Kushina vs Kyuubi 10

Nic, ani větvička, ani smítko prachu, ani sebemenší zrnko písku pocházející z Narutova vesmíru mi nepatří, a už vůbec ne postavy z něj!

Kapitola desátá: Král Bijuu a jeho kreace

Nohy ho bolely. Chodidla pálila. Hrdlo mu vyschlo už dávno. Přesto běžel dál, protože takový byl jeho úkol. Rychlý a mrštný ninja, nyní chápající sám sebe za pouhou kořist, se přemlouval a přemlouval, aby nezpomaloval. Smrt a zkáza mu dýchaly na krk, obě ztělesňované v jediné, šílené a krvelačné osobě. Řev a běsnění netrpělivého démona, pohlceného plameny a zlobou, se rozléhali do okolí.

Najednou se v dálce objevily úkazy nečekané. Blonďatý hrdina poslední velké války ninjů zatuhnul na místě, když je spatřil. „Ne… o pro boha ne…“ zašeptal bezdechu, než klesl na kolena, zcela vyčerpán a pln nové beznaděje. Do Minatova boje o život se připletli nechtění pozorovatelé. Trojice do skály vytesaných hlav. Hlav, které v Konoze každý zná. V ten moment Minato pochopil, že nespoutanou a nekontrolovatelnou pohromu, pohromu v podobě démona Kyuubiho, přivedl přímo do svého milovaného domova.

Cosi pak Namikazeho lapilo. Ohromná ohnivá hnáta se obemkla okolo jeho trupu. Drtila mu žebra, vyrazila mu zbylý vzduch z plic a znehybnila obě paže. Světlovlasý muž se ohlédl, oči plné strachu a bolesti. Dlouhá ruka, která ho v jeho chvilce nesoustředění chytila, nepatřila nikomu jinému, než ohavnému a pomatenému netvorovi. Za jeho zády se míhalo pět mohutných a neposedných ohonů, které vířily vzduch tak silně, až ze stromů trhaly listí.

„Mám… tě…“ zachraptěla bestie předtím, než znovu vykřikla s tlamou otevřenou dokořán. Tlamou plnou ostrých a hladových tesáků. Démon se mlsně olízl, jeho pomalé krůčky, které však třásly zemí a drtily kamení, ho každou vteřinou nesly blíže a blíže bezmocné oběti jeho nezkrotného řádění. Jeho slovům bylo jen stěží rozumět, připomínala spíše vrčení podrážděného medvěda, než řeč rozumné bytosti.

Démon přitvrdil na stisku, aby si blonďákovu porážku ještě více vychutnal. Namikaze se pak ale proměnil v oblak kouře a zmizel. Monstrum hned poznalo, že prostor, který před momentem okupoval vystrašený ninja, skýtal nyní pouze holou prázdnotu. Samou frustrací Jin praštil oběma pěstmi do země. Ozvala se rána jako z děla a po zelenkavé travičce zbyla jen obrovská jáma, připomínající kráter po malém meteoru. Kyuubi se rozhlédl, bílé pronikavé oči bodaly do dálky. Otáčel se na místě. Nasál do čenichu všechen lesní pach v naději, že v něm nalezne stopy zbabělosti a bezpáteřnosti. Stopy, které po sobě mohl zanechat jedině Minato.

Žlutý blesk sledoval démonovo běsnění z nedalekého keře. Krčil se v něm a lapal po dechu. Tohle byl jeho poslední klon. Kolik jich už pro netvorovo zmatení a rozptýlení vytvořil? Přes dvacet? Namikaze už dalšího neplánoval povolat, protože se obával, že by mu později mohla scházet na kopiích vyplýtvaná čakra. Jeho nepřítel nedokázal uvažovat racionálně. Napadne cokoli, co uvidí. Minato to pochopil velmi rychle a oné sokovy slabiny okamžitě využil. Jen díky této primitivní, ale nad uvěření účinné taktice, ještě stále dokáže stát na nohou.

Mezitím, co se Kyuubi hnal za klony, podobně jako se pes žene za hozeným klackem, mohl Namikaze popadnout dech a alespoň krapet načerpat nové síly, případně plánovat novou strategii.

Jeho nejlepším nápadem bylo odehnat démona za pomoci klonu co nejdál od něj a posléze se vytratit. Nějakým zázrakem se nepozorovaně dostat do vesnice a všechny zpravit o závažnosti situace a síle osvobozeného Kyuubiho. Bohužel, nyní byl Konoze co by jeden kamenem dohodil, což mu tak trochu narušilo plány. Obzvláště teď, když vidí démonův nový výraz tváře. Ohavný netvor vypadal, jako že ho hon na vychytralého ninju omrzel, že si našel nový cíl. Cíl, který mu nikam neuteče. Proč? Protože domy nožičky zkrátka nemají.

Jin zahlédl Konohu a v tu ránu zapomněl na Minata. Pevně se rozkročil, opřel se předními tlapami o zem, zaklonil dokořán otevřenou tlamu a dal se do přípravy svého díla zkázy. Nad jeho odpornými ústy se mihotaly fialové a modré šmouhy, které se později uhladily do malých kuliček. Ty se následně začaly skládat do jediné, větší a hrozivější koule, koule černé jako noc. Koule plné ničivé energie a démonovy zloby.

Jin zamířil Bijuu Damu přesně na sídlo Hokageho, jehož symbol vyčníval nad ostatní. Než ale stačil vypustit strůjce smrti na svobodu, zabodlo se netvorovi cosi nicotného, leč otravného a špičatého, do krku. Drobná tříska by králi všech ocasatých bestií nikdy neublížila, co ale Jina zaskočilo, bylo to, co následovalo.

