Romantika

V určité části konožského lesa se zlehka snesla jakási osoba z jednoho stromu na zem. Při dopadu pokrčila nohy, aby snad neutrpěly příliš mnoho zátěže, pročež se hned zase napřímila a ladně se rozešla k jinému stromu, u kterého kdosi podřimoval, zatímco se o onen strom opíral.
„Chm… Říkal jsem to,“ pronesl pronikavým hlasem, když si prohlížel spící dívku před sebou, ‚Ale zajímalo by mě, co jsi mu řekla… To genjutsu… byl to záměr? Abych to neslyšel, protože si o mně věděla, nebo to byla jen náhoda?‘ říkal si při tom v duchu.

Prví část:
„Tady si odpočineme. Jsme už jen kousek od Písečné.“ Řekne Akemi. Běžely jsme pár hodin, ale už jsme byly vyčerpané. Je už skoro tma. Strašně se těším, až Sasukeho uvidím.
„Asi si nevzala hřeben, co?“ Zeptám se mrzutě.
„Děláš si srandu? Jasně, že jo.“ Odpoví, jako by bylo normální brát s sebou hřeben kamkoliv. Nevím, kde ho schovávala, ale podá mi malý kartáč bez rukojeti s gepardím vzorem. Začnu pomalu rozčesávat černé lokny, rozcuchané od větru.

Hinatu probudily brzké sluneční paprsky. Protáhla se a vstala. Nevzpomínala si, jak se dostala domů, a ani, co se dělo poté, co ji Naruto zachránil ze spárů neslušných chlapců. Ale jedno si pamatovala, a to, že se jí zdál krásný sen, o tom, jak ji Naruto chce políbit. Bylo to jako skutečnost. Usmála se a vyšla ze svého pokoje. Učesala se, nasnídala a rozhodla se jít se zeptat Sakury, co se stalo. Jenže když vyšla ze svého domu, vzpomněla si, že Sakura dnes pracuje.

Jedenáctý díl - Z ostudy kimono

Otravně pronikavé řinčení budíku se mi s každým novým pípnutím zarývalo hloub do omámené mysli a svým dotíráním způsobovalo citlivým spánkům notně znatelné zemětřesení.
Nelibě jsem svraštila čelo, takřka s použitím hrubé síly rozevřela slepená víčka a naštvaně pěstí třískla do příslušného čudlíku. Jakýkoli pohyb se nejevil vhodnou volbou, ihned po umlčení přístroje na mě totiž zaútočila nesnesitelná bolest hlavy.

K mé nekonečné smůle mi nic spojeného s mangou Naruto nepatří… ach jo…

Kapitola čtvrtá: A je to tady!

„Ach, Hinato!“ otočil se na kolem procházející dceru nervózní Hiashi. Fialovlasá dívka strnula na místě. „Otevři mně a mému hostu, buď tak laskava,“ ukázal na dveře a poodstoupil od nich, aby udělal mladší z Hyuugů místo.

„Srabe jeden bělookej,“ zabrblala Tsume otráveně sama pro sebe tak tiše, že ji hendikepovaný muž téměř přeslechl.

[color=red]Každú jednu chvíľu do mňa rýpala, mal som čo robiť, aby som jej niečo nepríjemné nepovedal.
Ale rozhodol som sa, že ju budem ignorovať.
Bežali sme cez les, až sme sa dostali do úseku, ktorý pripomínal prales, vyššie a nižšie rastliny vytvárali spleť zelene, nezostávalo nám nič iné, len ísť rovno cez to. S tykvou na chrbte sa mi šlo dosť zle, pretože ma konáre zachytávali.
Tsunade a Kakashi šli popredu a ja som šiel úplne posledný. V hlave mi ešte stále dunelo a oči sa mi zatvárali.

Je to škoda, ale postavy z Naruta mi nepatří, tedy si je jen na malý moment vypůjčím.

Kapitola osmá: Plán se rozjíždí

„Uděláme pár překážek, abychom je ukolébali. Například Kakuzu ze svých nití udělá lanovou dráhu, pod kterou budou hnusné leptavé kyseliny od Sasoriho.“
„Hnusné?!“
„Dále bude genjutsu tři dny bolesti, kdo bude mít sílu pokračovat, na toho bude čekat menší minové pole našich výbušných sourozenců, pak se něco zaimprovizuje, a potom bum! Tobi."

Hinata se posadila na lavičku v obchodě a vzdychla. "Co se děje?" Zeptala se Sakura.
"Sakuro-chan... Nevím, co si stále mám myslet o Narutovi-kun." Hinata zněla strašně zklíčeně.
"Ach Hinato... Chápu tě, já také nevím, co si mám myslet o Sasukem... Vždycky se choval tak tajemně, a včera se se mnou zničehonic začal koulovat. Možná na něj leze vánoční atmosféra, nebo co."
Hinata sklopila zrak. "Jenže Naruto-kun a já... O-on možná ani nevěděl, že existuji!"

Desátý díl - Čin a důsledek

Do konce září zbýval zhruba týden, na stromech se pozvolna začaly objevovat první nažloutlé lístečky, na polích se dokončovala sklizeň vypěstované zeleniny a v sadech se česalo pozdní ovoce, přesto byly ulice Konohy, jež touto dobou obvykle praskaly ve švech pod náporem domácích trhovců i cizích potulných prodavačů, téměř liduprázdné.
Pro Hokage, vždy nadšeně pozorující hemžení lidiček z okna své kanceláře, to představovalo žalostný pohled.

