Obecné
„To... to nemôže byť pravda!“ Celý doterajší život žil Gin s tým, že je sirota. Myslel si, že horšie už byť nemôže, ale pravda je taká, že môže byť. Až teraz sa naozaj stal sirotou. Bolelo to tak veľmi, že nebol schopný racionálne myslieť. V hlave mal pocit akejsi bubliny, ktorá mu nedovolila uvažovať. Konal bez myslenia, telo sa mu hýbalo len automaticky. Jedlo mu nechutilo, schudol niekoľko kíl a každý deň chodil na miesto, kde prišiel o svojho otca. Tam mu spravil aj miesto jeho posledného odpočinku.
Hokage pár vteřin uvažuje: „Tým patnáct půjde západním směrem, sedmnáctka s ním! Vy! Už jste tu dávno neměli být!“
Je jarní ráno. Slunce tlačí do očí a vzduch voní kvetoucími stromy.
Tsunade stále slouží jako pátá, vesnice je znovu postavena a funguje jako dříve. Sakura se vyšvihla na hodnost jounina, stejně jako Hinata, Shino, Tenten a jiní.
Ti všichni jsou dnes nastoupení, aby nalezli svého přítele, byť každý z jiného důvodu.
„Čože?“ chlapík bol šokovaný.
„Neverím vlastným očiam,“ vyhŕklo z chlapca. „Tí klamári mi povedali, že si zomrel, ešte než som sa narodil.“ Pristúpil k otcovi a objal ho tak silno, že mu robilo dosť problém, aby mu polená, ktoré ešte stále držal v ruke, nepadli na zem.
„Gin?!“ váhajúc odpovedal.
„Áno, tak mi hovorili, ale toho mena som sa vzdal, nechcem mať s nimi nič spoločné.“
Otec položil polená vedľa krbu a spýtal sa:
„S tvojou matkou nechceš mať nič spoločné?“
Převlékla se, vzala si věci a vyšla před budovu. To, co se událo před chvílí se jí přehrávalo dokola v hlavě.
/Já-nemůžu …/ zatnula hořce zuby. /Pořád je tam ta zábrana …/
Hleděla na cestu vpřed a čekala, až Hiro vyjde.
Během chvilky byl venku, se založenýma rukama v kapsách.
„Můžeme?“ řekl, zatímco hleděl někam do předu.
„Ano,“ přikývla a vyrazili směr Konoha.
Jaden smutně hleděl na Naruta, jak bušil vší silou do dřevěného panáka.
Naruto měl zatnuté zuby a mlátil do trenažéru hlava nehlava.
Dcera je zmatená, matka spustí bouři a zdá se, že kari podporuje hádky
__
Den začínal úplně stejně jako ty předchozí. Byl tichý, klidný... a pro mě nesmírně nudný. Děda ho jako obvykle tři hodiny před polednem trošku okořenil svými neodbytnými dotazy, kdy bude oběd. Ovšem ten, kdo mu dodal pořádnou šťávu, byla až babička, když místo nějaké své otrávené odpovědi řekla: „Až přijede Hibari.“
Uprostred poslednej vojny ninjov, keď dennodenne padali stovky a stovky bojovníkov, ktorí bránili svoju krajinu a ktorí za ňu položili život, ako jeden z mála bol aj jeden život stvorený. Bezbranné dieťa, ktoré bolo napadnuté nepriateľskými ninjami, takmer zomrelo, no niekto ešte nechcel, aby toto dieťa opustilo svet. Jeho matka také šťastie ale nemala. Otec dieťaťa bojoval vo vojne a padol v nej ešte skôr, než sa toto dieťa narodilo.
„Víš co, uděláme si takový holčičí večer, podrbeme, nalakujeme si nehty, ale ať jsi zítra schopna vstát nejpozději v sedm!“ tyhle řeči jsem už nevydržela a propukla v hlasitý smích.
Temari nasadila svůj záhadný výraz...
„Tak co, Akemi. Už se ti tady v Suně zalíbil nějaký kluk?“ přesně něco takového jsem čekala.
„Víceméně ne.“ mírně rudnu.
„To víceméně se mi líbí. Tak kdopak to je?“ můj obličej začínal nabírat šarlatově červený odstín.
„No, víš, on není ze Suny, ale potkala jsem ho tu.“
Dcera má sen o snu ve snu, matka je stále pryč
a celému domu už zase vládne ticho
a celému domu už zase vládne ticho
__
„Kaa-chan! Kaa-chan, počkej!“ pištěla jsem se smíchem a natahovala k ní ruce. Chtěla jsem se dotknout jejích tesáků. Nikdy mi to nedovolila, ale já to stejně pořád zkoušela. Z legrace, ze zvědavosti, z rozmaru... Její velké hrubé ruce se ke mně natáhly. Čekala jsem, že mě popadnou do těsné náruče a začnou lechtat na zádech, tak jako obvykle. Připravila jsem si výbuch smíchu. Ale máminy dlouhé paže mě místo toho těsně sevřely kolem pasu.
Rýchlo. Musím sa odtiaľto čo najrýchlejšie dostať, lebo ináč...
Odkiaľsi z diale zazneli žalostné výkriky. Lúkou sa prehnalo stádo nôh a celá zem sa len tak otriasla.
Hiro došel do háje, kde se to hemžilo listím, poletujícím ve větru.
Vítr ho příjemně ovíval.
Hiro se pousmál a zavřel oči.
Nechal si větrem cuchat vlasy a lechtat se poletujícím listím…
„Vítr je příjemný, co?“ obejmul ho někdo ze zadu. Dívka ho jemně polochtala kousek pod zraněním, aby mu neublížila.
