Kankurou a modrá stuha

„Mami, nevíš náhodou, kde je tady to místo?“ ozval se z chodby zvuk dívčího hlasu.
Sachiko zvedla hlavu od stolu, kde právě upravovala něco na jednom z manželových pracovních oděvů, a obrátila se za zvukem dceřina hlasu. „Ukaž mi to a uvidíme.“ Pak natáhla ruku a sevřela v ní obrázek, který jí dívka podala.
„Nějak si nejsem schopná vzpomenout, kde se toto místo může nacházet,“ promluvila opět dívka k matce. „Mám pocit, že by mi mělo být nějak povědomé, ale ani za nic na světě si nevzpomenu, kde by mohlo být. Prostě jen cítím, že nějak souvisí s Písečnou vesnicí, to je vše. Jsem si jistá, že bych ho měla znát. Určitě!“
„Hm, myslím, že to rozhodně nemůžeš. Toto místo už totiž strašně dávno neexistuje. Zničil je před mnoha lety tvůj otec spolu se strýcem Gaarou,“ promluvila ke svému jedinému dítěti Sachiko. „Ale máš pravdu v tom, že je to místo spojené s historií Písečné vesnice. Dokonce sehrálo dost významnou roli přímo v našem životě. A vůbec kde jsi ten obrázek vyhrabala?“
„Našla jsem ho na půdě schovaný v té velké zaprášené dřevěné truhlici,“ odpověděla jí dívka.

Sachiko pouze povytáhla obočí, ale nijak to dál nekomentovala. Podala jí obrázek zpět a chtěla se opět věnovat své práci, ale dcera jí to nehodlala dopřát.

„Mami, můžeš mi…“ zamumlala dívka zmateně, ale nedopověděla.
„Aimi, jestli ještě něco chceš, tak to ze sebe koukej rychle vysypat,“ přerušila ji razantně matka. „Mám práci, kterou musím rychle dodělat. Navíc se za chvíli vrátí tvůj otec, a pokud nechcete dnes oba dva absolvovat půst, tak budu muset uvařit, což ovšem nestihnu díky tvému roztomilému vyrušování. Takže?“
Tmavovláska natáhla před obličej své matky zavřenou dlaň a pak pomaličku roztáhla jednotlivé prsty. „Pouze jsem se chtěla zeptat na to, proč u toho obrázku byla tato stuha. Jaký to má význam mami?“

Sachiko zůstala zírat na potrhanou a vybledlou modrou stuhu v dceřině dlani s pusou dokořán. Notnou chvíli na ni jen tak tupě zírala a pak se jí z ničeho nic zalily oči slzami. Rozklepaly se jí ruce a podvědomě si sáhla rukou na jizvu, o níž věděla, že ji má a nikdy se jí nebude chtít zbavit. Ani by si sama neuvědomila, že pláče, kdyby se k ní její dcera nevrhla a s nešťastným výrazem v očích k ní nepromluvila.

„Mami, neplač, to jsem nechtěla,“ omlouvala se jí Aimi zoufale.
„Miláčku, to není tvoje chyba,“ snažila se ji ukonejšit Sachiko zatímco si otírala tváře. „Nemohla jsi to vědět stejně, jako jsem já nemohla tušit, že to na mě bude takto působit i po tolika letech.“
Aimi se mírně ošila, ale nemohla se nezeptat. „A myslíš… no, vlastně jako šlo by… Sakra!“
„Aimi!“ zpražila ji starší žena přísně. „Neklej a řekni, co máš na srdci.“
„No, prostě sem jen chtěla vědět, co ta stuha spolu s tím obrázkem znamená. Mám ale strach z toho, co bych se mohla dozvědět, když vidím, jak ti ublížil jen pouhý pohled,“ ošívala se všemožně dívka, ale dokázala se vymáčknout.
Sachiko se už uklidnila natolik, že se svému dítěti podívala přímo do očí. Pohladila ji po střapatých vlasech a promluvila. „Někdy ti o tom budu vyprávět, broučku, ale ne dnes. Dneska ještě ne, ano?“

Dívka přikývla na znamení souhlasu. Postavila se zpět na nohy, oprášila si kolena od neviditelného smetí a odkvačila si to do svého pokoje. Sachiko se za ní dívala a přemýšlela. Přemítala o tom, jak nejlépe jí povědět, co se tehdy událo a jaké to mělo důsledky. Byla natolik zabrána do svých vlastních myšlenek a úvah, že manžela nezaslechla, dokud nestál na prahu místnosti. Otočila se za sytým zvukem jeho hlasu a shledala, že je dnešního dne návštěvou poctil také Kazekage Písečné vesnice.

