Romantika

Kankurou za sebou nevědomky práskl dveřmi. Všichni přítomní se na něj podívali.
„Pardon,“ usmál se křečovitě. „Děcka mě zdržela.“
„Ach, zase za někoho zaskakujete?“ povzdychl si Tansoku, jeden z Radních.
Kankurou jen přikývl, posadil se na volné místo vedle Gaary a Tansoku navázal na téma, které bylo přerušeno.
„Až mi příště budeš chtít přiřadit záskok pro nějaký tým geninů, buď mi přidej, nebo mi od Sakury objednej pořádný oblbovák na hlavu,“ zasyčel Kankurou Gaarovi do ucha.

„Proč je kolem toho takový povyk? Pár děcek si vzájemně naplácá a to nejvytrvalejší dostane novou vestu. To je toho,“ zívla a převalila se na matraci.

„Kai?“ spýtala sa ho nesmelo Hinata, keď sa prehrabával zásuvkami v stoloch v západnom krídle. Hinata vedela, že práve tam sa nachádzali informácie o každom ninjovi a každej misii. Niečo hľadal a prišiel jej taký rozrušený, až to robil ručne a nepoužíval pri tom svoju schopnosť. Rozhadzoval papiere okolo seba, niektoré od zlosti roztrhal. Nechcela ho vyrušovať, aby sa nenaštval, ale chcela vedieť, čo hľadá. A prečo ju zobral zo sebou. Odkedy ušli, a ona sa akosi bála utiecť späť, lebo sa obávala Kaiovej reakcie, poriadne s ňou neprehovoril.

Když jsem se probudila, ležela jsem na pohodlné posteli a vdychovala vůni všelijakých dezinfekcí. Bylo to jako nemocnice. Ale co bych dělala v nemocnici? Tak špatně jsem na tom snad nebyla, nebo ano? Sakra, v poslední době vážně omdlívám nějak často. Měla bych s tím něco udělat.
Slyšela jsem tlumené hlasy, ale moc jsem jim nerozuměla. Nejdřív jsem si myslela, že jsou jenom sen, ale na to byly až moc skutečné. A já na to byla až moc vzhůru. Otevřela jsem oči a zamžourala denního světla.

Podmračeně sledovala nepřítele, kterak před ní kličkuje. Zmocňovala se jí zuřivost. Co na tom, že shinobi má za každou cenu zachovat klid, jí už nervy doslova tekly! Instinktivně sáhla na svůj pravý bok pro sai, ale nebyl tam. V duchu proklela Kakashiho do horoucích pekel a zaťala ruce v pěst. Pravda, na tohohle zmetka by jí vystačily i její tajné žiletky, jenomže zde byla nucena nosit fádní a naprosto neužitečnou uniformu - jak ten hadr nesnášela!

V jednej z bočných uličiek v centre Skrytej Listovej stojí nenápadný pouličný stánok s ramenom. Volá sa Ichiraku Ramen a jeho majiteľ, Teuchi, je tiež celkom nenápadný. Mohutný, s prešedivenými vlasmi a vejárikmi vrások okolo dobráckych očí. Vrásky okolo úst však naznačujú isté napätie, aké by človek čakal od slávneho, no životom skúšaného shinobiho, nie od jednoduchého kuchára.
Človek sa občas mýli.

Poslední týdny trávil tím, že ji sledoval, jak spí, a dnes ráno tomu nebylo jinak. A přesto měl pocit, jako by ji tak viděl poprvé. Opatrně se nadzdvihl na lokti a dával pozor, aby ji nezatahal za dlouhé kakaové kadeře, které měla rozhozené po celém polštáři. Zvesela si pomyslel něco o těžké nepraktičnosti podobných účesů, ale pak se zamračil. Její dech se zrychlil a oči pod víčky namáhavě kmitaly. Bylo to tady. Opět.

Bol posledný deň pred najkrajším sviatkom roka a po uliciach behali mnohí, ktorí ešte nenašli čas na kúpu darčeka. Našťastie náš milý Naruto a jeho žena mali už všetko nakúpené a pripravené na ich prvé spoločné Vianoce. Sedeli spolu na obede u Ichiraku, pretože aj oni na sviatky zatvárajú a tak si chcel Naruto vychutnať svoj posledný tohtoročný rámen. Po tom, čo si objednali ich obľúbený, pozreli sa jeden na druhého a letmo sa pobozkali.

Slnko ma príjemne pálilo na pokožke. Vystavovala som mu svoju tvár, nech mi ju aspoň trochu opáli. Nech naberie farbu, nech sa líši od ostatných. Nikdy som nechcela byť ako oni. Aspoň to som si navrávala. Cítila som sa tak lepšie, keď som bola osamote. Nepotrebujem ich... Pomyslela som si s úsmevom, no so zvláštnym úzkostlivým pocitom v srdci.
"Sawako! SAWAKO!"
Povzdychla som si.
"Už idem mami!" zakričala som naspäť a s ďalším ťažkým povzdychom som sa vrátila do tieňov lesa.