Zvláštní kunai vyčnívající z démonova ohnivého pláště tiše zasyčel a vzápětí explodoval. Síla výbuchu rozhodila pevně stojícího střelce a donutila ho vypustit destruktivní kouli o moment dříve a o značný úhel jinam, než kam zamýšlel.

Černé dítko zhouby mířilo za sluncem. Stoupalo výš a výš, než se zcela ztratilo kdesi na obloze. Minato předešel katastrofě pomocí jediného nože a tří k němu uvázaných výbušných lístků. Nyní ale musel nést následky svého heroického činu. Démon natočil hlavu rovnou na blonďáka, který se již více neskrýval. Stál před ním, ozbrojený dvěma kunaii, jedním v každé ruce. Bestie výhružně zavrčela, než popadla kmen nejbližšího stromu a i s kořeny jej vytrhla ze země. Napřáhla se s ním a bezmyšlenkovitě jej proti ninjovi mrštila.

Vyhnout se letícímu stromu nebylo pro Namikazeho oříškem. Provést úspěšný protiútok, který by mu přinesl vítězství a spásu, však ano. Nezbývalo mu mnoho nožů, poslední lístky použil na vychýlení démonova mocného jutsu a jediné, co ještě nahmatal v pouzdru kromě kunaiů, byly tři nebo čtyři kouřové bomby. Neměl čas na počítání míčků ve své brašničce, když uskakoval přímo na něj se řítícímu kmeni. V nitru se proklínal, že si do postele nevzal kompletní ninja výbavu. Ale jak měl pro boha tušit, že ho šílený a žárlivý démon právě dnes unese doprostřed lesa a pokusí se ho zde zabít? Měl jediné štěstí, že se večer samým vyčerpáním zapomněl převléci či se plně odzbrojit. Jinak by nyní čelil zrůdě zcela bezbranný.

Kdyby se k démonovi dokázal nepozorovaně přiblížit, mohl by mu možná i uškodit Rasenganem, i když o tomto plánu dost silně pochyboval. Prvně, nikdy se k netvorovi v bezpečí nedostane. A zadruhé, jeho plášť a čakra, ze které je ušit, ho s největší pravděpodobností ochrání. Žádný jiný nápad se Minatovi nenabídl, leda tak použít klonů ke zvýšení šance, že alespoň jeden z Rasenganů zasáhne cíl. Ale znovu, není jisté, že by mu tahle směšná koule čakry způsobila jakékoli škody. Zkrátka a dobře, Minatovi nezbývalo, než uhýbat Kyuubiho útokům a modlit se o zázrak.

Konce netvorových ohonů se ozbrojily prsty a proměnily se tak v démonovy nové paže. S pěticí dalších bojeschopných a drápy vybavených pomocníků se Kyuubimu brzo podařilo Minata zahnat do kouta. Namikaze tušil, že pokud ho jediný z bestiiných údů zasáhne, je po všem, proto spíše ustupoval, než se přibližoval. Démon se díky tomu přesunul do pozice, která se mu velmi zamlouvala.

Stál přímo mezi blonďatým ninjou a jeho vesnicí, což mu činilo nemalou slast. Připadal si jako zloděj, který tomuhle chudákovi brzy vezme a zničí majetek pro něj cennější, nežli pevná půda pod nohama. A kvůli své bezmocné pozici nemohl Minato jinak, než tomu jen hloupě přihlížet.

…

Blonďák se překulil doleva, aby znovu unikl jisté smrti, kterou představovala jeho směrem letící plamenná hnáta. Nyní ležel na břiše. Hltal prach. Svaly ho zrazovaly. Už je ani necítil. Očima se snažil stíhat rychlé pohyby nikdy se neunavující rány lidské rasy. Pět dlouhých hadovitých končetin se narovnalo ve vzduchu. Jako dravé kobry se vrhly na jeho bezvládné tělo. Tentokrát se jim už nevyhne. Tohle je konec.

Zklamal. Ne jen sebe, ale i Konohu, Hiruzena a hlavně Kushinu. Není to poprvé, co selhal. Ve válce nedokázal zachránit Obita a později ani Rin, pokaždé byl někde jinde a chránil jiné duše. Nemůže bojovat všude. Nikdo nesvede působit na více místech naráz, alespoň ne dlouhodobě. Vždy ho honila jediná noční můra. Že nesvede ochránit ty, na kterých mu záleží. Že ho jeho tělo sváže a zabrání mu v dosažení cíle, že ho bude zpomalovat a omezovat.

Proto se naučil techniku boha hromů, proto se toužil jednoho dne stát Hokagem. Jako malý vzhlížel k odvážným a mocným legendám a přál si kráčet v jejich šlépějích. Ochránit všechny, tak zní jeho sen. Sny jsou ale jen dětské touhy, které se jen málokdy naplní. Například nyní. Právě teď Minato nebyl schopen zachránit ani sám sebe. Ležel v hlíně a blátě a čekal na konečný úder.

Ozvala se další exploze. A dokonce ne ojedinělá. Vyčerpaný ninja jich napočítal nejméně pět. Zavřel oči, připraven naposledy vydechnout. Cosi lehkého a ladného se sneslo k jeho pomlácené a ušpiněné schránce. Pár tenkých, ale silných, paží se obemknul kolem jeho těžkého pasu. Žena, jak Minato již poznal, jej obrátila na záda a blonďatou hlavu, plnou listí a větviček, si položila na klín. Zprvu si Namikaze myslel, že blouzní, že si s ním bohové pohrávají.
Hladká a hebká ručka mu znenadání vlepila ostrou a nečekanou facku. Leknutím i šokem vytřeštil oči dokořán, rozkoukával se. Takovým to způsobem ho budila jen jediná žena.

