Hinageshi no Hana: Hanashi 01

Dcera má sen o snu ve snu, matka je stále pryč
a celému domu už zase vládne ticho

__
„Kaa-chan! Kaa-chan, počkej!“ pištěla jsem se smíchem a natahovala k ní ruce. Chtěla jsem se dotknout jejích tesáků. Nikdy mi to nedovolila, ale já to stejně pořád zkoušela. Z legrace, ze zvědavosti, z rozmaru... Její velké hrubé ruce se ke mně natáhly. Čekala jsem, že mě popadnou do těsné náruče a začnou lechtat na zádech, tak jako obvykle. Připravila jsem si výbuch smíchu. Ale máminy dlouhé paže mě místo toho těsně sevřely kolem pasu.
__„Eh?“ stačila jsem ze sebe ještě vydat, než se mé nohy odlepily od země. Vteřinku nato jsem už seděla na něčem měkkém, tmavém a... chlupatém?
__„Kuromaruuu,“ zapěla jsem veselým hláskem. Položila jsem se na něj, objala ho rukama i nohama a zabořila mu tvář do chundelaté šíje. Čekala jsem, až máma usedne za mě. Ale ta stála vedle, něco Kuromarovi tiše šeptala. Vtom mi po celé páteři projela vlna mrazení. A pak...
__S prvním odrazem Kuromarových nohou jsem pisklavě vyjekla a rychle k mámě natáhla ruku, která mi najednou připadala ještě kratší než normálně. Ale už bylo pozdě. S každým mým dalším výkřikem se mámina silueta ztrácela čím dál tím víc. Můj vysoký a slabý hlásek se chvěl. Znovu jsem na ni zavolala, ale žádné odezvy se mi nedostalo. Křečovitě jsem sevřela Kuromarovu hrubou srst. Nadechla jsem se. Do otevřených úst mi stekly slané slzy.
__„Kaa-chaaan!“
__S brekem jsem se vzbudila a stále dezorientovaná začala divoce šmátrat kolem sebe. Volala jsem tak nahlas a tak nesrozumitelně, že mi po chvíli někdo prudce připlácl ruku na pusu. Zmlkla jsem. Když jsem pak na tváři ucítila hrubou popraskanou kůži, počáteční překvapení vystřídala taková úleva, že jsem začala skučet nanovo.
__„Co je ti? Proč tak řveš, bolí tě něco?“ zaslechla jsem ustaraný a taky trochu rozčilený šepot.
__Asi to vyzní jako klišé, ale ano, bylo to silnější než já. Nemohla jsem přestat skuhrat. Místo aby mě její přítomnost a hlas uklidnily, rozbrečela jsem se z nich ještě víc. Odstrčila jsem její ruku, objala ji kolem pasu a silně jí zavrtala hlavu do prsou. Zčásti abych si její mikinou utřela slzy, zčásti abych zadusila škytavku, která mě vždycky po takovém pláči přepadala. Když jsem pak na zádech ucítila máminu velkou ruku, málem jsem spustila další brek. Ale udržela jsem to. Nějak.
__„O čem se ti zdálo?“ zeptala se mě šeptem. Přesto zněl její hlas pořád stejně hrubě a hluboce.
__Sotva jsem si vzpomněla na tu noční můru – v níž mě opustila –, spustily se mi z očí další slzy a škytavka zacloumala celým mým dětským tělem. Sevřela jsem v malých pěstích nepříjemnou látku a mlčela.
__„Povíš mi to?“
__„Ne,“ zahuhlala jsem jí do břicha.
__„Proč ne? No tak, řekni mi o tom. Buď hodná holčička.“
__Zaváhala jsem. Nechtěla jsem o tom mluvit, protože bych se zase rozbrečela a nebylo by mi rozumět. Ale což. „Zdálo se mi, že jsi mě opustila. Že jsi mě a Kuromara poslala někam daleko. A já na tebe volala, ale ty jsi nepřišla a... a...“ Nezvládla jsem to, hlas se mi při té představě roztřásl a z očí mi zase začaly téct slzy. Připadala jsem si strašně hloupě.
__„Nebreč, dyť jsem tady. A Kuromaru taky, koukej.“ Odklonila se horní polovinou těla. Vykoukla jsem a zaostřila. Jeho jantarové oči zářily v jinak neprostupné tmě jako dva korálky. Vzápětí jsem ucítila slabý závan vzduchu, jak máchl huňatým ocasem. Ale neřekl nic.
__„Nikam tě nepošlu, neboj se.“
__Opět jsem se k ní přitiskla. „Kaa-chan, ty mě nikdy neopustíš, viď?“
__„Nikdy tě neopustim.“
__„Budeme pořád spolu, jo?“
__„Budem pořád spolu. Takže už nebreč, dobře?“
__Říkala to tak přesvědčivě, bez sebemenší známky klamu v hlase, že jsem jí ihned uvěřila.
__„Tak jo.“
__„Jsi moc hodná holčička. A teď už jdi spát. Já si ještě skočim na záchod.“
__„Tak jo.“ Zavrtala jsem se zpět do peřin a sledovala, jak máma a Kuromaru zmizeli na chodbě. Nastalo hluboké ticho. Ležela jsem jen vteřinu, načež jsem se zvedla a vylezla z postele. Jakási podivná úzkost mi začala stahovat hrdlo.
