Romantika
Naruto postavičky, vesničky, řečičky mi nepatří, ani jedna jediná.
Kapitola devátá: Ještě jednou, naposledy
Z krásného snu o rajské zahradě, ve které skotačil on a jeho milá, ho vytrhl hlasitý a bestiální řev. Minato otevřel oči dokořán. Znovu jednou se vzbudil jinde, než kde si pamatoval, že složil svou unavenou hlavu. Zcela zmaten a dezorientován točil krkem ze strany na stranu, ve snaze identifikovat své okolí.
Sakura zaklapla knihu a položila na noční stolek. Kushině a Minatovi dala pusu na čelo a zhasla světlo a odešla z pokoje. Sešla schody, které vedly do obývacího pokoje. Najednou jí bodlo u žaludku. Pod návalem bolesti se posadila na pohovku. Zavřela oči a pomalu se nadechovala. Když se trochu uklidnila, došla si udělat bylinkový čaj na uklidnění. Postavila vodu a zatím si sedla za jídelní stůl. Zadívala se do noční oblohy, za chvíli však její zrak upoutalo něco jiného. Na střeše domu naproti uviděla zahalenou osobu, hledíc na ní.
1
Ešte som mal jeden deň. Jeden deň, kým sa vráti Sakura a Tami. Posledný deň na to, aby som to celé uzavrel.
Aby som pochopil pravdu.
Dívka s oříškovými oči stála před hřbitovem a hleděla do dáli. Slabý vítr si hrál s jejími světle modrými vlasy. S přívětivým úsměvem se otočila za sebe a zasmála se zklamanému výrazu černovlasého chlapce. Ten se od ní uraženě otočil a zabodl své zářivě modré oči do padajícího listí. Byl už podzim a příroda to dávala znát...
Trochu nezáživný diel, ale azda poteší 
Páni... musím povedať, klobúk dole, Gaara. To dievča je fakt krásne.
[hide= Kuk :)] Hikari Animaru ---> Bubny prosím...... Nový diel! 
Všetci, ktorý ste zostali verní tejto poviedke oslavujte! .... Teraz vážne... Je nám veľmi ľúto, že sme to sem pridali až teraz, ale ako sme už pri viacerých dieloch písali, sme iba ľudia a ľudia majú problémy, ktoré majú následky. Niekedy to trvá dlhšie, niekedy kratšie, ale vždy to prejde. Každopádne ja sa tu veľa vykecávať nebudem želám Vám príjemné čítanie 
„Aj dnes vyrážaš na misiu?“ prerušila mlčanie.
Nepovedal nič, ale opretá oňho chrbtom, zacítila, ako súhlasne kývol hlavou.
Mladá dívka vstoupila do přepychového pokoje. Jasně zelené oči zdobily její tvář rámovanou krátkými rovně sestřiženými bílými vlasy. Na sobě měla červené květované kimono, které zvýrazňovalo její půvabné křivky. Klekla si na zem a obřadně se uklonila.
„Vstaň, Ryuumi. Nebudeme se zdržovat těmi formálními pitomostmi,“ ozval přísný hlas z temnoty na konci místnosti.
ÚVOD
Odmítnutí. To nejhorší, co může člověka potkat. A to, mě donutilo, být ještě silnější. Proto jsem se přidala k jednotce ANBU. Díky výcviku a misím zapomenu na toho nejcennějšího chlapce, kterého jsem milovala už od dětství. Zapomenu na Naruta.
Už nebudu ta plachá a stydlivá dívka.
Stane se ze mě pravý bojovník.
„Tak ako, Otany? Ako to vyzerá u nás? Dúfam, že Tory nič nevyviedla,“ prísne sa naňho pozrela Sora, keď spolu telefonovali cez Skype a zdalo sa jej, že Otany nasucho preglgol. Alebo to len zasa blbne signál.
„No,“ pozrel sa iným smerom a začal sa hrať s prstami. Bol nervózny.
„Čo sa stalo?“ spýtala sa ho na rovinu. Hneď jej nesedelo, keď sa s ňou rozhodol volať práve on. Mala to byť Riko, ale kde sa tá fláka? Vždy si všetko zorganizovala tak, aby to stíhala a keď to nešlo, použila veľmi dobré presvedčovacie metódy.
Slnko pálilo ako každý iný deň a okolo nej bolo plno kameňov, do ktorých boli vytesané mená. Cintorín.
Prešlo niekoľko týždňov a ona sa stále nemohla zbaviť viny. Asi sa jej nikdy nezbaví. Pred ostatnými hrobmi bolo položených niekoľko všelijakých kvetov, ktoré možno mali byť krásne, ale bola to Suna, bolo tu Slnko a ony vyschli a lupene opadali.