"A jak to bylo dál?" Vyptávala se Hanabi.
"Když byli starší a chodili do školy, pan Hyuuga stále vaši matku šikanoval... Podkopával ji nohy, házel na ni papíry a podobně. Jednou, když se to takhle stalo už asi po desáté, se Hikari zastala červenovlasá dívenka v jejím věku. Jmenovala se Uzumaki Kushina."
"Narutova m-matka?" Nechápala Hinata.
"Ano, vaše matka se s Kushinou znala velmi dobře, chodili spolu do třídy." Usmál se Kō. "Kushina-san se jí zastala, ale jelikož tam měl váš otec kamaráda, čtvrtého Hokageho Namikaze Minata, tak se vůbec nebál."

Bolelo to. Trochu mě zamrzelo to, že jsem se Kibovi vysmála do tváře, když jsem sama věděla, že se mnou to v pořádku není, ale nebudu si hrát na chudinku. Ty informace si musí nechat uležet v hlavě a trochu protřídit, jinak by mě litoval. A do té doby mu je třeba ukázat, že já litování nepotřebuju, a že jsem pěkný číslo na to, aby se o mě staral.
A potom, jak se mě zeptal ten… Terru, jestli jsem jeho přítelkyně!

Minato se rozhodl zaútočit. Slyšel dost a lepší šanci, teď když povolila jejich pozornost, už nejspíš nedostane. Tasil kunaie a skočil mezi nic netušící osmičku Oblačných. Pohyboval se tak rychle, že překvapení shinobi nedokázali sledovat jeho pohyb.

Proč musí být všude tak bílo? Stěžoval si Sasuke v duchu a brodil se prosincovým sněhem, ležícím na chodnících. Už mě to nebaví, bolí mě z toho akorát oči. Upravil si rukavice a vydal se na ranní ramen. Na brzké Vánoce se Sasuke těšil, ale sníh ho pěkně štval, a to nemluvme o té zimě, která zavinila jeho červené tváře a nos.
Posadil se na židličku a objednal si miso ramen.

Ako každé ráno som sa zobudila a kŕčovito vstala z postele. Pozrela som sa z okna a videla som, že vonku strašne lialo. Dnes asi von nepôjdem. No, možno keď prestane pršať.

„Rád Vás zase vidím Kakashi-sensei!“ vyhrkl Naruto a běžel vstříc mistrově otevřené náruči.

„Taky Tě rád vidím hochu. Tak, jak dopadly cesty za pravdou? Dozvěděl ses vše, co jsi potřeboval vědět?“ zeptal se zájmem Kakashi a poplácal svého bývalého žáka po zádech.

Čas nakonec utekl rychleji než jsem doufala. Aspoň mě ta knížka zabavila a něco málo jsem se dozvěděla.....Právě bylo před půl třetí a já se rozhodla, že pomalu, ale jistě vyrazím do Kazekageho kanceláře. Zaklapla jsem knihu, seskočila z postele a nachystala se k odchodu...
Cestou ke Gaarovi jsem musela uznat, že Suna byla oproti včerejší noci vybledlá. Lampiony, výzdoba a stánky už nebyli k nalezení a ulice byla poloprázdná.
Vál lehký vítr, který mi příjemně hladil tváře a pohrával si s mými vlasy.

Tanaris sa Gaarovi mierne pomrvila v náručí. Budil ju buchot, ktorý po pár sériách zobudil aj jeho.
„Koho to zabijem?!“ zachrapčala Inuzuka a rukou si zašla pod tričko na pečať.
Pripadala jej kľudná a to ju potešilo.
„Idem tam,“ ozval sa Gaara a len neochotne odlepil ruky od Tanaris.
Zišiel dole schodmi a pretrel si tvár. Po ceste do chodby si všimol nástenných hodín. Pol siedmej ráno. Keď Gaara videl dve ručičky, pomyslel si, že asi spraví tomu človeku to, čo chcela Tanaris. Bola totižto sobota.

Oči modré jako obloha,
v mém srdci je tvá poloha.
Zachránil mě tvůj úsměv krásný,
teď mi je už vše jasný.

Díky tobě jsem jiná;
sebevědomá a silná.
Vždy jsem v tebe věřila,
a tolik se pro tebe snažila.

Chci, aby jsi byl můj!
a já tvá...
Chci křičet "stůj!"
Ale nedovolí to ústa má.

A teď...

Jen vy jste v mém srdci,
ty, Himawari a Boruto.
Proto ti říkám,
Miluji tě Naruto!

„A jsou to palačinky!" Vypískla Ino.
„Juhů!"
„Super!"
„Jsi úžasná!" a podobné výkřiky se nesly táborem.
„Ale nebudou, dokud mi neskočíte pro ty suroviny." Pousmála se.
„Skočím pro to." Nabídla se Kirin.
„Půjdu s tebou." Zareagoval Shikamaru okamžitě.
„Ne potřebuju jít sama." odpověděla mu.
„D-dobře." Zarazil se Shikamaru v půlce pohybu. Kirin se na něho smutně usmála a opustila tábor.
„Co jí je?" Otočili se všichni na Shikamarua.