Gaaro!Osud nelze změnit 13: Citlivý kazekage

Byla to sotva chvíle, co kazekage dorazil zpět do své vesnice. Byla temná noc a vál příjemný vánek. Stanul před bránou a zvedl hlavu směrem k nebi, na kterém se třpytily malé, jasné tečky. S bolavým tělem a ztěžklým srdcem se po pár minutách objevil ve své prázdné a studené kanceláři. Tiše se posadil do svého křesla a hlavu schoval v dlaních. Zhluboka si povzdechl a protřel si oči. Teď by měl odpočívat. Natáhnout se na pohovku ve svém pokoji a nechat volně plout myšlenky. Místo toho seděl a vzpomínky se mu zabodávaly do mysli jako čepele ostrých nožů.
Zatřásl hlavou jako by se snažil zapomenout na onu dívku. Na dívku, kterou mu v této místnosti připomínalo úplně všechno. Místa, na kterých stála. Slova, která říkala svým úchvatným hlasem. Dokonce měl pocit, že i ta květinová vůně se pořád drží v těchto prostorách. Nedokázal ani zdaleka popsat bolest, která mu neřízeně proudila srdcem. Jako jed, na který není protilátka. Byl si téměř jistý, ano zemře na otravu láskou.
Kdo by si ještě nedávno pomyslel, že je schopný natolik se zbláznit do jedné osoby.
Proč zrovna ona? Proč se to stalo? A co si vůbec myslel?
Opřel se v křesle a ztěžka vydechl. Myslela na její zradu. Zase si s ní někdo hrál. Využil jeho slabosti, jeho víry, jeho naděje, kterou mu vnukla svým příchodem.
Zavřel oči, aby si alespoň na chvíli odpočinuly od neustálého sledování okolí.
Zase ty oči. Uviděl zase ty její oči. Dokonce ani v podvědomí mu nedali pokoj. Pronásledovaly ho. Její úsměv, vlající vlasy ve větru a roztomilé dohadování, které spolu vedli. Tolik ho to bolelo. Všechno co se událo v jedné jediné zpropadené chvíli.
Všechno bylo krásné a pak? Ta bolestivá pravda, byla jako úder do hlavy.
Gaara nevnímal okolí. Nevnímal nic kolem sebe. Jen seděl a přemýšlel. Sám sebe nutil uvěřit faktu, že doopravdy k té dívce nic necítil, ale jeho emoce byly silnější.
Vstal a pomalu přešel k oknu. Zadíval se na hvězdy. Byly klidné a jasné. Zdálo by se, že je všechno v pořádku. Že doopravdy se nic neděje. On byl ale přesvědčený, že nikdo na světě teď necítí tolik bolesti a utrpení jako on. Že Yuti teď spokojeně někde sedí a na něj během té chvíle už zapomněla. Zády se sesunul po našedlé stěně a zůstal sedět opřený. Lokty se opřel o kolena a schoval hlavu mezi ně. Tiše mu kapaly slzy. Sám se podivil co se děje. Naposledy plakal jako malý kluk. Už dávno zapomněl jaké to je.
Někdo zaklepal. Dveře se pomalu s tichým skřípotem otevřely. V místnosti byla tma a tak jí světlo z chodby jen malinko ozářilo. Dovnitř vklouzla mužská silueta a chvíli zrakem tápala po kanceláři.
„Gaaro?“ zkusil to muž nejistě.
„Jsem tady Kankurou,“ ozval se Gaara svým hlubokým hlasem.
„Strážní říkali, že tě viděli přicházet. Proč jsi nedal vědět?“ zajímalo jeho bratra.
„Chtěl jsem být sám,“ odbyl ho kazekage tvrdě.
„Cestovali jste tři dny, měl by sis odpočinou. Yuti už spí?“ vyzvídal Kankurou a posadil se do křesla na jedné straně místnosti.
Zase to jméno, které na něj působilo jako čepel ostré zbraně. Zavřel oči, aby nabral sílu odpovědět.
„Není tady. Vrátil jsem se sám,“ vysvětlil mu tiše.
Kankurou pozvedl obočí. Chvíli hleděl směrem, kde seděl jeho bratr.
„Jak to myslíš sám?“ podivil se Kankurou.
„Prostě sám.“
„Něco se stalo?“
„Jsem obyčejný hlupák. Nic víc, nic míň,“ zahučel Gaara a pohrdavě si odfrknul. „Klidně mě nechá se do ní zamilovat a pak mi řekne, že je z Akatsuki.“
Bratr kazekageho vyvalil oči. Nejdříve jen otevíral a zavíral pusu, než se přiměl něco konečně říct.
