Tajemné

Skupinka šest + jeden pokračovala lesem. Byly to už dva dny co vyrazily z Konohy a díky bohu se zatím neobjevily žádné problémy, které by narušili jejich řád cesty.
Kakashi se, se svým týmem bavil přátelsky, ale zdálo se, že Kimm z toho jaksi vynechávají.
Po chvíli se k ní přidal Sai. Měla pocit, že jeho obličej odněkud znala, ale nebyla si jistá odkud.
„Už nepracuješ pro Danzou-sama?“ zeptal se naprosto nepředstíraně.
„Ne,“ odpověděla mu s klidem.“Root, že?“

Otevři oči, Akari!

Tým Kakashi versus Orochimaru

Tři roky uběhly jako voda. Sasuke pomalu dospěl a v síle dohnal i svou stále tichou partnerku při misích. Ať se snažil jakkoliv, nikdy zní nedostal nic z její minulosti.
„Můj otec je má minulost i má budoucnost. Neexistuje jiná varianta,“ vždy mu odpovídala a jeho to stále víc a více utvrzovalo v tom, že ta slova nejsou z její hlavy.

Reiko s ostatními dívkami ještě ten večer dorazili do ANBU ubytovny a ohlásili se veliteli. Ten dívky ubytoval do nepoužívané části ubytovny aby měli soukromí. Bylo to tam docela hezké ale dívky to ignorovali. Umyli se a hned jak ulehli do postele usnuli nerušeným spánkem. Stejně tak i Aki a Reiko, které byli ještě podat hlášení a jejich misi a vysvětlení, proč se tak zdrželi.

Ráno nás probudil velitel. No spíš na nás vylil vodu. Otřepala jsem se a podívala jsem se na něj.
„Máte být dávno na cvičišti!“ okřikne nás. Založím ruce na prsou.
„Nemůžu,“ odvětím.
„Jsi tu nová a nemůžeš trénovat?“ zeptá se mě. Zamávám mu sádrou před obličejem. „Co sis udělala?“
„Zlomila ruku,“ pokrčila jsem rameny. „Měla jsem to snad nahlásit?“ podivila jsem se.

1.Masky stříbrného vlka

Dvacet ninjů se zastavilo na louce. Všichni měli čelenky vesnice ukryté v lávě. A všichni byli dost vyčerpaní.

,,Myslím že jsme jim utekli." ozval se jeden z nich.

,,Proč jsme s nimi nebojovali? Vždyť je nás víc než jich." ozval se jiný.

„Tak teď soustřeďte svou chakru na ruce a shurikenem trefte ten list na provázku.“ vysvětloval Kakashi úkol Narutovi, Sasukemu a Sakuře. Sakura je dobrá, povedlo se jí to hned napodruhé. Narutovi se trefit list povedlo kupodivu popáté, ale Sasukemu až po 17-ti pokusech!

Dva dny už probíhaly oslavy. Dva dny uběhly od Minatova uvedení do funkce. Třetí den oslav měl být zakončen svatbou Minata a Kushiny. Každý kdo by protestoval proti tomu, aby si hokage vzal cizinku, stačil jediný pohled na šťastný pár a musel usoudit, že není jiné cesty. Dva dny plné barev a slavnostního víru. Dva dny zanedbaných hlídek a snížené ostražitosti. Na hlavním náměstí bylo postaveno velké bílé podium ozdobené květy, štědrým darem klanu Yamanaka.

[color=purple]Znaveně jsem se dívala na Hanako-sensei. Byla pořád stejná. Vždycky tak nedochvilná. Za ty roky jsem byla navyklá na včasné příchody mého mistra. Ještě si pamatuji, jak jsme se rozdělili. Já se stala učněm Orochimaru-sama, Adry se stala učněm Jirayi-sama a ke Tsunade-hime byla přiřazena Noele. Pohodila jsem hlavou a dál jsem se nezaujatě dívala z okna.
„Co si o tom myslíš Arisu?“ Natočila jsem hlavu k ostatním.
„Hn?“ zamumlala jsem. Noele protočila oči v sloup.

Stála v kuchyni a snažila se jí uklidit. Nic se jí ten den nedařilo. Roztrhala několik kusů oblečení, jak se ho snažila na sebe natáhnout. Zamyšleně kráčela domem až se dostala ke dveřím, které vedli na zahradu. Otevřela je a vešla na prostornou pláň. Už si ani nepamatovala, že byla tak velká. Pomalu přešla k velké rozkvetlé třešni. Pod ní stála lavička. Posadila se na ní.
„Zase doma?“ ozvalo se ze stromu. Pousmála se a zvedla oči ke stromu.
„Baví tě to mě sledovat, Kakashi?“ ušklíbla se. Pokrčil rameny a seskočil k ní.

Už uplynul týden od odchodu ze Suny a Kameko se vzdalovala od domova. Několikrát přemýšlela nad návratem, ale vždy nad tím mávla rukou a pokračovala dál. Seděla v jedné z restaurací, které byli v městě, kde se zabydlela před další cestou. Rozhodla se napsat domů, musí o sobě dát vědět. Vzala do ruky papír a tužku. Povzdechla se a nahnula se nad list papíru.

