Nejiho trable 05 - Krátké vlasy, nejvíc dárků

Ostuda mě provázela ještě několik dní. Když už o mně přestali kolovat drby, mohl jsem zase snít o tom, že ze mě bude borec „na entou“. Můj plán byl jednoduchý a přesto tak geniální. Jednou o přestávce jsem zašel na kus řeči k panu Dokonalému pro radu. Sasuke dělal, že neví kdo jsem, ale po pár výhružkách nakonec kápnul božskou.
„Tož, Sasuke, ty mi trochu pomůžeš s mou reputací a já na oplátku neprásknu, že se schováváš tady. Cajk?“
„Pšššš!“
„Nu jo pořád. Vždyť nás nikdo neslyší.“
Sasuke se ke mně trochu víc přiblížil, až se zdálo, že mi snad dá hubana. Naštěstí se tak nestalo a on konečně začal radit.
„Takže zaprvé, když něco nevíš, tak mlč, jen tak budeš nekonečně cool. Já to takhle praktikuju už řadu let a krásně mi to vychází. Zadruhé, nech se ostříhat. Zatřetí, nauč se tyhle pózy.“
Podal mi tři fotky, kde na první stojí s jednou rukou v bok, a jednou nohou lehce pokrčenou. Na druhé s druhou rukou v bok a stejnou nohou lehce pokrčenou a konečně na třetí s přeloženýma rukama na hrudi a žádnou nohou pokrčenou.
Okamžitě mi napadlo, jestli ten klučina náhodou nespadl ze stromu rovnou na znak. To si jako myslí, že si já nechám šahat do mých vlasů? A ty fotky mi budou děsit ve snech ještě tak rok. Ale když to vezmu z druhého konce, tak by to možná mohlo vyjít, tudíž to nejspíš risknu. Pěkně jsem Sasukemu poděkoval a pelášil domů. Rovnou jsem letěl do koupelny pro nůžky a za Mayako.

„Jsi se zbláznil?“
„Prosím!“
„Ale reklamace nepřijímam.“
„Tak už stříhej!“
Zavřel jsem oči a jen jsem s nechutí poslouchal ten zvuk, když nůžky krátili mou chloubu. V duchu jsem se uklidňoval, že to bude dobré, že budu pořád kus, ale když Mayako řekla: „Hotovo“, tak už mi začla cukat brada.
Nejdřív jsem si vlasy ošahal a pak jsem pomalu otevřel oči a co jsem neviděl. Naruta s tmavými vlasy a Byakuganem, za co Bože, za co. V záchvatu šílenství mě dokonce napadlo, že bych si ty vlasy zpátky přilepil, ale jelikož došla lepenka, měl jsem smůlu.
Nastala fáze číslo dvě. Naučit se ty uchíhovský úchylný pózičky. Zamknul jsem se v pokoji, zkusil jsem si první postoj před zrcadlem, zmuchlal jsem fotky do kuličky a hodil do koše. Takhle by to nešlo, mám přece taky svou hrdost. Šel jsem zpátky k zrcadlu a nevěděl jsem si rady s tím novým účesem. Vypadal jsem divně, ale budu si muset zvyknout.
Když jsem si vzpomněl, že jsou Vánoční prázdniny a že zítra pojedu domů, tak už to zas tak v pohodě nebylo, ba naopak. Radši jsem šel balit a rovnou můžu vrátit Ino tu žehličku, teď už mi k ničemu nebude.

„Domov, sladký domov.“
„Prosim tě mlč Shikamaru, já se modlim, aby mě nikdo nepoznal.“ Stáli jsme tak na zastávce v Konoze a já jen sledoval, jak padá sníh a lidi na zem. Kdyby nebyla taková ledovka, tak bych to vzal sprintem, ale takhle by to asi nešlo.
Pomalu jsem se coural ulicemi k našemu sídlu, kde už mě určitě všichni očekávali. Před vchodem jsem se zaradoval, že mě nikdo ze známých neviděl, ale to jsem se radoval předčasně. Vylítl na mě zezadu chlápek v červeným oblečení, div že nás oba nezabil a začal hulákat na celou dědinu, že jsem zpátky. Strhl jsem mu nalepené bílé vousy a pod nimi byla maska. Tak to ne, to už je moc i na mě.
„Kakashi-sensei? Co se to tu děje?“
„Veselé Vánoce, Neji! Málem bych tě v té čepici nepoznal.“
„Nu, veselý budou, o to se nebojte.“
Než odešel, tak mi vnutil lízátko, super. Začal jsem se bát, co mě čeká uvnitř, ale to už se otevřeli dveře a v nich stála Hinata. Skočila na mě, já to nečekal, hodil jsem záda a jak předpověděl Kakashi, bylo veselo. Tak trochu jsem měl vyražený dech, ale pár dobře mířených ran pěstí do zad to spravilo. Vážně lepší návrat jsem si nemohl přát.
V domě bylo nějak moc živo, všichni něco dělali, všude zmatek. Zalezl jsem do svého starého pokoje a začal vybalovat. Až tam jsem si sundal čepici a to mi připomnělo, že bych měl skočit k Ino s tou žehličkou. Alespoň důvod, proč se odtud vypařit. Hinata šla ochotně se mnou, asi toho měla taky plný zuby.
Byla první, kdo viděl můj nový účes. Jak se dalo čekat, tak mi ho pochválila. Buď byla tak moc hodná a nechtěla mě urazit, nebo jsem jí připomínal to blonďaté jelito a vážně se jí to líbilo. Tak či tak, bylo mi o trochu líp.

