Sestra IV.

„Víš co, uděláme si takový holčičí večer, podrbeme, nalakujeme si nehty, ale ať jsi zítra schopna vstát nejpozději v sedm!“ tyhle řeči jsem už nevydržela a propukla v hlasitý smích.

Temari nasadila svůj záhadný výraz...
„Tak co, Akemi. Už se ti tady v Suně zalíbil nějaký kluk?“ přesně něco takového jsem čekala.
„Víceméně ne.“ mírně rudnu.
„To víceméně se mi líbí. Tak kdopak to je?“ můj obličej začínal nabírat šarlatově červený odstín.
„No, víš, on není ze Suny, ale potkala jsem ho tu.“
„Budu hádat, potkalas ho včera.“ červenější odstín už neexistuje.
„Ano.“
„Tenhle rozhovor nikam nevede, buď se vymáčkni nebo jsi měla hned říct, že si to chceš nechat pro sebe!“ Temari začínala být silně netrpělivá.
„Mo-možná jsem se zamilovala do Kiby. Ani pořádně nevím.“ mýlila jsem se, existuje ještě červenější barva. Fajn, tohle stačilo, teď by se mohl tenhle výslech obrátit.
„Tak, u tebe je Shikamaru jasný, ale mělas ještě jiné kluky?“ začíná rudnout prozměnu Temari.
„Vlastně je Shikamaru první-vždycky, když jsem s někým začla chodit nebo to jen vypadalo, že s ním budu chodit, tak to mí milovaní bráškové trochu zhatili.“
„A jak to, že tolerují Shikamara?“
„To je dlouhá historie.“
„Máme čas do sedmi ráno.“
„Tak já to trochu zkrátím. My jsme si jako sourozenci moc nerozuměli. Potom co Gaara potkal Naruta, se začal nad sebou zamýšlet a postupně se naše vztahy upevnily. To mělo bohužel za následek, že kdykoliv jsem s někým něco měla, tak ho bráchové chytli pod krkem a začali se ho ptát, jak to se mnou myslí.“
„A dostáváme se k jádru věci.“
„Když chtěli zastrašit Shikamara, tak si je vzal stranou. Nevím co jim řekl, ale od té doby náš vztah tolerují.“ moc mě zajímalo, co se tam tehdy odehrálo, ale zřejmě to nevěděla ani moje sestra.
Do rána jsme si navzájem lakovaly nehty, znovu se vyptávaly, prodrbaly celou Sunu (a možná i část Konohy) a nakonec i spaly.

Probouzím se a cítím se trochu rozlámaná, protože soudě podle toho co vidím, jsme obě usnuly na zemi jen s tenkou dekou pod sebou. Když říkám obě tak proto, že kousek ode mě je důlek v místě, kde evidentně spala Temari.
Vcházím do kuchyně a tam vidím na stole hrnek s čajem a lístek se vzkazem od mé sensei, že se setkáme Kankurově dílně. Jen kdybych aspoň věděla, kde to je.
Dvacet minut po sedmé jsem došla k malému domku (spíš kůlně) na okraji Suny. Tahle budka je Kankurova dílna? Klepu. Pomalu otevírám dveře a vidím velkou skříň s policemi a knihami, čtyři regály s lahvičkama a pult na kterém leží různé kusy loutek a mezi nimi sedí Kankurou. Na zemi se povalují již celé kusy loutek.
Právě jsem přeskakovala loutku, se kterou jsem bojovala, než jsem se stala jouninem-Karasu, když v týle cítím tupou bolest, padá na mě jeden z regálů. Vyvalil se hustý oblak prachu a cítím jak mi tečou po hlavě jedy, protijedy a bůhví co ještě. Na zádech mi cosi leptá tričko.
„Vždycky, když se setkáme, tak to stojí za to.“ Kankurou se prohýbal v záchvatě smíchu a já byla vzteky bez sebe.
„Tak ti děk“ v tu chvíli jsem musela zavřít pusu, jinak bych v ní měla pár kapek látky, která nebezpečně syčela, ale naštěstí neleptala.
„No, ehm, kousek odsud mám byt, tak se tam můžeš zbavit toho svinstva.“ můj „bratr“ zvážněl.
Pomalu se zvedám a odcházím s Kankurem do jeho bytu.
Byt se skládal z dvou místností-koupelny a pokoje, který sloužil ke všemu ostatnímu.
„V koupelně je nachystané tričko, kdybys potřebovala.“ vždyť mám to svoje jen trochu zničené ze zadu!
Vlezla jsem do koupelny a začala ze sebe sundávat to, co zbylo z oblečení. Divila jsem se, že mi tričko vydrželo na těle celou cestu, protože to, co jsem sundala, nebylo větší než kapesník, asi proto po mně celou dobu pokukoval.
Vycházím z koupelny v Kankourově tričku (pro mě spíš noční košile) a svých kalhotách, které díkybohu vydržely.
„Omlouvám se, že jsem ti tak vpadla do tvé ehm pracovny, Tem mi psala, že se tam setkáme.“
„Mně nic řečeno nebylo, ne že by se to nestalo poprvé.“
„A nevíš, kde by se mohla být?“
„Vidím to na Bakiho byt, asi si šla postěžovat.“ snad ne na mě!?
„Ráno si ji volal Gaara“ Kankurou chtěl asi ještě něco říct, ale evidentně mu došlo, že uvažuje nahlas.
„To bych ji asi neměla rušit.“
„Tak si pojď dneska zatrénovat se mnou.“ byla to lákavá nabídka, ale nechtěla jsem mu zničit něco dalšího.
Kankurou si zřejmě všiml mého strnulého úsměvu.
„Nemusíme bojovat, můžeš si třeba procvičit písečné klony.“
„Dobře.“
„Ale nejdřív dáme dohromady dílnu.“ když mluvil o své „dílně“-teď už spíš smetiště, byla v jeho hlase dobře znatelná pýcha.
Společně jsme se vydali k místě úklidu.
V poledne jsme byli hotoví s kůlnou a tak jsme si zašli na oběd (můj dnešní sensei tvrdil, že objednává místní specialitu, ale popravdě řečeno, větší blaf jsem ještě nejedla.).
Znova stojíme u dílny.
„Prosím, řekneš mi něco o loutkách?“ Kankurou nasadil vážný výraz.
„Chápu, spousta lidí nechce odhalit své techniky. Mě jen zajímal jenom základ... Promiň.“
„Ne, vlastně na základu nic není. Nejlíp bych ti to vysvětlil asi na nějaké loutce, tak pojď dovnitř.“
Loutkář vyhrabal z pod stolu malou loutku člověka.
Než stačil otevřít pusu, do pracovny vletěla udýchaná Temari.
„Sasori zaútočil!“ nic, víc neřekla, protože se okamžitě sesunula na zem.