Kytička má holku!? ep.23... A teď už tu holku opravdu má.

"Děkuju ti," usmála se ještě na něj, "teď už si to ukočíruju sama."
S těmito slovy vyšla ven z úkrytu. Měla přibližnou představu o tom, kde by Kytička mohl být. A tam také právě mířila...

"Že jim to ale trvalo," usmála se Mei, která v tu chvíli vyšla ze dveří na druhé straně haly.
"Hlavně, aby už se dali zase dohromady," přikývl jen Uchiha a dál se věnoval svému odrazu v zrcadle.

Sagi procházela okolím sídla a mířila k jedinému místu, které ji napadlo. K jejímu oblíbenému vodopádu. K vodopádu, kde se kdysi dávno setkávala s Kytičkou, když nechtěli, aby byli viděni ostatními členy, jak tak na sebe zírají přeslazenými pohledy. Usmívala se při vzpomínce, jak se to snažívali tajit. A evidentně o tom stejně všichni členové Úsvitu věděli.
Jaké však bylo překvapení, když Zetsua na paloučku u vodopádu nenalezla.
"kde jen můžeš být, Kytičko?" zeptala se šeptem modré oblohy nad sebou, posadila se do trávy a zaklonila hlavu, aby mohla pozorovat občasné ovečky bělostných mráčků, jak si po modři nerušeně plují.
Cítila se dobře. Jako by s tím posledním zjištěním z ní spadla veškerá bolest, nejistota a zármutek. Byla doma, tam kam patřila, a Kytička ji pořád ještě nosil v srdci. Mohlo snad být něco lepšího?

"Přeci jen jsi tady, Sagi-chan," zaslechla po chvíli hlas, který by tu rozhodně nečekala.
"Jak jste mohl vědět, kde mě najít?" zavrčela nepřátelsky k hadímu muži, který se jako duch zjevil z okolního porostu, "a proč mě prostě nemůžete nechat na pokoji?!"
V jejím hlase znělo opovržení, zlost a nenávist. Její nálada klesala pod bod mrazu a ona se přistihla, že si přeje, aby její stvořitel už neexistoval.
"Opravdu si myslíš, že bych nechal obě své dcerušky, aby zběhly k Akatsuki? Nechtěj abych se ti vysmál," zasyčel Orochimaru na oplátku.
Viděla na něm, že je naštvaný. Jenže v jeho hlase znělo i něco, co nechápala. Ublížení. Kde a proč se tam vzalo? A chtěla to vůbec vědět? Nebo bylo lépe, aby netušila?
"K čemu jsou vám vaše dcerušky, když budou bojovat za nepřítele?" opáčila naprosto klidně a udělala k hadímu sanninovi několik kroků.
"Ale ty nebudeš bojovat za ně," odtušil naprosto klidně a sformoval několik pečetí, "poněvadž ty toho prostě nejsi schopná."
Nato se děvče sesulo na zem v bezvědomí. A všichni víme, co to znamená.

Znovu byla v té podivné dimenzi. Tam, kde se nikdy nechtěla znovu ocitnout. Znovu cítila, jak jí zaplavuje ta zlá síla, která přichází od jejího stvořitele.
"Tak už se mi poddej, Sagi-cahn," slyšela syčivý hlas, jak tiše promlouvá jako by do jejího ucha, "poddej se..."
Zavrtěla hlavou.
"Ale no tak," syčel hadí sannin dál, "tak to přeci má být. Tak je ti to souzeno..."
"Ne," opovážila se protestovat, "není..."
"A co tedy chceš?" posmíval se Oro, "chceš být raději malá, hloupá, nepoužitelná... slabá?"
Trhla sebou. Čeho všeho by se dokázala vzdát? Co by obětovala, aby už se nemusela nikdy vracet, aby jí Oro nechal na pokoji?
"Ano." Její hlas zněl rozhodně, jak se tak rozezněl temnotou. A skutečně, v tu chvíli jako by ta temná síla, která se celou dobu plazila do její mysli, začala ustupovat. "A pokud mi nemůžete dát volnost, tak mě raději zabijte."
Chvíli bylo ticho. Mučivé ticho každou vteřinou více a více trhalo ušní bubínky svou hluchostí, prázdnotou, která se v něm ukrývala.¨
"Jak si přeješ, Sagi-chan. Sbohem," odvětil hadí sannin.
Na malé mýtince u vodopádu se ještě chvíli černovlasý muž s bělostnou kůží skláněl nad bezvládně ležící modrovláskou, než se zvedl a zmizel mezi stromy.

