Obecné

Ale přitom to byl jen malý, nevinný dopis!
Dostal ho Hatake Sakumo. Šestnáctiletý kluk, dost chytrý na to, aby ho nikomu neukazoval. Dost zasažený na to, aby to udělal.
Stálo v něm, že jeho otce, dva strýce a malou sestřenku zabili. Nemohl… nemohl ani usnout, když to četl.
Zabili… zabili… něco, co je navždycky. Něco… co doopravdy bolí!
Bolí, bolí…
Okamžitě se kolem něj sběhli kamarádi z jednotky. Ten mráz, ten děs… přeběhl jim po tvářích všem. Do jednoho.

Blíží se. Nezadržitelně jako jarní voda – přesně takovou už tolikrát viděla v nespoutaných potůčcích i velkých řekách. Volně běžela stále dál a dál zatímco za sebou nechávala krásy přírody i lidi s jejich vlastním neštěstím. Protože ji nic z toho nezajímalo, a vlastně ani zajímat nemuselo.
Jenomže tohle bylo rychlejší. Nemohla tomu uniknout, nikdo by nemohl. Je to stejné, smrti nikdy neunikneš a je jenom otázka, jak a kdy zemřeš. A přesto se o to všichni shinobi pokoušeli. Je opravdu tak hrozná?

„Za nimi! Támhle jsou!“
Řev. Výbuchy. Pronásledování.
Šepot. Ticho. Útěk.
Panický strach je na místě. Ovládá nás obě. Ve dne v noci. Na žádném místě se dlouho zdržovat nemůžeme.

[i]„Tsunade-sama, chtěla byste čaj?“
„Raději sake. Děkuji, Nami-san.“
Usměji se na naši hostitelku, která odchází do kuchyně.
„Je to od ní hezké, že nás tu na pár dní nechala, nemyslíte?“
Kývám hlavou. Shizune už není malá a současnou situaci vidí jinak.

Jedna…

Obalené ve vatě v proutěném košíku sedělo a čekalo. Bílé, se třemi šedivými kapičkami na spodku, na boční straně červenou barvou vytetované číslo: 273.
,,Jseš poslední, drobku.“

Seděl na lavičce před akademií a v puse cumlal stéblo trávy. Lokty opřené o kolena, hlava ledabyle položená v dlaních a v očích ten typický otrávený pohled.

Válka mi vzala rodinu, mou matku, otce i malého bratříčka, kterého jsem slíbila opatrovat. Milovala jsem je, ale všechny je zabili. Přežila jsem na jejich úkor. Nezasloužím si žít. Vzali mi naději, chuť do života i vůli dýchat. Má lidskost se rozplynula a mé touhy spláchla voda. Mým přáním byla smrt.

Sakura, která si vzala hlídku, aby se mohli ostatní vyspat, už okolo šesté začala připravovat snídani na ohni. První se vzbudil Naruto. Byl nejméně unavený a pořád se u Sakury chvástal, jak byl při boji skvělý. Trvalo to asi patnáct minut, dokud Sasuke nevyšel ze stanu. Jak ho Naruto zpozoroval, hned mlčel a radši si vzal snídani. Sasuke na rozdíl od Naruta nic neřekl. Vzal si snídani. Všichni pojedli. Mysleli si, že Kakashi spí, což nebyla pravda. Ten byl zalezený pod dekou a zase četl Icha Icha Paradisa. Asi za půl hodiny vylezl taky ze stanu:

Úplně bez dechu doběhla ke kolébce se svým synem. Obávala se, že mu někdo ublížil. Že už tam nebude. Kaisan, syn Narutův. Ano, možná je to trochu staromódní, ale ona to tak cítila. Co jiného taky, když je jeho otec mrtvý?

„Ne! Proboha … jen to ne!!“ mladá zrzka se s výkřikem vrhla ke střelenému muži. Ještě žil.
„Juukyo … prosím, postarej se o našeho syna …“ jeho slova byla sotva hlasitější než šepot.
„Naruto, neopouštěj me!“ šeptala zoufale a snažila se ošetřit jeho ránu. Blonďák ji chytil za ruku a chabě ji stiskl. Síly ho valem opouštěly.

