Romantika
Zdálo se, že je všude klid a ticho, avšak poté v jednom, celkem pokojném domě, někdo mohutně a bez upozornění rozrazil dveře do jakési místnosti s tím, že si to ještě dovnitř napochodoval ve spěchu a s rozčílením.
„Co jí sakra udělal?!“ zaklela Anko, jakmile vpadla do vedlejší místnosti, následovaná Hitomi, hned poté, co byly svědky nečekaného Ayaniného výpadu.
V Sune dnes bolo počasie klamlivé. Zatiaľ čo svietilo Slnko ako zvyčajne, vonku povieval silnejší vietor a aj piesok lietal sem a tam a udieral jej do očí. Ruky mala zovreté okolo seba celú cestu, až kým sa nezastavila pri známom dome. Pozbierala odvahu a zazvonila. Dlho rozmýšľala, či sem má naozaj chodiť. Vo dverách sa objavila škára a žena vykukla von.
„Ahoj Aneko. Deje sa niečo?“
„Neviem. Chcela som sa len porozprávať.“
Tsunade, Raikage a Tsuchikage sa rozbehli tým smerom rozdávajúc rozkazy svojim podriadeným, aby zostali na mieste a Itami šla za nimi. Chytil som ju za ruku a trhol ňou naspäť.
,,Zostaneš tu s ostatnými, Sasuke je príliš nebezpečný," zavrčal som jej smerom naštvaný, že sa zasa montuje tam, kam nemá.
Počul som, ako za mnou niečo kričí, ale to som už mizol za dverami a vchádzal do obrovskej haly s piliermi, kde stál on a všetci Kage stáli, pripravení útočiť. Temari dobehla len pár sekúnd za mnou a za ňou šiel Kankurou a za nimi... Itami!
[color=orange] [b] Ráno som vstal a v ústach mal totálne sucho, hlavu mi šlo priam roztrhnúť. Tak tomu sa povie hááángouuvr! Zišiel som dole schodmi do kuchyne a videl ako baby sedia za stolom.
„Ach, dobré ráno. Nemáme ešte nejaké prášky na bolesť hlavy alebo niečo iné?“ spýtal som sa ich. Poriadne som ani nevedel, kto tam vlastne je.
Chodila som v tmavom lese. Neprenikalo ku mne žiadne svetlo, len som kráčala a kráčala.
Predo mnou sa zrazu objavila nejaká biela obluda so šupinami. Pozrela som sa tomu rovno
do očí. Boli prenikavé, žlto-zelené so zúženými zreničkami. Zadívala som sa do nich,
až kým ma tá potvora nezačala naháňať. Utekala som čo mi nohy stačili, ale zrazu som sa
potkla a potvora ma chytila. Jediné čo som počula bolo syčanie, ktoré bolo sprevádzané
hovorením môjho mena a opakovaním, že zomriem. Pred mojimi očami sa objavovalo jasné
1
Sakura dojedla svojí snídani a zamyšleně se zadívala na knížku, která ležela vedle jejího talíře.
"Pokud zůstanu," zašeptala Sakura název. Koupila si ji už před týdnem, ale přesto jí ani neotevřela. V obchodě jí něčím zvláštním přitahovala. A teď má pocit, jakoby to ani neměla číst. Růžovláska znepokojeně zatřepala hlavou, aby vyhnal ony myšlenky a umyla talíř.
Ticho po bouři
Na další den bylo všechno jinak. Celý svět se obrátil vzhůru nohama pro mnoho z našich hrdinů, i pro ty bývalé.
Sasuke seděl ve své cele, neschopen jediného slova či jakéhokoli namáhajícího pohybu. Sotva mrkal či dýchal a v pohledu neměl náznak života.
Nic, ani větvička, ani smítko prachu, ani sebemenší zrnko písku pocházející z Narutova vesmíru mi nepatří, a už vůbec ne postavy z něj!
Kapitola desátá: Král Bijuu a jeho kreace
Čtrnáctý díl - Zatmění
Klečela jsem na vypolstrované molitanové podušce u rohu jídlem přeplněného stolu a loupala lilek, Chouji zabírající převážnou část plochy vedle mě porcovacím nožem profesionálně krájel maso, zatímco Hinata s TenTen se naproti zabývaly přípravou zeleninového salátu.
