Kyuubiho jinchuuriki 6: Liška zkazí všechno!

Mladá dívka vstoupila do přepychového pokoje. Jasně zelené oči zdobily její tvář rámovanou krátkými rovně sestřiženými bílými vlasy. Na sobě měla červené květované kimono, které zvýrazňovalo její půvabné křivky. Klekla si na zem a obřadně se uklonila.
„Vstaň, Ryuumi. Nebudeme se zdržovat těmi formálními pitomostmi,“ ozval přísný hlas z temnoty na konci místnosti.
Ryuumi poslechla. Volně před sebou sepjala ruce a čekala, co se bude dít. Nebylo zvyklé, že by si ji její pán nechal zavolat. Neměl ji rád a snažil se jí vyhýbat, navzdory tomu, že byla jeho nejschopnějším podřízeným. Pokud něco potřeboval, nechal jí posílat zprávy.
„Mám pro tebe speciální úkol, Ryuumi,“ ozval se hlas po chvíli.
„Poslouchám, pane.“
Z konce místnosti se ozvaly kroky a Ryuumi ztuhla. Měla sto chutí o krok ustoupit, ale neudělala to. Na to byla až příliš hrdá.
„Odteď tě zbavuji povinnosti poslouchat generála Sinua. Odteď máš plné právo rozkazovat všem strážím na mém hradě. Výměnou za to zabiješ každou myš, která by se do hradu chtěla dostat. Pokud to zvládneš, toto postavení dostaneš natrvalo.“
Ryuumi překvapeně zvedla hlavu. „Dostávám místo generála Sinua?“ zeptala se nevěřícně.
„Přesně tak,“ přisvědčil hlas. „Ale jen dočasně. Natrvalo to bude teprve tehdy, až splníš svůj úkol.“
„Rozkaz, pane!“ zvolala Ryuumi a uklonila se.
Otočila se a když vycházela z místnosti, nemohla se ubránit spokojenému úšklebku. Těšila se až uvidí, jak se bude Sinu na tuhle novinku tvářit. Konečně mohla dosáhnout svých cílů.
A Jun jí nemůže stát v cestě...

Oba strnuli. Možná údivem, možná strachem. Hlavy jim nedokázaly pobrat, jak to malé děvče před nimi dokázalo prokouknout jejich přeměnu. Byla sice pravda, že přeměna je jedna z nejjednodušších technik, ale dítě ve věku Hanabiry by ji nemělo být schopno prokouknout.
Minato si uvědomil, že Shuu mluvil o kekkei genkai klanu Taisanboku. Vzpoměl si, že se mu před chvílí zdálo, že Hanabiřino pravé oko se na okamžik otevřelo. Bylo to jasné. Hanabira jako potomek klanu Taisanboku probudila kekkei genkai v pravém oku a jednoduše jim nahlédla do nitra, čímž zjistila, že nejsou těmi, kterými se zdají být.
Usoudil, že proteď bude lepší když se budou řídit Hanabiřinými pokyny. Ledaže by se jich chtěla ihned zbavit. V tom případě by museli bojovat a co nejrychleji z Amegakure zmizet. Jestli byla Hanabira nějak spojená s vedením Deštné, jistě by jim dala co nejdříve vědět. Potom by měli Minato s Kushinou opravdu problém.
Kushina na to ale měla jiný názor. Její zbrklá povaha bylo častokrát to, co jim nejvíce zavařilo. Jakmile Hanabira dala najevo, že je odhalila, zrušila proměnu a popadla do ruky kunai. Minato ji jen tak tak stačil chytit za zápěstí, než stačila vyvést nějakou blbost. I on zrušil proměnu, i když si toho byl v současné situaci sotva vědom, protože v tu samou chvíli do místnosti vtrhl Shuu a ještě jeden další chlapec. Jakmile spatřili dlouhovlasou rudovlasou dívku oblečenou jako ninja se zbraní v ruce, neváhali a vrhli se na ni.
