Nara Kameko 006: Sama.

Musela být ticho, nikdo jí nesměl vidět. Černovlasý muž se porozhlédl po okolí a zastavil se pohledem na Kameko. Zmateně se na ní díval, ale radši stočil pozornost ke svému partnerovi. Oddechla si a začala poslouchat o čem se ti dva baví.
„Kisame, za chvíli by tu měli být ostatní, ale nevím u které brány. Prosím tě běž k té druhé. Kdyby nepřišli sem jdu k druhé ano? Počkejte tam když tak na mě.“ Kisame přikývl, vzal svůj meč a vydal se na druhou stranu k druhé bráně.
„Vím, že jsi tu, ale nechce se mi věřit, že nás posloucháš.“ Kameko si nervózně skousla ret. „Pojď dolů. Nic ti neudělám.“ Kameko seskočila před něj. Měřila si ho zkoumavým pohledem.
„Jak už je to dlouho, co jsme se neviděli?“ Itachi si jí prohlížel. Pod jeho pohledem se cítila nesvá.
„Čtyři roky.“ Zamumlala.
„Teprve? Zdálo se mi, že je to delší doba. Proč tu jsi?“ změnil okamžitě téma.
„No já, uhm…“ nevěděla co by mu měla říct. „Hledám tě.“ Vyhrkla. Udiveně se na ní podíval.
„Hledáš? Ale proč?“ otázal se jí.
„Já…tě miluji.“ Zašeptala tiše. Zavrtěl hlavou.
„Jak můžeš? Zradil jsem vesnici. Zabil svou rodinu a ty mě stále miluješ?“ Přikývla. „Proč?“
„To kdybych věděla.“ Povzdechla si. „Chybíš mi… Vrať se se mnou!“ Žádala ho.
„Nemůžu, jsem hledaný vrah. Lidé Konohy mě nesnáší… Nemůžu se vrátit pochop to, ani kvůli tobě ne.“
„Nech mě jít s tebou.“ Prosila ho.
„Tohle není život pro tebe Kameko.“ Přemlouval jí.
„Rozhodnu si sama, co je pro mě dobré a co ne!“ Nervózně se na něj podívala. „Chápeš?“ Přikývl.
„Nemůžu ti v to bránit Kame, ale rozmysli si to dobře.“
„Já…nevím!“ zakňučela.
„Kame, kvůli mně to dělat nemusíš.“ Podíval se jí zpříma do očí.
„Jenže já bez tebe nemůžu být.“ Zašeptala.
„Tak, jeden večer? Dnešní večer bude náš poslední a ty se vrátíš do Konohy k rodině.“
„Ty jsi má rodina!“ namítla.
„A co tvůj bratr? Necháš ho tam?“ Zavrtěla hlavou.
„No vidíš, Kame-chan.“ Pousmál se.
„Ale co tvoji společníci?“ zeptala se ho.
„Myslíš Kisameho a ty dva další? Jsou někde kdoví kde. Dostal jsem zprávu od Sasoriho, že se opozdí.“ Mávl rukou.
„Aha,“ broukla. „Nebude tě ten Kisame hledat?“
„Ne, často se mu takto ztrácím. Hlavně když jsme u Konohy.“
„Takže to nebyl sen? Ty jsi tam vážně byl?“ Itachi krátce přikývl. Objala ho.
„Proč zrovna mi, Itachi?“ zašeptala.
„Bylo nám to souzeno, Kame.“ Zamumlal.

Oba kráčeli vesnicí. Itachi měl ruku kolem jejího pasu. Kameko se po dlouhé době opět usmívala.
„Doufám, že nás nikdo nepozná.“ Zašeptala.
„Nepozná,“ ujišťoval jí. Krátce přikývla.
„Kam půjdeme?“ zeptala se ho s úšklebkem ve tváři. Z toho Itachi poznal, že kuje něco nekalého.
„Nech se překvapit.“ Broukl a táhl ji do nitra vesnice.

