Obecné
Sakura byla stále v bezvědomí, když už byl celý tým Taka na nohou a prchal daleko od své dlouholeté skrýše.
Karin na tom nebyla vůbec dobře, měla poškozené plíce a přeci jen, povězme si upřímně, nebyla schopna chodit, takže zůstala v krytu, což Sasukeho nechávalo absolutně chladným a to ikdyž mu drobná dívka s růžovými vlasy zatěžovala záda.
WARNING!: Na komentáře pár lidí a Pmku od akai jsem dám toto varování, doporučiji si ho přečíst a to VELMI ppozorně!!!
Mnohokrát pak na tu větu vzpomínala. „Měj se.“ To byl první jakžtakž přátelský pozdrav, kterého se dívce od Eiketsua dostalo. Mnohokrát jí pak napadlo, že… že…
Že minulost už nezmění.
„A proč bych ti měl věřit?“ zeptal se jí prostě, když ho jednou opatrně žádala, aby ji zasvětil do toho velkého Plánu. Velkého doopravdy, nebo jen ironicky? Věřila, že doopravdy. Prostě to tak bylo. Muselo být.
„Hele, Itachi, až si zase budeš chtít pohrát, tak mě varuj předem,“ zavrčel Kisame partnerovým směrem. Nejméně po stopadesáté za sebou odrážel totiž útok toho otravného jinchuurikiho z Listové vesnice a už ho to začínalo značně nudit. Navíc se tu objevil ten pošahanec v tom svém šíleném zeleném upnutém trikotu. Kisame se ještě pořád nesrovnal úplně s tím, jak to posledně mezi nimi dopadlo. Štvalo ho to a jeho ego odmítalo zpracovat fakt, jak si s ním Maito Gai pohrával. Předstíral, že ho vůbec nezná a že se snad vidí prvně v životě.
Ahoj.
Pozdravil tiše chlapec a sklopil oči.
Vím, že mi to trvalo dlouho, ale nevěděl jsem, jestli smím přijít. Jestli bych měl. Já…
Odkašlal si a nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou.
Jdu pozdě, promiň.
Dlouhou chvíli zaraženě mlčel, pak se zhluboka nadechl, aby si dodal odvahy a postoupil o několik kroků dopředu.
Mohl jsem ti toho tolik říct a nikdy jsem to neudělal. Vlastně jsem ani nechtěl. A teď když chci… Proč jsem byl, sakra…
Seděla jsem na skalce a koukala na klidnou řeku. Házela na mě barevné oslepující odlesky. Už dlouho nám nedali žádnou misi, takže jsme většinou trénovali, nebo se jen tak poflakovali.
Nikdo tu nebyl, proto se mi myšlenky zatoulaly někam hodně daleko. Už sama nevím, nad čím přesně jsem tolik dumala, každopádně mě z nich vyrušila obrovská rána. Co to je? Aha. Bouřka. To nic…
„Tenten!“ Zavolal na mě někdo.
„Hinato?“
Dívka se zvláštní Kekei Genkai – 09 Nečekané problémy a zapomenutá minulost !
Minule: Přenesla jsem se hned k mému bytu a rychle zaplula dovnitř, ale to sem nevěděla, že mě tam čeká nepříjemné překvapení.
-----------------------------------------
Zapadající slunce nepřestalo Hyuugu Hiashiho nikdy fascinovat. Seděl na dřevěném zápraží Hlavního domu a sledoval ten výjev, červenooranžová nádhera se mu odrážela v očích, zbarvovala jeho kimono do o něco tmavšího odstínu.
Ale zároveň, jako by něco končilo a to nejenom ten den, nejen Slunce odcházelo.
Slunce.
Ale čas Hyuugů možná teprve přicházel.
Zavrtěl hlavou. Být vůdcem je velká zodpovědnost. A on se jím stal teprve nedávno…
„Pane?“ uslyšel za sebou. Zamrazilo ho. Sklonil hlavu.
Když Nano vešla do šaten, Nami už tam nebyla a tak se tedy oblékla a vyrazila ven.
Vyšla ven, kde už čekali ostatní a konvoj taky.
„Doufám, že jste si to užili,“ pousmál se Lord.
Čtveřice si vyměnila spiklenecké pohledy a kývla na souhlas.
Vyrazili dál.
Nano ráda chodila jako poslední a ani teď to nebylo výjimkou. Kráčela vzadu za nosítky a pozorovala cestu se všemi před sebou. Poslouchala šumění listů v korunách stromů i zpívající ptactvo. Sem tam pohlédla na Hira.
Jaden se podíval na Hira.
smáčí dětské líce,
kéž ji odpustí,
že nedokáže více.
Urputná snaha
získat jeho hrdost,
otci být drahá
prolomit tu tvrdost.
