Loutkař

V Písečné Zemi se jednoho času toulal jeden muž. Byl to naprosto obyčejný člověk, měl ale velice zajímavou práci. Jak cestoval skrz pouště, procházel každou vesnicí, která byla v okolí, a bavil lidi v krčmách. Byl loutkařem.

Nyní ho jeho cesta zavedla k hranicím Deštné a Písečné Země. V okolí bylo nespočet malých vesniček, kde mohl vystupovat. Měl tuhle oblast rád, nemusel se trmácet skrz pouště a publikum bylo vždy příjemné.

Muž pomalým pohybem ruky otevřel dveře hospody a vešel dovnitř. Chvíli se rozhlížel, potom se usmál. Zhluboka se nadechl vydýchaného vzduchu plného kouře, po dlouhé době se cítil jako doma. Netrvalo dlouho, než si jeden z místních všiml, kdo ve dveřích stojí. Prudce vstal a zvedl svůj korbel do výšky, až zbytek nápoje vyšplíchl ven.
„Podívejte se, lidičky, kdo je tady! Kaze se vrátil!“ zařval šťastně na celou hospodu. Kolem muže se okamžitě nahrnula spousta lidí, někteří ho objímali, jiní ho silně plácali po zádech, ale všichni byli šťastní, že je zpět. Tedy skoro všichni. Dva muži v tmavých roztrhaných pláštích a se špinavými klobouky šťastní zrovna nebyli.
„Ten parc*ant… Už je tady zase…“ zavrčel potichu jeden z nich, aby ho neslyšel barman, který utíral skleničky a zároveň chystal Kazemu jeho uvítací a velmi oblíbený drink.
„Nejspíš se zase budeme muset přesunout…“ řekl ten druhý a hodil do sebe zbytek whisky. První muž se na něj prudce otočil a chytil ho pod krkem.
„Kvůli tomu haj*lovi se odmítám přesouvat jinam.“ Odpověděl mu rozzuřeným hlasem a pustil ho. Druhý muž ale ztratil rovnováhu a spadl z barové stoličky. Všichni byli tak zabraní novým příchozím, že si toho ani nevšimli. První muž rychle seskočil na zem, popadl svého společníka za jeho plášť a rychle ho táhl k zadnímu východu.
„Prostě počkáme, až bude sám a pak ho zabijem. On je jediná překážka, která nás v téhle vesnici kdy potkala.“

Kaze se po dlouhém uvítání konečně prodral k baru.
„Vítej zpátky, Kaze.“ Řekl mu barman a po pultu mu šikovně poslal jeho drink tak, aby zabrzdil těsně před jeho koncem. „Hodně jsi nám tu chyběl. Navíc… Vrátili se.“ Dodal ještě a začal si na prst natáčet svůj šedivý knír.
„Jsem rád, že jsem zpátky…“ začal Kaze, ale jakmile uviděl skleničku, rychle po ní hmátl a celou jí do sebe obrátil. „No, těma dvěma se teď nechci zabývat. Pochybuju, že by si něco zkusili. Ostatní vesničani by je zadupali do země… Jako minule.“ Na chvíli se odmlčel a vypil další sklenku, kterou mu barman poslal po pultu. „Ale teď to, proč tu jsem.“ Řekl ještě a potom rychle vyskočil na pódium. Krčmou se okamžitě ozval ohlušující potlesk, pískání a pokřikování. Kaze se svému publiku uklonil a z vaku, který měl přidělaný přes záda, vytáhl dřevěnou loutku.

Po skončení i během jeho vystoupení ho doprovázel pobavený smích, potlesk a veselé pískání na prsty. Takhle si vydělával na svůj život. Za to, že hodinu nebo dvě bavil své publikum, dostal nocleh, jídlo a pití a někdy i různé dary ať už v podobě peněz nebo alkoholu. Byl ze své práce šťastný, měl ji rád.

Večer měl Kaze celý volný, protože v krčmě se dnes konal velký pokerový turnaj a jeho umění by příliš rozptylovalo hráče. Seděl u okna se sklenkou whisky bez ledu a díval se ven. Jeho pokoj byl v prvním patře, nebyl ani vysoko ani nízko, ale byl z něj krásný výhled na vesničku. Nikdo ale nemohl tušit, jaké nebezpečí Kazeho čeká…

Pomalu se blížila desátá hodina a Kaze stále seděl u toho okna a stále pil tu jednu skleničku whisky. Najednou na dveře jeho pokoje někdo zaklepal. Kaze se pomalu zvedl a šel otevřít. Místo pozdravu na něj čekala rána pěstí od obličeje. Kaze upadl na zem, ale muž s šátkem přes obličej ho za límec zase rychle zvednul.
„Ty haj*le, neměl ses sem vracet!“ zařval muž a znovu ho udeřil. Kaze se chytil za noc a mírně se překlonil, čímž muž dostal šanci dát mu kolenem do břicha. Teď už se mladý loutkař nemohl vůbec bránit. Útočník ho pevně sevřel pod hrdlem a potom ho jedním silným úderem poslal směrem k oknu. Poslední, co Kaze viděl, byly střípky skla, které se rozletěly všude do okolí. Zavřel oči a chtěl se před svou smrtí ještě naposledy pomodlit. Uběhlo už několik sekund a on stále ještě tvrdě nedopadl na zem. Otevřel oči, aby zjistil, že leží na malém obláčku písku asi metr nad zemí. Rychle se podíval do boku, kde spatřil mladého chlapce s červenými vlasy. Vedle něho stála loutka, která na něj byla napojená podivnými modrými stužkami.
„Tak jsem tě přeci jenom našel… A právě včas…“ zašeptal muž potichu a pomalu spustil Kazeho na zem. Útočníci mezitím přiběhli s děsivým smíchem k oknu. Smích je ale rázem přešel, když uviděli muže s páskou Písečné vesnice.
„Je s námi ámen!“ vykřikl ten druhý a chytil se za obličej. „já ti to říkal, aniki, měli jsme odejít…“
Ten první rozzuřeně vytáhl své dva kolty a vystřílel směrem k ninjovi všechny své náboje. Ani jeden z nich mu ale neublížil, všechny totiž zachytila druhá loutka, která se schovávala za jeho zády.
Křik obou útočníků se nesl dlouho do noci.

Když bylo po všem, přistoupil shinobi k překvapenému a vyděšenému Kazemu. Podal mu ruku a pomohl mu vstát.
„Viděl jsem tě zde před dvěma lety… Když ti dva sužovali tuhle vesničku. Viděl jsem, jak jsi povzbuzoval vesničany a jak jsi jim dodával odvahy… Viděl jsem, jak jsi po jejich boku proti těm tyranům bojoval… Viděl jsem, jak krásně pracuješ s loutkami. Když jsem o tobě vyprávěl svým bratrům, byli z tebe unešeni a řekli mi, abych tě vyhledal a přivedl.“ Řekl klidným hlasem muž, mezitím co loutky za ním zmizely.
„Přivedl kam?“ vydal ze sebe trošku vyděšený Kaze.
„K nám, do loutkařské vesničky. Do Rudých Písků… Slyšel jsi někdy to jméno?“
„Ano, slyšel. Ale proč zrovna já?“
„Všechno, co potřebuješ vědět, jsem jí již řekl. Přidáš se k nám?“
„Dobře tedy… Přidám.“