Romantika
Bola noc.
Nepokojne sa pomrvila a snažila sa udržať oči otvorené. Bola to ich niekoľká spoločná misia a jej vzťahy s Ishim sa zlepšili. Aj keď nevedela, či ´zlepšili´ bolo to správne slovo. Už ňou nepohŕdal (a ak áno, nedával to tak často najavo) a vedeli spolu vydržať v jednom priestore. Sasori sa stále choval tak isto. A jej sensei... Ju bral tak, ako všetkých jeho žiakov. Spolupráca im išla. Ako dlho nám to vydrží?
Kamuri, Katema, Haruko a Toshika sa tesne pred bránou Konohy pozreli na Joshininu tvár.
„Haruko.. Leť ponad Konohu. V prípade začatia nám daj všetkým vedieť. Každá sa pustí do práce a zabije každého, kto jej vojde do cesty.“
Všetky prikývli a roztrúsili sa k iným častiam Konohy, kde mali počkať na prvé náznaky vypuknutia Orochimarovho plánu.
~
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
- Číst dál
Večerní Suna mě absolutně ohromila. Ulicemi se rozléhala příjemná melodie a o výzdobě ani nemluvím. Lampiony zářily všemi barvami, všude kolem byla spousta lidí. Nepopsatelné. Kouzelné...
Ani jsem nepostřehla, že z mého dohledu zmizel Naruto a ostatní a já zůstala jen s Kazekagem.
„Kam zmizeli?“ udiveně jsem se zeptala.
„Šli se podívat na nějaké stánky. Chceš jít taky?“ podíval se na mě.
"Takže vy tři teď vyrazíte na misi. Budete hledat vlkodava, žirafku a jednorožce a přinesete kromě nich zpátky ještě kojence, dítě a dospělého," řekl Kabuto jednoho slunečného rána. "Vlastně stačí, když mi přinesete na výzkumy ty lidi, Orochimaru na to stejně do dvou týdnů zapomene."
"CA na co je tak potřebuje? Chce udělat monster zoo s kukuřicí za hubičku na hůlčičku?" zeptala jsem se.
"Jak jsi to uhádla tak doslova?" podíval se na mě medik.
Song: Kari Sigurdsson - Desolate World
Nechápavo som na neho pozerala. To akože, mám vedľa neho sedieť a pozerať ako ostatní bojujú? Zbláznil sa? A čo by asi povedali, keby nás videli v pokoji sedieť a rozprávať sa.
Tak to teda nie! V ruke sa mi objavila katana.
„Tak nič.“ povedal Sasuke a postavil sa oproti mne.
Keďže sa k ničomu nemal, zaútočila som ja. Aj keď som sekala rýchlo, vždy sa včas uhol. Odvolala som katanu a skúsila ninjutsu. Skúšala som viaceré útoky, vodné aj ohnivé, ale vždy sa uhol. Neútočil, len sa uhýbal útokom.
Bylo přesně šest, když čekala na Naruta před jeho domem. Nervózně prsty mnula lem trička. Cítila, že porada, na kterou je dnes Tsunade pozvala, bude zásadní.
"Ahoj," hlesl sotva se vynořil z bytu. I poslední zbytky naděje se z ní rázem vypařily. Naruto vypadal zdrchaně. Snažil se to sice maskovat úsměvem, ale její vycvičené oči poznaly, že je unavený a skleslý.
Zavěstila se do něj a spolu šli k Tsunadině kanceláři. Čekala. Nebyla si jistá, jestli jí přísluší, se ho vyptávat. Nakonec to nevydržela. "Stalo se něco?"
Jiraiyu pohltil skutečný nefalšovaný strach jen opravdu málokdy. Ale když se tak stalo, nikdy na tu chvíli nezapomněl. Avšak tyto zážitky na něm nechaly stopu. Celý život si je pamatoval, do posledního detailu přesně věděl, co se kdy, kde a jak stalo. Byly přesně čtyři. Chvíle, které by nejraději zapomněl a pohřbil hluboko do minulosti. Poslední tři roky doufal, že ta čtvrtá byla poslední.
Postavy, vesnice, prostředí, okolí, zkrátka nic zde není moje! Tedy až na povídku, alespoň doufám.
Kapitola třetí: Kompromisy a ústupky
Kurama ležel ve své cele. Hlavu si podpíral svou chlupatou zrzavou tlapou. Jeho pohled zasněný a plný míru a pohody. Jeho krvavé oči se upíraly na Kushinu, která se právě česala před zrcadlem. Za ta léta příslušnice klanu Uzumaki rozkvetla jako vzácná cizokrajná růže. Vyrostla. Už více nebyla malé usmrkané dítě, nýbrž překrásná mladá žena.
‘Čo sa.. to deje?’ Prebehlo Kibovi hlavou a už sa len nemo díval na padajúce Hoshine telo. Hneď ako jej telo ako pierko dopadlo na zem, nastal akýsi skrat. Jeho telo sa samo od seba pohlo a vyrazilo vpred.
Jemne ju zdvihol na ruky bez toho, aby si uvedomoval, čím preňho Hoshi je. Robila mu zlosť len tým, že dýchala, no pri takejto situácii vlastne ani nevedel, či ju až tak nemá rád. Je predsa veľa ľudí, ktorí sú od nej o mnoho horší.. A nie len tým, že majú strašne veľké ústa.