Tak,po dlouhé době zdržování jsem opět měla čas sednout ke compu a psala jsem a psala poslední díl. Upřímě, myslím, že je to děs, běs a hrůza, a proto (pokud se to opravdu vůbec nebude líbit a za předpokladu, že nebudu líná lemra) to celé předělám. Každý nápad i připomínka se vítá, ale teď už PŘÍJEMNÉ POČTENÍ - doufám...
Stál jsem před jeskyněmi a namáhavě oddechoval. Trvalo mi věčnost sem dorazit a najednou jsem nevěděl co dál. Chtěl jsem jít dovnitř, ale musel jsem si odpočinout. Posadil jsem se přímo nas velký kámen před Jeskyní Tuathe a začal přemýšlet. Vzpomínat. Jak dlouho už vlastně cestuji?
Po několika dnech si dívka říkala, že život v té… budově by mohl být i horší. Budově… domu s mnoha lidmi, kteří spolu žili, tvářili se tajemně, pobaveně, smutně, tragicky, občas vesele… jindy křičeli, občas se hádali, občas trénovali, občas se nenáviděli, někdy milovali, lidí, kteří o sobě nevěděli nic, i lidí, kteří zde našli rodinu, kterou nikdy neměli. Nebo kterou ztratili, od které odešli.
Každý tady něco našel. Ať už to bylo cokoliv.
Kapitola IX - Temari - Část II
Ráno následujícího dne se konečně lišilo od řady nerozlišitelných rán.
Hinata stále vstřebávala noční rozhovor. Zkazila něco, dotkla se jej snad? Nejistota byla strašná, ale vědomí, že je vůbec ochotný s ní mluvit, ji aspoň částečně utěšovalo.
Takovými myšlenkami se však brzy přestala zabývat a soustředila se na blížící se setkání s Radou.
Kapitola IX - Temari - Část I
Úvod: Unavená revoluce
[size=12][center]Povíš mi, jakou cenu má podle tebe lidský život?
Cenu výhry v tombole.
A to tedy dá kolik?
Cenu výhry v tombole.
Ano, ale jakou cenu to tedy má?
Cenu výhry v tombole.
Nerozumíš snad?! Proč mi to nechceš říct?!
Cenu výhry v tombole.
V tombole vyhrávají všichni. A každý něco jiného, takže… jak?
Pár loučí plápolajících v temném šerosvitu, v hlubokém útrobí sírou zapáchajících cel. Dlouhá řada desítek místností, které měly místo honosných dveří neosobní a velmi dobře zabezbečené ocelové mříže, které každou vteřinu nasávaly životní sílu a chakru ze všech vězňů.
Z nejtemnějších částí Konožského žaláře se ozývaly zkroušené vzlyky a zlomené výkřiky – některé z nich zněly jako kletby, zaklínadla a výhružky. Cestičku k vašim uším si také mohl najít histerický a bez okolků děsivý šepot těch nejnebezpečnějších bláznů, kteří zabili i vlastní děti a ženy.
U KONOŽSKÉ BRÁNY
„Hej, Kotetsu!“ šťouchnul Izumo do svého společníka, který si zrovna dával šlofíka, a to nehledě na důležitost jejich práce. Už ZASE.
„Hmhmhhh… co?“ rozespale se Kotetsu rozhlížel kolem.
„Vidíš tu holku?“ ztišil Izumo hlas.
„Kterou?“ mžoural Kotetsu před sebe.
„Tu kterou máš přímo před čumákem, baka! A nezírej na ni tak nezakrytě, proboha! Jednou za čas tu projde pěkná holka a už jí musíš čučet na zadek! Nemusíš dávat tak nepokrytě najevo, že dva hlídači u brány jsou, co se týče holek, naprosto nevytížení, zatraceně!“
„Naruto, posloucháš mě vůbec?“ opakovala rozhořčeně Tsunade
„Ano! Co jste říkala?“ Naruto nebyl evidentně ve své kůži.
„Říkala jsem, vyber si tři lidi a půjdete do Skryté travnaté.“
„A cíl?“
„Ninja jménem Akimoto Kinji.“
„Nač ho potřebujem?“
„To se dozvíš Naruto, teď splň rozkaz!“
„Ano.“
„A Naruto?“
„Co ještě?“
„Je to mise A.“
„Rozumím.“
Naruto vyšel z místnosti a Tsunade si povzdechla: „Pořád se ještě nesmířil s tím, že Sasuke odešel.“
Sasuke se probouzí do dalšího rána. Do dalšího bezejmenného, bezdůvodného rána. Všechno provádí s mechanickou rutinou. Oblíká se, čistí si zuby, oplachuje obličej. Na malou chvíli se zarazí a zachytí pohled vlastních očí. Dvou černých bodů, teček. Jsou duté a bez hloubky, bez citů. Zírá na vlastní oči a ví, že neexistuje způsob, jak by to mohly být jeho vlastní oči. Pak si uvědomí, že ztrátu identifikace pociťuje i k vlastnímu obličeji. Je to odraz cizí, vzdálený, zrobotizovaný.
