Mise v Lávové, 1. část

Hokage pár vteřin uvažuje: „Tým patnáct půjde západním směrem, sedmnáctka s ním! Vy! Už jste tu dávno neměli být!“
Je jarní ráno. Slunce tlačí do očí a vzduch voní kvetoucími stromy.
Tsunade stále slouží jako pátá, vesnice je znovu postavena a funguje jako dříve. Sakura se vyšvihla na hodnost jounina, stejně jako Hinata, Shino, Tenten a jiní.
Ti všichni jsou dnes nastoupení, aby nalezli svého přítele, byť každý z jiného důvodu.
„…rozuměli všichni? Tak rozchod!“ zavelí Tsunade. Ninjové kolem se ve vteřině rozprchli a zbyl po nich jen prachový závoj.

Nara zmizel.

Jako první si toho všimla Temari. Bylo to logické, bydleli spolu už třetím rokem a její nadouvající se bříško svědčilo o očekávaném přírůstku. Když se ráno vzbudila, přišlo jí divné, že Shikamaru už není ve své posteli. Ovšem pozornost tomu začala věnovat až později…
Do druhého dne bylo vyhlášené pátrání. Shikamaru vedl oddělení bezpečnosti a s jeho znalostmi kódů a šifer, které pro Listovou vymýšlel, byl cenný zdroj informací pro nepřátele. Perfektní cíl.
„Neboj,“ těšila Shizune nešťastnou Temari, když přiběhla za hokage se svou ztrátou. Temari byla na konci osmého měsíce a miminko se mělo co nevidět narodit.
Shizune jí při té příležitosti prošetřovala bříško: „mimochodem, prcek se má čile k světu,“ snažila se ji povzbudit, ale nějak to nezafungovalo.
----------
Směrem k horám vyrazil hledat tým čtrnáct. Cesta to byla nejhorší, ale čtrnáctku tvořili hlavně zkušení stopaři.
Od rána nepromluvili ani slovo. Jediné zvuky bylo jejich dupání po větvích a dýchání. Ladně se vznášeli v korunách stromů, jakoby napůl letěli. Do uší je tlačilo ticho.
Tým vedla Hinata. Už několik let to znamenalo, že mise bude úspěšně splněna.
Hinata celou cestu přemýšlela a několikrát musela zatřásla hlavou, aby si ji pročistila.
Od posledního útoku Akatsuki na Listovou uběhlo pár let. Od té doby se neukázal jediný jejich člen, ani žádný jiný horší nepřítel. Madaru zabili ve válce a Sasukeho tělo našli před pár lety.
Po útoku na vesnici ovšem odešel Naruto a nikdo ho už neviděl. Loni zemřela Kurenai, pro Hinatu to byla další citová ztráta, a zbyla po ní její holčička, o kterou se Shikamaru s Temari starali. Teď je malá asi s Temari u hokage, uvažovala Hinata.
„Hinato,“ vrátil ji Kiba do reálu: „něco jsem zachytil.“
„Byakugan! Pošli zprávu Tsunade-sama,“ nařídila a všichni přidali do kroku.

