Probuzení ze snu 04

„Proč na mě tak zíráte?“ zeptala se Kimm Yamata, když kompletně dokončila léčení.
„Jen tak,“ pokrčil ledabyle rameny, ale na tvář se mu znovu vloudil potutelný úsměv.
„Co je!“ vyštěkla na něj. „Proč se zase usmíváte?“
„Je zakázáno se smát?“
„Když má někdo tak přiblblý smích tak ano,“ sjela ho a postavila se na nohy.
Následoval jejího příkladu. Podrbal se na hlavě a chvíli se na ni mlčky díval.
Civěli tak na sebe alespoň minutu, než se v Kimm začala pomalu, ale jistě vařit krev.
„Mohli bychom konečně znovu vyrazit?“ zeptala se, ale popravdě nečekala na odpověď.
Oba se okamžitě rozmístili a pokračovali v cestě do Konohy.
Yamato si vesele a spokojeně pobrukoval. Jeho chování přivádělo Kimm k šílenství.
Nebezpečně zavrčela pokaždé, když začal s tou otravnou melodií.
Po dvou hodinách cestování se po sobě oba podívali. Yamato přikývl.
„Ano sledují nás.“
„Jsou rozmístěni po našich stranách. Dva vlevo a dva vpravo,“ usoudila tiše a ani jeden z nich na sobě nedávali nic znát.
„Co uděláme?“
„Zajímavé, že se dožaduješ mého názoru,“ ušklíbl se Yamato a Kimm protočila oči v sloup.
„Tohle není vtipné,“ osopila se na něj.
„No jistě. Dáme si přestávku a zjistíme co udělají,“ odpověděl už vážněji a po deseti minutách se oba zastavili na rozlehlé travnaté mýtině, obrostlé listnatými stromy.
Mlčky se posadili na pařezy, které na mýtině vyčuhovaly z trávy. Bylo jich tam poměrně dost.
Kimm se napila ze své láhve, kterou poté podala Yamatovi.
„Nenaplivejte mi tam. Ráda bych z toho ještě pila,“ varovala ho.
„Haha, směšné,“ odfrknul si Yamato.
Ti, kteří je sledovali se neustále drželi v úzkém okruhu kolem nich. Avšak ani Kimm, ani Yamato na sobě nedali znát sebemenší stopu po tom, že by si snad byli jejich přítomnosti vědomi. Chvíli ještě zůstali na místě, než se znovu vydali na cestu.
Po pár minutách se Yamatovi kolem hlavy prohnal letící kunai, který tak tak minul a zabodl se do stromu, který právě míjeli.
Oba se zastavili a postavili se k sobě zády, aby měli rozhled na všechny strany.
Znovu se odněkud ze spleti větví vynořil letící kunai, který Kimm odrazila tím svým.
Vrhla směrem k úkrytu nepřátel své otrávené jehlice a oba uslyšeli žuchnutí něčeho těžkého.
„Co to bylo?“ podivil se Yamato.
„Moje jehlice jsou jedovaté. Stačí jen malinké škrábnutí a protivník upadá do bezvědomí,“ vysvětlila mu tiše.
Proti nich z křoví vyskočil ninja s maskou, která jasně ukazovala na Anbu.
Ukázali se i zbylí dva pronásledovatelé.
„Kimm-san, prosím pojďte s námi,“ promluvil jeden z nich.
„Co prosím?“ podivila se Kimm.
„Danzou-sama si přeje vaše služby.“
„Nemám zájem,“ odvětila Kimm a trochu se zamračila.
„Buď půjdete po dobrém a nebo po zlém,“ varoval jí člen Rootu chladně.
„Vzkaž Danzou-sama, že už dávno nepatřím pod jeho velení a mé služby patří někomu jinému,“ odbyla ho Kimm.
Bez varování se kolem jednoho z Anbu obtočilo dřevo, které vytvořil Yamato.
Anbu zůstal uvězněný, snažíc se vyprostit ven.
Zbylí dva se chystali k útoku a na rozptýlení vrhli oba několik shurikenů.
Kimm to oplatila svými jehlicemi a Yamato se opět pokusil alespoň jednoho z nich chytit.
Oba se ale velice úspěšně vyhnuli jejich útokům a jeden z nich vyslal proti Kimm ohnivé jutsu. Uskočila, aby se mu vyhnula, ale její rameno bylo ožehnuto. Okamžitě jí naskočily ošklivé puchýře a její kůže nehezky zrudla.