„Ku… Kushino?“ dostal přes své vyschlé hrdlo, než si krapet zakašlal. „Co… co tady děláš?“ pokračoval ještě sípavějším hlasem.

„Žije!“ rozzářila se nádherná rudovláska, které slzy stékaly po tvářích. „Jangu, nepřišli jsme pozdě! Já ti říkala, že když pohneme zadky, stihneme to!“ ječela kamsi do dálky, hrdě a možná i krapet samolibě.

Zpoza nedalekého křoví vyskočil světlovlasý muž, kterého Minato, bohužel, okamžitě identifikoval za jeden z Kyuubiho otravných klonů. Zmíněný pobuda urychleně přispěchal ke klečící Kushině a položil si jednu dlaň na její zběsile se zvedající a klesající rameno. Nechtěná pomoc pak jen letmo a bez zájmu zkontrolovala Namikazeho, než se ohlédla za svým šíleným dvojčetem, které si už brousilo zuby na nově příchozí svačinku.

„Bratře… co se ti to stalo? Kde jsi jen mohl tak klesnout?“ pronesl proti netvorovi, který mu na odpověď jen více předvedl svou ohnivou hruď, když se zakláněl za cílem seskládat novou Bijuu Damu.

„Pozor!“ varoval duo milenců Jang, než složil prsty do několika různých pečetí. Kushina zareagovala okamžitě a vlastním tělem zakryla Minata, snad instinktivně, jako lidský štít.

Jin vypustil černou čakrovou kouli po trojici a už pouze dychtivě sledoval, jak ji temná síla démonů smete z povrchu zemského. Spirálovitý útvar se pohyboval rychlostí střely, ale Jang své dílo přesto stačil dovršit včas. Předpažil a na dlaních se mu vykreslily ninjům neznámé znaky. Znaky ještě z časů dnes již zapomenutých hrdinů a padlých bohů. Znamení, která bychom mohli hravě a dostatečně přeložit jako: „Vše stravující jícen“.

Před Jangem se ve vzduchu vymaloval placatému či plochému osmiúhelníku podobný obrazec. Tvořený černým inkoustem vznášejícím se v éteru. Záhadný útvar obsahoval mnoho dalších podivných symbolů či textů, ale na nich démonovi nezáleželo, povolal Požírače jen pro jeho nikdy neutišitelný hlad.

Bijuu Dama narazila do obrovské mřížím podobné pečetě, než ji zmiňovaná čmáranice obalila a začala se, spolu s černou čakrou lapenou bezpečně uvnitř, zmenšovat a scvrkávat, než zcela zmizela. Po nebezpečí se jen zaprášilo, alespoň pro tuto chvíli. Jang ovšem nevypadal, že bude tenhle skvělý kousek schopen v blízké době zopakovat. Jen stěží se držel na nohou, kolena se mu třásla a pot mu stékal po čele i krku. Vzdychal, jeho jediný ocas mu za zády bezmocně visel.

„Tohle není dobré… moje… moje síly… ubývají… a to strašně rychle…“ padl na kolena a dychtivě hltal vzduch.

„Minato, miláčku? Jsi celý? Bolí tě něco? Co ti ta zpropadená potvora provedla?“ třásla se svým snoubencem jako s hadrovým panákem starostlivá rudovláska.

„Na mně nezáleží. Jsem v pořádku, i když mi už bylo i líp,“ bránil se dívce a pokusil se jí vymanit, nebo ji alespoň donutit, aby s ním tolik neházela. „Jak ses sem proboha dostala?“ o něco se uvolnil, když jeho drobné signály konečně pochopila a nechala ho nerušeně ležet na zemi.

„To je fuk! Pak ti vše povím! Teď tě ale musíme odsud dostat! A taky že dostaneme, tomu věř!“ pokusila se svého drahouška zvednout z hlíny a prachu, ale špatně pochodila. Minato sice nebyl tlouštík, ale od peříčka měl také poměrně daleko.

Namikaze, snad z mužské natvrdlosti, či chlapské soupeřivosti, předstíral hrdinství a sám se postavil na vlastní. Opíral se o kmen stromu, držel se jen tak tak, i lehké zafoukání by ho shodilo zpět do štěrku a špíny, ale pro utišení Kushinina řečnění to bohatě stačilo.

„Svedeš běžet?“ zeptal se jen tak mimochodem, zcela bez zájmu o blonďáka, Jang.

„Nikam se utíkat nebude!“ nasadila Kushina rozhodný výraz a sepnula ruce do pečetě. „Tahle věc se už nařádila až až!“ očima navázala kontakt s Jinem, který se chystal k výpadu. Vyrazil proti nim jako divoký býk. „Je na čase pejskovi připomenout, kde je jeho místo!“ vesta i tričko se jí zezadu roztrhaly. Jako dravé chřtány se rudovlásce z páteře vyhrnuly tucty a tucty ocelových a jako pěst silných řetězů. Proletěly vzduchem, než se usměrnily a jako hadi zamířily rovnou na Jina.

Omotaly se mu okolo zápěstí, kolenou, kotníků i krku. „Hezky v okovech!“ dodala jedna z posledních Uzumaki navrch, krvavé vlasy se jí volně vznášely nad hlavou.

Klon se vzpíral, bojoval, bědoval, křičel a hulákal, ale proti síle korunní techniky hrdého klanu z Vířivé neměl pražádnou šanci. Přesto se o vysvobození pokoušel dál a dál, zápalu ani agrese mu neubývalo. Cukal se. Hlodal ocel. Škubal s pouty, ale marně.