Kameko se probudila přesně v poledne. Tiše se vykradla z pokoje přímo do koupelny. Itachi se probudil chvíli po ní a když zjistil, že je Kameko v koupelně rozhodl se zmizet. Jejich poslední společný den skončil a byl čas opět zmizet. Oblékl se a otevřeným oknem zmizel k bráně, kde na něj čekali jeho spolupracovníci. Kameko s úsměvem ve tváři vyšla z koupelny, ale když zjistila, že on je opět pryč, tak se dostala její nálada na bod mrazu. Kdyby měla po ruce nějakou vázu určitě by po chvíli nebyla v celku. Nakonec se rozhodla dodržet slib, co mu dala. Dnes odpoledne se vrátí do Konohy!

Po třech dnech byla Konoha po boji stále oslabena. Přišli o Třetího a mnoho schopných ninjů. Někteří byli v nemocnici nebo pomáhali v obnově vesnice. Shinobi měli také mnoho práce, mise museli plnit stejně účinně jako doteď. Shikamaru Nara měl dnes volno. Seděl jako vždy na střeše.
„Shikamaru!“ domem se linul hlas jeho matky. Protočil oči v sloup a slezl ze střechy. „Tak kde jsi, Shikamaru?“ jeho matka přišla na zahradu.
„Vždyť už jdu!“ zahuhlal.
„Volám tě už víc jak pět minut! Kde jsi byl? Zase na střeše?“ Shikamaru na ni upřel svůj otrávený pohled. „Nekoukej tak na mě a pojď mi pomoct!“
„Co se ti zase stalo?“ zamumlal.
„Říkal jsi něco?“ jeho matka se na něj otočila s rozezleným výrazem ve tváři.
„Nic,“ mávl rukou.
„Jsi stejný jak tvoje sestra!“ otočila se k němu zády. „Jste oba tak nezodpovědní!“
„Hm,“ Shikamaru jí nedával moc velkou pozornost, ať si říká, co chce.
„Posloucháš mě?“ Zavrtěl hlavou. Matka se na něj naštvaně podívala a vešla do domu. Shikamaru byl nucen jít za ní.
„Půjdeš k bráně, dneska nám má přijít balíček pro tvého otce.“ Přikývl. Shikamaru vyšel ze dveří a zamířil si to rovnou k bráně.

Kameko si ani neuvědomila, že byla tak daleko od Konohy. Po cestě slyšela, že byla Konoha před třemi dny napadena, a proto se snažila rychle dostat domů. Nezastavovala ani na noc. V dálce zahlédla bránu Konohy. Konečně doma. Pomyslela si a zpomalila. Nikam přece nespěchá ne? Myšlenka toho, že zase bude žít doma a bude muset být ta hodná holčička, se jí nelíbila.
Prošla bránou a na chvíli se zastavila.
„Ahojky kluci.“ Mávla na kluky v bráně. Udiveně se na ní podívali.
„Kameko?“ otázal se jeden, ten blíž. Přikývla.
„Holka tebe jsme tu delší dobu neviděli.“ Přizvukoval druhý.
„Jo já vím, ale zas tak dlouho to nebylo.“ Pousmála se.
„A cože tě donutilo opustit vesnici?“ otázal se jí.
„Nevyptávej se Kotetsu! Není to slušné.“ Zašklebil se jeho společník.
„Tebe to nezajímá Izumo?“ Izumo zavrtěl hlavou.
„A hele, támhle jde mladý Nara, Kameko.“ Kameko se prudce otočila. Kousek od ní stál její mladší bratr a zkoumavě si ji prohlížel.
„Co tady děláš?“ otázal se jí.
„Vracím se… domů.“ Zašeptala.
„Proč?“ Nechápala na co se ptá. „Proč jsi zmizela?“
„To je na dlouho Shikamaru. Pojď půjdeme domů.“
„Musím tu něco vzít.“ Zavrtěl hlavou. Izumo sáhl pod stůl a vytáhl objemný balíček. „Můžeme.“ Kameko přikývla a společně s ním se vydala domů. Zase.