Konečně vyšli ven. Měli zpoždění, jelikož ji několik dlouhých desítek minut přemlouval, aby směl její milovaný bambus nést on. Kdyby ho totiž do své drobné náruče měla vměstnat ona, tak by v nemocničním pokoji nejspíš zapustili kořeny, než by se jí to povedlo. Nevěřil by ale, kolik mu to dá práce a to si o sobě myslel, že jeho manipulativní schopnosti jsou na poměrně vysoké úrovni.

Trvalo to už tak dlouho a stále nebyl blíž svému cíli, nemohl skoro dýchat a každá myšlenka na to, co způsobil, čemu nedokázal zabránit ho nesmírně bolela. Ale musel mít vůli, aby se držel naděje, že ho čekají stejně krásné zítřky, jako byly včerejšky.
Dlouho očekávaný pocit ho náhle donutil zpomalit a zachytit se rukama o větvi, aby mohl vůbec seskočit dolů na zem. Hledal ve své hlavě. Vzpomínky, které jako by prožil on sám, ale musel si je znovu přehrát. Místo, kde se vyrušil jeho klon musel poznat bez toho, aby znal zdejší lesy.

Dřepěl na parapetu otevřeného okna a poslouchal depresivní pípání přístroje v rohu. Jistě, každé jednotlivé pípnutí dávalo naději, ale ticho mezi nimi naproti tomu nahrávalo pochybám, zda-li další zvuk bude opět pípnutím nebo táhlým zvukovým signálem ohlašujícím konec. Snažil se vnímat rytmus a odhadovat každé další zvukové znamení života a nemyslet u toho na... Prostě nemyslet. Nevěděl, jak dlouho tam už takhle zíral do prázdna, nezajímalo ho to, protože dokud mohl slyšet to mučivě nepravidelné pípání, je vše v pořádku.

Po dlhom čase strávenom iba vo svete smrteľníkov som sa opäť vrátila do záhrobia. Ak by som mala pravdu povedať, tak trochu mi to chýbalo. Po toľkom novom, čo som zistila a cítila a zažila, som chcela byť na mieste, kde je to pre mňa známe. Stále.

Sedmnáctý díl - Sladké poprvé

V malebném paláci zbudovaném na hranici Ohnivé země a Země vody panovalo toho ráno poměrně rušno, ve stájích čeledíni obstarávali ušlechtilá zvířata, stráže, nepochodující se zbraněmi zrovna na ochozech, se rozcvičovali na kočičími hlavami vydlážděném nádvoří a v přilehlé zahradě ti nejlepší odborníci pobíhali kolem cizokrajných květin.

Zatáhl, aby uvolnil katanu z protivníkova těla, ale ta nevyklouzla tak hladce, jako z jeho předchůdce. Zatáhl znovu a sledoval, jak z rukou, které drží ostří, crčí krev a stisk postupně povoluje. Chtěl zatáhnout potřetí, ale místo toho se instinktivně sehnul a koutkem oka sledoval, jak probodnutému padá hlava do trávy. Stisk povolil a Kakashi ladným obloukem konečně vytáhl uvězněný meč, aby ho rázem zarazil do ničemy, který ho chtěl překvapit zezadu. Musí to tu ukončit rychleji!

Přeložený list papíru. Pečeť Hokage. Zbytečná zdvořilost. Jeden rozkaz. A pár zničených plánů.
Jaký výsměch.
Hyuuga Hiashi šokován upustil bílý papír na zem.
Nebo možná ne.
Rozhlédl se a rychle ho sebral. Žíla na jeho spánku začala pulzovat. Uvažoval.
Proč to nařízení ještě nikdy nikdo neobjevil? Ano, uplynula teprve krátká doba od smrti Čtvrtého, takže je jasné, že se všechny papíry ještě nevyřídily, ale…

Po čtyřech hodinách úprku s tou ženou na zádech toho měl tak akorát dost. Chtěl běžet v kruhu a elegantně se tak vrátit na místo, kde ho opustil Akio a kam měl přivést posily, ale díky tomu, kde všude vycítil, že na něj číhají nepřátelé, se čím dál více odchyloval z kurzu. Tohle nemělo cenu! Bylo na čase vymyslet lepší plán. Posadil třesoucí se ženu na zem a ona se vyčerpaně opřela o kmen stromu. Zavřela oči a vůbec by se nedivil, kdyby okamžitě usnula. Ale po chvíli ho zarazilo, že k němu odhodlaně natahuje zdravou ruku.