„Lásko, myslel jsem, že můj život bude delší. Že nám osud dopřeje strávit spolu více času. Teď ale čekám na smrt. Bolí mě srdce, když vím, že tě tu musím nechat samotnou. Ale věř mi, je to tak lepší. Jen tě prosím, splň mi moje poslední přání a řekni Hinatě, že jsem její otec!

[i][center]Vždy když jsem pohlédla do tvých očí,
Vždycky jsem na všechno zapomněla.
Všechno se nyní však kolem mě točí,
Hledat jsem chtěla jít anděla.
***
Běžela jsem, rychle a tiše,
Chtěla jsem utéci?
Ne, utíkala jsem zpátky spíše,
Cítím se jako v kleci.
***
„Pomoc!“ volám stále,
„Pomoc!“ volám zase.
Stojím na vysoké skále,
Bojím se v tomto krutém čase.
***
„Naruto-kun,“ šeptám právě,
z mých očí se kutálí slzy.
Padám na zem, vstříc měkké trávě,
Uvidíme se zase brzy?
***
Stále si v duši opakuji,

,,Ještě jednou děkujeme, že jste přijali naše pozvání a při...“ Začal Tsuchikage ovšem byl nekompromisně přerušen hlasem Kazekageho.
,,Mohli bychom prosím přejít k věci?“ Zeptal se tónem, kterým předpokládal, že na jeho prosbu nebudou žádné námitky. Tsuchikage vypadal velice překvapeně, ale souhlasil.
,,Zajisté. Takže mám nechat přinést smlouvu?“ Zeptal se.

Část šestá - Tady

Část sedmá - Ukaž mi, co dokážeš! Řekni mi, co chceš!

„Hmm… Prosím tě, nedívej se na mě, jak jím…“
„Jo, jasně, promiň,“ otočila se Kushina rychle. A po vteřině její pohled znovu vklouzl do Minatova oběda.

„Zvládnu to!“ řekl Naruto.
„Možná byste s ním měli poslat ještě někoho,“ napadlo Kibu.
„Koho?“ zeptal se Kichiro.
„Třeba mě!“ všichni se teď otočili směrem, odkud vycházel poslední hlas.
„H… Hinato?“ podivil se Naruto.
Hinata stála před ním s bojovným výrazem ve tváři.
„Spolu to dokážeme,“ řekla odhodlaně.
To Naruta přesvědčilo, poněvadž se na Hinatu usmál a ukázal jí zvednutý palec.
„Dobře. Máš pravdu. Spolu to zvládneme, dattebayo!“

Byla půlnoc a v temných ulicích Suny panoval klid. Všechny světla v obydlí byla zhasnuta, takže vesnici osvětloval pouze měsíc. Byl to dokonalý čas pro někoho jako je on jít ven. Nemusel se bát, že by někoho potkal, protože všichni se oddávali slastnému spánku v teple svých domovů. On však nespal. Nevěděl co je spánek, toužil ho poznat, ale věděl, že nemůže usnout. Měl strach. Strach, že ho jeho temné já dočista pohltí a převezme nadvládu nad jeho tělem. Odmítal se vzdát své existence bez boje, a proto od svých tří let přestal spát.

Bylo horké odpoledne. Hikouki hledal s Matsudairou nějaký potůček, u kterého by doplnili zásoby vody, zatímco Tokudaiji hledala něco k jídlu a Ebisu se snažil najít svoje nezbytné sluneční brýle. Netušil však, že Hikouki si je vypůjčil, aby mu slunce nevypálilo oči.
„Hikouki, já budu upřímný: nevěřím ti ani slovo z toho, co mi o tom vlkovi vyprávíš! Vysvětli, jak může divoké zvíře mluvit?“ pronesl Matsudaira, potom, co mu Hikouki převyprávěl boj s vlkem.

Taya za sebou zabouchla dveře pokoje. Co je to s nimi? Co se děje? Nejdřív otec, teď i Emi. Čeho se tolik bojí?
Ještě před malou chvílí klidně spala, než ji vzbudil křik. Přiřítila se do stájí, jak jen to šlo nejrychleji. Ten cizinec jménem Gaara byl tak strašně vyděšený. Bylo jí ho líto. A teď stála ve svém pokoji a stále znovu si v duchu přehrávala tu nepříjemnou scénu s Emi.

Nothing in mistake 3

Hinata se na Deidaru zmateně dívala. Miska s ramenen jí spadla na zem a roztříštila se na kusy. Deidara k nim stočil svůj pohled.

„Vidíš něco, Neji?“ Zavolal jsem.
„Ne, nic zvláštního.“ Zakřičel na mě v odpověď. Za chvíli se objevil, prodírajíc se skrz keře. „A ani se tomu nedivím. Po takové době…“ Dodal ještě.
Jen jsem přikývnul.
„Hm… Takže tady stál váš domek?“ Zeptal se mě a zároveň při tom ukazoval na starou rozvalinu. Ačkoliv byla porostlá břečťanem a jinými rostlinami, stále ještě na ní byli stopy po ohni.
„Ano…“ Povzdechl jsem si. „ Tady jsme bydleli.“