"Au!" vykřikla Mei a zděšeně vyskočila z náruče překvapeného Uchihy. Znamení na krku pálilo jako o život a dívka měla pocit, že spaluje celé její tělo. Svírala drobnou značku a netrvalo dlouho, než se jí podlomila kolena a ona padla na zem, schoulená do klubíčka, a v očích potoky slz.
"Mei, co se děje?" zeptal se po chvíli velice inteligentně Uchiha. Ale už zřejmě bylo pozdě, poněvadž dívka ztratila vědomí.

Zetsu se vracel s dalším inteligentně interpretovaným dárečkem, tentokrát se jednalo o obřího chlupatého medvěda. A když říkám medvěda, myslím tím skutečného medvěda, kterého asi na důkaz své lásky modrovlásce ulovil.
Jaké ale bylo jeho překvapení, když drobnou slečnu nemohl v sídle nikde najít, a navíc se všichni skláněli u lůžka nebohé Mei, která zřejmě trpěla těžkou horečkou.
"Co se tady děje?" zeptal se udiveně a úplně zapomněl, že to mrtvé zvíře pořád táhne s sebou. Bylo to jedno. Rozhodně to bylo úplně fuk po tom, co mu oznámil notně zděšeně působící Itachi, který dokonce ani nijak nekomentoval toho medvěda.
"To prý Orochimaru. Prý obě...umírají," vypadlo z něj. Zněl skutečně nešťastně.
Zetsu na nic nečekal a vydal se Sagi hledat. Pokud na tom byla skutečně taky takhle špatně, přál si alespoň poslední momenty strávit s ní.

Nakonec ji skutečně nalezl. Ležela u vodopádu, kde se kdysi dávno stýkali. Ležela a třásla se zimnicí, oči pevně zavřené.
"Sagi," vydechl prostě a pro jednou opravdu nemyslel ani na dvě osobnosti, ani na to, že by ji třeba ve slabém momentu mohl zkonzumovat... poněvadž to prostě nepřipadalo v úvahu. Na to byla moc cenná. Vzal ji do náručí, její hlavu si položil do klína.
Zamrkala a otevřela ztěžklá víčka.
"Kytičko," zamumlala slabým, zmámeným hlasem, "je...všechno je dobré."
Jak by jí asi mohl věřit takovou hloupost, když viděl, jak na tom je?
"Sagi... je něco, co bych mohl udělat?" zeptal se, ale to už se děvče přestalo třást, a v náručí mu upadlo znovu do bezvědomí.

O několik měsíců později
Z Akatsuki sídla se ozývalo něco nečekaného. Veselý smích. Dvě dívky si hrály s malým Shinichim, a chytrý čtenář už pochopí, kdo to byl, aniž bychom je museli blíže specifikovat jako černovlásku a modrovlásku.
Kdoví proč, Orochimaru se zřejmě nakonec rozhodl úplně jinak, než by kdokoliv očekával. Možná to bylo svědomí, co ho donutilo těm dvěma věnovat život. Nechat jejich znamení zmizet, a odejít i se svým zlem z jejich životů. A tak měl holku tentokrát nejen Uchiha Itachi, jehož Mei se mimochodem začínalo zakulacovat bříško, ale po tak dlouhé době konečně i Kytička.
A ne, teď už ani Sagi, ani Zetsuovi nevadilo, že se říká, že kytička má holku...
...a vše vypadalo, že tak to bude už napořád...