Yamato bojoval proti druhému z Danzouových mužů.
Když se nepřítel znovu rozhodl využít své ohnivé techniky, zchladila ho pořádnou vlnou vody a když jen trochu polevil v ostražitosti, zasáhla ho jehlou. Po pár sekundách ztratil vědomí.
Zasyčela, když si jen jemně sáhla na spálené rameno a otočila se za bojujícím Yamatem, kterému se konečně podařilo uvěznit člena Anbu, který visel v dřevěném vězení se sklopenou hlavou, taktéž v bezvědomí.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Kimm Yamato, když k němu pomalu došla.
„Nic to není, pak si to vyléčím,“ mávla rukou a probodla pohledem na jediného, který z Root jednotky zůstal.
„Proč vás pro mě Danzou poslal?“ vyštěkla na něj.
„Jsem oddán Danzou-sama a radši zemřu, než abych ti něco řekl,“ odvětil.
Masa dřeva, která ho věznila ho nebezpečně stiskla. Trochu zaúpěl.
„Tak řekneš to nebo ne?“ pronesl varovně Yamato.
„Jak jsem řekl, neřeknu nic.“
„Měli bychom ho vzít sebou do Konohy a nechat podrobit výslechu,“ navrhla Kimm a Yamato přikývl.
Hmatem ruky ho Kimm omráčila a Yamato si ho přehodil přes rameno.
Znovu se vydali směr Konoha. Kimm bolestivě zaúpěla, když jí citlivá, popálená kůže bodavě zabolela.
„Co se děje?“ chtěl vědět starostlivě Yamato.
Zastavili se na místě a Kimm se posadila na blízký kořen stromu. Chvíli oddechovala než se dala do vlastního léčení.
Yamato bezvládné tělo položil na zem a přiblížil se k ní.
„Můžete zůstat tam kde jste. Já to zvládnu, nepotřebuju vaší pomoc. Jsem docela obstojný lékařský ninja,“ zavrčela, ale Yamato na její námitky nedbal.
Zkoumavě si prohlédl její rameno, které se pomalu léčilo.
„Ošklivé,“ podotknul.
Kimm zacukalo oko. „Můžete odstoupit?“ vyzvala ho a snažila se o milý tón, který se jí vůbec nedařil.
„Jistě,“ mávnul Yamato rukou a posunul se o malý půl krok dál. „Doufám, že to takhle stačí,“ ušklíbl se.
Kimm raději neprotestovala. Navztekaně se zahleděla na své zranění a pevně semkla rty.
„Utáboříme se. Stmívá se a já bych si rád odpočinul,“ oznámil jí po chvíli a popadl tělo Anbu, které pro jistotu uvázal ke stromu.

Když se setmělo, Yamato rozdělal oheň a o kousek dál si roztáhl spacák.
Kimm seděla opřená o nedaleký strom tak, aby na ní světlo ohně nedosahovalo.
„Neříkej mi, že se schováváš,“ řekl Yamato zvýšeným hlasem.
„Odpočívám,“ opáčila Kimm.
„To můžeš i tady.“
„Ve vaší přítomnosti se bohužel nedá odpočívat. Akorát mě začne bolet hlava.“
Yamato se ušklíbl a dlouhým klackem dloubal ho rozpálených větví v ohni.
Po chvíli se Kimm přemohla a vstala ze svého dosavadního místa. Pomalu se dosoukala k ohni s sedla si naproti něj do tureckého sedu.
Chvíli ho sledovala, ale ucítila Yamatův pronikavý pohled. Nejdříve předstírala, že si ho nevšímá, ale když to začalo být opravdu otravné, probodla ho svýma očima.
„Co je zas? Co tak zíráte?“ vyjela na něj. „Nenávidím, když tak zíráte. Je to tak…protivné. A když zíráte mám tu hnusnou housenku,“ dořekla znechuceně. „A taky máte hezké oči.“
Yamato se ušklíbnul.
„Mám štěstí, že jsi tak upřímná.“
„Nevím jestli je to zrovna štěstí,“ opáčila Kimm.
Yamato si sedl vedle ní a rázem si lehnul na orosenou trávu s rukama za hlavou.
Chvíli váhala, ale lehla si vedle něj. Dívali se na hvězdy, který byly tak jasně vidět.
Podepřel se loktem a pomalu se naklonil ke Kimm. Ta na něj nejdříve zírala, ale když se jejich rty setkaly, podlehla polibku. Zajela rukou do hnědých vlasů a druhou položila na jeho teplý krk.