„Ty..co..ty chceš..chceš říct, že…že ona byla..špeh?“
„Byla nasazená zabít mě a okrást o písečné svitky,“ vysvětlil mu Gaara s hořkostí v hlase.
„To není možné,“ vydechl jeho bratr.
„Je to tak. Nechci se o tom bavit. Odejdi prosím a postarej se, abych nebyl zbytečně rušen,“ přikázal kazekage neoblomně a postavil se. Přešel místnost a ztratil se ve dveřích vedoucí pryč z kanceláře.
Kankurou seděl a poslouchal dokud neuslyšel klapnutí dveří pokoje svého bratra.
Se žhavými novinkami, které mu sdělil se okamžitě musel pochlubit své sestře.

Bylo ráno, se kterým přišly i povinnosti vůdce vesnice. Gaara ovšem stále ležel na své posteli s rukama za hlavou, sledujíc šedý strop pokoje. Nehýbal se. Bylo mu jedno kolik papírů má dnes podepsat, nebo kolik jednání má obejít. Prostě jen ležel a přemýšlel.
Jeho tělo jakoby rezignovalo. Odmítalo ho poslouchat a nejhorší bylo, že jemu samotnému se to zamlouvalo. I přes to, že už druhý den nic nejedl, neměl ani pomyšlení cokoliv strčit do úst.
Bylo mu jedno jestli ho někdo bude hledat nebo kolikrát mu někdo bude klepat na dveře. Všechno v tu chvíli bylo nepodstatné. Všechno, krom ní. Znovu ucítil ten závan květinové vůně, který se ho ne a ne pustit. Směle by ho přirovnal k otravnému hmyzu, který vás pronásleduje dokud nedosáhne svého.
„Co po mě pořád chceš. Proč mi jí pořád připomínáš,“ zašeptal si sám pro sebe. „Prosím zmiz už.“
Ani na jeho prosbu vůně nezmizela. Naopak, jakoby ještě zesílila a linula se přímo k jeho nosu, aby jí dostatečně cítil.
Kdosi zaklepal na dveře jeho pokoje. Chvíli se neozýval dokud klepání nepřešlo v bušení.
„Co je?“ zavrčel nevrle.
Klika dveří se pohnula, ale jelikož byly zamčené, ani se nepohnuly. Ženský hlas za nimi hlasitě zaklel.
„Řekl jsem, že nechci být zbytečně rušen Temari,“ zamručel Gaara, nepřestávajíc hledět na strop.
„Ale máš povinnosti jako vůdce vesnice,“
„To je mi fuk. Jdi pryč.“
„No tak Gaaro. Musíš vylézt a odvést svou práci jako kazekage,“ snažila se ho přesvědčit sestra.
Nastalo ticho. Pokud ho bude kdokoliv přesvědčovat, rozhodl se, že to bude prostě ignorovat.
„Pusť mě dovnitř,“ ozval se po chvíli sestřin hlas.
„Řekl jsem, že chci být sám,“ protestoval Gaara.
Po chvíli se dveře rozletěly dokořán, přesně jak očekával. Lhostejně se podíval na její tvář.
Mísil se v ní vztek a lítost, kterou vůči němu pociťovala. Taky jistá nenávist vůči té zrádné dívce, která popletla hlavu jejímu mladšímu bratrovi a udělala z něj jen prázdnou skořápku.
„Vstaň a chop se povinností,“ přikázala mu Temari rozhodně.
On se ani nehnul a znovu se zadíval na strop. Připadal mu tak jiný než obvykle. Možná proto, že se na něj nikdy pořádně nepodíval.
Chvíli na to se kolem jeho sestry obtočil písek, který jí surově vyhodil ven z pokoje a na místě, kde předtím stály dveře, vytvořil písečnou clonu, přes kterou se nikdo nemohl dostat.
Den běžel pomaleji než kdy dřív. Slyšel na chodbách ten milý, drzý smích a začínal si myslet, že skutečně blázní.
Ta budova jí byla plná. Na každém rohu byla na ní vzpomínka. Byla všude kolem něj a nejvíce v jeho zbědované mysli.
K večeru vyšel na jeden z kopců na okraji vesnice. Sedl si na jeho vrch a tiše pozoroval západ slunce. Vítr mu rozcuchal vlasy a jemně se otřel o jeho tvář.
Bylo to příjemné. Nic ale nemohlo vynahradit Její polibky. Nic na světě. Znovu zavřel oči a ponořil se do myšlenek.