla mu jednou odpoledne.
„Klidně.“ Pokrčil rameny. „Stejně nemám, co dělat.“ Usmála se na něj a vytáhla ho ven.
Prošly kolem řeky a usídlily se na kameni kousek od ní.
„Těšíš se?“ nadhodil a přivinul si jí k sobě.
„Strašně.“ Zamumlala a schoulila se mu v náručí.

Kdo by řekl, že jejich idylka tak brzo skončí? Nikdo nemohl tušit, že to tak brzo skončí ani oni sami. Bolelo jí u srdce. Cítila se opuštěná. Slzy se volně zpustily z očí. Otřela je jednou rukou a pousmála se. Brečela velmi často. Tolikrát si slíbila, že už plakat nebude. Nebylo jí to nic platné. Pláčem uvolňovala emoce, které skrývala. Štvalo jí, že je tak zranitelná. Život si s ní uměl pohrát a ona si to dávala za vinu. Pořád si říkala kdyby… Nechtěla myslet na minulost a ani na budoucnost. Chtěla žít přítomností, ale teď by tu radši nebyla. Kdyby jí Pein nenašel, nemusela se znovu setkat s Itachim. Jediné co jí přinášelo radost bylo těhotenství i když to tak většinou nevypadalo. Užívala si pocit, že brzy bude matkou a všem to dávala najevo.

„Tak co, maminko.“ Snažil se jí rozčílit Hidan.
„Ale,“ mávla rukou. „Nestojí to za nic.“ Zavrtěla hlavou. „Chtěla bych už brzo plnit mise.“
„Na to zapomeň.“ Zamítl to okamžitě Pein.
„A to jako proč?“ chtěla vědět.
„Budeš doma s dětmi.“ Namítl.
„Jistě.“ Kývla hlavou a ukončila tím debatu.

Milovala hádky s ostatními. I když byli jen naoko. Posadila se na posteli. Slunce prostoupilo pokojem. Postavila se na nohy a vyrazila do kuchyně. Po cestě zakopávala o oblečení, které se válelo po zemi.
„Ty chlapi jsou neskuteční.“ Zavrčela tiše. Rozhodla se, že až se nají tak tu pořádně uklidí.

Po obědě umyla nádobí a vydala se uklízet. Prošla všechny pokoje a špinavé prádlo naházela do koše, který tahala s sebou. Otřela si zpocené čelo a dál pokračovala v činnosti. Když už měla koš plný vešla do menší prádelny a ručně je přeprala. Trvalo jí to hodinu. Unaveně dosedla na židli a do ruky vzala tužku. Slova sama plynula po papíře. Netušila co a už vůbec ne proč to píše. Dopsala první, druhý, třetí papír. Udiveně se na to dívala. Pozorně si přečetla všechno, co napsala a udiveně se na papíry dívala.
„Proč píšu dopisy na rozloučenou?“ zašeptala tiše. Zatřásla hlavou a nechala papíry ležet na stole. Pořád si pamatovala na slova, která tam napsala. Život tady byl pro mě plný emocí… Nerada se loučím, ale už asi tušíte, co se stalo…Nejde to sice vrátit zpět…Nesmíte si to dávat za vinu. Bylo mi to předurčeno. Možná… Nedozvím se to, už nikdy. Otřásla se. Přečetla druhý dopis znovu.
„Pro Itachiho.“ Přečetla tiše.
„Vím, že to mezi námi poslední dobou skřípalo, ale chci abys věděl, že jsem tě milovala. Opravdu milovala.“ Nevěděla proč to napsala. Co ji k tomu vedlo. Co by se mělo stát? Nechápala proč to napsala. Neměla k tomu přeci důvod. Znaveně dosedla na postel. Ohlédla se na noční stolek. Jejich společná fotka a u ní její přívěšek. Nevěděla jestli si ho má vzít. Opřela se o stěnu a sjela po ní na zem. Hleděla před sebe. Zavřela oči a začala vzlykat, po chvíli jí po tvářích začaly téct slabé pramínky slz, které se dostaly ven pod zavřenými víčky. Otřela si je. Nepomohlo to a slzy dál proudily po tvářích.
„Proč?“ zašeptala. Odfoukla si ofinu z očí. „Proč jen já?“ Vstala a vyšla z pokoje. Tiše kráčela úkrytem. Zastavovala se u všech pokojů. Smutně se rozhlédla po obýváku. Rozložila papíry tak, aby je všichni na první pohled viděli. Jeden složila a napsala na něj Itachi. Netušila proč to dělá, ale udělala to. Zastavila se v kuchyni. Douklízela po sobě. Vypadalo to tak, že tam nikdy nebyla. Chytila do ruky svůj řetízek. Zhluboka se nadechla a vyšla z úkrytu. Otočila se k němu zády a pomalu kráčela krajinou k jejich stromu. Stála naproti němu. Zahleděla se do koruny stromu. Povzdechla si. Byla šťastná, ale teď? Ničí jí to. Stála u něj a dívala se na západ slunce. Slunce se každé ráno znovu zrodí. Záviděla lidem, kteří byli šťastní, protože ona nemohla. Měla to předepsané v osudu. Jak jí vždycky řekl děda. Tvým osudem, je být smutná.

