Hinageshi no Hana: Hanashi 02

Dcera je zmatená, matka spustí bouři a zdá se, že kari podporuje hádky

__
Den začínal úplně stejně jako ty předchozí. Byl tichý, klidný... a pro mě nesmírně nudný. Děda ho jako obvykle tři hodiny před polednem trošku okořenil svými neodbytnými dotazy, kdy bude oběd. Ovšem ten, kdo mu dodal pořádnou šťávu, byla až babička, když místo nějaké své otrávené odpovědi řekla: „Až přijede Hibari.“
__Obočí mi vystřelilo vzhůru, koutky rtů se nepatrně roztáhly a celé tělo mě začalo brnět z náhlého přívalu radosti. „Baribari dneska přijede?“
__„Jo. A holky taky.“
__Obličej se mi naplno rozzářil. Nadšeně jsem se zavrtěla na polštáři.
__Pak babička vzhlédla od svých receptů a vykoukla na mě zpoza brýlí. „Jak že mu to říkáš?“
__„Baribari.“
__Nechala si to projít hlavou a pak se zasmála.
__Hibari, nebo jak jsem mu říkala já – Baribari, byl babiččin druhý syn a můj nevlastní strýc. Jezdil sem každý druhý víkend, myslím, že odněkud zdaleka. On a jeho dcery byli to jediné, co mě mohlo v takovýchto nudných dnech aspoň trochu vzpružit. To jsme pokaždé měli velkolepý oběd, pak přišla na řadu zábava, povídání si... Vždycky jsem se na to strašně těšila.
__„Kdy že tu budou?“ zeptal se děda, který si četl noviny.
__„V poledne.“
__„A co uděláš k obědu?“
__„Nevím. Asi ryby, zeleninu, rýži...“
__„Už zase ryby? Proč musím jíst pořád jenom ryby, copak jsem vydra?“
__Babička dál nerušeně listovala ve své knize. „To nevím, ale jsem si jistá, že musíš být nějaký vzácný druh idiota.“
__Děda se z plna hrdla zasmál.
__Mně to nedalo a musela jsem jejich úžasný spor přerušit. „Baa-chan, co je to vydra?“
__„Co? To je...“ Zamyslela se. „Hm, teď nevím, jak ti to co nejlíp popsat... Abou, vysvětli Ha-chi, co je to vydra.“
__„Vydra? To je pes, co žije v moři a žere jenom ryby,“ pronesl s širokým úsměvem.
__Pochybně jsem se na něj dívala a pak se otočila na babičku. „Fakt?“
__„Když to říká on, tak to asi bude pravda,“ pronesla po chvilce mlčení s pokrčením ramen.
__Děda se uchechtl a pak se vrátil k předešlému tématu. „Jestli zase uděláš rybu, tak ji jíst nebudu.“
__„No a co chceš teda jíst?“ Babička už začínala být podrážděná.
__„Chci maso.“
__„Tak jdi do háje.“
__Nastalo ticho. Byla jsem pěkně zvědavá, co přijde dál.
__Jestli něco dokázalo ty dva spolehlivě rozeštvat, tak to bylo jídlo. Děda byl hodně, ale opravdu hodně vybíravý a když mu něco nechutnalo, tak to prostě vyhodil. Babička na to pořád nadávala, protože ona naopak dokázala spořádat všechno, co se v domě našlo – čemuž vděčila hlavně svému obdivuhodnému zažívání. Navíc krutě nesnášela plýtvání čímkoli a hlavně teda jídlem. Normálně by spolu dva takoví lidé nevydrželi žít pod jednou střechou, ale babička s dědou to dokázali... nějak.
__„Kaa-chan, chci rýži s kari.“
__„Nebudu dělat kari.“
__„Proč?“
__„Nemám ingredience.“
__„Tak půjdeme nakoupit. Haaano-chan, ty určitě taky chceš jíst rýži s kari, že jo?“ Děda se na mě podíval a usmál se.
__Na vteřinku jsem zapřemýšlela a pak horlivě přikývla. Nehledě na to, že usmívajícímu se dědovi nešlo odporovat, jsem opravdu měla chuť na něco jiného, než byly ryby. Vlastně jsem je přímo nesnášela, takže cokoliv jiného by bylo fajn.
