Romantika
"Hinato!" Krajinou se nesl zoufalý výkřik blonďatého chlapce jehož pohled směřoval ke kraji útesu, kde ještě před chvíli stála jeho kamarádka. Měl pocit jako kdyby se mu srdce hrůzou zastavilo. Vrhnul se k okraji, nedbal na to, že před sebou měl nepřítele. Jediné na čem mu teď záleželo byla Hinata. Nahnul se přes okraj a natáhnul ruku jakoby ji snad chtěl zachytit, ale Hinata byla příliš daleko než aby se mu to podařilo.
V dálce uslyšel psí štěkot, nevnímal ho a ani hlasy, které se k němu čím dál víc přibližovali.
Sedím u baru, mám už v sobě asi třetí sklenku vína. Dívám se na tu párty, která se pořádá na oslavení zásnub mých kamarádů. Sasuke se konečně vyznal Sakuře a teď jsou zasnoubení. Vzdychnu si. Přeju jim to, ale taky bych chtěla, aby si mě ten koho miluji, všiml.
Jednej chladnej noci tmavou uličkou kráčala,
cestou, čo spomienkami na život zvláštne sa stáčala.
Blúdila spiacim mestom zahalená pod rúškom samoty,
bojujúc so svetom, s démonmi a sebou vo vnútri.
Uličky úzke, stlačené zdali sa byť- sťaby hrdlo zovreté.
Či Ona za to môže? Či nebolo všetko o Jej túžby opreté?
Však nechala sa viesť hlasom svojho srdca do poslednej chvíle...
Tak prečo odrazu pohlo sa iným smerom, či Jej tá otázka z mysle nezíde?
So životom zápolila statočne- cnosťami žien, čo v Jej opateru vložil osud.
Sledovali ho. Měl v patách čtyřicet ozbrojených ničemů a mohl akorát bezmocně utíkat. Frustrovalo ho to. Odrazil se od jedné z mnoha větví a dál plachtil vzduchem. Doufal, že touto dobou už je setřese, ale byli vytrvalí a drželi s ním krok. A přitom to měla být tak lehká mise. Ona vlastně i byla. Dvoučlenný tým, dostihnutí nukeninského gangu, jejich likvidace – rutina. Nikdo ale nepočítal s tím, že na západní hranici zuří mocenská válka zločineckých band a jednotlivé kartely si právě teď mezi sebou vyřizují účty.
Pohodlně uvelebený na větvi vysokého stromu obrátil list v ohmatané knize. Už ani nepočítal, kolikrát ji vlastně přečetl. Nezáleželo na tom. Pokaždé ho uchvátila a pokaždé v ní našel něco jeho zraku dosud skrytého. Nadšeně hltal každé skvostně napsané slovo a věděl, že za ni nikdy nepřestane být Jiraiyovi-sama vděčný. Ale teď bylo na čase ji schovat nebo spíše od ní alespoň odtrhnout zrak.
„Hoj!“ pozdravil z koruny stromu blížící se dvojici.
Byl to už týden od napadnutí Konohy. Miako se Kioshimu úspěšně vyhýbala, sama nevěděla, proč se s ním nechce vidět. Měla strach z toho setkání, nedokázala však říct, z čeho přesně. Sakura se nedozvěděla, kdo tehdy zachránil Konohu a po odpovědi se nepídila. A vesnice se postupně zotavovala.
„...to."
Melodický hlas se linul v pozadí úsměvů lidí kolem něj. Nerušil, ale cítil, že tam nepatří.
„...nato."
Hinata seděla na zápraží. Rukama si objímala nohy přitáhnuté k tělu a bradu měla zabořenou do kolen. Do oceánově modrých vlasů jí pražilo odpolední slunce. Ačkoliv její zrak směřoval na chodník před ní lemovaný zažloutlou trávou již několik dní sužovanou čtyřiceti stupňovými vedry, její pohled byl jaksi vzdálený.
Bora odešel. Věděl, že nechce být u toho, až mezi námi budou řečeny jisté věci. Hluboce Naruta nenáviděl a mohla jsem za to já. Jeho postranní pohledy naznačovaly něco neblahého. Doufala jsem, že kdyby znal pravdu, byl by tak upřímný a řekl mi to. Nemusela bych se před ním skrývat a konečně pochopila, že si trest v podobě nenávisti zasloužím i od něj. Chvíli jsem se na něj dívala, jak pomalým krokem přešlapoval mezi kořeny. Raikage mi dokonce jednou vyhrožoval i jím, jeho smrtí. V tu chvíli se mi sevřelo srdce.
