Ztráty a nálezy
Zvláštní místnost.
Utichlé úložiště tolika nicneříkajících věcí, „starých krámů“, jak je Tsunade s oblibou nazývala. Pravda, byly to staré krámy; jejich příběhy jsou dávno zapadané prachem a sevřené mezi čtyřmi stěnami toho pokoje. Bylo tam jen jediné okno, zřejmě nikdy nemyté a pokryté úctyhodnou vrstvou pavučin. Všechno, od špinavé podlahy až po tu nejnenápadnější čelenku támhle v koutě, všechno působilo mrtvě a ošuntěle: lesk všech těch věcí byl dávno pryč, jejich účel dávno zapomenutý.
A přece jsem to místo měl rád.
Tsunade si to sice nemyslí, ale já se vážně považuju za umělce; a nejen co se týče oplzlých knížek, k jejichž psaní je třeba podstupovat to neblahé riziko a hledat inspiraci na nejnemožnějších místech, jakými jsou lázně u horkých pramenů – ona mě vždycky měla za perverzního šmíráka, jenže já přesto... do téhle místnosti vždy vstupoval s podivně uměleckým nadšením. Neumím to jinak nazvat. Inspiraci přece člověk nemusí hledat jen tam, kde se to od něj čeká, ne?
Podivné, ztraceně smířené ticho všech těch předmětů mě společně se zatuchlým vzduchem místnosti pokaždé spolehlivě pohltilo do sebe. Sedět na stole, opírat se o studenou stěnu a sledovat, jak mdlý paprsek slunečního svitu poskytuje patnáct minut slávy hned té, hned oné zapomenuté věci – to skutečně bylo velice inspirativní. Člověk si, ničím nerušen, může za každou tou prastarou zbytečností představit celý její příběh; a nejen její, stačí trocha fantazie a vidíte před sebou i jejího majitele, celou jeho rodinu a přátele, jeho život, bolest, ztráty, radosti... cokoli. Navíc byste po bližším ohledání dost možná zjistili, že některé z těch předmětů jsou vám vtíravě povědomé.
Při vzpomínce na tu opuštěnou místnost před sebou vidím... úlomek bílé čepele. Kdoví, komu kdysi patřila a jak vlastně vypadala vcelku. Co se s ní stalo, že už vcelku není. A co se stalo s tím, kdo ji kdysi držel v ruce a spoléhal na ni v boji, s tím, koho možná zradila – a možná ne. Teď tu leží, leskne se jen díky mým prstům, které z ní setřely vrstvu prachu, a úlomkovitě, jako kousek skla se blyští na slunci.
Vidím starou, sedřenou čelenku, vyšisovanou častým nošením, se zrezivělou ochrannou destičkou. Rez zasáhla i do vyrytého znaku Listové a pomalu, ale jistě už ho tu tolik let sžírá, tak jako člověka stiženého vinou sžírají pochybnosti o sobě samém. Symbolizuje vzpomínku na svého anonymního majitele? Vidíte tu všudypřítomnou inspiraci? Vidím mahagonově černou skříň, jejíž rozeklaný chřtán je jako brána do jiné dimenze – tolikrát jako magnet přitáhl můj pohled, přestože jsem věděl, že neuvidím nic víc než hlubokou, tajemnou prázdnotu uvnitř, za škvírou mezi rozvrzanými dveřmi.
Vidím nepřebernou spoustu všemožných kusů oblečení, návleků na ruce, kunaií, shurikenů, misek, hrnků, papírů, nadepsaných krabic i Krabic Inkognito; klec nějakého dávného slavíka, jehož malá křehká kostřička leží bůhvíkde; a támhle v nejvzdálenějším koutě dokonce jakýsi kus starého zakrváceného obvazu, který se někomu zjevně nechtělo vyhazovat. Řada klíčů a podél stěny vyrovnaná armáda bot, nicméně ani jedna peněženka – pro ty se lidé vždycky vracejí, že?
Všechno má punc starožitnosti, auru zapomenutosti, ve všem cítíte smířenou, starou, tiše pulzující bolest ztracenců a jejich ztracených věcí. Nebo jsem si to jen vybásnil ve své „zvrhlostí zdegenerované“ mysli? (Tsunade...!)
Sám vlastně nevím, co pro mě ta místnost a věci v ní znamenaly. Možná... že teď už na tom ani příliš nezáleží. Co myslíš...?
Možná jsme ztracení úplně všichni...