„Povídám ti Gaaro, že to je pravda, ať se na místě propadnu, jestli sem si něco přidal, “ halekal naplno a zvesela Kankurou.
„No to snad radši ani ne,“ snažil se ho zkrotit Kazekage. „Ještě bych tě musel potom vyhrabávat a doopravdy nevím, co by pak na ten binec kolem řekla Sachiko.“
„Tak se na to podívej, má drahá,“ protahoval lenivě Kankurou. Obrátil pohled ke své ženě a chtěl větu dokončit, když ovšem uviděl v jakém je stavu, okamžitě zapomněl, co chtěl předtím, a vrhl se k ní. „Co se stalo, Sachiko?“

Žena se vzpamatovala, otřela si levou dlaní uslzené tváře a zvedla svůj pohled k manželovi. Jen tak mimochodem zahlédla zachmuřený pohled svého švagra, který soustředěně pozoroval něco za jejími zády na jídelním stole. Automaticky stočila pohled tím samým směrem. Dřív nežli její oči dostihly svůj cíl, došlo jí, co tam uvidí. Hlasitě a ztěžka polkla, protože najednou měla dojem, že se nejspíš udáví žlučí, která se jí nahromadila v krku. Aby upoutala Kankurovu pozornost tím správným směrem, ukázala pravým palcem na stůl na dva předměty. Ležela tam zašlá fotografie a otrhaná modrá stužka.
„Myslím, že nás právě dnes dostihla minulost,“ uniklo jí roztřeseným hlasem z mrtvolně bledých rtů.

Ani jeden ze tří dospělých v místnosti nepotřeboval dlouho přemýšlet o tom, co to je za předměty a k jaké události se váží. Koneckonců tam tehdy všichni byli, takže to měli pěkně z první ruky. Panečku, to bylo vážně soustečko, to tedy rozhodně!

Kankurovi ztmavly oči špatně ukrývaným vztekem. Položil zcela automaticky své ženě ruku na břicho v oblasti podbřišku a promluvil. „Kde se to tady sakra vzalo?“
„Dnes to náhodou našla Aimi na půdě,“ odpověděla mu Sachiko pochmurně.
„Co tam sakra dělala?“ hromoval vztekle Kankurou. Vstal a začal podrážděně rázovat po místnosti. Dobrá nálada je všechny opustila.
„Uklidni se,“ snažila se ho žena ukonejšit. „Myslím si, že to byla prostě jen náhoda. Dokud jsem tu stuhu a fotku neuviděla, nedošlo mi to. Sakra, vždyť já už ani nevěděla, že to tam je.“
„To tě ale tolik nerozhodilo, že?“ ozval se konečně ode dveří Gaara.
Sachiko se po něm zkoumavě podívala a v duchu si opět potvrdila, jak je její švagr nesmírně vnímavý. Proboha, jak je vůbec možné, že je tak moudrý a citlivý zároveň?
„Ne, máš pravdu,“ odpověděla prostě. „Starost mi dělá, že Aimi nějak podvědomě cítí, že je to místo spojeno s námi a naší minulostí. Nějakým způsobem cítí, že to místo by měla znát, ale neví proč.“
„Cože?“ vykřikl Kankurou. „Jak může něco vědět, když se to událo dlouho před jejím narozením.“
„Uklidni se,“ zasáhla rychle Sachiko. Měla obavy, aby jejich hlasitý rozhovor nepřilákal zbytečně pozornost. „Neřekla sem, že to ví. Jen jsem naznačila, že něco začíná tušit. Hlavní problém je ovšem v tom, že má otázky a bude na ně chtít znát odpověď. Zatím se mi podařilo ukolébat ji, ale nemůže to už dlouho vydržet. Uvědom si, že má právo znát, co se tehdy přihodilo.“
„Ne!“ zavrčel Kankurou a uhodil pěstí do stolu tak silně až v něm zapraštělo. „Nepřipustím, aby se něco dozvěděla. Ještě je dost mladá a nepochopila by to.“
„Kankurou,“ ozval se Gaara ode dveří opatrně.
„Co je?“ štěkl po něm nazpátek oslovený.
„Jestli je jen z poloviny po tobě, pak si cestu k pravdě stejně najde. Nebylo by lepší říct jí to přímo?“
„Ne!“ zatvrzele odmítal starší muž předkládané argumenty. „Proboha nechceš mi říct, jak jí mám vysvětlit, že sem se tehdy choval jako idiot a jenom kvůli mé zaslepenosti se stalo to, co se stalo?“
„Můžeš jít sem?“ pokynul mu Gaara nepatrně rukou a klidně se mu díval do očí.