„Takže špehové!“ zaječel Shuu a skočil Minatovi po krku. „Katsuro, chytni tu holku!“
„Ne, ne, počkat...!“ bránil se Minato ale marně. Shuu mu zasadil ránu do zad, až mu málem vyrazil dech. Díky tomu, že Kushina s Minatem za sebou měli ninja akademii, chuuninské zkoušky a nespočet misí, byli v boji mnohem lepší, než kdokoli tady ve skrýši. Jenomže sem přišli pro informace a ne vyvolat válku. Nemohli dělat nic jiného, než se bránit.
Shuu uzemnil Minata pod sebou tak, že se skoro nemohl pohnout. Blonďák z Listové zvedl oči a spatřil, jak se Kushina napřahuje s kunaiem po Katsurovi.
„Ne! Dost!“ zařval Minato. Aniž by přemýšlel, přemístil se přímo ke Kushině, popadl ji za ruku a zkroutil jí ji za zády. „Dost,“ opakoval.
Kushina se divoce zmítala, ale po Minatově konejšivém dotyku se uklidnila. Ale ještě nebyl konec. Stále tu byli dva rozzuření Hanabiřini ochránci.
Shuu a Katsuro vytáhli z kapes své nože. Nebyly to bůvíjak odolné zbraně. Čepele byly samý zub a místy se dokonce objevovala i rez. Ale nůž je nůž, bez ohledu na jeho vzhled a kvalitu. Pokud proti nim Deštné děti použily zbraně bylo samozřejmé, že i ninjové ty své budou muset použít, což se Minatovi ani za mák nezamlouvalo.
„Pěkně se to zvrtlo...doháje,“ ucedil skrze zaťaté zuby.
„Pusť mě!“ obořila se na něj Kushina a vytrhla se mu.
„PŘESTAŇTE!!!“ rozlehl se celou místností mocný hlas. Bylo to zvláštní. Ten hlas byl tak vysoký a jemný, ale přesto hlasitý a mohutný. Kushina ani Minato nikdy nic takového neslyšeli.
Všichni jako kdyby zkameněli. Nože Shuua a Katsura zacinkaly o podlahu a oba chlapci se postavili do pozoru. Shinobi z Listové se ani nepohnuli. Nevěděli, co mají čekat dál.
„Shuu, Katsuro, ihned opusťte tuto místnost. A nesmíte sem, dokud to tu nevyřídím,“ rozkázala Hanabira. Nemusela to opakovat. Shuu a Katsuro se přikrčili a zabodli pohledy do země. Následně vycouvali z místnosti s rozpačitou omluvou na rtech.
Hanabira spokojeně kývla a opět se posadila. Poté věnovala Kushině a Minatovi vřelý pohled. „Prosím omluvte jejich jednání. Nejednali ve zlém úmyslu.“
„Ne, to je v pohodě,“ mávla nad tím Kushina rukou a hrcla si do polštářů, jako by se nic nestalo.
Hlavně že jsi to všechno vyvolala ty, pomyslel si Minato napůl pobaveně, napůl nazlobeně. Nikdy nedokázal pochopit Kushininu přizpůsobivost. Chovala se tak přirozeně, až to přirozené přestávalo být.
Snažil se to dál neřešit a zaujal místo vedle Kushiny. Měl nepříjemný pocit, že se po téhle roztržce s Hanabiřinými ochránci, nebude vyjednávat nejlépe. Jeho obavy se však rozplynuly, jakmile Hanabira promluvila. Její hlas měl zvláštní uklidňující moc.
„Nechci tu žádné problémy. Vím, že jste sem nepřišli se zlými úmysly. Přeji si, aby to tak zůstalo po celou dobu vašeho pobytu.“
„Ano,“ hlesli jednohlasně hosté.
Chvíli bylo v místnosti nepříjemné ticho narušované jen pravidelným bušením dešťových kapek do střechy nad nimi. Byla to Kushina, kdo to ticho přerušil:
„Hanabiro-sama, poskytla byste nám prosím jisté informace ohledně situaci ve vedení vesnice?“ zeptala se tichým a pokorným hlasem, který snad ani nepatřil jí.
Hanabira se na ni s klidem podívala. Chvíli se do ní vpíjela zrakem. Kushina měla sto chutí uhnout pohledem, ale neudělala to. Její tvrdohlavá hrdost jí to nedovolovala. Navíc, kdyby to udělala, Kyuubi by se do ní pustil s uštěpačnými poznámkami.