„No dneska by mně měli pustit už z nemocnice“ řekla jsem Kakashimu
„Jo to mně taky, konečně,“ řekl Kakashi a políbil mně. A měla jsem pravdu dneska mě opravdu pustili z podmínky, že nebudu dělat hlouposti. A stejnak nebudou, protože se vracím s Týmy do naší vesnice.
Cesta zpět a opět doma
„Tak půjdeme,“ řekl Kakashi

[i]Když popřál dobrou noc, vešel do svého pokoje a ulehl na malou postel; přikrývku nechal položenou na kraji. To, že neusne, věděl již řadu dní dopředu, tak jen ležel a s myslí prázdnou jako dno oceánu upíral oči na strop, do pusté černoty.
Pak na těle ucítil studený závan: Dveře ven byly lehce pootevřené; toho si před tím nevšimnul, a tak se je vydal zavřít. Přestože stačily tři kroky, trvaly věčnost, snad mu chůze po studené, dřevěné podlaze dopřávala potěšení.

Stmívalo se, všude ticho. Vyšel ze svého úkrytu. Chvíli se rozhlížel, zda-li ho ještě nesleduje. Nikde nikdo. Pohlédl na tu osudnou hromadu kamení, které pohřbilo jeho na kusy roztrhaného dvojníka. Byl upřímně rád, že se to jutsu naučil… Uchopil kosu, vzhlédl k obloze, pronesl pár motliteb k Jashinovi – sama a vydal se za pomstou. Vůbec nevěděl, jestli je ještě Kakuzu naživu… Teď je ale hlavní dostat toho černovlasého frajírka… O Kakuza se postará později…

A další. Není dlouhá tolik, jako ty předešlé. Komentáře potěší.:)

Kapitola sedmá

Život, jaké různorodé slovo. Může znamenat dar a lásku lidí. Jenže pro mě to znamená smrt a odloučení. Proč žít? Toť otázka k zamyšlení. Co nám život dá nebo, co nám dal. Nic jen bolest, smutek a zbytečně proplakané noci.
Můj příběh začíná velice pěkně, jenže jako to většinou bývá, něco se zvrtne. Dodnes nevím, co.

Stáli jsme se Sasukem na kraji pole a dívali se na tři velké haly. Neuvěřitelné. Kdo by kdy byl řekl, že holku, která by se mohla stát nejmocnější zbraní Akatsuki najdeme tady. Od začátku mi to bylo divné, hned jak nám Tsunade zadala tuhle misi.

Vím, nejsem zrovna nejchytřejší. Pár věcí mi občas dost pomalu dochází, jednou jsem zapomněl i na máminy narozeniny, a k tomu ten můj mírně natvrdlý výraz, jasně, nejsem právě člověk, kterého by si lidi představovali po tvém boku.
Ale věř mi, já si to pamatuju… od první chvíle.

Vzpomínám si, jaks první školní den vtrhla do učebny na akademii, jako velká voda, samozřejmě.
Nebo možná stejně jakoby tě honil Asuma-sensei s nůžkama v ruce, ty vlasy v obličeji ho rozčilením nejednou přivedly k tuberáckýmu kašli.

Rozhlédl se a dlaně ještě silněji přitiskl k jejím očím, lehce se s ní kolébal, aby utišil jak ji, tak sebe.
„Bráško,“ vyjekla tiše a on ucítil, jak se nu prsty zvlhčily dalšími slzami.
„To nic. Nic se neděje, neboj se,“ zašeptal, políbil její hnědé krátké pramínky vlasů a ještě pevněji ji sevřel, oči stále upínaje na okolí.
Pak se z domu ozvaly kroky a po chvíli se v temné chodbě objevila osoba, neviděli její tvář, ani šaty, jen obrys. Zůstala stát hned, jak si jich všimla.

Plot z trnitých větví a vrbových prutů nás chrání dokonale. Za tu dobu, co jsme tady, nemám zdání, jaký je vlastně den. Ze začátku jsem dny počítala, teď už je mi to jedno. Hned po tom oznámení, že tu na chvíli zůstaneme, se Shizune úplně proměnila. V mé blízkosti se chová... jaksi dospěleji. Zeptala se mne, zda bych ji něco nenaučila. Souhlasila jsem. Ty zkušenosti bude jednou potřebovat. Rána na krku se zcela uzdravila. Narůžovělá jizva začíná pomalu blednout, až jednou skoro zmizí.