Kankurou, stále se zlověstným výrazem ve tváři, přešel k němu. Vztek ho stále plně ochromoval, takže nedokázal zareagovat dostatečně rychle. Gaara ho popadl pod krkem za límec a prudce jím smýkl zpět do chodby. Odhodil ho skoro přes půl místnosti, ale přesto se Kankurovi nic nestalo. Svezl se podél zdi na zem, kde zůstal sedět. Užasle civěl na bratra, který k němu pomalu přecházel.

Gaara si založil ruce na prsou a promluvil k němu. „Pěkně se podívej na druhou stranu do toho zrcadla. Pořádně si prohlédni svůj vlastní obraz, protože uvidíš toho samého osla, kterým jsi byl kdysi. Co se stalo, stalo se a nic se na tom už nedá změnit. Každý přece dobře ví, že od toho dne děláš první poslední pro to, abys to napravil. Už se konečně přestaň týrat a hlavně odpusť sám sobě.“
„Možná, že máš i pravdu, ale…“ zašeptal unaveně Kankurou.
„Ne možná, já mám pravdu a také to vím. Jenže to jsem říct nechtěl, takže mě laskavě nech tentokrát domluvit,“ hovořil jakoby nic dál Gaara. „Vážně, tento tvůj hloupý zlozvyk věčně někomu skákat do řeči, zdědila Aimi po tobě. Jakožto její mentor a Sensei bych na to měl být už dávno zvyklý. No nic, vraťme se zpět k tomu hlavnímu.“
Kazekage Písečné vesnice došel až ke svému bratrovi, pomalu si přidřepl před něj a počkal až se mu Kankurou podívá přímo do očí. „Za ty roky ses vážně dost změnil, ale pořád ses nenaučil plně důvěřovat lidem. Já to naprosto chápu a vím, že si neumíš pomoct, a proto tě žádám o jednu jedinou věc. Důvěřuj mě a mým doporučením, když ti říkám, že je nejvyšší čas k tomu, abyste jí oba dva řekli pravdu. Alespoň protentokrát se pokus slepě věřit mým slovům. Prosím, bratře.“

Kankurou unaveně přikývl na znamení souhlasu a opřel se hlavou vzadu o zeď. Koneckonců nestávalo se často, že by ho o něco prosil samotný Kazekage Písečné vesnice. Gaara se mezitím opět postavil. Došel až k Sachiko, opatrně jí položil dlaň na rameno a povzbudivě je stiskl. Žena na něj upřela své stále uslzené oči a nejistě se usmála.

„Aimi má sice temperamentní a vznětlivou povahu, ale na svůj věk je nesmírně vnímavá a moudrá. Nerad se opakuju, ale jako její Sensei bych to snad měl vědět. Věřte jí a uvidíte, že vás nezklame.“

Manželé se po sobě jen podívali. Nakonec se všichni tři pomořili zpět do svých vlastních vzpomínek. V duchu se vrátili do té doby, která byla příčinou toho, že se Sachiko stala téměř ženou v domácnosti, i když její schopnosti doposud nezakrněly, protože i přes to vše pořád každý den trénovala.

Jako na povel jí všichni věnovali plnou pozornost. Sakura jen málokdy žádala o pomoc a už vůbec ne tímto tónem. Všichni se k ní obrátili najednou. Po spáncích jí tekl pot proudem a na čele se jí viditelně rýsovaly tři vrásky, které měla vždy, když se na něco musela hodně soustředit.