[hide= Prosím, prečítať 
]Tak na začiatok... Mala som takzvané obdobie sucha 
Dosť dlho som tu pomaly ani nebola. Gomen. Dúfam, že Vás to ešte neprestalo baviť a že ste na mňa nezabudli :')
Ak by niekto zabudol, postavy sú označované takto
Modrá - akákoľvek vec z pohľadu tretej osoby
Zelená - Katema
Čierna - Deidara
Červená - Kiba
Ino si sedla na svou postel ve svém pokoji v bytě nad rodinným květinářstvím. Pravou rukou se jemně dotkla svých rtů a vzpomínala na Saiove rty. Koutky se ji nekontrolovatelně zvedli do mírného úsměvu. Snažila se uvěřit. Zachytit vzpomínku dřív než navždy zmizí. Nakonec se začervenala, když jsi vzpomněla na své myšlenky při jejich polibku.
[color=red]Zostup nám trval približne tri hodiny a okolo obeda sme sa ocitli na pevnej zemi a blížili sme sa k budove, v ktorej malo naše stretnutie prebiehať.
Pred vchodom na nás už čakalo zopár ninjov a delegácia z Mizu no Kuni dorazila len pár sekúnd pred nami.
,,Mizukage-sama," úctivo som sa jej uklonil aj s Hokage. Bola to naša povinnosť, slušné chovanie.
,,Kazekage-sama, Hokage-sama," opätovala nám poklonu a pousmiala sa.
,,Delegácia zo Suny tu je už asi dve hodiny, čakajú na vás vo vnútri."
Byl krásný a slunný letní den a po lesní cestě lemované stromy a potokem kráčela postava v červeném plášti s černými plameny. Pod jeho kroky šustilo listí a křupal štěrk. Muž šel směrem k bráně Skryté Listové vesnice, ale když byl na dohled, zastavil se a nasadil si kápi a na jeho tváři se objevil pobavený úsměv, pak znovu vykročil. U brány hlídali dva strážní, oba na sebe kývli a vykročili k podezřele vypadajícímu muži. „Kdo jste a co chcete?“ vykřikli oba současně.
"Gai-sensei! Jsem připraven na další trénink až do vyčerpání!"
"Tak to má být, Lee, tak to má být! Síla mládí je nepřekonatelná!"
"A co budeme dělat dnes?" halekal nadšeně Lee. "Chůzi po rukou?" Neji a Tenten zasténali.
"Ne," řekl Gai tajemně.
"Tak... Tak třeba... Cvičné zápasy? Cvičné zápasy, prosím, cvičné zápasy!"
"No to už teprve ne," chytila se za hlavu Tenten. "Pamatuješ, jak jsi Nejimu zlomil dvě žebra?"
"Nemá dost síly mládí," odsekl.
Zrovna jsem se vrátila z mise. Měla jsem hlad, a tak jsem se rozhodla zajít do Ichiraku na rámen. Už jsem byla skoro tam, když tu najednou.
"Hinato! Hinato, počkej,prosím tě." Otočila jsem se, abych zjistila kdo na mně volá. Byl to Narutův bývalý sensei Iruka. "Ahoj Hinato, to jsem rád, že tě vidím.
"D-dobré ráno, Iruko-sensei." pozdravila jsem.
"Hinato, měla bys teď chvilku čas?"
"Ano, ale zrovna jsem chtěla jít na ramen."
"Dobrá, tak já tě zvu." pronesl s úsměvem.
Sai seděl v parku a do náčrtníku si kreslil portrét osoby. Osoby na niž jeho mysl odmítala přestat myslet. Pomalými tahy se snažil vystínovat její krásné bledé vlasy které se krásně leskly ve slunci. Na trávě měl rozložených asi tucet fialových pastelek, ale hned jak se na ně podíval, věděl kterou barvou bude kreslit. Začalo zapadat slunce, ale to mu nepřekáželo protože měl dost světla ze svitu v jejich očích. Když už měl portrét celý, Nenápadně ho zamaskoval mezi ostatní obrázky v náčrtníku. Na všech obrázcích byla Ino.
[i]„Milý Deníčku… Taky už mě to dostihlo. Svěřovat se kusu papíru a doufat, že mě pochopí. Ale v těchto řádcích se přelévá jen bolest. Nic víc. Samota, bolest, prosba o pochopení. Vlastně ani nevím, jestli to pomůže. Psát sám sobě a vědět, že to nikdo nikdy nebude číst… A touženého pochopení se nedočkám.
Prebudila som sa na piaty budík o 8:20. Vykonala som rannú hygienu, obliekla som si dlhé žlté tričko a modré legíny. Vlasy som si dala do uzla, no po bokoch som nechala nejaké pramienky odstávať. A do uší som si dala modré oválne náušnice. Keďže som tvár nemala posiatu modrinami, naniesla som si iba špirálu na mihalnice.
Pred jedálňou som sa zhlboka nadýchla a vstúpila.
Zvláštne. Kde sú všetci? Hoci... večer sme sa vrátili o druhej, nemala by som sa čudovať, že ešte spia.