„Dědečku?“ zeptala se muže asi šestiletá rusovláska.
„Copak potřebuješ?“ podivil se. Nikdy za ním moc často nechodila.
„Chci si nechat říct osud. Jak jsi ho říkal mamce.“ Zamumlala a sklopila pohled.
„Zlatíčko, ale to je jen pro dospělé. Ty bys svůj osud nemusela unést.“ Namítl tiše.
„Nevadí dědečku, já to přežiji.“ Zašklebila se na něj. Pobídl jí, ať mu dá ruku. Vyděšeně na ní hleděl. „Co se děje?“ zeptala se ho Reina udiveně.
„Život plný neštěstí… Stane se to nejhorší a ty se změníš.“ Zamumlal.
Měl pravdu. Reina se po smrti rodiny změnila a po rozchodu s Itachim, znovu. Nevěděla, že se změnila. Došlo to ostatním.

„Nestalo se ti něco?“ zajímala se Konan.
„Proč?“ podivila se Reina.
„Jsi strašně tichá. Jiná než si tě pamatuji.“ Zavrtěla hlavou.
„To se ti jen zdá.“ Mávla rukou a usmála se.

Konan byla vždycky všímavá, někdy až moc. Jako tehdy, když zjistila, že je Reina těhotná. Starala se o ní, povídala si s ní. Byli to úžasné chvíle s nimi. A Itachi, on byl pro ní všechno. Litovala toho, že se spolu rozešli. Ale tak to asi mělo být a ona tomu nebránila. I když kolikrát se s ním chtěla usmířit, ale její důstojnost jí nenechala. Někdy si za to nadávala.

„Mohla bych si s tebou promluvit?“ zašeptala tiše. Itachi se na ní otočil, v očích měl ten jeho chladný výraz.
„Říkala jsi něco?“ podivil se. Zakroutila hlavou, v ruce držela její přívěšek.

Nikdy by nemohla říct, že ho nenávidí. Nikdy.

Myšlenky jí plynuli k ostatním. Hlavně k Deidarovi. Zachovala se správně? Nikdy se do ní neměl zamilovat. Prokleté oči. Pomyslela si. Nenáviděla se za to, že ho odmítla. Jenomže ona byla s Itachim a ještě k tomu těhotná.

„Proč se na mě pořád díváš?“ zeptala se ho Reina.
„C-cože?“ podivil se. „Já že na tebe koukám?“ Reina kývla hlavou. Odtrhl pohled od ní a zavrtěl hlavou.
„Se ti muselo něco zdát.“ Pokrčil rameny. „Já se na tebe nedívám.“ Zamumlal.
„Nelži mi.“ Podívala se na něj. „Nemám ráda když mi někdo lže.“ Usmála se. Nemohl se na ní dívat. Ničilo ho jen pomyšlení, že má jiného.
„Já ti nelžu.“ Bránil se. „Jen ti neříkám všechno.“
„To se ale může brát jako lež.“ Pokrčila rameny.
„Mám tě rád.“ Zamumlal. Reina se na něj udiveně dívala.
„Cože?“ zeptala se ho vykolejeně.
„Mám tě rád, ne jako kamarádku, ale jako něco víc.“ Odvětil a podíval se jí do očí.
„T-to myslíš vážně?“ zeptala se ho. Kývl hlavou a pousmál se.
„Stačí ti tohle jako odpověď?“ Kývla hlavou a dál se na něj udiveně dívala.

Sakra. Pomyslela si. Proč ona? Záviděla ostatním, kteří měli jednoduchý život. Chodili do školy, pracovali a pak klidně umřeli. Tohle ona nezažije. Myšlenky patřili dalšímu z členů. Hidanovi. Brala ho jako brášku. Staršího brášku se kterým je legrace. Dokázal jí pobavit.

