Jedna Kronika...Jeden Osud: Díl 24 - ,,Neexistuje!"

Převlékla se, vzala si věci a vyšla před budovu. To, co se událo před chvílí se jí přehrávalo dokola v hlavě.
/Já-nemůžu …/ zatnula hořce zuby. /Pořád je tam ta zábrana …/
Hleděla na cestu vpřed a čekala, až Hiro vyjde.
Během chvilky byl venku, se založenýma rukama v kapsách.
„Můžeme?“ řekl, zatímco hleděl někam do předu.
„Ano,“ přikývla a vyrazili směr Konoha.

Jaden smutně hleděl na Naruta, jak bušil vší silou do dřevěného panáka.
Naruto měl zatnuté zuby a mlátil do trenažéru hlava nehlava.
Proč odejde a nechá tu svojí rodinu jen tak? To jí bylo jedno, jak bude reagovat?
Zamračil se sklíčeně Jaden, zatím co sledoval Naruta, se založenýma rukama na prsou, ze stínu koruny stromu.

„Přes noc zůstaneme tady…“ řekla Nano, když dorazili na celkem útulnou mýtinku mezi stromy. Odložila batoh. Klekla si a vytáhla z něj zbraně od Fujiwari. Zasunula je do pouzder u boků.
„Až se setmí, přijdu … jdu si zatrénovat,“ otočila se na Hira. Do očí se mu podívat nedokázala.
Hiro kývl, zatím co se díval do ohně.

Zmizela někde mezi stromy …
Po chvíli se ozvala exploze. Jakmile dosedl prach … v kráteru stála Nano s rukou vztyčenou ve znamení. Otevřela oči.
Rozběhla se proti jednomu osamocenému stromu blízko u ní. Vyskočila do vzduchu, otočila se a vrhla dvě nové katany do každé strany od stromu naproti sobě. Provedla pár pečetí a práskla rukou o zem. Zvedla ruku ve znamení a zmizela. Poté se objevila za stromem, kde vrhla kunai těsně před něj. Představovala si, že je to útočník a tak se bojem taijutsu dostala zpátky dopředu, kde zarazila svůj meč a odskočila dál
„Tak…“ počala dělat další složitější pečetě.

Ozvala se další ohlušující exploze, při které zvedl Hiro hlavu.

Nano už trochu hůř dýchala a na ruce měla dlouhý krvavý šrám …
/To se mi moc nepovedlo … měla bych…/ začala rozmýšlet. Poté to zkusila znovu a zase se ozvala exploze a tentokrát větší.
Najednou vše utichlo.
„Nemůžu se tam vrátit zpátky … všichni mi budou vyčítat útěk!“ zamračila se a zdvihla meč k nebi.
/A do toho s tim Hirem …/ zamračila se ještě víc.

Nebe se zatáhlo a zvedl se silný vítr i u Hira. Ozvala se poslední nejhlasitější rána doprovázená prudkým tlakem.

Hiro vykoukl skrze stromy. Přece jenom mu to nedalo.
V kráteru před ním spatřil klečet Nano, se založenýma rukama v obličeji.