„Co se děje?“ vyhrkl vyplašeně Kankurou a padl na kolena vedle ní.
Sakura se na něj krátce podívala a pak se vrátila zpět ke své práci. „Stalo se to, čeho jsem se obávala. Sachiko je silně zasažená Sasoriho jedem, ale to není ten hlavní problém,“ řekla prostě. „Kromě jiného byla vystavena Itachiho speciální technice mučení.“
„Jak to všechno můžeš vědět?“ ptala se překvapeně Temari.
„Ještě jsem neskončila!“ zavrčela na ni Sakura. „Všechno to, co jsem už jmenovala je samo o sobě dost problematické. Vím to, protože sem se s tím osobně setkala. Jak všichni víte, léčila jsem Kankura, když ho Sasori nechal otráveného umírat v poušti. A pokud jde o Itachiho a jeho mučení, tak to mám pěkně z první ruky, že Naruto?“

Jmenovaný pouze přikývl na znamení souhlasu. Také si moc dobře pamatoval, jak se snažil vyrovnat s Itachiho technikami, když zachraňovali Gaaru.

„Nicméně máme tu daleko větší problém,“ vynutila si zpět pozornost Sakura. „Ta dívka dost silně krvácí a já prostě nemám možnost zjistit příčinu. Nedokážu najednou oslabovat účinky jedu, potlačovat vliv Itachiho genjutsu a ještě hledat zdroj krvácení. Jisté je jen to, že je to moc krve na to, aby byla způsobená jen viditelnými zraněními. Musím ji dostat co nejrychleji do vesnice, ale nemám sebemenší ponětí, jak to udělat dostatečně rychle.“
Tahle slova upoutala Narutovu pozornost. Postavil se a zeptal se růžovovlasé kunoichi před sebou. „Můžu s ní pohnout?“
„Jak to myslíš?“ zeptala se ho udiveně Sakura. „Můžeš jí tu nosit třeba celý den, ale to nic nemění na faktu, že ji do vesnice zřejmě nedostaneme dost rychle.“
Naruto se pouze usmál a pronesl dvě magická slova: „Technika problesknutí.“
Sakura okamžitě pochopila. Koneckonců moc dobře znala z archivních zpráv i z vyprávění starších legendární techniku Čtvrtého Hokageho. „Nevěděla sem, že ses to naučil.“

Naruto pouze pokrčil rameny, ale nijak to dál nekomentoval. Koneckonců odkaz jeho otce nebyl tak docela technikou problesknutí v pravém smyslu slova, ale teď se bude hodit. Perfektně! Jediný kdo znal celou pravdu, byla Sakura a ta měla teď docela jiné starosti, než aby ho opravovala a poučovala.

„Kde máš uložený nůž?“ zeptala se ho bez dalšího lelkování.
Naruto se opět vševědoucně usmál. „Měl jsem takové tušení, že to budeme potřebovat. Takže v Písečné přímo nad operačním sálem mají ve zdi poněkud netradiční ozdobu.“
„To je prostě perfektní!“ zařvala nadšením Sakura. „Dokážeš mě přenést společně s ní? Musím stabilizovat její stav, aby měla nějakou šanci.“
Naruto přikývl a spíš pro okolostojící publikum dodal. „Když nepočítám sebe, pak mohu vzít ještě dvě další osoby, ale to je maximum.“ Tohle malé vylepšení své poslední techniky si původně chtěl nechat Naruto naprosto pro jinou příležitost, pokud tedy někdy vůbec nastane, ale teď nebylo vyhnutí. Prostě si nedokázal představit, že by si to nechal pro sebe a nepomohl, když byl pravděpodobně jedinou možnou nadějí v této situaci.
„Super!“ zaradovala se Sakura. „To úplně stačí. Jestli to vyjde, máš u mě tentokrát pusu. To slibuju.“ Pak se obrátila na zbývající lidi okolo. „Naruto ovládá techniku, která mi umožní zachránit Sachiko život. Teď nás přenese rovnou do nemocnice v Písečné vesnici. Vy na nic nečekejte a okamžitě se vydejte na zpáteční cestu.“
Ozvalo se sborové „Hai!“ a všichni se okamžitě dali do pohybu, jako přesně seřízený hodinový strojek. Sakura pozvolna vstávala a vyrovnávala zátěž, kterou způsoboval dívčinu organismu fakt, že s ní Naruto hýbal. Jakmile držel Naruto v náručí celou její váhu, stoupla si Sakura co nejtěsněji k němu. Ozvalo se pouze – PUF! – a všichni tři byli najednou pryč.