Hiro se pousmál a položil jí ruku na ty její, které měla propletené na jeho hrudi.
Zase ten pocit! Blesklo mu hlavou.
„Tak co tvé ,,poslání“ ?“
Když se jí dotkl…probleskl dívčím tělem příjemný pocit.…
To Tsunade hodně překvapilo a začala přemýšlet kdo to asi může být.
„No dobře tak už řeknu kdo jsem ." řekla se smíchem osoba a strhla si kapucu dolu z hlavy.
Tsunade zůstala stát jako opařená, přemýšlela jestli je možný že by to byl Minato ale tu možnost hned zavrhla.
„No tak Tsunade-baachan to mě nepoznáváš?"
„Naruto seš to vážně ty? Vypadáš uplně jako ..." zarazila se, protože si vzpoměla, že Naruto neví kdo je jeho otec.
Ale Naruto ji doplnil :„ jako můj otec Minato?"
„Ty to víš? Kdo ti to řekl?" divila se Tsunade.
Dcera, matky přítel a nulová šance úniku
---
[font=Times New Roman][size=16]„Eeeh... Ehm, Yamanako-san, tohle vážně není nutný.“ Ksakru, už zase... Už zase jsem mu na to skočila. Že já se vždycky nechám nachytat! Že já nikdy nedám na ten svůj šestý smysl, když tak dobře funguje! Celý ty týdny zdrhání a schovávání se před ním byly nakonec k ničemu. A teď jsem měla tak... nulovou šanci dostat se ke dveřím a zmizet dřív, než by se stačil vzpamatovat. Ksakru...
Ostuda mě provázela ještě několik dní. Když už o mně přestali kolovat drby, mohl jsem zase snít o tom, že ze mě bude borec „na entou“. Můj plán byl jednoduchý a přesto tak geniální. Jednou o přestávce jsem zašel na kus řeči k panu Dokonalému pro radu. Sasuke dělal, že neví kdo jsem, ale po pár výhružkách nakonec kápnul božskou.
„Tož, Sasuke, ty mi trochu pomůžeš s mou reputací a já na oplátku neprásknu, že se schováváš tady. Cajk?“
„Pšššš!“
„Nu jo pořád. Vždyť nás nikdo neslyší.“
Moje první FF
Bylo krásné sluné ráno. Ke Konoze se blížila postava oblečená v černém plášti s kapucí na hlavě .
Byl to ninja, snažil se skrýt svojí čakru, celkem mu to šlo.
Když se blížil ke Konoze přemítal, jak se jeho přátele asi změnili.
Ale pak si řek, že nemá cenu nad tím přemýšlet, že to brzo zjistí.
„Mami, nevíš náhodou, kde je tady to místo?“ ozval se z chodby zvuk dívčího hlasu.
Sachiko zvedla hlavu od stolu, kde právě upravovala něco na jednom z manželových pracovních oděvů, a obrátila se za zvukem dceřina hlasu. „Ukaž mi to a uvidíme.“ Pak natáhla ruku a sevřela v ní obrázek, který jí dívka podala.
Temari šla ulicí a každý krokem cítila, že se musí stále více a více soustředit na přímočarou chůzi a musí vydávat větší úsilí, na zaostřování detailů. A ani na minutku se nezamyslela, kam vůbec jde. Po chvíli už Tem omrzelo pouhé chození a tak vyskočila na střechu a začala utíkat pryč.
Sundala si z vlasů gumičky a odhodila je pryč. Užívala si, že ji vítr rozhazoval vlasy na všechny strany až úplně zapomněla dávat pozor na cestu (no možná tom dopomohl i ten alkohol v alkohol).
Před kostelem bylo plno lidí. A proč by taky ne. Veliký hrdina, přemožitel samotného Madary Uchiha Sasuke měl dneska svatbu. A koho si bral byste asi neuhodli. Mojí nejlepší kamarádku, která mi pomáhala a byla se mnou když můj nejlepší kamarád chyběl. A on mi ji teď vzal. Jen tak si přišel a ona mu po dvou týdnech skočila do náruče. Takové myšlenky se mi honily hlavou, když jsem se opíral o zeď kostela a kouřil svojí poslední povolenou cigaretu. Svědek. Mám být svědek svazku, který se mi ani trochu nelíbí. No nevadí. Měl bych jim to přát.
Tenten
(Protože se nikdy nebála bouřky.)
Otočí červeným kohoutkem a ponoří ruce do horké vody napuštěné štiplavě páchnoucí desinfekcí. Drhne si kůži na rukou, dokud úplně nezrudnou. Musí být sterilní.
Podívá se do zrcadla. To jí lhostejně oplácí zelený pohled. Zelený. Zelený saponát, kterým si právě myje ruce, zelené kachličky pokrývající stěny ordinace, zelená desinfekce, zelený hnis špatně ošetřených ran.
To stačí. Vrátí se na ošetřovnu.
[i]Zvláštní místnost.
Utichlé úložiště tolika nicneříkajících věcí, „starých krámů“, jak je Tsunade s oblibou nazývala. Pravda, byly to staré krámy; jejich příběhy jsou dávno zapadané prachem a sevřené mezi čtyřmi stěnami toho pokoje. Bylo tam jen jediné okno, zřejmě nikdy nemyté a pokryté úctyhodnou vrstvou pavučin. Všechno, od špinavé podlahy až po tu nejnenápadnější čelenku támhle v koutě, všechno působilo mrtvě a ošuntěle: lesk všech těch věcí byl dávno pryč, jejich účel dávno zapomenutý.
A přece jsem to místo měl rád.