„Deilinko! Hei, Deilino, zdvihni ten teplý zadok a prac sa do kuchyne!“ zreval mi do ucha ihneď zrána Hidan. Kašľal som naňho. Len som sa prevalil a prikryl si hlavu vankúšom, aby som nepočul jashinistove nadávky a vreskot. Čo sa mám čo trepať dole, idem ešte spať.
[hide=Ahooj :)] Chcem poďakovať všetkým, ktorý si pozreli moju novú FF na Death note. Potešilo ma, keď som videla štatistiku na blogu. Teraz cez týždeň pridám určite ďalší diel. :)
Čo sa týka obrázku z minulého dielu, ja viem, že nebol dokonalým zobrazením Tanarisinej podoby. Ospravedlňujem sa, hovorila som si, že však tie zúbky jej tam potom dorobím, no úplne mi to vypadlo z hlavy. 
[hide=Od Sabaku]Hikari...asi ťa zabijem za to, čo si tu teraz napísala! :D
Pesníčka: Ashes Remain - Right Here
Len som na neho vyvaľovala oči, neschopná niečo povedať.
„Ako...čo...sa stalo?“ konečne vypadlo zo mňa.
„Čo myslíš, že sa stalo? Ležíme tu spolu, obaja sme boli opitý, to sa stáva stále.“ hovoril pokojne.
„Ale to, nie je možné.“ hovorila som si potichu.
Rukou som si šúchala čelo a snažila sa spomenúť, čo sa stalo, že som sa zobudila s Kankurom v posteli. Kladom bolo, že som nebola nahá, ale zase ani úplne oblečená.
Kankuro len na mňa pozeral, ako prepadám do zúfalstva.
Po večeři jsem zmizela do pokoje. Podívala jsem se na fotku na poličce. Já, Asuma, Akemi a Izumo-sensei.
Tým 5.
A vedle té fotky přibyla ještě jedna. Čtyři vysmáté postavy ve stejném outfitu a maskách. Najednou jsem si vzpomněla na den, kdy nás zařadili do týmů.
[i]"Tým 5: Hatake Natsuki, Umino Akemi, Yuuhi Asuma!"
"Jsme spolu, jsme spolu, jsme spolu!" začali jsme vyvolávat a nadskakovali jsme nadšením. Teda, Akemi ne. Ta jenom tiše seděla v koutě třídy. Zazvonilo na přestávku a my jsme okamžitě přiběhli k její lavici.
Druhý den ráno jsem se vzbudila s ucházející náladou. Posadila jsem se a protřela si oči.
Achjooo.... Nejraději bych proležela celý den. Po dlouhém přemlouvání jsem vstala, vykonala ranní hygienu, učesala se a oblékla do jednoduchých bílých šatů. Stejně je tu teplo. Vyšla jsem z pokoje a ze zdola uslyšela hlasy. Hm?...
Sešla jsem dolů a v jídelně jsem zaregistrovala blond dívku s culíky, pomalovanýho kluka, Naruta a Gaaru.
Nejistě jsem přicupitala ke stolu.
„Posaď se a nasnídej se,“ usmála se dívka.
Charaktery zde uvedené a použité nebyly, nejsou a nebudou moje.
Kapitola druhá: Nervozita a důvěra
Kushina se vrátila domů, mrštila svou tašku do kouta a se spěchem vyběhla schody, dupala a bylo jí to fuk. Vpadla do svého pokoje a zabouchla se v něm. Skočila na postel i s botami a zaryla své plačící oči do nadýchaného polštáře. Peřím nacpaný vak se brzy přesytil jejími slzami. Dnešek nemohl být horší.
Hinata se opírala o Naruta a pomalým krokem s propletenými prsty šli po hlavní ulici Konohy. Bylo čtvrt na tři ráno, není proto divu, že i většina ulic byly jako vymetené a větru nic nebránilo, aby se proháněl po Konoze.
Lesem se prodíralo cosi velkého. Větve se ohýbaly a praskaly. Zem se otřásala s každým krokem. Ptáci raději mizeli z dohledu. Velký a majestátní tvor se rozhlížel okolo sebe. Něco hledal. Nebo přesněji – někoho. Hrdě vztyčená hlava se otáčela sem a tam, zlaté oči těkaly z místa na místo.Citlivý nos větřil ve vzduchu.
„Támhle,“ ozval se čísi hlas z jejích zad.
„Vím.“ Obří žába otočila hlavu směrem, kterým ukazovala ruka žabího poustevníka a její oči spatřily tvora velkého, jako ona sama.
V izbe bolo prekvapivo chladno. V ruke nepokojne zvierala čelenku s pomyslením, či si vybrala správne. Pohladila kov a vec odložila na posteľ vedľa seba. Prešla chuniinskou skúškou. Nikdy si nemyslela, že má vôbec na to byť čo len geninom, ale červenovlasý chlapec jej zmenil život. Naučil ju bábkarstvu a všetko bolo... Lepšie. Nebola pri zmysloch, nebola v tomto svete, v realite, keď vyrábali bábky spolu a rozprávali sa. Bolo to niečo, čo milovala, ako hodiny strávené s ním. Už sa poznali skoro dva roky. Bolo to pre ňu zvláštne, mať naozajstného kamaráta.
Odešel si, nevychovanec! Pes?! To zrovna! Kočka to je! To je hned jasný, když takhle prská a ukazuje zoubky! A odešel od stolu s nedojedeným jídlem!