„Ráda, avšak víte, že informace nejsou zadarmo, obvláště zde v Deštné.“
Minato se do toho vložil: „Ano, to víme. Řekněte si o co chcete a jestli to bude v našich silách, rádi vám to poskytneme.“
Hanabira zamyšleně pokývala hlavou. „Říkali jste, že máte jídlo. Bude mi stačit, když každému z mých dětí darujete porci jídla.“
„Jenom jídlo? Nic víc?“ divila se Kushina s dokořán rozevřenýma očima.
Hanabira se zatvářila zmateně. „Pro nás je jídlo ta nejdůležitější věc k přežití. Nevím jakou větší odměnu byste mi mohli poskytnout za pár mě ukradených informací.“
Minato a Kushina si vyměnili pohledy a nakonec kývli. „Platí. Ale je tu ještě jeden problém.“ Minato si odkašlal. „Nejprve musíme vyřešit naši misi a až pak vám teprve budeme schopni jídlo poskytnout. Nevím, jak si zajistit vaši důvěru, že slovo dodržíme...“
„Snadno,“ odpověděla Hanabira a hrdě se narovnala. „Necháte mě nahlédnout do vašich duší.“
„Co?“ nechápala Kushina. Ona zřejmě nespatřila Hanabiřino oko, tudíž nechápala význam Hanabiřiných slov. Zato Minato strnul. Jeho slib nebyla žádná špinavá lež a jeho úmysly byly dobré, ale nechat někoho, aby se mu šťoural v nitru... Musel ale svolit, pokud si chtěl zajistit Hanabiřinu pomoc.
„Dobrá,“ odpověděl prostě.
„He?“ nechápala Kushina. „O co tady sakra jde?“ Pohlédla na Minata a hledala u něj odpověď. Marně. Minato hleděl rovně před sebe a v jeho tváři nebyl ani náznak jakékoliv emoce. Od něj se tentokrát nic nedozvěděla. Pohlédla na Hanabiru.
Hanabiřino levé oko bylo otevřené dokořán. Zíralo na Minata, jako kdyby ho chtělo roztrhat na kousky a dostat se dovnitř do jeho těla. Nemohl se pohnout. Měl sto chutí zavřít oči, uhnout tomu pohledu, utéct pryč, jenomže nemohl nic dělat. Oko ho dokonale spoutalo. Neexistovalo nic, než on, pouta a svítivá modř prožírající se skrz jeho tělo. Měl pocit, že bolestí zešílí, i když žádnou necítil. Najednou nic nedávalo smysl. Zapomněl proč tu je, zapomněl na svou vesnici, zapomněl, kdo je...
„Minato...“
Trhnul sebou. Zase se mohl hýbat. Ucítil nával pocitů a vzpomínek. Všechno se vyjasňovalo. A on před sebou spatřil zmatenou tvář ozdobenou dvěma velkýma modrofialovýma očima, orámovaná zářivě rudou hřívou...až příliš blízko jeho obličeje. Minato procitl.
Rozhlédl se kolem sebe. Nic se nezměnilo. Hanabira seděla naproti němu s rukama v klíně a zírala na něj – s levým okem již zavřeným. Kushina se k němu nakláněla a podezíravě si ho prohlížela.
„Hej...co to mělo bejt, dattebane?“ zeptala se ho našpuleně.
Minato nechápavě naklonil hlavu ke straně. „Co mělo co bejt?“
Kushina ho surově popadla za mikinu a přitáhla si ho blíž k sobě. „Mám ti vrazit teď hned?! Jak mě můžes sakra takhle děsit?! Vždyť jsi vypadal jak živá mrtvola-ttebane!“ prskala a lomcovala s ním, div z něho nevytřásla duši.
„Kushino-san, prosím za odpuštění. Mohu za to já,“ ozvala se Hanabira ve snaze Minata zachránit.
Kushina se zastavila uprostřed pohybu. Otočila hlavu na Hanabiru a nedůvěřivě si ji prolížela. Nakonec pustila Minatovu mikinu a posadila se zpět na své místo. „Tak to pak je jiná,“ prohlásila a rozvážně pokývala hlavou.
