Tajemné

Byl krásný, slunečný den, jeden z nejlepších dnů celého roku. Písek na cestě se třpytil v záři slunce, slabý větřík příjemně chladil a kolébal zelené listy obalující zdravé Konožské stromy.
Všichni mladí lidé se skvěle bavili. Až na jednu dívku, která právě prožívala jedno z melancholických období. Procházela se ve stínu a uvažovala.
'Už mě nebaví bejt sama. Hinata má Naruta, Ino Saie, úplně každý někoho. Jenom já ne...“

Shormita bloudil pohledem po pokoji. Byla to naprosto jednoduchá ložnice, svitky byly v přihrádkách, vše uklizeno. Zdi byly tak čisté a bílé, že nebylo kde se zachytit, to neměl rád. Uprostřed ležel na podložce mladý muž, okolo polštáře měl rozprostřenou úctyhodnou hřívu. Shormita hodil okem po té své, temně modré hřívičce v barvě letní noci. Pak se pousmál: „Ne, ta moje je hezčí.“ Když se ujistil, že mu ten klučina neleze do zelí, jemně mu přejel koncem chlupatého ocasu pod nosem. On se ale jen převalil na druhý bok.

A vše je prozrazeno

Všichni se na nově příchozí zmateně podívali.
„Královi psi!“ vykřikl po chvíli ticha jeden ze strážců.
„Ksakru!“ zaklel správce, „doufal jsem, že něco podniknou až po Minorově dodávce zásob!“
„Zase to jméno!“ křikl Naruto, „kdo je ten Minoru?“
Plukovníka tahle otázka zjevně rozčílila, odpovědi se však Naruto dočkal až od dalšího ze strážců: „Nikdy se k Minorovi nepřiblížíš. Vděčíme mu za vše!“
„Jsou jenom tři!“ ozval se i poslední ze strážců, „a navíc děti! Ty přece můžeme lehce přemoct!“

„Takže vrátíme se za ostatními?“ pobídl jí po chvíli trapného mlčení Yamato.
„Běžte si kam chcete, pro mě za mě,“ odpověděla mu s mávnutím ruky.
„Můžeš se chovat mileji.“
„Vztek je mou nejoblíbenější emocí,“ odbyla ho.
Yamato vstal a postavil se nad ní s rukama v kapsách. Chvíli se na sebe dívali. Natáhl k ní ruky, aby jí pomohl vstát. Kimm ho ale ignorovala a vyskočila na nohy sama.
Vydali se směrem, kde čekal zbytek skupiny.

Ľúbim ťa...
Áno ale prečo...
Bojím sa. Nie smrti, ale toho že ju už neuvidím...
Kde je?! Čo sa mu stalo?!
Ten jej žiarivý úsmev...
Nie...musíte si ho s niekým mýliť! On nie...
...hebkú pokožku...
Prosím!
Až teraz si uvedomujem čo pre mňa znamenala...škoda že je neskoro.
Nesmie to byť pravda...milovala som ho!!
Nestihnem jej povedať čo všetko som cítil...teraz už nie...
Bol moj najlepší priateľ...vlastne nie...bol oveľa viac.
Je mi to ľúto...ľúbim ťa...zbohom.

Gaara se na svou společnici nejdříve hleděl, jakoby se mu slova, právě vyřčená jen zdála. Yuti naprázdno polkla, když se znovu odvážila podívat do těch vyjevených očí. Tohle byla zřejmě věc, která ho hluboce zasáhla.
„Cože jsi?“ zeptal se téměř neslyšně.
Nadechla se, aby mu odpověděla. On od ní o tři kroky odstoupil a schoval si hlavu v dlaních.
„Gaaro já-“ vydechla a chtěla jít k němu.

Shikaku vyběhl ze své ložnice, aby se podíval kdo dělá takový zvuk. Zahlédl Shikamara, jak zabouchával dveře do svého pokoje.
„Shikamaru!! Nemlať s těma dvěma!!“ křičel Shikaku.
„Jo, pořád!!!“ odpověděl Shikamaru. Shikaka napadlo, že něco není v pořádku a proto šel za Shikamarem do pokoje.
„Co chceš??“ zeptal se Shikamaru.
„Co je ti?? A nevím, proč se e mně chováš, jako kdybych mohl za všechno zlo světa.“ řekl Shikaku.
„Nic mi není. A chovám se jako vždycky.“ řekl Shikamaru a začal vyhazovat všechny věci ze své skříně.

