Romantika

„Co je to s tebou, Asumo?“ vytrhla ho z přemýšlení ta protivná Yuuhi.
„Hleď si svého,“ obořil se na ni a zrychlil, ale brzy ho dohnala.
„Jsme spolu v týmu, takže si hledím svého!“ vmetla mu do tváře a upřela na něj ty nesnesitelné krvavé oči. Vnitřně se oklepal.

Větve ho šlehaly do obličeje, ale on běžel neúnavně dál. Mohutně se odrazil a plavným skokem dopadl na další strom.
„Hej, Sarutobi, brzdi!“ ozvalo se za ním v dálce. Zatnul čelist, ale zastavil se. Zmocňoval se ho vztek. Copak ti lenoši nechápou, že pospíchá? Dneska by to snad ještě mohl stihnout, kdyby se ti tři netáhli jak sirup na slunci. Frustrovalo ho to. Byla to už čtvrtá neděle, co dostal neplánovanou misi. Jako by mu to někdo dělal naschvál! Od té doby, co se zařekl, že tu holku z rozbourané čtvrti zkrotí, nemyslel prakticky na nic jiného.

[color=grey]„Už je neskoro, choď spinkať Hana.“
Zobral jej knihu a prikryl ju. Bola už príliš unavená, aby protestovala.
„Kým sa vrátiš z misie, celú prečítam a porozprávam ti, čo som sa naučila.“ zaklipkala odhodlane očkami.
Usmial sa a pohladil ju po hlavičke. Ani nie je vo veku, aby dostala psíka, a už má toľko vedomostí. Jej otázky sú stále zložitejšie. Čo nevidieť s ňou neudrží tempo.
Vstal, no Hanina rúčka ho pevne držala za nohavice. Tuší, že sa nevráti? Vyslobodil sa a Hana sa zamrvila.
Zhasol.
„Dobru noc, dcérka moja.“

„Do hajzlu!“ ulevil si mladík a vší silou praštil do zchátralého polorozpadlého laťkového plotu, ten nápor nevydržel a sesunul se k zemi jako domeček z karet. Už je to přes půl roku a z téhle čtvrti je furt bouranina. Ale vlastně mu to ani nevadilo. Často zde nacházel odreagování po rádoby duchaplných a neskutečně dlouhých rozmluv s otcem. Proč v tom zatraceným důchodu nezůstal?! Pohlcen novým návalem vzteku kopl do trámu přilehlého domu, díky čemuž se s rachotem zřítil poslední kus jeho střechy.

„Baka!“ ozval se dívčí hlas.
„Nekřič na mě! A už vůbec mi nenadávej!“
„Můžu na tebe křičet, jak chci, navíc si to zasloužíš!“ křičela dál.
„Co, tak zasloužím? To ses dočista pomátla ty rudá palice?“
„Neříkej mi rudá palice ty rybí hlavo!“
„Tak mi neříkej baka,“ křikl zpátky, „a rybí hlavo taky ne,“
„A budu ti říkat, jak chci. Protože jsi stejně jen omeznej pitomec,“ zakřičela a naštvaně se dala na odchod.
„To máš zase ty svoje dny? Že jsi protivnější než kdykoliv jindy,“ zasyčel.

Osmnáctý díl - Jak praví klasici, s upřímností nejdál dojdeš!

„Co ta tady, proboha, dělá?“ sykla Ino s nechápavým výrazem a nevraživě přimhouřenýma očima. Po obhlédnutí mého úsměvu, jehož náhlá ztuhlost mohla s přehledem konkurovat zmrzlému exkrementu rodilého Eskymáka, se s totožnou otázkou obrátila na Shizune stojící opodál a zamyšleně studující rusovlásku srdečně třesoucí pravačkou oslavence.

„Co tady děláš?“ sykl, ale neotočil se. Vpíjel se očima do pahýlu stromu, který před chvíli sám zničil svým jutsu. Dlaň ho svrběla. Měl takovou chuť skácet další, ale ničemu by to nepomohlo, ne když byla tady. Tak blízko! Slyšel její dech, cítil její vůni a představoval si její úsměv...

