Hinageshi no Hana 00

Dcera, matky přítel a nulová šance úniku

---
„Eeeh... Ehm, Yamanako-san, tohle vážně není nutný.“ Ksakru, už zase... Už zase jsem mu na to skočila. Že já se vždycky nechám nachytat! Že já nikdy nedám na ten svůj šestý smysl, když tak dobře funguje! Celý ty týdny zdrhání a schovávání se před ním byly nakonec k ničemu. A teď jsem měla tak... nulovou šanci dostat se ke dveřím a zmizet dřív, než by se stačil vzpamatovat. Ksakru...
__„Jen ti chci pomoct,“ pronesl chlácholivým hlasem. „Já, tvoje matka i sensei si o tebe děláme velké starosti. Poslední dobou -“
__„Ale mně nic není, fakt. To zase přejde. Právě procházím pubertou a obdobím vzdoru, víte?“ Pokus o upřímný úsměv... selhal. Ksakru!
__Tiše vzdychl. Důvěrně se ke mně naklonil (jako by ta dvoumetrová vzdálenost už nebyla dost malá!). „Prosím, věř mi, Hano-chan.“
__„Neříkejte mi tak,“ vyhrkla jsem. Srdce se mi rozbušilo. No, a je to tady. Začínám hysterčit.
__„Eh, dobrá tedy. A jak chceš, abych ti říkal?“
__„No...“ Nejistě jsem zabodla oči do země. Ruce se mi začaly potit. „Nevím, třeba jen ‚Hano‘. Nebo ‚Inuzuko‘ nebo tak nějak.“
__Tiše se zasmál. Koukla jsem na něj.
__„V tomhle jste si s matkou podobné. Dobrá tedy, Hano.“ Najednou zvážněl. „Jak už ti asi došlo, byl jsem požádán, abych s tebou probral onu událost -“
__Krutě mě zamrazilo. „To vážně není třeba,“ přerušila jsem ho zvýšeným hlasem. „Řekněte kaa-san i všem ostatním, že to nechci řešit. Ani s vámi ne. Prostě... prostě to nechte být. Já se z toho už nějak vyhrabu. Sama,“ zdůraznila jsem.
__Nastala chvíle ticha.
__„Hano, opravdu ti chci pomoct. Udělal bych to, i kdyby mě o to Tsume-chan nepožádala, ale ona -“
__Jo, jasně, dělá si o mě velký starosti, může se skoro utrápit, když vidí, jak na tom jsem, strachuje se o mě tak moc, že nemůže spát, co? Tak proč nejdete uchlácholit ji, místo abyste se tu otravoval se mnou?! Určitě vám na ní záleží mnohem víc, ne? Tak jděte za ní. Jděte za ní a řekněte jí, aby se uklidnila. Pro mě za mě ji i obejměte, když vám to udělá radost. Já vím, že jo. Tak na co ještě čekáte?!
__To jsem chtěla říct. Ale tak nějak to nešlo přes rty. Místo toho jsem začala naprosto nevysvětlitelně slzet. Honem jsem si obličej utřela do rukávu.
__Už to dělám zase. Ksakru...
__Když jsem se na něj po očku podívala, měl ve tváři takový ten lítostivý pohled. A ty oči plný soucitu... Nesnášela jsem to. Každej se tak na mě díval – jako bych byla nějaká troska, ubožačka... Věděla jsem, že právem.
__„Já o tom s vámi mluvit nebudu, takže můžu už jít domů? Tohle je jen zbytečná ztráta času pro nás oba. Navíc mám ještě nějakou rozdělanou práci a ta se sama rozhodně nedokončí.“
__„Nikam tě nepustím. Klidně tu můžeme celý den jen sedět a dívat se na sebe, to pro mě není problém.“
__„Co vaše květinářství?“
__„Můžu říct Ino, aby za mě zaskočila. Ale to ty nemůžeš, nemám pravdu? A taky – pokud se do večera nevrátíš, Haimaru Sankyoudai se zblázní strachy o tebe.“
__Kousla jsem se do jazyka. Jak je možný, že jsem byla až tak blbá?! Prej ‚Nevoď mi sem psy, prosím. Manželka je nemá ráda.‘ Ksakru!
__A vtom mi svitlo. „Víte, že vás můžu nařknout z úmyslnýho narušení mýho výzkumu?“
__Usmál se. „Víš, že máš předepsané a samotným Hokagem schválené terapie, které tě i můžou omluvit z tvého výzkumu a jiných povinností, pokud to já doporučím?“
__Cože?! „He?“
__„Ano. Jednu hodinu denně, tři dny v týdnu.“
__Zamračila jsem se. „Kecáte.“
__„Ne, nelžu ti. Chceš vidět potvrzení?“
__„Jo.“ Co měla celá tahle šaškárna teda znamenat?! Ksakru. Ksakru. Ksakru!
__Vstal a odešel do vedlejší místnosti. Když se po chvilce vrátil, držel v ruce svitek, který mi následně podal. Rozvinula jsem ho a pozorně si přečetla obsah. A... nekecal. Všechno, co předtím říkal, tam bylo napsaný. ‚Domníval se, že má psychická nestálost by mohla narušit nebo úplně zmařit můj výzkum a jiné funkce zdravotníka a dle jeho nejlepšího úsudku bych tedy měla podstoupit hodiny terapie jím vedené, abychom spolu vyřešili mé problémy a blablabla...