Obecné

Svět je takový, jaký je. Nezáleží na tom, jak moc se mi nelíbí, kvůli mně se nezmění. Buď se musím změnit já, anebo já musím změnit svět. Nesnáším jeho nudnou šeď. Prázdné úsměvy mých rádoby kamarádů. Ale jsme přece jen děti, a všechny děti si musí rozumět, ne? Ti hloupí dospělí. Jednou to změním. Vymaluju jej na jinou barvu. Já přece můžu, jsem jen dítě, a dětem se vše odpustí, no ne? Jsou ještě hloupé a nevědí, co dělají.

Nasliboval jsem ti horo doly. Vyprávěl o modrém nebi, které ti snesu k nohám. Celé noci jsem nespal, neboť pohled na tebe byl jako ten nejsladší sen. Tak co se stalo? Proč teď zavírám oči když se ke mně přiblížíš? Proč jsem začal nesnášet vůni tvého šamponu? Proč si ke mně najednou o tolik milejší než předtím? A proč je teď tak těžké říct, že s tebou už nechci být?

Bylo to už dva roky? Nebo jen jeden? Či snad deset?
Nikdo z Třinácté jednotky nevěděl. Jen to, že to trvá zatraceně dlouho.
Už takovou dobu byli tady, v té hnusné Třetí válce ninjů. Bojovali za… za svůj život.
Dávno pochopili, že vesnice za to nestojí. Dávno s ní ztratili pouta – většina z nich. Proč také ne? Byla tak strašně daleko. A oni byli tady.
Jenom… byli.
Byli a bolelo je to. Byli a bojovali. Byli a dýchali… a doufali, že budou žít i zítra.
Proč?

„Vezmeš si mě?“
„Ano!“

A po dvou měsících vše započalo.
Měli toho dne totiž svatbu; její dlouhé, hnědé a husté vlasy zářily jako diamanty, z očí jí zela spokojenost a nadšení.
On si své delší temně černé vlasy jako vždy svázal do volného copu. Držení jeho těla bylo odhodlané, nebojácné a spokojené.
Obavy? Neměli! Milovali se, tak na co obavy.
Před oltářem si řekli své ano a v noci zplodili dítě…

Ahojte lidi. Tady je nová kapitola.:)

Konoha

Nevlídný les nás přijímá s otevřenou náručí. Tma vše pomalu zakrývá svým hustým černým pláštěm. Čeká, až utichne každodenní ruch. Ten my však neslyšíme. Místo toho na nás dýchá stísněná atmosféra nevlídného prostředí. Poslouchám každý sebemenší divný zvuk, který by naznačoval, že se blíží nebezpečí. Dusný vzduch mi ztěžuje dýchání. Někde blízko nás zakráká vrána.

,,Teuchi-san," zaúpěl už po několikáté.
,,Řekl jsem ne. Nikdo kromě mě to neví a tak to také zůstane."
,,Ale no tak, přece nechcete riskovat, že si to vezmete s sebou do hrobu. Vždyť potom by k vám už nikdo nechodil."

„Tsuny-chan,“ zavolal muž za malým děvčátkem, spíš děvčetem, které se hnalo jako o závod po cestě do města.
„Co zase dědo?“ neochotně se zastavila a otočila se k muži v černočerveném brnění.
„Dej na sebe pozor,“ usmál se vlídně.
„Jasně, neboj se,“ mávla rukou, jako kdyby to už dávno věděla a běžela dál.
„Tsunade…,“ povzdechl si muž a hleděl za vzdalující se postavičkou.
„Neboj se o ní,“ ozvalo se za ním.
„Dopřej stárnoucímu muži jeho slabosti,“ usmál se uličnicky na svou dceru, která stála na zápraží.

Tak tady je další díl. Je víceméně o ničem:D. Jeho psaní jsem si ale užila:D... Mimochodem jsem pozměnila vztah Hiashiho a Hinaty. Komu se nechce znovu číst minulá kapitola, stačí pouze vědět, že už není tak vřelý...

Odcházím!