"Cože?!" vyjekly jsme všechny najednou.
"No co, každej má přece narozeniny! Nebo si myslíte, že Shikamara přinesl čáp?!"
"Notak Ino, nerozčiluj se. Klid. My to tak nemyslely. Jen nás překvapilo, že jsou už za týden." snažila se to urovnat Sakura.
"Takže, jako první musíme přichystat výzdobu, občerstvení, ..." a tak ještě dlouho pokračovala, úkolovala nás a vydávala rozkazy. Pak jsme se, ale dostaly k tématu, kdo koho pozve, protože jeden člověk to prostě na starost mít nemohl, vzhledem k množství úkolů, které nám už zadala.
Bylo brzo ráno a venku vládlo chladno, foukal nepříjemný studený vítr a z nebe se na zem snášeli dlouhé provazce slabého, ale vytrvalého deště, který promočil kohokoliv, kdo se nacházel venku příliš dlouho. Kylovi to bylo jedno, na rozdíl od většiny lidí ho vítr, déšť a bouřky vždy zvláštně přitahovali. Když venku foukal vítr, rozpřáhl ruce a užíval si, jak si vítr pohrává s jeho vlasy a jak mu škube s oblečením, když nebe ozařovaly blesky, Kyle je sledoval z venku a ne z poza okna.
„Sakra, nerozvaluj se,“ frustrovaně zanaříkal a šťouchnul do svého klonu, který s těžkým bouchnutím dopadl na podlahu.
„Hej! Co děláš sakra?“ vyjekl a dezorientovaně se posadil.
„Šťouchám tě ze svojí půlky,“ oznámil mu nabručeně. Konečně bude zase mít volnou svojí starou postel! Spokojeně se přetočil na druhý bok a chystal se usnout, když tu náhle…
„Tak to teda ne, tohle je moje půlka!“ Řádně to svému originálu oplatil a Narutova kostrč proti tomu silně zaprotestovala. „Tos přehnal!“
Šestnáctý díl - Čistý konto
V plášti promočeném v bederní oblasti jsem se s krůpějemi potu utkvělými na čele vypotácela z operačního sálu, kde jsem právě sebrala hrobníkovi z lopaty smrtelně raněného člena ANBU.
Znáte ten pocit, kdy víte, že už někoho nikdy neuvidíte?
Že to léto bylo jediné, co máte?
Ty polibky a objetí...jsou jen vzpomínka?
Já to bohužel znám.
Láska hory přenáší IV. – Nečekaný spojenec?
Rasen vyrazil svižným tempem směrem k Vesnici skryté v Horkých pramenech, kde se nacházelo ústředí organizace Tengoku. Naruto si tuto polohu vybral záměrně už jen kvůli dvěma věcem: Za prvé – vesnice byla víceméně stejně vzdálená od pěti velkých skrytých vesnic a za druhé její poloha ve Vířivých horách mu dávala výhodu v pátrání po svém dědečkovi a ostatních lidech, kteří se tenkrát ztratili.
„Sensei? Takumi?“ Zašeptala zmateně Miako. Kioshi jen zíral, ačkoliv věděl, že jsou naživu, stejně…Vidět je stát před sebou…Nedokázal tomu uvěřit.
„Kioshi, rád tě zase vidím,“ usmál se na něj Takumi, jeho dávný přítel…A ještě dávnější rival.
„Ta-ku-mi,“ zakoktal Kioshi, nevěděl co říct.
„Jdete právě včas, sensei!“ Vykřikla zvesela Miako. „Už to tu vypadalo beznadějně!“
Takumi se usmál a pustil svůj plášť na zem.
„Ale prv sa chcem uistiť. Fakt si ma vtedy, keď nás Tsunade poslala na misiu nespoznal?“ takúto otázku som vôbec nečakal, ale prv, než som si stihol rozmyslieť strategickú odpoveď, som úprimne zavrtel nesúhlasne hlavou. Asi to bola chyba, lebo z očí sa jej vyliali ďalšie slzy.
„Dobre. Dobre, fajn.“ Sama sa upokojila a do očí sa jej opäť vrátila tá stará nenávisť, ktorá ma posledné týždne ničila.