Konečně byla vzhůru. Po tolika dnech nejistoty jako by nad Konohou znova vysvitlo slunce, a ona si přes všechny ty neblahé zprávy, zprostředkované jí Shizune, Kakashim a tolika dalšími, neodpustila krátkou procházku. Bezútěšnou, vnucuje se dodat.
Vesničané se snažili, seč mohli, ani nezničitelná Ohnivá vůle však nenapraví škodu tak masivního rozsahu za pouhých pár dní. Dobře to věděla, vždyť po Orochimarově útoku před třemi lety vládl ve vesnici zmatek ještě kolik měsíců, než se podařilo vše vrátit do normálu - a tohle... rozhlížela se po troskách zbořených domů, nad nimiž se jako věčná stráž tyčilo pět do skály vytesaných soch... tohle je horší než tehdy.
Její pohled se zarazil na jednom takovém zbořeništi; roh té vyčuhující pomačkané cedule ji palčivě bodl zevnitř do levé strany hrudníku. On...?
Tvář jí zbrázdil hořkostí zvlněný úsměv.
„Nejsem jenom nepoučitelnej zvrhlík, víš?“
Tady bývalo jedno ze dvou míst, kde ho vídala nejčastěji – a jediné, ze kterého si nikdy neodnesl její výchovnou ránu pěstí. Tvrdil, že tu hledá inspiraci.
Ztráty a nálezy...
... Zajímavé místo.
V očích ji cosi zaštípalo, když si uvědomila, že všechny ty věci, předměty jeho dávno zapomenuté umělecké umanutosti jsou teď – stejně jako on – navždy pohřbeny pod sutinami. Ztráty... bez nálezů.
Uprostřed sutin se cosi třpytivě zalesklo: sehnula se a vytáhla mezi dvěma kameny zaklíněný úlomek bílé čepele. Zářil a blyštěl se na slunci s nepokrytou radostí, jako by chtěl za každou cenu předvést, že ani po tak dlouhé době neztratil svou podivně přitažlivou krásu; otáčela ho mezi prsty a bylo jí jasné, že tenhle patří mezi tu spoustu starých krámů, jež kdysi vyplňovaly onu místnost. Měl v sobě nezaměnitelnou jiskru minulosti, promlouval k ní tichým, kovově zvonivým hlasem. A ona mu naslouchala jako u vytržení a před ní se mlhavě zhmotňovala a zase rozplývala podoba bělovlasého sannina, jemuž už dávno neměla co vyčítat.
Stiskla studený úlomek v dlani, odvrátila se a zamířila pryč; dál na svou bezcílnou toulku životem.
Hm... no ano, uznávám, že komediální žánr je mi bližší. Kdo si ještě pamatuje má dvě "humorná" dílka, ten mi dá jistě za pravdu. Málokdy dokážu napsat něco smutného, aniž by to působilo uměle. Jenže tohle... jsem prostě napsat musela. Zničehonic to na mě spadlo a já najednou věděla, že se cítím přesně jako ti dva a že se z toho musím vypsat, nebo se toho nezbavím. Nevím, jak to na vás bude působit - pravdou je, že už mi to tleje v počítači tři dny a teprve dnes jsem se odhodlala vám to ukázat. Jenže já jsem s tím z nějakého nepochopitelného důvodu spokojená. Možná proto, že jen díky tomu jsem se dokázala zbavit oné nálady.
Původně jsem vám sem chtěla ku poslechu dát to, při čem jsem to psala - ale pak mě napadlo, že by to byl moc úzký úhel pohledu. Když jsem si to přečetla při jiné hudbě, bylo to zase trochu jiné. Kdyby vás to ale zajímalo, není to nic jiného než trochu houslově poupravený soundtrack z Naruta - konkrétně naše známá Sadness and Sorrow.
(Ehm, ano, ještě něco... ta bílá čepel. Samozřejmě si nemohu být jistá, ale tipnu si, že vím, komu patřila...)
Příběhy legendárních sanninů jsou fascinující a inspirativní, takže je mi poměrně jedno, jestli je to neoriginální téma - aspoň projednou se zařadím do proudu, co vy na to?
A co na to Jan Tleskač?