„Proč …“ zašeptala pro sebe. Nevšímala si krvácejícího šrámu, ze kterého jí tekly čůrky rudé krve. Opřela se o ruce a saltem vzad se zvedla. Meč ležel dál od ní. Spojila ruce a soustředila se na něj.
„Nemůžu-!“meč nasál chakrou. Nano zavřela oči. Katana se zvedla ze země po usilovném soustředění a když byla u ní, Nano jí chytla do ruky. Zavál vítr…
Prudce se otočila a hodila kunai na místo, kde byl Hiro. Meč se zabodl kousek od jeho obličeje do stromu.
„Šmírovat se nemá!“ řekla udýchaně jeho směrem.
„Promiň. Slyšel jsem dost silný exploze, tak jsem se šel radši podívat, jestli jsi v pořádku.“ Řekl Hiro a vytrhl kunai ze stromu.
Vykročila k němu, ale při prvním kroku se svezla na kolena. Chytla se za břicho na místě pečetě.
Hiro se chystal vyběhnout, ale Nano ho zastavila.
„Ne! Nepřibližuj se!“ tvář se jí zkřivila bolestí. Chakra jí pomalu začala obklopovat. Nebezpečně se začala zvětšovat s kruhy kolem Nano.
/Pečeť slábne…/ snažila se jí potlačit. Nakonec se jí to přeci jen podařilo. Udýchaně položila ruku na zem.
„Nano! Dobrý?“ přiběhl k ní Hiro a podepřel jí.
„Dobrý…díky,“ opřela se o něj.
„Nechceš si chvíli odpočinout? Pokračovat můžeme až pozítří,“ řekl starostlivě Hiro.
„Ne není třeba…“ pomalu mířili zpátky k ohni.
„Počkej,“ řekl Hiro, sehnul se, vzal jí pod nohama a vyzvedl do náruče.
„Takhle to bude lepší,“ vykročil s ní k táboráku.
U ohně jí položil na deku.
„Odpočiň si a nepřepínej se!“
Svěsila smutně hlavu, lehla si a překulila se na bok.
/Je tak hodný…/
Hiro si k ní dřepl, otřel jí vlhkým hadrem ránu a obvázal fáčem.
„Já se nechci vrátit zpátky do Konohy…“ broukla potichu.
„Jak jsi přišla k tomuhle? Všichni se tam na tebe už těší!“ zadíval se na ní Hiro.
„Nemyslím si…budou mi- budou mi vyčítat…že jsem odešla…“ koukala zarytě na deku.
„Nebudou....Byla jsi zmatená…ztratila jsi někoho, koho jsi milovala…to je normální,“ položil jí Hiro ruku na rameno.
Nano si povzdechla.
„Snad máš pravdu…“
„Jasně že mam! Uvidíš, že tě Naruto obejme, až z tebe vymačká duši!“ zazubil se na ní Hiro.
Nano přikývla a pousmála se.
„Teď už spi…ať si odpočineš…“ pohladil jí Hiro po tváři a vydal se ke svému místu, na druhé straně ohně.

Mohli to být sotva dvě hodiny co usnula. Převalovala se ze strany na stranu.
„Ne nech ho být! Prosím!“ Vykřikla ze spaní. Z oka jí spadla kapička slzy.
„Co se děje?!“ Vyskočil rozespale na nohy Hiro, v bojovém postoji.
Nano se prudce posadila a hleděla udýchaně do ohně.
Hiro se uvolnil a zadíval se na ní.
„Špatnej sen?“
„Hm…“ broukla a postavila se. Došla až k Hirovi a sedla si vedle něj.
„Chceš si o tom promluvit?“ objal jí Hiro kolem ramen.
„Není třeba …“ položila mu hlavu na rameno a zadívala se do ohně.
Hiro jí přivinul k sobě a zavřel oči.
Plápolající plamínek jí pomalu uspával, až nakonec usnula.

Bylo ráno. Nano pomalu otevírala oči a zjistila, že leží na něčem měkkém. Podívala se po „tom“.
Spala na Hirově hrudi.
Hiro jí držel jemně kolem ramen a spal.
Nechtěla ho budit a tak ležela a dívala se na něj.
/Možná, že jednou budeme spolu… možná … teď ale rozhodně ještě ne…/
Hirova tvář vypadala tak klidně. Vítr mu lehce cloumal s pramínky vlasů.
Nano se pousmála. Zadívala se na jeho rty a vzpomněla si na polibek. Úplně jí hypnotizovaly.
Opatrně odsunula Hirovi ruce a sedla si. Lehce se dotkla bříšky prstů jeho tváře.
Naklonila se k němu a zašeptala: „Hiro vstávej…musíme vyrazit do Konohy…“
Hiro pootevřel oči a zadíval se do Naniných.
„Dobrý…“ pousmál se ospale a protáhl se.
„Ahoj…“ pozdravila ho.
„Rozkoukej se…vem si věci a poběžíme. Ať už jsme konečně…doma,“ vstala a vykročila směrem ke svým věcem.
Hiro se pousmál a zvedl se.

Opět byli na cestě…a než se nadáli byli už v Zemi Ohně a tak bylo jen otázkou času, kdy jim budou lesy povědomé a ocitnou se zpátky v Konoze.
„Hiro? Chtěla bych se omluvit…. Víš za tu reakci. Někdy ti to vysvětlím…“ podívala se na něj omluvně a zároveň provinile Nano.
„Nevadí…je to moje chyba…“sklopil hlavu Hiro.
„Neměl jsem tak pospíchat…“
„Nemůžeš za to…už kolikrát se nám stali takovéhle náhody a prostě…už si to nevydržel nemám pravdu? Prostě…stalo se to stalo…hoďme to za hlavu a chovejme se tak jako…předtím,“ snažila se trochu pousmát. Začínala být trochu nervózní, jelikož lesy kolem sebe začala poznávat. Blížili se k vesnici.
Hiro se taky pokusil o úsměv.
…Jenže nevím, jestli to dokážu… Pomyslel si a založil si ruce do kapes.
„Jsme tu…“ prohodila nervně Nano když z dálky spatřila velkou bránu Konohy.
„Jo…“ kývl Hiro a pousmál se.