__Na prahu dveří jsem se zastavila a strnule civěla do nekonečné tmy před sebou. Napínala jsem sluch, větřila, ale v celém domě ani známka po mámě nebo Kuromarovi.
__„Kaa-chan?“ pípla jsem roztřeseným hlasem. Ale odpověď žádná. Do očí se mi nahrnuly slzy. Bez přemýšlení jsem vyrazila vpřed. „Okaa-chan? Okaa-chan!“ Proběhla jsem prázdnou chodbou a vtrhla do koupelny. Byla tichá, studená a... prázdná. Roztřásla jsem se a začala slabě skučet. Strach mě ovládl natolik, že jsem zcela přeslechla vzdálené volání.
__„... chi... Ha-chi. Ha-chi!“
__Probudila jsem se a třepla víčky. Po tváři mi stekla slza a vpila se do polštáře. Pohlédla jsem na osobu stojící vedle postele. Krátké blonďaté vlasy, povadlý obličej plný hlubokých vrásek...
__„Baa-chan?“
__Pozorně se na mě zahleděla a pak pozvedla světlé obočí. „Proč brečíš?“
__„Co?“ Rukou jsem si přejela po tváři a nahmatala mokrou cestičku. „Ah... nevím.“
__Shovívavě se na mě usmála. „Se ti zdálo něco ošklivého, viď?“
__„Hn, asi jo.“ Zvedla jsem se do sedu a zívla.
__Nenáviděla jsem tyhle sny. I když jsem na ně hned po probuzení skoro vždycky zapomněla, pořád ve mně zanechávaly ten pocit úzkosti a neskutečného stesku po mámě. Nevěděla jsem, jestli to byly vážně jenom sny anebo vzpomínky na něco, co se doopravdy stalo. Bylo to až moc opravdové a živé, aby šlo jen o sen. Ale když jsem o tom jednou vyprávěla babičce, zasmála se a řekla, že tohle se nikdy nestalo. Takže nevím. Asi se ještě zeptám mámy.
__„Tak to spraví jedině dobrá snídaně. Ale nejdřív si umyj obličej a převleč se. Chceš pomoct?“
__„Jo.“ Vklouzla jsem do pantoflí, vzala babičku za ruku a následovala ji do koupelny. Vtom jsem si vzpomněla: „Kde je kaa-chan?“ Pustila jsem se a rychle utíkala do obýváku. Úplně jsem ignorovala babiččino ‚Ještě se nevrátila.‘ Zarazila mě až tichá prázdná místnost.
__Než jsem stačila zesmutnět – a možná se i trochu rozbrečet –, babička mě spěšně dohnala, popadla za ruku a táhla do koupelny. „I kdyby už byla tvá matka zpátky, určitě by počkala, než by ses umyla a převlékla. Tak dělej.“
__Byla v té chvíli trochu hrubá, ale nevzpírala jsem se jí.
__Vždycky, když jsem se takhle sháněla po mámě, se mi dostávalo pořád té samé odpovědi. Podvědomě jsem to tušila, ale stejně mě pokaždé hned po probuzení napadlo: „Kde je kaa-chan?“ A to i když jsem velmi dobře věděla, že je na misi, že se vrátí až za několik dní. Během té doby mě hlídala babička Mori, která se o mě starala už od mého narození. I když to není moje pravá babička, miluju ji, jako by byla. A ona to cítí stejně. Doufám.
__Chvíle v koupelně a při oblékání jsme strávily mlčky. I když jsem se pustila do snídaně a babička začala připravovat oběd, vládlo ticho. Další slovo padlo, až když do jídelny vstoupil...
__„Jii-chan!“ zahuhlala jsem s plnou pusou a celá rozzářená mu zamávala.
__„Haaano-chan!“ houkl na mě vesele a plácl se přitom do kolen.
__„Nemluv při jídle,“ napomenula mě babička. „Co chceš, Abou?“
__„Kaa-chan, mám hlad.“
__„Vždyť jsi před chvílí jedl!“
__„Tak mám hlad zase,“ zahalekal, plný energie jako vždycky. I když měl úplně šedé vlasy a snědou tvář mu pokrývalo několik vrásek, stáří na něm nebylo vůbec znát.
__Uchichtla jsem se a nabrala si další sousto. Sledovat ty dva mě nikdy nepřestávalo bavit.
__„Tak si vem něco z lednice,“ odbyla ho nakonec.
__„Kdy bude oběd?“ ptal se člověk, který snídal před dvěma hodinami.
__„Až ho dodělám.“
__Očima jsem rychle střelila k dědovi, abych viděla jeho reakci. Ale on se opět jen zasmál. Podobné reakce ho ještě nikdy nenaštvaly. Moc jsem to nechápala. Najednou mi v mysli vyvstal obraz mámy a táty, ale to nebylo to samé. Občas se sice chovali podobně, byli na sebe ostří a vzájemně se ignorovali, ale kdoví proč to nebylo takové... no, jako tady. Prostě to bylo jiné. Možná protože máma s tátou byli dospělí lidé a babička s dědou staří lidé? Hm... nevím.