Nechápu, že jsem tuhle povídku minula. Sic s velikým zpožděním, přesto ti za ni děkuji. Víš, já se denně "prohrabuji" přesně takovými věcmi. Tu zrezivělá lucernička, tu už jen její trn, který kdysi nesl krásnou věc vytvořenou lidskýma rukama. Jaké to byly ruce? Kdo ji vytvořil a jaký význam mají slova, která osvětlovala? Kolik nešťastných lidských srdcí se před ní u sochy nebo křížku úzkostlivě stahovalo v pláči a kolik proseb vyslechla, než ji rozežral neúprosný čas a než ji neurvale odlomil nějaký výrostek? Hm, znám to a prožít podobný stav, o kterém mluvíš, je zatraceně šťastný a silný okamžik, který se neopakuje často. Díky.
Pravidla a rady ohledně vkládání obrázků najdete na stránce Jak přidat obrázek a Pravidla vkládání FA
KURZÍK KRESBY
NARUTO ANTISTRESOVÉ MALOVÁNKY a NARUTO PEXESOVÁ HRA - odkazy na stažení ZDE
Tenhle komentář mi v noci trochu zvedl náladu. Moc díky, noled, jsem ráda, že nejsem sama, kdo podobné věci vnímá zostřeně
a krásně jsi to popsala.
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
Ne jen komediální žánr je tvůj šálek čaje
, tahle povídka má něco do sebe...
) a že na tebe takovéhle povídky přímo padají beru jako velké plus 
uměle to rozhodně nepůsobí (alespoň na mne
Jo jo, taky jsem spokojená, moc! Ovšem myslím, že naopak z důvodu zcela pochopitelného, protože tahle povídka je úžasná.
Četla jsem To bez hudby a jsem docela ráda (aspoň pro první přečtení), protože je vidět, že povídka je dobrá sama o sobě a nepotřebuje hudbu jako doprovod, aby vynikla.
Ať už jdeš s proudem, nebo mimo něj píše bezvadně svým vlastním stylem
díky
Nezáleží na tom, aby ses vyrovnal tomu nebo onomu člověku, ale jde o to aby ses jednou stal samým sebou.
To bylo tak úžasně emotivní. A znovu mě to utvrdilo a dodalo další kus puzzle do obrazu tvého psaní. Jak jsem již řekla, píšeš s neuvěřitelnou lehkostí a upřímností a bez ohledu na téma, ho vždycky podáš jediněčně. Díky.
Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!
Já na to říkám, že si to zaslouží pět hvězdiček, jako jenom máloco tady. Že jsem strašně, ráda za to rozhodnutí dát to sem...
Ten název to krásně vystihoval - což se zas tak často nestává. A navíc... ten pohled Jirayi byl naprosto dokonalý. Takový... takový, že ho pojem "ztráty a nálezy" vlastně dokonale vystihoval, i když jenom ty tři slova ne. Vystihoval ho ten pocit z těch tří spojených slov.
Ale ne, na co toho psat zas moc víc? Neumím sice popisovat pocit, který z této povídky mám, ale jedno vím přesně; poslední dobou jsem nečetla moc povídek, co by ve mně opravdu zanechaly dojem. Takový, kdy si na to vzpomenu za pár dní a budu naprosto přesně vědět, že bych si to přečetla znovu.
Takže... za pár dní znovu; a "obávám se" že tomu zase budu muset jenom zatleskat a kliknout - znovu - na pět hvězdiček
Tak hurá na ostatní komentáře!
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.
Jaj... já jsem vždycky strašně ráda, když si na tuhletu někdo vzpomene. Má u mě zvláštní místo. A nejen proto, že si - co se toho názvu týče - myslím něco podobného...
Děkuju, potěšilas mě, moc! :-)
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
Ještě že se ta povídka ve tvém počítači ztratila jen na tři dny a byla znovu nalezena pro nás, kteří čteme a píšeme FF na konoze už pár let. Můžeme totiž díky ní mít radost z toho, že inspirace a talent těch, kdo píší pod vlivem Naruta, zatím neskončily v ošuntělé krabici na zaprášené půdě, ale stejně jako ta zlomená čepel se čas od času zalesknou a ozáří nás svým světlem.
~ Hello Kitty´s dead! Mashimaro rules the world!!!
~ Nejnovější FF: Orochimarův absolutní životopis - 04.08. 2014
~ Manga tým, při své práci sem tam hodí rým, hrdě čelí slovům kritickým, náš silný manga tým!