Jaden šel zrovna s Narutem na ramen.
Naruto měl sklopenou hlavu a civěl do země.
Jaden si povzdechl, ale najednou vytřeštil oči a zadíval se směrem k velké bráně.
„Hej Naruto…chceš něco říct?“ zazubil se na Naruta.
Ten jenom zvedl utrápený pohled : „Hmm?“
„Ségra je zpátky!“ zařval radostně Jaden.
Narutovi se rozšířili oči.

Nano zpomalila. Zapíchla pohled do země a spolu s Hirem prošli bránou kolem strážních, který je mile pozdravili.

Hiro zvedl hlavu a pousmál se.
„Už o nás vědí…“ řekl.
Nano zvedla pohled…
„Co tím myslíš?“
Hiro kývl hlavou směrem k stoupajícímu prachu před nimi.
„NANOOO!“ řval Naruto radostně a řítil se k nim třetí kosmickou.
Nano se nejdřív lekla a poté se jí na tváři zjevil malý úsměv.…
„Naruto…“ řekla když už byl skoro u nich.
Naruto k nim doletěl a pevně stiskl Nano v náruči.
„Ahoooj sestřičko! Už sem se o tebe začínal bát!“ Řekl se skleněnýma očima.
„Ahoj bráško…“ obejmula ho pevně nazpátek.
„Už jsem doma, neboj,“ vjela mu do vlasů a pořádně je rozcuchala.
Naruto se zazubil a zasmál.
„Omluv mě prosím…jsem unavená,“ mrkla na něj.
„Ještě se uvidíme,“ řekla směrem k Hirovi i Narutovi a poté se vydala pryč. Uplně jinou cestou než chodí.
Naruto se za ní s úsměvem díval.
„Nazdárek Hiro,“ usmál se na Hira Jaden, když došel Naruta.
„Čau,“ pousmál se na něj Hiro.
„Tak co?“.
Stoupl si vedle něj.
„Nic,“ řekl Hiro.
„Nekecej!“ Dloubl ho Jaden loktem do boku a zazubil se.
„Říkám ti, že!“ odsekl mu Hiro.
„Dobře dobře!“ Zvedl obraně ruce Jaden.

Večer Nano nemohla vůbec usnout. Prostě se sebrala a zamířila oknem pryč. Vzala to tentokrát pomalu uličkami. Nač se hnát zbytečně přes střechy. Cestou pozorovala noční oblohu. Vedle ní kráčel černý panter, který se ztrácel ve tmě až na jeho rudě čiperně zářící oči.
´´´ Nádhera …´´´ díval se na oblohu s ní.
/To ano … ovšem hezčí je, když měsíc je v úplňku …/ usmála se na něj.

Hiro stál na hlavách Hokage.
Stál opřený ve stínu toho stromu, kde sedávala Nano, a sledoval hvězdy.
/…kolikrát se nám stali takovéhle náhody a prostě…/ zněly mu v hlavě její slova.
/ už si to nevydržel nemám pravdu?/ zavřel hořce oči.
/… hoďme to za hlavu a chovejme se tak jako…předtím,/
Nemůžu jí nutit…. Opustil stín stromu a opřel se o zábradlí…
Ale dívat se na ní…dennodenně… Sevřel pevně zábradlí, až mu zběleli klouby.

I přes to, že byla doma u svých přátel, i přes to, že jí Hiro tak pomohl, i přes to, že je ta obloha tak krásná … nebyla šťastná úplně. Povzdechla si a sklopila zrak od nebe. Mířila k hlavám Hokage. Tam je vždy pěkný výhled.
Pomalu vyšlapávala schody.
Ale zarazila se. U zábradlí stála nějaká osoba…jí až příliš známá…

…nemůžu… Zatnul hořce a smutně zuby Hiro.

Nano posmutněla…vypadlo to, že ho něco trápí.
/Vím přesně co…jsem to určitě já…/ potichu se otočila na odchod.

…NE!!...
Tohle se stává! Jsem Stopař! A nemůžu se tím nechat ovládat!
Potlačil vyplouvající emoce a jeho výraz zchladnul…
Od teď…neexistuje!