Samou frustrací se rozhodl vypálit proti otravné rudovlásce další Bijuu Damu, ale jakmile se dal do sbírání černé a modré čakry před svým hrůzným čumákem, svázala mu skvělá kunoichi tlamu novým, o něco menším, řetězem. Už nashromážděné kousky energie explodovaly a malinko Jina pošimraly na špičce čenichu. Kushina nepovolovala na svém nátlaku na démonovy končetiny. Drtila mu je a lámala, zkrucovala a ještě více utahovala. Nehodlala mu nechat prostor pro jakoukoli špatnost.

„Co… teď?“ dostal ze sebe Minato, který se zády opíral o mohutný dub. „Tohle jutsu… ho navždy neudrží,“ dodal navrch. Nikdy dříve tuto vrcholnou techniku klanu Uzumaki neviděl, přesto o ní pochyboval. Nevěřil, že by jediné dobře provedené jutsu stačilo k ukončení Kyuubiho teroru.

„Nevím. Dál jsem nic nepromýšlela, ale mám dost sil dát vám dvěma trochu času, abyste mohli s něčím přijít,“ dřela zuby Kushina. „Ale hoďte sebou. Vzteká se jako kozel bodnutý do zadku šídlem!“ ruce spínala tak pevně, jako by jimi chtěla rozdrtit vzduch na prvočinitele.

„Mohli bychom ho zkusit uklidnit s pomocí genjutsu či jiné iluze?“ navrhl Jang. „Možná že když se uklidní, vše nám sám vysvětlí,“ pokoušel se i nyní bratra hájit. Stále popíral očividnou pravdu, že ho Jin zradil.

„Sklapni, démone!“ štěkl po světlovlasém klonu Minato. „Nevím, o co se to právě snažíš, ale já ani Kushina ti už tu tvou pohádku nebaštíme! Raději zmiz. Zmiz! Než se vzpamatuji a zapíchnu ti kunai rovnou mezi ty tvé proradné oči!“ zvedl paži se zbraní, aby klonu pohrozil, ale ve výsledku si jen více ublížil a zbytečně se vysílil.

„Přestaňte se hádat! Oba dva! Nevím, zda jste si toho všimli, ale já tady držím pětiocasého a pěkně na*raného démona jen za pomoci vůle! Když mi tu za zády pokřikujete, moc mi tím nepomáháte, tomu věřte! Musím se soustředit, tak kušujte a raději zapojte mozky!“ ukončila hloupý spor Pálivá Paprička.

„On si ale začal,“ ukázal drápem na blonďáka světlovlasý ušatý mladík. Potom, co ho probodl pár ohnivých výhružných očí, bez dalšího prodlení uposlechl a vrhl se do plánování. V pozadí jim hrozil bestiální řev nepříčetného netvora. Přestože tlumený, kvůli svázaným čelistím, stále dost hlasitý a krev mrazící.

„Kushino…“ zaslechla rudovláska tichý nicotný šepot. Ohlédla se, ale nezdálo se, že by kterýkoli z mladíků byl příčinou tajemného hlásku. Hlásku, který Uzumaki až podezřele dobře poznávala. „Pomoz… mi… prosím…“ pokračovala zpráva nesená vánkem dál.

Náhle se rudovlásce vybavila vůně srsti a dohořívajících uhlíků. Doslova se jí vetřela do povědomí. „Kuramo? Jsi to ty?“ zeptala se bez váhání a duo mužů okamžitě zareagovalo.

„Kdo je Kurama?“ posadil se do trávy vyčerpaný Minato, kmen stromu mu stále sloužil jako opěrka.

„Kyuubi? Ty ho slyšíš?“ Jang se zdál nejnadšenější a nejrozzářenější. „Co říká? Co po mně chce? Proč tak dlouho mlčel?“ ptal se a ptal, pln zcela nového elánu a zápalu.

„Ano, slyším ho! A když budete oba dva zticha, možná i rozšifruji, co mi to huhlá do ucha!“ zaječela na ně úplně zoufalá a hysterická. Dlouho, tak dlouho ji k sobě nepustil, že nyní nemohla jinak, než toužit poznat cokoli, co jí chtěl sdělit. Tak moc jí scházel jeho sípaný, drsný, ale pro ni tak laskavý a milující hlas.

„Pojď… za mnou… pomoz mi… zastav… zastav… ho… Jin mě… on mě… ničí… zevnitř… pomoz mi… Lištičko…“ zněl Kuramův vzkaz Kushině. Byl celý vlečný, pomalý, kouskovaný a tak tichý. Působil velmi přiškrceně. Po jeho převzetí se rudovlásce sevřelo srdce. Její démon měl potíže a nemalé.

„Musím za ním!“ zavřela oči, nerozmýšlela se, zkrátka konala.

„Ne! Když odejdeš, tvé jutsu, ať už se jmenuje jakkoli, se brzy sesype! A kdoví, zda se nám ještě někdy podaří Jina chytit! Podruhé na stejný trik neskočí, není hloupý!“ rozmlouval jí Jang. Minato chtěl namítnout, že ve svém současném stavu je tenhle „Jin“, jak pochopil, že se jejich protivník jmenuje, asi stejně bystrý jako pes, který se honí za vlastním ocasem. Únava mu ale svázala jazyk.

„Risknu to! Potřebuji ho vidět! Jangu, tvůj pán trpí! Ty hlavně bys mě měl podpořit!“ po lících jí stékaly krokodýlí slzy. „Bude to jen chvilka! Přísahám, že se vrátím! Ale teď se musím ujistit, že je můj Lišáček v pořádku!“ podruhé zavřela oči. Hlava jí padla na hrudník. Bradou si třela o vestu. I nadále stála pevně ve svém postoji a její ruce i přes její nepřítomnost pokračovaly v udržování svazovací techniky v chodu, alespoň prozatím.