Když se Minato pomalu vzpamatoval, urovnal si mikinu a vyčítavě na rudovlasou divošku pohlédl. „Hele, co se chovat slušně alespoň na návštěvě?“ zabručel směrem k ní.
„Nějakej problém?“ zavrčela Kushina a probodla ho pohledem.
„Ne...žádnej,“ zazubil se Minato nervózně a raději si hleděl svého. Pokud by se dál s ní zkoušel přít, nedopadlo by to moc dobře.
Hanabira v klidu počkala, až se Kushina zklidní. Nakonec se na ni mírně usmála. „Prosím, Kushino-san, teď se podívám do vaší duše,“ řekla a otevřela levé oko.
„Hej, počkat, je to vážně dobrej nápad, protože...?“ spustila, ale nedořekla. Hanabiřino oko ji chytilo dříve, než to stihla.
Minato teď mohl vidět, co myslela tím, že vypadal jako živá mrtvola. Byla úplně bledá. Její oči ztratily jakýkoli výraz, byly mrtvé. Najednou vypadala o tolik starší a zničenější. Jako kdyby svůj život už prožila.
Bylo to jako věčnost. Minato počítal každou vteřinu. Pomalu přestával věřit, že se Kushina probere. Když tu náhle nekonečně dlouhé ticho prořízl výkřik. Avšak nepatřil Kushině, ale Hanabiře.
Paní domu sebou vyděšeně hodila do zadu a zakryla si oči. Třásla se strachem.
Do pokoje vtrhl Shuu, Katsuro a pár dalších dětí. Hanabiřin výkřik nemohli ignorovat, i přestože jim Hanabira nakázala zůstat venku.
Kushina pomalu zamrkala. Do tváře se jí začala vracet barva. Promnula si oči a civěla na děti okolo sebe. „Co to má bejt-ttebane?“
Shuu hrubě popadl Minata za zápěstí a překroutil ho. Prořezával se skrze něj ledovým nenávistným pohledem. V jeho tváři nebylo nic, co by naznačovalo, že bude mít slitování s těmi kdo ublíží Hanabiře. Jenomže pro Minata, jakožto ninju, byla hračka se mu vyprostit. Kdyby se ti dva měli spolu střetnout, vítězství by bylo jednoznačně na Minatově straně – tedy kdyby ho Minato chtěl porazit. Minatův smysl pro spravedlnost by mu zakázal na Shuua útočit a už vůbec mu ublížit.
Děti v kruhu obklopili Minata a Kushinu a namířili proti nim své zbraně, nejčastěji kapesní nože nebo zrezivělé kunaie a katany, které zdejší ninjové pohodili na ulici, jako již nepotřebné.
Dvě dívky přispěchaly k roztřesené Hanabiře a uklidňovaly ji. Shuu namířil nůž proti Minatovi nůž.
„Chtěl jsem vám věřit protože vám Hanabira-sama také věřila!“ rozkřikl se. „Věděl jsem, že jsme vám neměli věřit!“
„Řekněte mi, co se tady k čertu děje, dattebane!“ prskla Kushina a vztekle rozhodila rukama. Trpělivost nebyla její silná stránka.
„Sama bys to měla nejlíp vědět!“ okřikl ji Katsuro.
„A jak? Když sem tak zničehonic vtrhnete, tak...“
Shuu se zamračil. „Zničehonic? Zničehonic?! Je tahle holka blbá nebo navedená, sakra?!“
Kushina zrudla vzteky a Minato věděl, že jde do tuhého. „Zadržte! Tady jde o nedorozumnění!“ snažil se nějak zachránit situaci, ale marně. Shuu jim odmítal věřit, Kushina byla nebezpečně naštvaná a Hanabira, která by mohla tuto situaci zachránit ničeho nebyla schopná.
Minato zuřivě přemýšlel, co se tak mohlo stát. Hanabira nahlédla do Kushinina nitra a potom vykřikla, jako kdyby ji někdo zranil. Bylo v Kushinině nitru něco, co by... Plácl se do čela. Devítiocasá liška! To bylo to, co Hanabira spatřila uvnitř Kushiny, to, co ji tolik vyděsilo. Nemohl si být jistý, zda Kyuubi Hanabiře ještě nějak neublížil. Ale po tomhle už s Hanabiřinou pomocí zřejmě počítat nemohl. „Zatracená liška,“ ucedil skrze zuby. „Vždycky všechno pokazí.“ Měl na Kyuubiho příšerný vztek.