Sakura se domnívala, že o slavné technice Čtvrtého Hokage přečetla snad úplně všechno, co mohla, ale skutečnost se nedala naprosto s ničím srovnat. Koneckonců číst o něčem, co zřejmě až doposud nikdo nevyzkoušel na vlastní kůži, je jedna věc, ale přímé a osobní zkušenosti jsou něco naprosto jiného. Nevěřícně se rozhlédla kolem sebe, aby si potvrdila, že stojí skutečně před operačním sálem v Písečné. Ach můj bože, vždyť jsme se akorát zvedli se země a to je vše. Přesto stojím tady, takže to není sen, napadlo ji. Podívala se směrem ke dveřím sálu, které se právě rozlétly do stran a z nichž vybíhalo několik lidí v bílých pláštích. Cvak! Sakura se vrátila zpět do reality a ke své pacientce. Zcela automaticky udělila několik nezbytných rozkazů a obrátila svůj pohled zpět k Narutovi.

„Nechápu, kdy ses stal tak silným, ale právě teď sem nesmírně ráda, že tomu tak je,“ pravila k bloňdákovi vedle sebe, který stále svíral Sachiko v náručí. Pak se k němu natáhla a vtiskla mu na rty opatrný polibek a tiše zašeptala: „Slib je slib.“

Další běh událostí už byl tak rychlý, že Narutovi došlo až se zpožděním, že k němu Sakura ještě promlouvala, než zmizela za dveřmi operačního sálu. Jeho mysl po tom polibku poněkud pracovala se zpožděním. Přeci jen, nestávalo se mu moc často, aby k němu byla Sakura tak moc hodná a milá. Co mi to sakra jen říkala, přemítal v duchu. Najednou se mu vybavila všechna její slova naráz.

„Dávej pozor Naruto na to co ti teď řeknu. Až se tu objeví Kankurou s ostatními, za nic na světě ho nesmíš pustit za ty dveře,“ řekla horlivě Sakura a očima ukázala k místnosti, odkud přibíhali lidé v bílém. „To, co se tam zřejmě odehraje, nebude pěkná podívaná pro nikoho. To mi věř! A jestli něco rozhodně nebudu potřebovat, pak je to nervózní blízký přítel pacientky. Udělám, co je v mé moci a ty to víš, ale ty ho musíš udržet tady, ať už to dopadne jakkoliv. Jakmile skončíme, přijdu za vámi.“
Naruto si vybavil, že byl pouze schopný přikývnout jí na to a to bylo vše. Sakuře to ale nestačilo a tak ještě přitvrdila. "Slib mi to!“ naléhala na něj.
Naruto pouze zvedl pravou ruku s palcem vztyčeným vzhůru: „Kankurou zůstane tady, i kdybych mu měl několikrát přerazit obě dvě nohy, to se vsaď!“

Sakura se usmála, protože teď už byla skálopevně přesvědčená o tom, že bude mít klid na práci. Otočila se a společně s ostatními pospíchala vedle vozíku na sál. Jakmile za ní zaklaply dveře, rozsvítilo se nad nimi ostře červené světlo s nápisem: NEVSTUPOVAT! Naruto se svezl na lavičku u zdi a čekal. Věděl v jakém je stavu a co si Kankurou pomyslí, jakmile ho spatří. Bundu měl umazanou od krve, stejně jako pravou ruku, kterou držel Sachiko pod koleny, ale na převléknutí a umytí zřejmě nebude mít čas. Zavřel oči a rozhodl se využít těch několik málo minut klidu, které mu zbývají k tomu, aby nabral trochu sil a odpočnul si. Věděl, že to nebude lehké, takže je nanejvýš rozumné se na loutkářův výbuch hněvu připravit. Spolehnout se může tak akorát na Gaaru, který jako jediný bude schopný mu trochu pomoct udržet Kankura v rozumných mezích.

Na schodech se začal ozývat mohutný dupot nohou a Naruto pozvolna otvíral oči. Připadalo mu, jako by je sotva zavřel a přesto už mezitím uplynula víc jak hodina od doby, kdy Sakura zmizela za těmi dveřmi, aby zahájila boj o život jedné kunoichi z Písečné. I přesto ho napadlo, že ti tři nejspíš překonali rychlostní rekord v běhu, protože to zvládli nadmíru rychle. Stihl se tak akorát postavit, aby zadržel Kankura, který se řítil kolem něj přímo na sál.