„Ty, ty jsi miloval mou matku, ale podvedl jsi jí. Ona ti věřila. Byl jsi její sensei, zradil jsi vlastního žáka! Pro svojí pomstu. Moje matka tě ctila. Bránila tě, když tě napadali slovně. Ona to snášela jen proto aby dostala tvoje blbé uznání.“ Pravil mu Naruto tvrdým hlasem a naklonil ústa k jeho uchu aby ho slyšel.
„C – Co? J – Jak to víš? K – Kdo ti to prozradil?“ koktal Madara překvapeně.

Tak abych si to ujasnila.
Deidara-milej blonďák,neškodnej a se smyslem pro humor.
Kisame-modrovlasej taky milej týpek,docela přátelskej.I když,nechtěla bych se mu připlést do cesty…
Hidan- to je taky slušnej případ. Docela pěknej, milej a musim říct že taky nevypadá úplně neškodně.
Itachi- Takovej tichej, ale když chce tak z něj de strach. Taky to není žádnej šereda.
Sasori- Jedno slovo – knihomol. A ještě k tomu ignorant. Ale taky je pěknej.
(Á, bože! Proč musí tady na tý škole bejt všichni tak strašně sexy?!?Začíná mi z toho hrabat!)

Procházím se podvečerní Konohou a se slzami v očích vzpomínám. Proč jsem tě musela potkat? … Zrovna tebe? … Kdybych tě neznala, nemusela bych teď tak trpět! … Ale na druhou stranu …

Byla krásná.
Plavé vlasy, rozcuchané a špinavé, rámovaly bledý obličej.
Starý muž se nad ni naklonil a prstem opatrně nadzvedl jedno z očních víček. Nepletl se ve svém odhadu. Oko modré jako obloha. Oko dříve jistě plné lásky a citů. Smrt mu sebrala hodně z jeho nádhery. Snad až příliš opatrně ho opět zavřel a nespokojeně se podíval na místo, kde mělo být to druhé. Jenže chybělo. Potrhaná kůže se tam propadala dolů, do lebky. Jaká škoda.
Smutně zavrtěl hlavou. Kdyby lidé umírali přirozenou smrtí, mohl by vyzvednout jejich jedinečnost a velkolepost. Nechápal, proč mu to tolik znesnadňují.

Kapitola 6

Naruto polknul a v jeho hlavě se právě odehrával velký zmatek.

,,Jak to mohl udělat? Jak mohl zapečetit to monstrum do vlastního syna, když věděl , jak se na něho budou dívat?“ Jakmile to dořekl v jeho očích se objevily slzy hořkosti,nevědomosti a zmatku.

,,Ale na druhou stranu: Sám velký čtvrtý Hokage je mým otcem.“ Po celém těle cítil pocity zoufalství a beznaděje.

[i][center]
Hory zlata mají ohromnou cenu. Úspěch v životě ještě větší… tituly, obdivovatelé…

část od hvězdičky vypráví Asuka

„Jak jinak,“ zachechtal se dobromyslně Kiba. „Už ho aspoň porazila?“ vyzvídal.

Tady je další díl. Konečně se v něm i objevuje Hinata. Doufám, že se bude líbit. Děkuju každému, kdo u toho vydrží:D...

Cože?!

Ráno se proberu s příšerným třeštěním hlavy. Světlo bodá do očí, žaludek je jako na vodě. Seberu všechny své síly, abych se mohla posadit. Dost přiblble se rozhlédnu po bytě. Všude kolem mne se válí lahve od saké. A nechybí ani střepy.

[center]5.Kapitola – Zem se třese. Na scéně : Uchiha

„Akce musí proběhnout rychle…“ Káral Sogetsu Karukuchi svůj „Alfa“ tým nájemných lovců. „…zaplaceno dostaneme pouze pokud přineseme toho chlapce do zítřejšího poledne.“
„Jasný, Šéfiku.“ Pronesl Hanzo do jinak prázdnho rozhovoru, který se snažil navodit pouze Sogetsu a odpovědi poskytoval „patolízal“ Hanzo.