„Neznášal kvety,“ ozvala sa prvýkrát. Bola to ona, kto sem chcel ísť. Sasori stál vedľa nej a pohľadom jej dával najavo, že tam nechce vôbec byť.
Ve vesničce panoval klid. Byla už hluboká noc a poslední světlo zhasnulo už dávno. Obyvatelé se oddávali klidnému spánku za temné noci.
Starý muž se právě prodíral houštím blízkého lesa a doufal, že jeho stará mu moc nevynadá. Usnul tam, i když věděl, že ten les je nebezpečný. Nicméně se dnes zdál poněkud klidný. Netušil, kolik je hodin, ale doufal, že ne tak pozdě.
"Děkuju ti," usmála se ještě na něj, "teď už si to ukočíruju sama."
S těmito slovy vyšla ven z úkrytu. Měla přibližnou představu o tom, kde by Kytička mohl být. A tam také právě mířila...
"Že jim to ale trvalo," usmála se Mei, která v tu chvíli vyšla ze dveří na druhé straně haly.
"Hlavně, aby už se dali zase dohromady," přikývl jen Uchiha a dál se věnoval svému odrazu v zrcadle.
Dvanáctý díl - Slova v hrdle, srdce na dlani
Rozloučila jsem se s kulhající pacientem a ochotně jej šla vyprovodit na chodbu, ta se po zběžném obhlédnutí zdála prázdná, což bylo krajně podezřelé. Dnes se snad každý občan probudil s údělem si něco přivodit. Od samého rána jsem čistila a následně zacelovala řezné rány, obvazovala otoky na hlavě způsobené všemožnými předměty, rovnala polámané končetiny, odstraňovala popáleniny či napravovala zablokovaná záda.
[hide=DŮLEŽITÉ SDĚLENÍ!]Jelikož jsem chtěla, aby byl poslední díl vzpomínek živější, dodala jsem ke konci příběhu text písničky, která se v ději vyskytuje. Bylo by dobré, kdyby jste si ji nejdříve poslechli, a pak četli konec příběhu. (Tam, kde by jste si ji měli pustit, je vyznačena * )
Ak by mal Daisuke povedať pravdu ako sa vtedy naozaj cítil, povedal by, že naštvane a sklamane zároveň. Toto už bol tretíkrát čo prišiel do Konohy bez toho, aby tak dopredu zamýšľal. Chápal, že Atsushi potreboval nájsť svojho Nasledovníka. Bol to v podstate zmysel jeho života, tak ako Hidanov. Čo sa toho týkalo- ako mohol duch prejsť cez portál? A bez žiadnych následkov.
Jaskyňa bola prázdna. Vzduch v nej bol vlhký a vedela, že keby ide hlbšie, nedovidí si na vlastné ruky. Už to aj tak skúšala.
„Nie sú tu,“ skonštatovala Aneko, keď si opäť prezrela tmavý priestor okolo seba. Jej slová bolo ešte niekoľko krát počuť v ozvene.
„Prehľadali sme všetko okolo,“ zavrčal Ishi, keď sa znovu ocitla pri nich.
„Buď trpezlivý,“ povzdychol si ich sensei. „Nájdeme ich.“
„Áno,“ pritakal Ishi. „Len keby tu strávime všetky dobré veky.“
Pousmiala sa na vtipe, dokonca aj Sasorimu sa zdvihol kútik pier.
Sakura pracovala až do noci. V nemocnici bylo docela rušno. Spoustu Ninjů se vrátilo z misí zranění nebo se zlomeninami. Naštěstí nebyl žádný případ, kdy byli na pokraji smrti, takže se Sakura vlastně ani tolik nenadřela. Jenže když už měla končit, Tsunade-sama ji ještě poslala na oddělení pro těhotné, aby zkontrolovala, jestli je vše v pořádku, protože sestřička, která to tam zařizovala, musela rychle domů. A tak se Sakura ještě odplazila na oddělení pro těhotné a běhala z jednoho pokoje do druhého.
Namazu pozval Naruta dovnitř svého domu. Šli spolu dlouhou chodbou a na konci vešli do kuchyně.
„Nazdárek Sabo, podívej, kdo k nám přišel.“ Ozval se manžel zmíněné ženy a naznačil tím, že přišel host.
Saba se podívala směrem k Namazovi a zaváhala. Přecházela pohledem z Namaza na Naruta, s neproniknutelným výrazem ve tváři. Nakonec řekla: „ Minato?! Jsi to vážně ty?“ udivila se hnědovlasá žena.
„Uf, tak moc podobný svému otci.“ Oddechl si Namazu a vyjádřil tím, že Naruto je Minatův syn.