Minato nevěřil vlastním uším. Koukal na Kushininu bezduchou schránku zcela řeči zbaven. Nedokázal z ní odtrhnout zrak. Jen pár slov, ale jakou pro něj měly sílu. V ten moment pochopil. „Ty ho stále miluješ…“ zašeptal jen sám pro sebe. V nitru se mu obracel žaludek, ale nikoli nechutí jako spíše nervozitou a jakým si pocitem, který blonďatý génius nebyl schopen zcela pojmenovat. Porážka? Možná, ale ne úplně.

…

Okolo šlehaly plameny. Točily se v nekonečném a dravém víru, kterému nešlo uniknout. Tunelem se rozléhalo bolestné kvílení a bezpočet neznámých, ale splašených a vystrašených hlasů. Volaly o smilovaní, o vodu, o smrt, o cokoli. Kushina se octla uprostřed pekla. Lávě podobná voda jí pálila chodidla, dosahovala jí až po kotníky. Víčka se neodvažovala otevřít. Bála se, že by ji silný žár a ukrutná záře připravily o zrak.

„Kushino…“ pronesl kdosi prázdnotou přes své vyprahlé hrdlo.

„Miláčku!“ křikla Uzumaki a natočila hlavu za zdrojem hudby, kterou pro její uši Kyuubiho hlas byl. „Kde jsi? Nevidím tě! Proč je tu takové horko?“ pažemi si zakrývala tvář, aby jí nemohl bojovný oheň ublížit. „Co se to tu proboha stalo? To ty? Kuramo! Prosím! Mluv se mnou!“ volala, zcela zoufalá a zmatená.

„Já… já to nedokážu ovládat…“ šeptal jí rovnou do ouška zlomený a slabý vánek, který se jako jediný od ukrutné živelné bouře odlišoval, „to všechno… to všechno Jin… On… on se mi vymknul… Zesílil… víc, než na kolik stačí. Stratil rozum. Můj… můj hněv ho oslepil… odpusť mi, lásko, je to všechno moje vina!“ a lehký šum byl ten tam.

„Kuramo! Zastav ho! Vím, že jsi silnější než on. Jsi přeci Kyuubi! Rozpusť tuhle hroznou bouři, s tím bys mohl začít!“ snažila se mu dodat sebevědomí a odvahu.

„Já nemůžu… už teď je mocnější než já. Nasytil se na mé čakře, jako komár ji ze mě vysál. Stačil mu k tomu pouze den a má nekonečná zášť. Kdybych jen tušil, co se stane… tak moc se za sebe stydím! Zachoval jsem se jako dítě, ne jako někdo, kdo přežil milénium. Odpusť mi, lásko…“ přestože hlasitější a jistější, znovu jednou démonův hlas upadl v porážku a splynul se skřeky odehrávajícími se v pozadí.

„O tom, jaký jsi blbec, si promluvíme potom. Teď se vzchop. Já ti pomůžu!“ otáčela se na místě. Kouř ji dusil. Kašlala. Oči jí kvůli dýmu slzely. „Jen mi pověz, co mám dělat!“ snažila se dál.

„Vztek… Jinovu mysl zahalil vztek a krvechtivost… a ta se nyní přesouvá na mě. Šíří se jako nemoc. Lásko, bojím se… že až uchvátí a porazí mě… jsi další na řadě. Jsi se mnou přímo spojená, stejně jako já s ním. Bezpochyby naše pouto zneužije proti nám. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Nikomu! Vydal jsem rozkaz, ale Jin ho ignoroval!“ šeptal.

Válečným bubnům podobný liščí štěkot mohutněl a mohutněl. Štěkot patřící destrukcí a zkázou posedlému démonovi. Utlačoval Kyuubiho. Bil ho a odkopával více a více do rohu nekonečna. Dál a dál od Kushiny.

…

„Tohle není dobré,“ zděsil se Jang, když zpozoroval pohyb okovů. Pohyb, který mu nebyl dvakrát libý. Řetězy povolovaly a pomalu se prověšovaly. Poskytovaly Jinovi čím dál více prostoru k pohybu. Lapený démon situace hned využil a znovu započal se svým vzpouzením a bezhlavým zápolením s vězením. Věděl, že je jen otázkou času, než znovu nabyde svobody.

„Musíme ji vzbudit,“ ukázal za Kushinou stále jakéhokoli pohybu neschopný vysílený ninja.

„V žádném případě!“ zavrčel světlovlasý klon na svého rivala. „Konečně se nám podařilo dosáhnout pána! Takovou příležitost by byl holý nerozum zahodit! Ať právě zkouší cokoli, je to naše jediná šance!“ bodal do Minata rozhodným a jistým pohledem a blonďák pochopil, že zde nerozhoduje.

„Ať je po tvém, ale sám vidíš, že jestli si nepospíší, nemusí se k nám už nikdy vrátit!“ lépe se posadil, zády opřený o dub. „Kdybych tak směl jít za ní…“ povzdechl si.

„Jenže tobě je přístup zapovězen a já… já jsem jediný, kdo je teď schopen Kushinu bránit v tomto světě, když tě tak vidím, jak hekáš,“ přistoupil blíže bezduché schránce rudovlasé krásky Jang.

„To je všechno kvůli tobě!“ odplivl si Minato a ke svému zděšení zahlédl ve svých slinách i pár stop po krvi, svou slabost ale nedal démonovi znát a mluvil dál. „Kvůli tobě a tvému pomatenému stvořiteli! Stvořiteli, který neví, kde leží meze! Proboha! Ohrozit celou vesnici a všechny její obyvatele pro lásku jediné ženy. Ženy, která ho opustila? Šílené! A odstup od ní! Nesahej na ni, netvore!“ vybuchl, když zpozoroval Jangovu ruku, jak se natahovala po Kushinině růžové tvářičce.