__„Vidíš, taky chce kari.“
__Babička unaveně vzdychla. „Fajn, tak jděte koupit mrkve, jablka -“
__„Proč nejdeš ty?“
__Tohle ji konečně donutilo vzhlédnout od knihy. „Chceš jíst kari? Tak jdi nakoupit.“
__„To Hana-chan chtěla jíst kari,“ pronesl děda nevzrušeně.
__Kdyby byla babička mladší a silnější, určitě by mu v té chvíli dala pěstí. „Ty mě tak s**eš,“ ucedila vztekle. Pak se ke mně otočila a já na sobě ucítila nemalou tíhu jejího pohledu. „Trváš na tom?“
__Polilo mě horko. Neodvážila jsem se přemýšlet nad tím dilematem, které mi předhodila, takže jsem okamžitě několikrát kývla hlavou.
__Poraženě svěsila ramena a sundala si své brýle na čtení. „Ach jo... Dobře, běž se převlíct.“
__Uculila jsem se na ni, ale nevšimla si toho. Když pak zmizela v ložnici, pohled mi padl na dědu. Spokojeně se usmíval a dál si četl noviny.

__Když už bylo všechno hotovo, nemohla jsem se dočkat, až Baribari a jeho holky dorazí. Každá minuta mi připadala strašně dlouhá a nudná. Ale to se ani ne za tři čtvrtě hodiny rychle změnilo.
__Bylo to... typicky rodinné přivítání. Do domu najednou vtrhla změť těl, ani jsem nemrkla a ocitla jsem se v tísni skupinového obětí, pak mě málem rozdupali, ale po chvíli mě někdo zvedl ze země a už si mě posílali z ruky do ruky jako nějaký balík. Toť k trablům nejmenšího člena rodiny... Jsem si jistá, že kdyby babička s dědou měli psa nebo kočku, tak by všechno bylo úplně jinak.
__Dalším faktorem, který mi způsobil menší počáteční šok, byla ta náhlá směsice pachů. Všimla jsem si toho hned, co se otevřely dveře. A bylo to skoro až bolestivé. Nevěděla jsem, jestli mě v nose víc štípal ten kyselý pot nebo ten divný hnusný trpce nasládlý smrad, který jsem neuměla pojmenovat. A ještě se mi do toho míchalo babiččino kari. V té chvíli jsem měla pocit, jako by mě obklopil těžký neviditelný mrak plný vůní.
__No a nakonec to byl hluk. Byla jsem zvyklá na neustálé ticho, takže z náhlého rámusu mi zalehly uši a taky mi trochu začalo hučet v hlavě. Všichni pořád mluvili, překřikovali se jeden přes druhého... Vůbec se to nedalo vydržet.
__Přitiskla jsem si ruce na uši a snažila se najít cestu ven z téhle tlačenice. Celá rodinka se ale neznámo proč pořád držela těsně u sebe, takže jsem nakonec musela padnout na zem a po všech čtyřech se nějak odplazit pryč. Povedlo se mi to asi jen zázrakem. Ani na mě nikdo nešlápnul.
__Když jsem pak byla mimo nebezpečí, postavila jsem se a pohladila si otlačená kolena. Než jsem se však stačila vzpamatovat, přiskočil ke mně Baribari, popadl mě do velké náruče a zvedl ze země.
__„Hano-chan, nazdár! Ještě jsi mě nepozdravila!“ zahalekal a políbil mě na obě tváře. Jeho špatně oholené vousy mě lehce poškrábaly.
__Pak k nám přistoupila Assa, moje brzo-teta. „Ahoj, princezno,“ odvětila sladce a usmála se.
__A najednou se přiřítily Baribariho tři dcery – nejstarší Maki, za ní Naira a v závěsu nejmladší z nich, Kamo. Všechny na mě něco spustily, ale nejvíc byla slyšet Naira.
__„Čáu, prckuuu!“ houkla zvesela a rukou mi letmo prohrábla vlasy, načež zmizela v kuchyni. Ještě jsem zaslechla vzdálené: ‚Obaa-saaan, mám fakt obrovskej hlad!‘ Když kolem nás prošla, v závanu jsem mohla ucítit její ráznou auru.