Zkroušeně seděla na židli a hleděla na papír. Netušila, co by mohla napsat. Krátkou chvíli si vždy krátila psaním.
„Copak se děje?“ zeptal se jí Hidan.
„Ne, nic.“ Mávla rukou a kousla se do rtu. „Jen tak přemýšlím.
„Tak třeba napiš něco o nás. O Akatsuki. Naše společné příhody.“ Navrhl jí.
„Které třeba?“ zeptala se ho a zkoumavě si ho prohlížela.
„Naše atentáty na Konan.“ Navrhl a při té vzpomínce se musel začít smát.
„Hm…“ pokývala hlavou, ale okamžitě se začala smát.
„No vidíš, že to jde.“ Zazubil se na ní. „Úsměv ti sluší.“ Kývl na ní. Zazubila se na něj a vzala do ruky tužku a začala psát. První věta byla poděkování. Pro Hidana.

Měla to být další knížka, kterou si chtěla nechat pro sebe. Nemohla by jí vydat, všem by to bylo divné, že toho o nich tolik věděla. Další myšlenka patřila Kakuzovi. Byl to velmi milý a tichý společník, kterému se svěřovala. Nikdo by to do něj neřekl, ale i on se rád svěřoval. Slíbila, že to nikomu nikdy neřekne. A ona to dodrží.

„Kakuzu?“ zamumlala. Cítila se divně. Potřebovala si s někým promluvit, někomu se svěřit.
„Co se děje?“ podivil se. „Svěř se mi.“ Kývl hlavou.
„Myslíš si, že jsem pyšná a majetnická?“ zeptala se ho. Udiveně se na ní podíval.
„Kdo ti to řekl?“ zeptal se.
„To neřeš, prosím. Myslíš si to taky?“ otázala se. Zavrtěl hlavou.
„Jsi naše Reina a ta je milá a není pyšná a ani majetnická.“ Usmál se na ní.
„Děkuji.“ Zašeptala.

To byli časy, když si s ním povídala. Vždycky když si potřebovala promluvit byl tu on. Brala ho jako člena své rodiny. Jako i ostatní. Potom přišla řada na Sasoriho. Byl pro ní jako otec. Byl chytrý a taktní. Nikdy nevyzvídal.

„Sasori?“ usmála se na něj Reina. „Řekneš mi o své minulosti?“ zeptala se ho.
„Nikdy to nikomu nevyprávím.“ Zamítl to okamžitě.
„Já to nikomu vážně neřeknu.“ Podívala se mu do očí.
„Tak dobře.“ Kapituloval. „Jak víš všichni mi říkají Akasuna no Sasori…“ začal své vyprávění a Reina tiše poslouchala.
„Děkuji, že mi věříš.“ Usmála se na něj po skončení vyprávění. „A nevadí, že ti neřeknu svou minulost, že ne?“
„Ne, je to jen tvoje věc.“ Zavrtěl hlavou.
„Děkuji.“

Sasori byl na ní vždycky milý. Myšlenky postoupily dál, tentokrát k Peinovi. Setkala se s ním když byla malá. Byl známý její matky, a proto byl u nich často. Nevadilo jí to. Stal se součástí rodiny už tehdy. On vlastně celou dobu byl rodina. Člen rodiny. Její krev.

„Peine?“ kývla hlavou rusovlasá žena.
„Ahoj Akiko.“ Usmál se. „Jak se daří?“ otázal se slušně.
„Ale jde to a ty?“ mávla rukou.
„No poslední dobou to jde z kopce. A kde je Reina?“ podivil se.
„Na misi.“ Odvětila. „Ale za chvíli by se měla vrátit.“ Podívala se na hodinky. Kývl hlavou a posadil se na lavičku. „Zase jí chceš trénovat?“
„Jistě, skrývá se v ní talent. Mohla by být lepší než celá její rodina. Jak z otcovi tak z naší strany.“

Ah jak ho měla ráda. Poslední z rodiny,který jí zůstal. Slíbil jí, že najdou toho, který za všechno může a společně ho zbaví života. Nepovedlo se. Další myšlenka patřila mladému rozpustilému Tobimu. Neznala se s ním moc dobře, ale zdál se jí milý. Snad i někdy až moc tajemný.