„Myslíš, že si to neuvědomuji? Že mě to zevnitř nesžírá?“ vycenil tesáky na blonďáka pro změnu Jang. „Probuď se, génie! Jistě že sám sebe obviňuji! Ani netušíš, jak moc si přeji, abych mohl vše napravit!“ zhluboka se nadechl, než pohladil rudovlásku po vlasech a dokončil svou řeč. „A také že napravím. Nedovolím, aby kvůli mé naivitě, kvůli mé chybě, kdokoli trpěl,“ zvedl pravou paži.

Jeho dlaň se rozzářila bílým světlem. Před konečky prstů se mu zažehly zelené plamínky. „Své hříchy začnu napravovat u tebe,“ přistoupil k posedávajícímu Namikazemu. „Vyhrň si tričko, hned!“ poručil přísně.

„Proč? Jdi ode mě dál, démone!“ bránil se rozechvělým zdviženým kunaiem blonďák. Ne že by se Janga bál, třasot vyvolala slabost a přílišná únava.

„Sejmu z tebe svou pečeť a obnovím tvé schopnosti!“ vysvětlil se klon hrdým a pevným hlasem. „Předám ti svou čakru! S její pomocí se budeš moci bratrovi bez obav postavit. Znovu se staneš Žlutým bleskem a já…“ ohlédl se za Kushinou, „a já se vydám za ní a postarám se o její bezpečný návrat. Pokud bude třeba, obětuji se pro ni.“

Minato ukázal démonovi kůži svého břicha a Jang se bez čekání pustil do díla. Vetřelý a nehezký obrazec stekl z Namikazeho, jako bláto prchající před vodou z hadice. Když se ale klon připravoval pro přesun většiny své zbylé čakry, chytil ho blonďák za zápěstí a přerušil sběr jeho mocných energií.

„Nepotřebuji tvou čakru a ani po ní netoužím! Je zkažená a zvrácená, stejně jako pán, který tě přivedl do našeho světa. Poradím si i bez tvé charity. Možná že jsi zrušil pečeť, která mě omezovala, ale to neznamená, že ti věřím. Nenechám tě vpustit do svého těla další jed. Nejsem jinchuuriki, abych snesl čakru démonů!“ jakmile ale domluvil, jeho stisk povolil a do svalů se mu vlila nová tíže a bolest, která ho přinutila svalit se na bok. Možná že si při svém souboji s Jinem přivodil nějaké vážné zranění, o kterém ani nevěděl.

„Můj bratr je zplozenec Kyuubiho nenávisti. Jeho čakra by ti přivodila to, co přinesla jemu samotnému. Šílenství, hněv a neukojitelnou touhu zabíjet,“ vysvětloval Jang. „Já jsem synem všeho dobrého, co je v devítiocasé lišce. Pravda, nejsem neporazitelný, ani mocný jako Jin, ale má vůle je správná a má čakra čistá. I ty, ubohý smrtelník bez rodové zkušenosti s démoním vlivem, jsi se mnou v bezpečí. Nic ti nehrozí! Přijmi mou pomoc! Když ne, abys mi odpustil, tak alespoň, abys ochránil tu, kterou oba milujeme. Kterou my tři milujeme,“ nabídl Namikazemu ruku. Symbolicky. Jako znamení příměří. Dočasného, chvilkového, pomíjivého, ale upřímného.

„Pro Kushinu…“ podíval se na svou zašpiněnou a ve vlastní krvi obalenou dlaň Minato, „se spojím i s démonem!“ Popadl nastavenou a drány zdobenou hnátu a pevně ji sevřel: „Dobrá tedy, Jangu, naplň mě Kyuubiho silou!“

…

Osamělá žena se brodila bažinou ohně. Do tváře ji bil silný hořící vítr. Kráčela dál, i když ji celé démonovo vězení hnalo zpátky. Nepřestávala bojovat. Každý krok pro ni byl malým vítězstvím. Věřila, že někde, kdekoli, na ni čeká její démon. Raněný, slabý a zoufalý. Nemohla ho však najít. Zda je již v po pás hluboké tekuté hmotě utopil? Neměla zdání. Nezbývalo jí, než na něj volat. Křičet jeho jméno a doufat, že ji uslyší.

A pak ho nalezla. Na malém ostrůvku vyčnívajícím nad močál stonal on, její milý, celý schoulený a nicotný. Ležel k ní zády. Viděla jeho tři plamenné ocasy, které měl strachem zatažené mezi nohama. Nad jeho tělem kroužili supi stvoření z černé mlhy. Draci z tajfunu na něj doráželi. Obrysy vlků mu bránily v útěku. V klubíčku se tam třásl veliký král všech bijuu. Sám, zcela opuštěný.

Volala na něj, ale neslyšel ji. Hnátami si zakrýval obě uši. Vyškrábala se na pevninu a zděsila se, když poznala, co zde zastupuje zeminu či písek. Kosti, ohlodané kosti zvířat i lidí. Celý ostrůvek se skládal jen a jen z mrtvých těl. Některá starší a časem už sešlá, jiná mladá a čerstvá. A řev poslů šílenství zněl hlasitěji a hlasitěji.

Kushina se po kolenou doplazila až na vrchol malé hory ostatků a samou gravitací a vysílením padla rovnou na Kyuubiho schránku. Naskytl se jí pohled na jeho v křeči sevřenou tvář. Víčka se o sebe navzájem drtila. Jeho rty prozrazovaly démonovu neskonalou bolest. Plamenné roucho, které by mu jindy zakrývalo obličej a panenky zabarvilo do bíla a prozářilo je skrz na skrz, bylo slabé, průsvitné a studené. Studené jako led.