__Celá Baribariho rodina byla velmi energická. Všechny tři sestry byly velmi aktivní a neustále v pohybu. Zato Baribari a Assa dokázali rozveselit už jen svou přítomností. Díky těmto lidem babiččin nudný dům vždycky ožil, kdybych přeháněla, tak bych řekla, že i dostal nové barvy. Světlejší, živější. Vlastně to najednou byl úplně jiný dům. To platilo dokonce i pro babičku s dědou. Pokaždé mě ta náhlá změna zaskočila, ale na druhou stranu jsem z ní byla nadšená.
__Najednou se Baribari někam vydal a mě nesl s sebou. Začala jsem trochu panikařit. Zkusila jsem ho od sebe jemně odstrčit, ale co zmohla taková malá slabá holčička proti chlapovi jako hora? Rozhlédla jsem se a očima zoufale hledala babičku, ale ta nikde. Už už jsem chtěla zakňučet, když vtom jsme vstoupili do jídelny, Baribari mě posadil na polštář do jednoho čela stolu a sám si šel sednout na druhý konec. Mrknutím oka jsem se vzpamatovala.
__Babička mi podala mou porci kari s rýží a pak se otočila ke Kamo. „Tak ty už jsi druhým rokem v Akademii, viď, Kamo-chan?“
__Ta jen přikývla, aniž by se namáhala s odpovědí.
__„A jak ti to tam jde? Učíš se dobře?“
__Znovu přikývla.
__V té chvíli Naira křikla: „Ále houby! Skoro propadá, je nejhorší ze třídy!“
__„Nene!“ fňukla Kamo a ublíženě se na svou starší sestru zamračila.
__„Itadakimaaasu,“ zvolal najednou Baribari, aby tak předešel možné hádce.
__Všichni jsme se k němu bez protestů přidali a pak se s chutí pustili do jídla. Všechny hovory ihned ustaly a v jídelně už byl slyšet jen cinkot příborů o talíře a tiché mlaskání.
__Po chvíli Baribari spustil: „Z Maki je novopečenej chuunin.“
__„Ehm, vlastně jsem chuuninem už nějaký ten pátek, otou-san.“
__Babička překvapeně pozvedla obočí. „Jo? A jak ti to jde?“
__„No, snažím se.“
__„Tak to je dobře. Pilně v tom pokračuj, ať je z tebe dobrá kunoichi.“
__„Budu, obaa-san.“
__„Jak se má máma?“
__V tu chvíli Maki nejistě pohlédla směrem k Baribarimu, ale ten se s nadšením jemu vlastním věnoval jídle a okolí nevnímal.
__„Má se dobře, děkuju za optání. Někdy k nám přijď na návštěvu, jestli budeš chtít.“
__Babička se zasmála. „Jo, jo, možná se někdy stavím. A co ty, Nairo? Prý už je z tebe genin.“
__„He? Áh... no, jo.“
__„A jde ti to?“
__„Ty heleee,“ protáhla Naira a rozpačitě se podrbala za uchem. „Ani moc né.“
__„Jak to? Už máš tým a senseie?“
__„Nó, to mam, aleee... Víš, já sem v týmu s takovejma dvouma týpkama, viš co, ae voni to sou oba strašně neschopný idioti a sensei na tom taky neni o moc líp, tedaaa, né že bych se vod nich ňák lišila, vlastně to poslední dobou tak trochu flákám a navíc se naše týmová práce furt zhoršuje, takžeee je to všechno tak trochu na ho-“
__Vtom ji Baribari přerušil tvrdým pohlavkem a zavrčel: „Jak to sakra mluvíš? Proboha... Ty nejsi má dcera, ty jsi... Pf, rozhodla ses zůstat s matkou a hle, jak to dopadlo.“
__Děda se začal nekontrolovatelně smát.
__„Héj! To tys vod nás zdrhnul, tak co tady -“
__„To ale až po tom, co mi tvoje matka zahnula, víš?“
__„Heeeh?! Deťs tehdy furt běhal za všelijakejma ženskejma ve vesnici, ty...! Tsee, vlastně bylo jen otázkou času, kdy popadneš ňákou náhodně kolemjdoucí šlapku a vodtáhneš s ní někam za humna... Éh, promiň, Asso,“ zamumlala uprostřed svého výbuchu zlosti a omluvně pozvedla ruku.