~ Hay a ShAnko *-*
~ luksusss avatar made by Drek´than ^^
~ Kapitola 577: Rozhodující bitva začíná dnes kachna! *Google translate*
~ "Vieš čo je pád? Nie keď si vtáčik zlomí krídelko. Nie je to ani vtedy, keď si zlomí nožičku. Je to vtedy, keď vidí pred sebou les plný príležitosti a vletí do tvrdého kmeňa." Laterie
Děkuju za tak krásný komentář. Já původně byla přesvědčená, že to není tak úplně povídka pro vydávání... pak jsem se smířila s tím, že je to komorní dílko, které můžu vydat s jistotou, že ho nebude číst moc lidí - a nakonec jsem ráda, že jsem ho vydala, už kvůli vám, kteří jste to četli a obdařili tak suprózními poznámkami.
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
Juuuu ^^ Straty a nálezy, tak to bol najlepší opis "niečoho" od... Uff... Veľmi dlho som nečítala taký dobrý opis *nadšená!*
Atmosférický, nápaditý, veľmi skutočný a taký... Taký ako puzzle. Tie slovíčka do seba jednoducho zapadli, jedno k druhému patria a to sa vždy nepodarí.
Tá druhá časť, nuž, nebolo to napísané zle, len mi tam niečo chýbalo. Srdce? Tak nejak. Proste to bolo prázdne. Napriek tomu že Tsuande bola smutná a bezmocná, tak tú melanchóliu som z toho už necítila, nie tak, ako z toho skaldu stratených vecí. Ale vadiť mi to nevadilo. Možno to tam dokonca sadlo, k tomu silnému opisu, tak nejako sa to dopĺňalo. Ako mäso a ryža. Možno by bolo lepšie to prestriedať - odstavec kurzívou, odstavec normálne. Ale bolo to dobré. Fakt hej.
A pridávam sa do klubu ľudí, ktorých JIraiya a Tsuande nikdy neomrzia.
Juj
i tobě převelice děkuji. Takovou chválu jsem si nezasloužila...
mám se ještě hodně co učit.
ještě jednou děkuju.
Máš pravdu, ta "druhá část" už není tak procítěná, jako ta první. Je to jen prostý popis toho, co se pak stalo. Možná kdyby byla psaná přímo z pohledu Tsunade, vyznělo by to jinak - jenže takhle je v tom líp vyjádřená ta prázdnota. Ale co já vím, mohlo to být stokrát lepší
Jako maso a rýže... to je zajímavá úvaha, to mě nenapadlo
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
I já se přidávám se svou láskou k těm dvěma. Ty jsi nepoučitelnej zvrhlík, Jiraiyo. Ovšem ve spojení s tím ostatním - s tím sakra důležitým ostatním - to z tebe dělá úžasnou postavu.
Já při čtení poslouchala Freedom Never Cries od Five for Fighting.
Ta jen podpořila tu melancholickou náladu, kterou ve mně povídka vyvolala.
Melancholie ztrát bez nálezů.
Ještě jsem od tebe nečetla dost věcí na to, abych věděla, co je ti nejbližší. Každopádně, tahle povídka dokázala být blízká mně a to mi stačí. Vážně se mi líbilo.
Hezká volba k poslechu...
a máš naprostou pravdu, do puntíku souhlasím s tím, cos napsala. Jiraiya byl (a je) úžasná postava, a životy těch dvou jsou melancholií protkané jako stříbrnou nitkou.
Těší mě, že zřejmě každý pochopil ztráty jako metaforu...
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
Nevím co na to Jan Tleskač, ale vím, že mě se to hodně líbilo.
Vztah Tsunade a Jirayi a všechno další okolo toho jak ona ztrácí blízké je jedno z velkých témat. A jediné, které mě ještě nepřestalo bavit a asi nikdy nepřestane. Nehledě na to, že právě tyhle dva jsou to nejlepší co Kishi do Naruta napsal.
Pokaždé někdo příjde a hodí trochu nový pohled. No a pokud je to navíc tak dobře napsané jako tvoje povídka pak mě to prostě nehorázně baví.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
Oh... co na to říct? Zase jen trapné "děkuji"?
Taky mám pro Tsunade a Jiraiyu slabost. A vždycky mě štvalo, když z něj ve fillerech dělali jenom toho perverzního pitomečka, kterým přece sakra rozhodně nebyl... Kishi v tomhle ohledu projevil jistý druh geniality, díkybohu.
Obvykle nepodporuju tahání vlastních nálad do povídek, ale tentokrát jsem si to neodpustila - a jsem ráda, že se líbilo...
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza