Pocítit smrt 02 - Po pěti letech

Dívka s oříškovými oči stála před hřbitovem a hleděla do dáli. Slabý vítr si hrál s jejími světle modrými vlasy. S přívětivým úsměvem se otočila za sebe a zasmála se zklamanému výrazu černovlasého chlapce. Ten se od ní uraženě otočil a zabodl své zářivě modré oči do padajícího listí. Byl už podzim a příroda to dávala znát...
"No tak se nezlob! Ale je to vtipný, že se mě vždycky snažíš vylekat a já na tebe příjdu," snažila se omluvit Miako, ale vzhledem k tomu, že se u toho smála, to nebral nějak vážně. Vlastně celé to bylo jen divadlo. Nebyl takový suchar.
Kioshi se znovu otočil a uviděl v dáli přibližující se tři postavy.
"Už jdou," oznámil a Miako na to přikývla. Zadívala se a opravdu rozeznala tři osoby, jak se k nim přibližují. Jedna vysoká, štíhlá s dlouhými růžovými vlasy. A dvě o mnoho menší. Jedna malá holčička, s delšími růžovými vlásky a modrýma očima. Druhá postava byla nepatrně vyšší. Byl to blonďatý chlapec se zelenými oči.
Jakmile zaregistrovali Miako a Kioshiho, rozeběhli se k nim a než se stihli vzpamatovat a dát takticky na ústup, už na nich vysely obě dvě děti.
"Minato, Kushino," pozdravila je Miako. Obě dvě děti společně s Kioshim naprosto zbožňovali. Chování hodně zdědily po otci a dávali to hodně najevo.
"Ahoj," řekla a Kushina a odhalila své zuby, kde sem tam nějaký chyběl.
Mezitím k nim došla Sakura. Nejlaskavější žena, jakou kdy Miako poznala. Kývnutím hlavou jí pozdravila a společně se vydali na hřbitov. Po pár sekundách chůze se dostali k hrobům. Už tomu bylo pět let, co Naruto a Takumi zemřeli.
Sakura pustila ručky svých dětí a vytáhla květiny, které položila na oba hroby. Chvíli tam stála, ale potom jen zahnala slzy a beze slova poodstoupila a pustila Miako a Kioshiho. Miako byla jako poslední. Položila temně rudé růže na kamenné desky.
"Dnes je to pět let," zašeptala a nechala stéct slzu po obličeji. "Chybíte nám, Takumi, sensei..." hlesla si a odstoupila. Chvíli tam ještě stáli a vzpomínali na krásné chvíle, které společně zažili. Ani jeden se neubránil úsměvu. Ale i tahle chvíle musela skončit.
"Půjdeme, ne?" Navrhla Sakura, která se už nedokázala dál dívat na tu chladnou kamennou desku. Oba dva němě přikývli a společně se vydali do jedné čajovny. Cestou toho moc nenamluvili, ještě byli myšlenkami na hřbitově, ale hned, jak dostal každý svůj čaj, konverzace se rozběhla.
"Tak...jak se vlastně vůbec máte?" Optala se růžovláska a usrkla svého třešňového čaje. Miako se škodolibě usmála.
"Ale jo, jde to. Ale ať se pochlubí Kioshi! Našel si holku!" Dotyčný zrudl a praštil Miako do ruky.
"TY! Už jsem ti snad stokrát vysvětloval, že s ní nic nemám! Vždyť jí je šedesát!" Sakura se začala smát. A děti tomu jen nechápavě přihlíželi.
"Dobře, hlavně se uklidněte," pokusila se je bezvýsledně uklidnit.
"Hlavně, že ty furt dolízáš za tím čtyřicetiletým Kakashim!"
"No to víš, že jo! Protože nemám nic lepšího na práci, že?!"
"Přesně tak!"
"TY!!!"
"TAK DOST!" Zaječela Sakura, ale úsměv ze rtů jí nezmizel.
"Promiň," omluvila se Miako. Dobře věděla, že jí hádky nesvědčí.
"V pohodě," zasmála se Sakura.
"A co královny miss Kin a Mari?" Oba dva se znechuceně ušklíbli.
"Čím dál horší. Nedávno jsme měli obyčejnou C misi. Prostě jsme měli doprovodit jakousi holku zpět do Suny. Nic obtížného. Ale ty dvě byly tak otravné, že v půlce cesty radši prohlásila, že to dojde sama," vyprávěla Miako. Sakura se musela zasmát. I ona měla tu čest osobně poznat Kin s Mari, novou týmovou partnerku a sensei. No, stačilo jí to na hodně dlouhou dobu. Nechápala, jak ti dva, můžou mít takové nervy, že to s nimi vydrží.
"A co ty? Někdo na obzoru?" Zeptal se Miako, ale Sakura zavrtěla hlavou.
"Ne, že by tu nikdo nebyl. Jsou tu i takoví, kteří jsou schopni milovat i děcka, ale...víš, nikdy bych nebyla schopna jeho city opětovat," zašeptala a sklonila hlavu.
"Promiň, nechtěla jsem..."
"To nic, to je dobrý," usmála se Sakura a pochmurné myšlenky zahnala pryč.
"A co vy děcka, zlobíte?" Usmál se Kioshi. Děcka překvapeně koukli na jeho úsměv od ucha k uchu. Nečekaly, že si jich někdo všimne.
"NE! Já ne, ale tady Minato jo," bonzla Kushina s úsměvem, přesně takovým, jaký měl Naruto.
"No, Minato! Se pochlub, ne?"
"Ale já nic nedělám!" Hájil se malý blonďatý chlapec.