Ino byla naštěstí doma, účes mi neokomentovala, až jsem si pomyslel, jestli není nemocná. Mohl bych dělat doktora z fleku, protože vážně měla chřipku, takže jsme šli radši rychle pryč.
Obešli jsme s Hinatou celou vesnici.
Koukali jsme na děti stavějící ocasé démony ze sněhu, z otevřených oken voněli vanilkové shurikeny a já nakonec podlehl té vánoční náladě.
Ta mě ale hned potom přešla, jedno z děcek po mně hodilo kouli. Krásně se trefilo přímo do obličeje, já zavrávoral a už jsem ležel. Proklel jsem toho holomka do pátého kolene a zas se dostal na nohy.

Moc se toho nezměnilo za tu dobu, co jsem tu nebyl. Možná jen to, že kvůli škrtům v rozpočtu se přestali sypat chodníky. Takže jsme s Hinatou nechtěli moc pokoušet štěstí a pomalým a jistým krokem jsme zas zamířili domů.
Ve dveřích jsme potkali Hiashiho, který jako obvykle nevypadal dvakrát nadšeně.
„Koukejte se převlíct a ať už jste tam!“
„Tam?“
Hinatě naštěstí hned seplo a rychle mě odtáhla dovnitř, zatímco její tatík, už připravený v útočném postoji s Byakuganem v pozoru, se zas uklidnil a raději už šel.
„Musíme jít na Tsunadinu vánoční party, to si na to zas zapomněl, nebo si jako obvykle otce neposlouchal?“
Hmm, tak když mi to Hinata takhle hezky připomněla, tak se mi vybavuje, že jsem o tom slyšel, ale takovýhle věci jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ale chtě nechtě, jít jsem tam musel, takže jsme se převlékli a spěchali na ten večírek.
Tak, a dlouho už jsem nezískal další zkušenost k nezaplacení! To jsem přece musel byť nerad napravit. Takže jak jsme tak chvátali, já zapomněl na ty škrty v rozpočtu a tak trochu jsem si chtěl zaklusat. Jak to dopadlo, snad nemusím moc líčit. Takže to shrnu, fialový zadek, špinavé kalhoty a hvězdičky létající kolem mé hlavy.
Hinata ke mně přicupitala a dostala mě zas na nohy. Jak mě se na tu party nechtělo! Ale rozkaz od strejdy je prostě rozkaz.
Špinavý jak dobytek, s bolavými hýžděmi a sestřenkou jsem vešel do sálu, kde už byla půlka Konohy. Jediná volná místa byla už jen u partičky důchodců, kam jsme teda nakonec zamířili. Hinata si pěkně sedla a vyhlížela to peroxidní pometlo. Já si při pohledu na tvrdou dřevěnou židli vzpomněl na jednu velkou modřinu, kterou jsem si cestou pořídil, a tak jsem si řekl, že raději postojím.
Zvědavý stařík od našeho stolu si toho samozřejmě nemohl nevšimnout a se soucitem ve tváři se se mnou začal bavit.
„Ale ale, chlapče, copak že si nesedneš? Hemeroidy?“
„Eh?“
Ano, to „eh“ bylo jediné, co ze mě vypadlo. Lidé co to slyšela se na mě ihned otočili, někteří se mnou soucítili a někteří se smáli. Už bylo málo platné říkat, že ne, že mám jen naražený zadek, to už bohužel nikdo slyšet nechtěl.
Ať mě Hiashi třeba upeče k večeři, ale tam už jsem nemohl zůstat ani minutu.

Druhý den jsem k Vánocům dostal nejvíc dárků. Nebylo to proto, že bych byl nejhodnější, nejchytřejší, nebo snad nejoblíbenější. Ne, to opravdu bohužel ne. Většinou mých dárků tvořili milodary od lidí z večírku. Dostal jsem totiž tolik mastiček na ty prokleté hemeroidy, že bych si klidně mohl v rodné vsi otevřít lékárnu.
Tak tyhle Vánoce byli opravdu šťastné a veselé.