__Oslovená se jen zdvořile pousmála, ale neodpověděla.
__Zničehonic mi došlo, že Assa a já jsme byly jako jediné celou tu dobu zticha. Nikdo se nám nevěnoval. Skoro to vypadalo, jako bychom byly od ostatních oddělené nějakými neviditelnými hranicemi. Do teď mi to zas až tak nevadilo, rozhovorům jsem stejně moc nerozuměla a bohatě mi stačilo je sledovat. Ale najednou mě přepadl jakýsi bodavý pocit samoty. Cítila jsem se strašně malinká a přehlížená.
__Vtom Naiře od Baribariho přilétl další pohlavek, tentokrát ještě tvrdší.
__Chytla se za hlavu a střelila k němu vzpurným pohledem. „Áu! Otou-saaan, přestaň mě mlátit!“
__„Tak se konečně přestat chovat jako hulvát,“ pronesl klidně a opět se pustil do jídla.
__„Hádej, po kom to asi tak mam,“ zamumlala tiše.
__„No ovšemže po matce. Taky byla taková – co slovo, to vůl, kráva, kur-“
__Zbytek jsem už neslyšela, protože mi někdo zacpal uši. Dost mě překvapilo, že to byla Maki, protože jsem si jí až do teď vůbec nevšimla. Usmála se na mě a po chvíli ruce zase odtáhla.
__„Jsi stejná jako tehdy Hibari, taky byl coby ninja strašně neschopný,“ smála se babička.
__To se ho zřejmě trochu dotklo. „Ale nene.“
__„Haaa, a máš to!“ křikla Naira a posměšně na něj ukázala prstem.
__„Ty že já ti zase jednu fláknu?!“
__Musela jsem v sobě dusit smích. Sice jsem té vřavě vůbec nerozuměla, ale i tak jsem se dost bavila.
__„Čemu se směješ, prcku?“ houkla na mě Naira.
__Zachichotala jsem se. „Ničemu.“
__„Tobě se směje, chichi,“ zašvitořil Hibari a začal do ní dloubat prstem. Když mu to nadšeně oplácela, strhla se na okamžik velmi krutá – a vtipná – bitka. Po chvíli toho ale oba nechali a Baribari obrátil svou pozornost ke mně: „Hano-chan, ty už jdeš příští rok do Akademie, co?“
__Zmateně jsem zamrkala. „Co je to Aka... to... tamto?“
__Nejdřív se zdálo, že nechápal, ale pak se nevěřícně otočil na babičku. „Tys jí o tom ještě neřekla?“
__Taky jsem na ni pohlédla. Dělala, jako by šel veškerý hovor mimo ni.
__„Okaa-san! Aspoň se na mě podívej, když s tebou mluvím, prosím tě.“
__Vyhověla mu.
__„Proč jsi jí ještě neřekla o jejím nástupu -“
__„Vždyť není kam spěchat.“
__„Cože? Má přece nastoupit už za rok! Měli jste ji dávno začít připravovat, jeden totiž nikdy neví. Tohle tvé zahálení by se jí klidně mohlo stát osudným. Víš vůbec, jaký by to mělo dopad na celý její život? Proč jsi tak moc proti tomu, aby z ní byla kunoichi?“
__Neodpověděla. Něco mi ale říkalo, že to bylo jen ticho před bouří.
__„Okaa-san, mluv se mnou.“
__„Tak se koukni na její matku! Celé týdny je pryč a vrací se vždycky jen na pár dní. Nemůže se o tu holku starat, ani ji vychovávat, vždycky ji jen někomu hodí na krk a pak si odejde bůhvíkam. To je pořád jen mise, mise, mise.“
__„Ale za tohle ji přece nemůžeš vinit. To všechno válka, pořád -“
__„Jdi do háje s válkou!“ Babička se snažila zvýšit hlas, ale nakonec se z toho jen rozkašlala.
__Když ji to přešlo, položila si ruku na hruď a snažila se popadnout dech. Jídelnou se opět neslo jen tiché cinkání příboru. Zmateně jsem se rozhlédla. Všichni byli podivně zasmušilí... Zamyslela jsem se, co to tak mohlo způsobit, v hlavě se mi při tom vybavily všechny ty divoké debaty. A najednou mi to začalo v mozečku pomalu šrotovat. Střídavě jsem se dívala do svého talíře s nedojedeným kari, pak na zbytek rodiny, tam a zpátky. Obličej se mi zasmušil nad tím náhlým uvědoměním.
__Zdálo se mi to nebo... kari vážně podporovalo hádky?