Hlasité bušení na dveře. Tlumený hlas přešel do vyšší hlasitosti.
„Kankurou-dono, vstávejte!“
Kankurou se otočil na druhý bok a zakňučel. Musí opravdu vstávat tak brzo?! Jenže bušení na dveře nepřestávalo, jeho asistentka pořád křičela.
„No jo, vždyť už vstávám!“ zakřičel, aby dala pokoj. „Za čtvrt hodiny jsem u vás!“

Klepou se mi kolena, hlavu mám skloněnou k zemi. Nerozumím tomu. On odchází? Hrdlo mi svírá úzkost. Přidám do kroku. Nechci, aby odcházel. Nechci se o něj bát.
Znovu.
Zase.
Proč se to děje?
Mám strach. Obavu že se mi už nikdy nemusí vrátit. Bojím se. Co když… Co když už mu to nikdy neřeknu?

Jsou to už dva roky, co jsem se rozhodla vyměnit Listovou za zemi věčného písku a spalujícího horka. Seděla jsem na nejvyšší budově Písečné a sledovala její obyvatele. Bylo to jiné než v Konoze. Lidé se tu více smáli, více se bavili, více se milovali. Ulice byli plné šťastných lidí, jen já jsem byla mimo tuto atmosféru. Vždy jsem si myslela, že jsem sama, ani lidé z mého týmu mi tolik nerozuměli. Kiku a Renji byli skvělí, měli mě rádi a já je, ale oba byli vždy tak šťastní a mě stále sužovala minulost. Dlouho jsem měla před očima tu scénu.

Posadil se do stínu na jednu z mála střech, které teď po poledni nebyly rozpálené. Bylo mu jasné, že je to špatný nápad, pochopil, že není vítán, ale musel to udělat, protože věděl, že není dobré nechávat rány otevřené a tahle byla zatraceně rozšklebená. A přitom to nebyl ani týden, kdy byl schopen uvěřit tomu, že je možné mít prostou radost ze života, usmát se nad hloupými okamžiky a nechat se unášet falešným štěstím. Konečně docenil, jak moc falešné opravdu bylo.

Vyvedli mne z tmavé chodby, ruce svázané za zády. Nikdy jsem si nemyslel, že skončím takhle. Slunce mě ostře udeřilo do očí, musel jsem sklonit hlavu. Strážím se můj čin nezdál, donutily mne ji znovu narovnat.

Byl jsem doveden až k široké římse vysoko nad hlavami zástupu tísnícího se pode mnou. Dav se vzdouval jako voda velkého oceánu čeřená silným, divokým větrem. To já jsem byl onen vítr. Já jsem bouřil davy a stavěl nejlepší přátele proti sobě. Celou vesnici jsem rozdělil na dva tábory. Co jsem to provedl?

Už to bylo několik hodin, co musel protrpět zbytek zápasů chuuninských zkoušek, zatímco ona odešla s tím člověkem. Neměl nejmenší tušení, jak zbylé zápasy dopadly, ani jestli se někomu podařilo získat chuuninskou vestu, nevnímal to. I když v jednu chvíli měl pocit, že zaslechl radostný štěkot. A poté, co na Tenzoua hodil papírování ohledně hladkého průběhu zkoušek, dle domluvy spěšně zamířil do svého bytu, kde na ni měl počkat. Ano, ale jak dlouho?

„Půjdeme?“ otázala se blondýnka. Její společník jen kývl a převzal od dívky batoh s věcmi. Cesta netrvala dlouho a tak se brzy ocitli před domem Hokage. Jako gentleman otevřel dveře své krásné dámě a poté vstoupil. Sundali si boty a vydali se ho chlapcova pokoje, cestou ji ukazoval kde, co mají, aby měla přehled, kdyby náhodou něco hledala.
„Čí je to pokoj?“ otázala se blondýnka a ukázala na dveře ořechové barvy. Chlapce lehce píchlo u srdce.
„To je pokoj Oppai.“ Odvětil.
„Oppai?“ otázala se nechápavě.