Mezitím někde v lese:
Shikamaru se těžce probíral. Rána na hlavě ho pálila a zaschlá krev v puse mu zvedala žaludek. Chvilku vzpomínal. Včera šel za svými jeleny a najednou ho kdosi napadl zezadu. Vůbec to nečekal, a než stihl něco provést, byl omráčený a spoutaný.
Sakra, kde to jsem? tohle místo nepoznával. Ležel v dřevěné chatrči bez oken. Vypadalo to tam spíše jako v dílně. A všude kolem šla cítit hniloba. Měl strašnou žízeň. Mouchy mu sedaly na ránu na hlavě a on opět pomalu padal do bezvědomí.
V tu chvíli se otevřely dveře a růžové světlo za osobou značilo končící den.
„Konečně. Odpovíš mi na pár otázek.“
Shikamaru prudce otevřel oči. Ten hlas poznal.
----------
V Listové zatím probíhalo intenzivní posilování ochrany. Vzhledem k Shikamarově ztrátě, byl útok na Listovou jedním z možných závěrů, které Tsunade vydedukovala. Však už bylo načase, pomyslela si hokage trpce a kousla se do rtu.
Po celé ráno jí chodily do kanceláře hlášení jednotlivých týmů, většinou bezvýsledná, až odpoledne přišla zpráva od týmu čtrnáct. Konečně!
„Nagato!“ křikla do vzduchu.
„Hokage-sama,“ s tlumeným *puf* se před ní objevil ANBU s psí maskou.
„Sleduj Hinatu a její tým a pomoz jim, ale jen když to bude nutné,“ rozkázala Tsunade a podala mu hlášení o poloze týmu.
„Jistě,“ tiše řekl ANBU a zmizel.
Shizune se otřásla: „Musíme mu říkat zrovna takhle, Tsunade-sama?“
„On to chtěl,“ zadívala se Tsunade oknem na Listovou.
Čtrnáctku tentokrát doplňoval Lee. Nebyl jounin, ale za posledních pár let se ve svém taijutsu velmi vypracoval. Dohromady tvořili vyrovnaný tým.
Všichni tři teď běželi, vedeni Kibovým nosem.
Tam!
Doběhli k dřevěnce, stojící tu snad sto let. Zevnitř bylo slyšet jen slabé zasténání; Shikamaru byl od posledního střetu s nepřítelem poraněnější než dřív a balancoval na konci svých sil.
„Shikamaru!“ zvolala Hinata a okamžitě se k němu vrhla.
Kiba nedůvěřivě větřil okolí.
„Nemá vážně poškozený žádný důležitý orgán. Jakoby ho jen chtěli mučit,“ prohlížela ho Hinata.
„Pomůžeš mu?“ přiklekl si k ní Lee.
„Ano, ale bude to trvat,“ přivřela oči a začala se soustředit: „hlídejte-“
„Pozor!“ zařval Kiba.
Hinata ani nestihla doříct větu, když na ně vlítla smršť kunaí.
V příštím okamžiku před oběma stál Lee, s rozevřenýma rukama a vytaženou vlastní kunaí, kterou právě odrazil celou letící spršku.
„Kibo,“ řekl káravě.
„Hlídám, tohle byla past, a dost dobrá,“ řekl zaraženě Kiba: „nikoho a nic jsem nezachytil.“
„Ale už o nás ví,“ zvedla Hinata hlavu a otočila se na ně: „a my rozhodně nejsme připravení na přenos Shikamara.“
Noc se blížila čím dál rychleji. Červánky se zvolna začaly snášet na oblohu a čtrnáctka se zrovna střídala v hlídce. Hinata odpočívala. Shikamaru už byl mimo nebezpečí, ale stálo ji to dost sil, takže přenos nebyl možný tak jako tak.
„Lee,“ uvolnil Kiba místo vedle sebe: „jaktože tu ještě nikdo není? Posílali jsme zprávu už dávno.“
„Možná si Tsunade-sama říká, že to sami zvládneme. Koneckonců, jste oba jouninové,“ z Leeho hlasu byla trochu cítit trpkost.
„Notak Lee,“ plácnul ho Kiba přátelsky po zádech: „neznám jounina, který by…- “
Najednou zmlknul a zavětřil.
„Někdo sem jde. Ale strašně rychle! Pozor!“ tentokrát byli oba připravení, takže smršť kunaí je minula. Vyskočili z místa, kde před chvílí seděli a kde byla nyní napíchaná snad stovka ostrých zbraní.
Nepřítel vystoupil ze stínu.
V zapadajícím slunci se mu zalesklo tělo.
Všichni tři ho okamžitě poznali.
Byl to… Kabuto.