Kushina sevřela ruce v pěst. „Zopakuj to, ty malej smrade,“ zavrčela na Shuua.
Blonďák se ušklíbl. „A ještě k tomu hluchá.“
To už ledy praskly docela. Kushina se už nedokázala udržet a věnovala Shuuovi prudkou ránu pěstí do břicha. Shuu jen hekl a rozplácl se o zeď za sebou, podle níž se sesunul na zem. Svíral si břicho bolestí a tiše sténal.
Pak se rozpoutalo peklo. Na Kushinu a Minata se vrhla desítka dětí. Oba by je zvládli levou zadní, ovšem za předpokladu, že by je chtěli zranit či dokonce zabít. To ale Minato nechtěl. Momentálně měl jeden jediný cíl: co nejrychleji odsud zmizet.
Masa dětí znemožnila Minatovi dostat se ke Kushině normální cestou, proto musel použít Hiraishin. Pevně chytil rudovlasou pohromu za paži a přemístil se ven z Hanabiřina sídla.
„Hele! To si děláš srandu!“ vyjekla Kushina a bouchla pěstí Minata do hrudi. S ním to však ani nehnulo.
„Sklapni!“ obořil se na ni.
Kushina se zarazila. Tohle bylo poprvé, co s ní takhle mluvil. Nikdy na ni nekřičel, neodbíjel ji. Vždycky s ní jednal mile a jemně. Nevěděla, jak má reagovat.
„Kdybys se nenechala takhle vyprovokovat, mohlo by to dopadnout jinak.“ Otočil se k ní zády a vrazil ruce do kapes.
„Říkáš, že to celé byla moje vina?!“ Kushina si založila ruce na prsou a čekala na odpověď.
„Neříkám, že to celé byla tvoje vina,“ zavrtěl hlavou Minato. I když jeho hlas zněl klidně, ten drsný tón tam ještě zůstal. „Za to, že se tohle celé stalo může ta zatracená liška. Dalo by se to možná ještě zachránit, kdybys zachovala chladnou hlavu a nevrhla se po nich jak hladovej vlk po ovcích.“
„Řekl, že jsem blbá!“ rozhodila Kushina vztekle rukama.
Minato se prudce otočil a popadl ji za ramena. „A koho to sakra zajímá?!“ zatřásl s ní. „Přestaň se chovat jako děcko!“
Kushina ze sebe smetla jeho ruce a rozzuřeně na něj pohlédla. „Tohle si o mně myslíš? Že jsem jen děcko?!“
„Překrucuješ všechno, co jsem řekl!“ namítl Minato ostře. Vztek v něm bublal jako voda v hrnci. Měli cíl už na dosah. Díky Hanabiře mohli Juna dostat.
„Fajn!“ vyštěkla. Otočila se na patě a chystala se odkráčet.
Minato ji chytl za rameno a prudce ji otočil k sobě. „Ty jsi vážně neuvěřitelně blbá! Hloupá, naivní, dětinská, uječená a otravná! Mám plný zuby toho, jak si na mně pořád vybíjíš vztek, mlátíš mě, nadáváš mi!“
Byla to rána pod pás. Kushina se mu hystericky snažila vytrhnout. Do očí se jí tlačily slzy. To co jí teď na rovinu řekl, vnímala jako zradu.
Kushinino mínění nikdy nebylo úplně nejlepší. V celém tom roztržení zapomněla na to nejdůležitější. A Minato jí to zase musel jednou připomenout.
Žlutý blesk si pevně Kushinu přivinul k sobě a zabořil hlavu do její rudé hřívy. „Ale přesto...jsi všechno co mám,“ zašeptal. „Tak mě prosím neopouštěj...“
Kushina zavrtěla hlavou a obtočila mu paže kolem pasu. Už nedokázala zadržovat slzy „Idiote...idiote...“ vzlykala.