„Jsem tady. Jsem u tebe,“ šeptala mu do zakrytého ucha. Nevnímal ji. „Není, čeho se bát. Našla jsem tě a už tě nikdy neopustím,“ opřela si čelo o hřbet démonovy hrubé ruky. Ruky, která mu tlačila na slech. „Miluji tě,“ políbila ho na spánek a něžně mu prsty projela ve vlasech rozcuchaných, zamotaných a zrzavých.

Avatárové šílenství, nebezpečí a zhouby kolem nich i nadále zběsile kroužili. Zastrašovali je, týrali je, drásali je. Vzala ho za ruku a pousmála se, když postřehla, jak ji drápem vyzbrojený palec přivítal lehkým pohlazením. Odsunula mu tedy krapet uvolněnou hnátu z ucha a rty přiblížila k boltci. „Nejsou skuteční. To ty jsi tu pán. Pověz jim, ať odejmou. Zažeň je a budeš volný,“ šeptala.

„Nedokážu to… jsem jen jeho loutka…“ poprvé po tak dlouhé době na ni promluvil. Zněl slabě a kýženě, ospale a ublíženě.

„Co za velikána sebou nechá vymetat podlahu vlastním výtvorem? Nezapomeň, to Ty jsi mu dal život. Bez tebe není nic. Vzepři se mu! Překřič hlasy! Vždyť jsi král! Devítiocasý démon! Největší ze všech pohrom! A kdo je on? Klon? Jen zlomek z tebe? Cožpak malíček může v páce porazit zbytek ruky? Nedej se!“ působila poroučivě. A Kyuubi její rozkaz toužil uposlechnout.

Zapřel se lokty o všude se povalující kosti a lebky a zvednul se ze svého málem hřbitova. „Co že má pět ocasů? S těmi si může leda tak vyzdobit rakev! Pomoz mi ho do ní dostat! Dokaž mi, i sám sobě, že ti Mudrc šesti cest nedal tvůj titul jen tak zbůhdarma, že si ho právem zasloužíš!“

A Kurama zavyl. Tak nahlas, až se voda močálu rozbouřila. Duchové zášti se zalekli. Vlci svěsili ocasy a po hladině bažiny prchli pryč. Obří draci se proměnili ve směšné a křídel zbavené ještěrky, takové, kterými se živí čápi, když je nouze o žáby. Supům a dalším mrchožroutům vypadalo peří a spolu s ním do vroucího bláta zahučeli i oni. Hladina se nad nimi zavřela. Nebylo úniku.

Vítr se sklonil před svým pánem. Vichr, bouřkový mrak a nekonečný oheň zrovna tak. Lávě podobná bažina vyschla a kouř se rozplynul. Chaos se vytratil a peklo šlo spát. A král znovu usedl na svůj trůn.

…

„Tohle už přestává být legrace,“ uskočil dalšímu přetrženému okovu, který se proti němu silou exploze vyřítil, Minato. Jeden po druhém démonova pouta praskala. Jejich střípky krájely nejen vzduch, ale i kmeny stromů či pevné skály jako máslo. Kdyby jen jediný z nich zasáhl Kushinu… dál pokračovat snad není třeba.

Bohužel ale nebylo s rudovláskou možné hýbat či ji jen přesunout o pár metrů do strany. Když se o to duo prvně pokusilo, neb je napadlo schovat její bezduché tělo za v průměru velmi silný balvan, špatně pochodilo. Následkem jeho konání jen povolil další řetěz svazující rozběsněného Jina.

Už nyní měl zkažený klon k dispozici dva ze svých pěti ocasu a také svou pravou zadní nohu. Zrovna teď pracoval na vyproštění svých předních tlap, a že byl k úspěchu blízko, nemusím dodávat.

„Vydrž!“ rozkázal Jang. „Už to nebude dlouho trvat!“ na tváři se mu rýsoval široký úsměv. „Ona to zvládla! Opět ho slyším! Můj pán je v tomhle boji s námi!“ jak to dořekl, uskočil tlakové vlně vzduchu, kterou proti němu Jin poslal za pomoci máchnutí svých uvolněných ohonů.

„Opravdu? Další démon? No to zní vážně skvěle,“ neodpustil si sarkazmus Minato, který před Kushinou vztyčil kamennou zeď za pomoci techniky podobné té, kterou kdysi naučil Kakashiho. Vlasy se mu vznášely. Připadal si jako lidská pochodeň. Teplo a žár z něj unikaly, ale zlatý oheň mu neubližoval. Naopak, uklidňoval ho a povzbuzoval, dodával mu odvahy a sílu pokračovat. Obklopoval ho plášť jasného světla nádhernějšího, nežli záře slunce. Něco tak dokonale krásného a úžasného nemohlo pocházet z bestie, to si Minato uvědomoval.

„A co ti Kyuuby říká? Plánuje se v nejbližší době zapojit, nebo bude jen koukat, jak my válčíme?“ posílil stěnu druhou, masivnější vrstvou. Cítil, jak se do ní démon opírá. Jak se jeho bariéra prohýbá. Jin se činil a nic duu nezjednodušoval.

…

„Cože? To… t-to neudělám!“ křikla Kushina Kuramovi rovnou do tváře. Opět stáli v tunelu vytesaném do skály. Špičaté krápníky nad hlavou a pár drobných loužiček vody pod nohama.