‘
__Měla jsem sto chutí ten svitek roztrhat. Nebo mu ho vší silou mrsknout do tváře. Stálo mě veškerý úsilí se udržet, pečlivě svitek zavinout a naprosto neporušený mu ho zase vrátit. Věděl to, a tak udělal to nejlepší, co mohl – počkal, až jako první promluvím já.
__Poraženě jsem vzdychla a opřela se do křesla. „Dostal jste mě.“
__Usmál se. Nejspíš. Šel uložit ono cvokařský potvrzení na původní místo a dal mi tak čas rozmyslet si, co mu vlastně povím. Když se pak vrátil, posadil se zpět do křesla, zadíval se na mě... a já nevěděla, co říct.
__„Nuže?“ pobídl mě trpělivě.
__Zapotila jsem se. „No... nevím, jak začít.“
__„Co takhle od začátku?“
__Pokrčila jsem rameny. „Já už ani nevím, kde je skutečný jádro pudla, všechno se to tak nějak za ta léta nahromadilo, totiž – nejdřív rodina, pak... vlastně... nejdřív...“ Cítila jsem, jak mě pomalu začala přepadat hysterie.
__Taky to vycítil, takže zasáhl. „Hano, to je v pořádku. Uklidni se, pomalu a zhluboka dýchej, nemusíš spěchat, máme čas.“
__Tyhle otřepaný cvokařský fráze mě tak nakrkly, že to šlo jen zhurta. Ale po chvíli se mi srdeční tep přece jen zklidnil a já začala zase normálně dýchat.
__„V pořádku?“ zeptal se tiše.
__„Já...“ Zaklonila jsem hlavu a zafuněla. „Blbě se mi o tom mluví, víte? Ono... Asi... zase budu brečet.“ Hřbetem ruky jsem si zakryla oči a vzdychla. „Tohle nepůjde. Nemůžem to nechat na jindy? Až budu trochu víc... víc schopná o tom mluvit?“ Ksakru, třásl se mi hlas.
__Trpělivě se na mě díval. „Hano, nepustím tě odsud, dokud mi neřekneš alespoň něco. Když už jsi nějakým zázrakem tady, tak rychle tě zase utéct nenechám.“
__Dlouze jsem vydechla. Nastalé ticho mě začalo pomalu dusit a čím déle trvalo, tím víc jsem toužila tohle všechno ukončit. Jakýmkoliv způsobem. „Není tu nějaká jiná možnost? Že byste mi přečetl myšlenky nebo tak?“
__Zamyslel se. „No, můžu ti nahlédnout do mysli, ale pak bys mi nemohla vůbec nic zatajit. Ani pro tebe velmi choulostivé věci.“
__„To je mi jedno. Snad držíte lékařský tajemství nebo ne?“
__„No, ano.“
__„Pak v tom nevidím problém. Stejně začínám mít pocit, že to ze sebe musím konečně dostat.“
__Přikývl. „Dobrá tedy.“ Vstal, obešel moje křeslo a postavil se za něj. Pak mi položil dlaň na temeno hlavy. Trochu jsem ucukla, ale nestáhl se. „Jsi si tím jistá? Nechci tě do ničeho nutit.“
__„A není to snad jedno? Stejně se z tohohle nemůžu vyvlíknout, takže buď začněte nebo mě pusťte domů.“
__Nenechal se dvakrát pobízet. „Dobrá tedy.“
__Ještě, než jsem zavřela oči, mi něco blesklo hlavou. „Hodláte celou dobu stát?“
__„Ano.“
__„To je špatný pro vaše záda, uvědomujete si to?“
__Usmál se. „S tím se nedá nic dělat. Ve stoje se lépe soustředím.“
__Zavřela jsem oči. „Pak řeknu kaa-san, aby vám udělala masáž.“
__Usmál se ještě víc (kdoví proč jsem to už dokázala spolehlivě vycítit). „Děkuji, ale musím zdvořile odmítnout. Jsem šťastně ženatý a také otec, takže bych jen velmi nerad přišel o život rukama tvé matky.“
__Koutky rtů se mi samovolně roztáhly. „Hm, máte bod...“
__Najednou jsem ucítila, jak na mě dolehla taková zvláštní únava. Mám pocit, že jsem ještě chtěla něco dodat, ale už nevím, co to bylo. Asi něco... něco... ksakru...

Poznámky: 

hTe uvádí...

Je mi ctí představit Vám sv... Ehm, tak znovu - mrkejte, moje první vlastní série začíná!!! xD
Tak po dlouhý době sem se nakonec přece jen rozhoupala a teď už můžu s klidem zveřejnit Prolog HnH. ^^ *strašně sem se na tuhle chvíli těšila! xD*
***
Další díl nás vrátí zhruba deset let zpátky, do dětství malé Inuzuky Hany, a budeme sledovat počátky jejího psychického vývinu. Budou dobrý nebo špatný?
Příště v Hinageshi no Hana
Hanashi 01: Dcera má sen o snu ve snu, matka je stále pryč a celému domu už zase vládne ticho

Slovníček pojmů

Hinageshi no Hana znamená buď "Květ vlčího máku" nebo "Hana z/od vlčího máku"

kaa-san - matka