„Pusť mě!“ zahučel zlověstným hlasem na blonďáka, který ho držel za pravou ruku.
„Kankurou, mám pro tebe pouze tato slova, takže dobře poslouchej,“ promluvil k němu klidně Naruto. „Slíbil jsem Sakuře, že zůstaneš tady a počkáš tu, až přijde za námi.“
„Okamžitě mě pusť, ty jeden zmetku,“ řval na něho nepříčetně loutkář.
Naruto se vyhnul všem jeho výpadům. Pravou rukou ho popadl pod krkem a prudce s ním praštil o zeď, až to zapraštělo. „Na tomto světě neexistuje žádná síla, která by mě donutila nesplnit toto Sakuřino přání, to si dobře pamatuj. Když budu muset, tak tě třeba přizabiju, ale udržím tě tady v této místnosti, dokud tam vše neskončí. Vzpamatuj se, uklidni se a vše bude v pohodě.“

Nebyl by to ale Kankurou, aby i přesto nevzdoroval. Koneckonců kdo by zůstal v klidu, kdyby věděl, že kousek před ním za jedněmi umrněnými dveřmi bojuje dost možná o život vaše druhá polovina. Naruto to moc dobře věděl a chápal to líp než kdokoli jiný, ale dal slib a ten prostě splní, ať ho to bude stát cokoliv. Srdnatě se vyhýbal Kankurovým výpadům a s občasnou pomocí Gaary ho pacifikoval jen natolik, aby jim nemohl nějak výrazně uškodit. Takto to šlo další dvě hodiny, nežli se otevřely dveře operačního sálu a z něho nevyšla Sakura. Už na první pohled na ní byla patrná únava a silné vyčerpání. Vzápětí totiž za ní vyběhla sestra a něco jí podávala v šálku. Sakura vděčně přikývla na znamení souhlasu a obratem to vypila. Muselo to chutnat odporně, protože se okamžitě oklepala.

„A to sem si myslel, že ty vydržíš všechno,“ pronesl Naruto opatrně.
Sakura se na něj podívala unaveným pohledem a odpověděla nazpátek. „Ta operace mě stála veškerou mou chakru, kterou jsem měla. Dokonce jsem musela použít také podstatnou část svých záložních rezerv, což se mi nestalo od boje s Peinem. Ten nápoj je nejrychlejší cesta k regeneraci, ale chutná skutečně odporně. Pořád mi to ale připadá lepší než jehla s infuzním roztokem, protože pak bych přišla ještě za další hodinu.“ Dala tím všem jasně najevo, jak náročný zákrok to byl. Pozvolna došla až k nim a opatrně se svezla na lavičku u zdi, která jako zázrakem přežila událostí posledních hodin bez jediného škrábnutí.
„Tak už mi proboha řekni, jak je na tom Sachiko,“ zahučel nervózně Kankurou.
„Přežije to,“ řekla Sakura stále ještě unaveným hlasem. V obličeji už ale bylo patrné, jak začíná regenerační nápoj fungovat, protože se ztratily kruhy pod očima.
„A dál?“ zavrčel loutkář vztekle. Pohnul se kupředu, pravou nohu položil vedle Sakury na lavičku a opřel se o ni předloktím. Plamenným pohledem probodával růžovovlasou kunoichi před sebou a netrpělivě podupával špičkou druhé boty. „Můžeš mi laskavě sdělit podrobnosti anebo mám počkat, až se probudíš?“
„To bych na tvém místě nedělal,“ stačil ho ještě varovat Naruto.

V příští vteřině se prudce vymrštila Sakuřina pravá pěst a loutkář dostal zásah plnou silou. Odletěl na protější stranu chodby a narazil tak prudce, že si okamžitě vyrazil dech. Neměl ani čas se probrat a Sakura už stála u něj a metala kolem sebe blesky pohledem. Sehnula se k němu a bez většího úsilí si ho zvedla tak, aby se mu dívala přímo do očí.