„Není jiná možnost!“ vzal ji za ramena Kyuubi, za jehož zády se hrdě a volně míhaly tři čakrové ohony. „Věř mi, zvládnu ho. Vrať se za ostatními a zapečeť Jina zpátky do sebe. Jakmile se zde objeví, postavím se mu a porazím ho. To ti přísahám!“ ujišťoval ji a i sám sebe o svém plánu a pevněji jí stiskl ramena.

„Nezvládnu ho zapečetit. Je až moc divoký a já tu techniku ještě plně neovládla. Konečně, nikdy jsem ji s tebou nepotřebovala, nikdy ses nevzpouzel,“ oponovala mu Kushina a kroutila hlavou ze strany na stranu.

„Dám ti svou čakru. S ní rituál bez potíží zvládneš,“ navrhl jí.

„A co ty? Budeš ji potřebovat! Nedovolím ti plýtvat silami na mně, když ti pak budou scházet!“ vytrhla se mu a otočila se k němu zády, jednou rukou si už utírala slzy.

„Věř mi, nenechám ho vyhrát,“ objal ji zezadu, čelo si opřel o její týl. Nasál vůni jejích vlasů. Pikantní a pálivé. Připomínaly mu oheň, jeho nejmilejší element. Vždy tomu tak bylo a vždy bude.

„Dobře… a-ale slib mi, že budeš opatrný…“ povzdechla si Kushina, „nebo si tě podám, tomu věř,“ lehce se pousmála. Kurama nevinný žert odměnil polibkem na rudovlásčinu šíji, než proti její kůži pomalu pokýval hlavou na souhlas.

…

Popraskané řetězy znovu jednou zesílily. Rez a slabost z nich opadaly jako podzimní listí. Vzplály ohnivou čakrou a utáhly se. Po zemi povalující se zpřetrhané okovy se vznesly a spojily. Proletěly vzduchem a ještě jednou svázaly zpupného démona. Kushina otevřela oči. Za zády jí v pozoru stál napřímený plamenný ocas, ze kterého vycházelo čakrové roucho oranžové barvy. Roucho, působící jako dívčina zbroj i hojivý balzám zároveň.

„Nepamatuju se, že by tu předtím byla stěna,“ zmateně se zamračila na kamennou podobiznu psí hlavy, která se na ni vesle culila.

„Jsi zpátky! Už bylo na čase,“ oddechl si Minato, který zrovna dokončil uzavírání jejich na rychlo vymyšleného úkrytu. Dalo by se říci, že kolem sebe a rudovlásky vystavěl provizorní domek či hranatý bunkr.

„Ty jsi o mně snad pochyboval? Ó…“ zahrála smutný povzdech Kushina, „raníš mě!“ šibalsky se pousmála. V dalších několika momentech se rozkoukala a zorientovala a hned poznala, že někdo schází. Zamrazilo ji.

„Kde… kde je Jang? Proč tu není s tebou?“ zeptala se Namikazeho, jehož nálada se hned utopila v moři výčitek.

„On… on… Museli jsme tě bránit…“ povzdechl si při vzpomínce na hrůzu, která ho postihla jen pár minut před Uzumačiným probuzením. „Já zrovna opravoval zbořenou hráz mezi námi a Jinem, nedával jsem pozor a… pak… stalo se to tak rychle,“ sklopil zrak ve své hanbě.

„Ne… to nemyslíš vážně…“ rudovlásce slezla barva z obličeje.

„Jedna z démonových rukou se uvolnila a prorazila další stěnu. Hrnula se rovnou na tebe. Skočil jsem před tebe, abych tě ochránil, ale… ale… ta zpropadená hnáta mě nikdy nedosáhla. Když jsem se ohlédl, mohl jsem už jen přihlížet, jak si Jin odnáší svého bratra, který se v jeho pevném stisku nijak nevzpouzel,“ zavřel oči a ztěžka polkl.

„Přijal svůj konec klidně a snad… snad i s radostí. Usmíval se na mě, ne jako šílenec či sebevrah, který si neváží života. Než se proměnil v oblak čakry, zdál se mi pyšný… jako že splnil své poslání…“ naposledy se zhluboka nadechl. Kushininy prsty se třásly, nohy se jí klepaly. Vzlykala. „Jako čistá energie se pak vrátil do tvého těla, a-asi aby se spojil s Kyuubim, nevím…“ domluvil.

Nelhal. Jang se pro něj a rudovlasou slečnu opravdu obětoval. Bez zaváhání skočil před Minata. Zda byl jeho čin skutečně povahy hrdinské, je sporné. Klon vždy rád položí život za originál nebo jinak nasazuje krk pro jeho druhy. Od toho byli stvořeni. Jsou jen technika ninjů, pomůcka, která jim slouží ke zjednodušení jejich bojovného poslání.

Prověřují oblast, hledají pasti, matou soupeře, přečíslují ho, klamou ho a samozřejmě slouží jako rozptýlení, které poskytne jejich stvořiteli v době potřeby bezpečný únik. Ale i přesto, Jang byl něco víc, než jen čakrový klon.

Život mu daroval Kyuubi, nejmocnější z démonů, a spolu s ním mu věnoval i skutečné emoce, znalost cti, bolesti, utrpení a strachu ze smrti. A ten právě opravdu odlišuje běžné klony od Janga. Obyčejné kopie neznají smrt, neděsí se jí, proto jim nedělá potíže zříct se své existence ve prospěch stvořitele.

Jang ale věděl, co ho čeká. Konec, nicota a prázdnota. Přesto se obětoval. Ne jen pro Kushinu, té by se démon netkl i bez Jangova zásahu. Svým činem zachránil i Minata, svého rivala a soupeře. A Namikaze, jakožto génius Konohy, si tohle uvědomoval. V ten moment se jeho pohled na svět radikálně změnil. Na svět a jisté jeho podivné kreace.