Z neveselých myšlenek na smrt jejího milovaného otce jí vyrušil Sasuke otázkou: „Máš rodinu?“

„Ještě můžeš jít?“ ptala se ustaraná Emi. Itachi sice přikývl, ale pak napůl upadl. „Zůstaneme tady!“ rozhodla mladá žena. Neprotestoval, na to už mu síla nezbývala. Nechal se podepřít, aby si mohl lehnout k nejbližšímu stromu a opřít si o něj záda.
Emi začínala pociťovat strach. Věděla, že teď už stejně neexistuje cesta zpátky. Pokud je doktor dostihne, čeká je smrt, krutá a pomalá. A v Konoze tak jako tak ani jeden z nich nebude v bezpečí. Ale… on by cestu nikam dál už nevydržel.

Malinká dívenka si nadšeně vykračuje po boku svých vysokých rodičů. Maminčinu ručku svírá pevně ve své dlani a těžkopádně za sebou vláčí své dlouhé šatečky. Tatínek si hrdě vykračuje po její levé straně a upřeně hledí z kamenného mostu, po kterém celá rodinka právě jde.

„Mise proběhla bez problémů veliteli!“ oznámil Teku svému nadřízenému a měl se k odchodu.
„Jak si vedla Hi… Shimizu?“ zeptal se.
„Jako obvykle výborně. Proč vás to zajímá?“ zadíval se na velitele s mírně povytaženým obočím.
„Dnes je to šest let, co k nám přišla. Staral jsem se o ni, jako o vlastní dceru ale v posledních dnech se mnou moc nemluví.“ povzdechl si smutně Harako.
„To se vám jen zdá Harako-sama. Dáváte jí dost misí. Není divu, že na vás pak nemá tolik času.“ ujistil ho. Nad čímž se oba pousmáli.

[i]Rozmazlená dcera nebo dívka tvrdě se prodírající světem? Jedno je jisté, hodně si toho prožila a hodně vytrpěla, může si dovolit být k ostatním tvrdá a neúprosná. Jenže co když je to opravdu mrcha?

Po svém proslovu jen sklopila hlavu aby její návštěvník neviděl padající slzy. Bylo jí trapné takhle si vylívat emoce před vysoce postaveným člověkem, ale už to nemohla udržet. Vlastně ani nechtěla. Zabořila hlavu do polštáře ležícího nedaleko ní a usedavě plakala. Gaara nevěděl, co dělat. Byla jeho chyba, že brečela. Kdyby nechtěl vědět tolik informací o jejím tyranovi, nemusela by mu to říkat a následně na to i plakat.

Ve stejnou chvíli, kdy Kazekage odcházel z domu, Gaara doběhl na hranice vesnice. Toužebně se zadíval na písečné duny, co se rozprostíraly po celém horizontu. Rukávem si přitom snažil otřít tekoucí slzy.

Ráno se probudila docela pozdě na to, že vždy vstávala první. Asi se začíná měnit, už to není ta zodpovědná dceruška, která poslouchala rodiče na slovo. V noci měla podivný sen, jako by se něco stalo v Konoze, ale nedávala tomu velkou váhu. Konoha se přeci umí bránit, ne?

„Hm, hele dneska už jsou mise, co?“ otázala jsem se Kim, ta jen přikývla. Povzdechla jsem si. „Tak to tu budu zase sama.“
„Neboj, někdo tu určitě zůstane.“ Chlácholila mě a přitom se líčila.

[size=18]

Má cesta byla určena již před lety. Sdílím osud jako má prababička, babička i matka. Jsem vrah. Nájemný vrah. Tvrdá kunoichi, razící si cestu vpřed, neohlížející se za sebe. Nezajímají mě lidé, nezajímá mě láska, chci jen krev a cítit smrt. Nemůžu volit, tohle jsem já. Možná pro mě neexistuje. Neznám strach, neznám lítost. Jsem zabiják na objednání. Jestli chcete vidět city, u mě je nehledejte, vyprchaly už dávno a nevrátí se.

On se, i se svoji sestrou v náručí, vypravil do nehostinné temné noci. Beze zbraní, bez jídla, bez náhradního oblečení, bez ničeho. Byl si vědom, že jakmile se jeho strýc zvedne z krví pošpiněné podlahy, půjdou po nich všichni členové jejich klanu. Podíval se na svoji spící sestru. Nikdy by si nepomyslel, že se tohle stane. Že on, silný a tvrdý vůdčí typ a ona, tichá sivá myška, budou sourozenci, budou mít stejného otce. Stále nad tím jen nevěřícně kroutil hlavou.

Nebylo vidět na cestu. Vypadalo to, jakoby les odmítnul propustit byť jen jediný paprsek světla skrz listoví a těžké větve. Občas se ozval vzdálený skřek ptáka, ale jinak bylo vše zahaleno do ticha. Mohl by zde někdo být? Ano. Stál tam, jako socha, jako stín. Muž, nebo spíše mladík. A nehezky se usmíval…
„Kushino, jdu si pro tebe!“ Zakřičel do večerního ticha a zmizel v listoví.