„Tak předně, stačilo by prachobyčejné poděkování, ale to je zřejmě mimo tvůj mužský mozeček ty jeden nadutče. Jinak pokud jde o její zdravotní stav, je mimo ohrožení života a pokud nenastanou nějaké komplikace, pak by do tří dnů měla nabít vědomí. Jedno si ale pamatuj. Byla to tvoje vlastní nadutost, která ji málem stála život. Navíc jí na tento celý incident zůstane památka v podobě jizvy. Na těle i na duši. Dost bych se divila, kdyby ti hned tak odpustila, přestože každý ví, jak moc tě miluje. Něco se totiž prominout tak úplně nedá, rozumíš mi?“ cedila skrz zuby Sakura a probodávala ho pohledem.
Kankurou nechápavě těkal pohledem z jedné strany na druhou a snažil se vstřebat skrytý smysl jejích slov, ale marně. Nakonec to vzdal a zeptal se. „Naprosto nechápu, co tím myslíš.“
„Byla těhotná,“ zazněla prostá slova ze Sakuřiných rtů.
Kankurou vytřeštil vyděšeně oči a konečně mu plně došlo hned několik věcí najednou. Teď už chápal, proč byla Sachiko poslední dobou tak náladová a bledá. Také mu došlo, co znamenala všechna ta krev a proč jí bylo tolik. Po tvářích se mu samovolně začali valit slzy a rozmazávaly jeho kresby, ale on toho nedbal. „Jak… jak… jak…“ snažil se ze sebe něco vypravit, ale nepodařilo se mu to, tak jen polkl.
„Asi tři měsíce,“ odpověděla mu Sakura. „Pochybuju, že o tom nevěděla.“
Jakmile ho pustila, Kankurou se svezl na podlahu chodby. Slzy jako hrachy se mu dál valily po tvářích. Sklopil hlavu ke kolenům, stočil se do klubíčka a zoufale naříkal. „Pane bože. Pane bože. Pane bože. Ach můj Bože!“
Když Sakura a ostatní viděli, jak dokonale ho to semlelo. Nepochyboval už naprosto nikdo o tom, že neměl ani ponětí o tom, v jak delikátním stavu byla jeho partnerka. Nakonec se ho Sakuře zželelo, takže se k němu opět sehnula a objala ho. „To se všechno spraví. Jen jí dej dostatek času,“ snažila se ho ukonejšit opatrně.

Trvalo dost dlouho, nežli se uklidnil natolik, aby byl opět schopen trochu fungovat. O to překvapivější byla poté jeho reakce. Z ničeho nic se postavil, otřel si ušmudlaný obličej a obrátil svůj stále skelný pohled ke Gaarovi.

„Potřebuju, aby šel okamžitě se mnou. Žádné otázky!“ pronesl odhodlaně. Pak se obrátil zpátky k Sakuře. „Budu pryč asi tři hodiny. Buď tak moc hodná a dohlédni mi na ni, ano?“

Sakura zcela automaticky přikývla. Beztak měla v úmyslu ustlat si u Sachiko a dohlédnout na ni. Jeho prosba pouze prohloubila její odhodlání dávat na tu dívku pozor.

Přibližně za uvedenou dobu se Kankurou s Gaarou vrátili zpátky do nemocnice. Už z dálky bylo vidět, že jsou pokrytí silnou vrstvou prachu, špíny a písku. Nikdo se jich na nic neptal a také nebylo třeba. Kankurou v levé ruce pevně svíral potrhanou modrou stuhu. Podíval se po Narutovi a zeptal se ho na Sakuru. Hyperaktivní ninja číslo jedna v překvapování lidí ho informoval, že od jejich odchodu se ubytovala na pokoji, kde byla uložena Sachiko a že hlídá každé její nadechnutí.

„Tak to je fajn,“ odpověděl bezvýrazně nazpátek.
Poté se loutkář obrátil a chystal se k odchodu, když ho zastavil hlas Sakury, jež mezitím vykoukla z pokoje. „To se na ní ani nepodíváš?“ zeptala se ho udiveně.
Kankurou se zastavil na místě a na místě se na moment odmlčel. Pak promluvil tichým hlasem, ale přesto dostatečně srozumitelně. „Ne. Nemůžu se před ní ukázat v tomto stavu. Napřed se dám doma do pořádku a pak se hned vrátím. Slibuju!“

Na to razantně vykročil chodbou pryč, aniž by ho kdokoliv z ostatních zastavil byť i jediným slovíčkem.