__„A kdy to bude?“ No on si prostě nedá pokoj.
__Babičku to už začalo otravovat. „Až to bude, tak to bude.“
__„A kdy přesně to bude, kaa-chan?“
__Při pohledu na něj jsem začala pochybovat, že v téhle místnosti jsem dítě já. Nedalo mi to a musela jsem se zachichotat.
__„Dej mi už pokoj, kusojiji!“
__„Cože?“ Děda vystrčil hlavu z lednice a usmíval se od ucha k uchu.
__„Nic. Ha-chi, dělej a dojez to.“
__„Jo, za chvíli.“
__Nakonec děda odešel s prázdnou a propojené místnosti se opět ponořily do ticha.
__Stejně jako celý dům. Ale to bylo úplně normální. Vždyť – byli tu dva staří lidé, kteří si toho postupem času měli stále méně co říct. A pak jsem tu byla já, jedno tiché dítě, které vždycky jen čekalo na svého rodiče, až si jej přijde vyzvednout, a nemyslelo skoro na nic jiného. Možná, kdybych byla víc hravá, hyperaktivní, sobecká a dožadující se pozornosti... nebo kdyby byli babička s dědou víc nadšení do vnoučat, třebaže nevlastních... víc nadšení do mě. Ale ani jeden jsme takoví nebyli. A proto celému tomuhle domu pořád vládlo ticho.
__Trošku mě to deprimovalo, ale cítila jsem, že babičku to naopak uklidňovalo. Proto jsem se neodvážila nic říct, aby se třeba nenaštvala, že ruším její klid.
__Když jsem dojedla, donesla jsem jí špinavé nádobí a pak běžela do obýváku. Děda koukal na televizi. Sedla jsem si k němu a velmi krátkou chvilku se koukala s ním, ale vůbec jsem nechápala, o co tam vlastně šlo, takže jsem začala přemýšlet, co jiného bychom mohli dělat.
__„Jii-chan, chceš si se mnou hrát?“
__„Co?“ zahuhlal. „Nemáš tu snad věci na hraní?“
__Ucítila jsem, jak mi něco neviditelného lehce sevřelo hrudník. Ale nedala jsem nic znát. „Mám tu hračky a omalovánky.“
__Děda za tu dobu ani jednou neodtrhl oči od televize. „No tak si jdi hrát. Nebo si maluj.“
__Postřehla jsem, že se tón jeho hlasu změnil. Už nebyl veselý tak jako před chvílí. Vlastně nebyl vůbec veselý. Naopak jsem v něm slyšela něco zvláštního. Něco, co neznámo jak způsobilo, že mi začaly vlhnout oči. Taky jsem měla pocit, že můj výraz ve tváři se divně stahoval, takže jsem se honem otočila, abych se porozhlédla po svých hračkách. Nakonec jsem popadla několik plyšáků, které jsem dostala od... buď od mámy nebo od strejdy. Nebo od bratrance. Už ani nevím. A vlastně mi to bylo docela jedno.
__Zatímco jsem se snažila nějak zabavit, děda vyměnil televizi za noviny. Nejdřív jsem si toho vůbec nevšimla. Až o něco později mi došlo, jaké bylo všude ticho. V té samé chvíli se mé pohyby výrazně ztišily. Kdoví proč jsem vždycky zareagovala takhle. Jakmile nastalo ticho, přestala jsem dělat všechno, co vydávalo hlasitější zvuky, snažila se být potichu jako myška. Byla to naprosto neodůvodněná reakce. Ani jsem nevěděla, jestli by babičce nebo dědovi vadilo, kdybych dělala hluk. Ale stejně jsem upustila pastelky a místo, abych si omalovánky vybarvovala, jsem si je jen prohlížela.
__Nikdy to nikdo nepostřehl. Že jsem takhle reagovala na ticho. Tudíž mi ani nikdy nikdo neřekl, že je v pořádku dělat trochu kravál, protože to zkrátka k dětem patří. A protože mi to nikdy nikdo neřekl, tak jsem se vždycky až přespříliš snažila, přepínala se a dělala něco, co mě omezovalo, a to jen proto, aby se babička s dědou cítili líp. Takže celému tomuhle domu už zase vládlo ticho.
__Přála jsem si, aby se máma co nejdřív vrátila. Abych se po noční můře probudila v její opravdové náruči a ne v dalším snu. Ale kdoví proč jsem tak nějak tušila... jakýsi zvláštní pocit mi našeptával... Už vlastně ani nevím, co to bylo.

__Další den jsem se probudila, jako divá vystřelila z postele a bosa běžela do obýváku. Volala jsem mámu. Po tváři mi tekly slzy. Ovšem pokoj byl jako obvykle prázdný a tichý. Začala jsem brečet. Když mě pak babička pomalými kroky dohnala, jemně mě vzala za ruku a vedla do koupelny. Stejně jako obvykle jsem se jí vůbec nevzpírala.