„Reina-chan?“ ozval se Tobi. Reina se na něj s úsměvem otočila.
„Co potřebuješ Tobi?“ otázala se.
„Jen si promluvit.“ Pokrčil rameny.
„O čem by jsi chtěl mluvit Tobi?“ usmála se na něj a odložila knížku na stůl.
„Proč jsou na mě všichni takový?“ zamračil se.
„Jak, takový?“ zajímala se Reina.
„Takový odtažití.“ Pokrčil rameny.
„Tobi musíš pochopit, že oni nemají city.“ Odvětila mu Reina.
„Ale jak to, že na vás jsou milý?“ chtěl vedět.
„Nevím Tobi, nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. A ty bys taky neměl. Nic si z toho nedělej.“

Další a teď již předposlední myšlenka patřila Kisamemu. Hodnému a vstřícnému žralokovi. Nenechal jí nikdy samotnou.

Seděla na zemi a z očí se jí řinuly pramínky slz. Otřela si oči a zaklonila hlavu. Zase se po dlouhé době cítila sama.
„Reino?“ ozvalo se jí tiše nad hlavou. Zvedla hlavu a podívala se do tváře svému kamarádovi.
„Ah… ahoj Kisame.“ Kývla hlavou.
„Co se děje?“ otázal se mile. Zavrtěla hlavou a otřela si oči.
„Nic…“ zamumlala. Nevěřícně se na ní podíval.
„Nemusíš mi lhát.“ Zavrtěl hlavou.
„Dobře… Cítím se sama.“ Zamumlala tiše.
„Chápu tě. Nikdo to skoro není a ty se nudíš a nemáš si s kým povídat.“ Usmál se vševědoucně Kisame. Kývla hlavou a překvapeně se na něj podívala.
„Jak to víš?“ podivila se.
„Mám tě přečtenou.“ Mrkl na ní. „Jsi tu už dobu. Bylo by vážně divný kdybych o tobě nic nevěděl a ještě k tomu jsem v páru s Itachim, který o tobě mluví v jednom kuse.“ Jen to dořekl chytil se za pusu a omluvně se na ní usmál.
„Můžeš o něm mluvit.“ Mávla rukou. „Mě už je to jedno.“

„Pomohl jsi mi.“ Zašeptala do ticha. Zavřela oči a mihla se jí poslední myšlenka. Myšlenka na něj. Na Itachiho. Byl pro ní vším. Nedokázala si bez něj představit život. Kdyby se mu něco stalo neodpustila by si to. Jenže on s ní už nechtěl mít nic společného. Proč? Ptala se vždycky. Nikdo jí nedokázal odpovědět. Slzy se opět spustily ze zarudlých očí. Nesnažila se je zastavit. Tím dokazovala, že jí na něm záleží. Zhluboka se nadechla a ponořila se do vzpomínky na něj. Na člověka, který pro ní byl vším. Smutně se usmála.

„Itachi?“ zašeptala tiše a přisedla si k němu. Seděl venku pod stromem a měl zavřené oči. Bylo to dávno předtím než se rozešli.
„Copak se děje?“ natočil hlavu k ní. „Stalo se snad něco?“ zavrtěla hlavou.
„Nic, jen chci být chvíli s tebou. Už dlouho jsme nebyli spolu o samotě.“ Přisedla si k němu.
„Já vím a mrzí mě to, ale mise prostě plnit musím.“ Usmál se. Utápěla se v jeho očích, jeho temný pohled v ní vzbuzoval pocit štěstí. Ani netušila proč. Zamilovala si ho při pohledu do očí. Říká se, že podle očí se pozná charakter. Nevěřila tomu.
„Ne, já to chápu, že ty mise plnit musíš a nevadí mi to.“ Zavrtěla hlavou. „Jen prostě nejsme tak často spolu. Nemluvíme jen se potkáváme. Ty přijdeš z mise a jdeš spát nebo jdeš na novou misi. Nemáme čas si promluvit.“
„Chápu tě a pokusím se to změnit. Dobře?“ kývla hlavou. Objal jí kolem ramen a políbil ji na tvář. Oba se zahleděli na oblohu. Hvězdy se začali pomalu rýsovat. Zrovna ten den byl úplněk. Jako tehdy, když Itachi musel vyvraždit svůj klan. Přivinul jí k sobě ještě víc. Nebránila se. Opřela svou hlavu o jeho rameno a tiše pozorovala hvězdy.

Kdo by řekl, že se vážně změnila? Něco se šustlo ve křoví. Otočila se po zvuku. Nikdo nikde. Pokrčila rameny a otočila se zpátky. Chvíli hleděla na nebe.
„Půjdeš s námi.“ Ozvalo se jí za zády.