Icha Icha (36) - Utišení

Zdálo se, že je všude klid a ticho, avšak poté v jednom, celkem pokojném domě, někdo mohutně a bez upozornění rozrazil dveře do jakési místnosti s tím, že si to ještě dovnitř napochodoval ve spěchu a s rozčílením.
„Co jí sakra udělal?!“ zaklela Anko, jakmile vpadla do vedlejší místnosti, následovaná Hitomi, hned poté, co byly svědky nečekaného Ayaniného výpadu.
„To nevím. Mohl jí vůbec něco provést?“ rozjímala brunetka, když opatrně zavřela dveře, které Anko tak neochvějně rozrazila. „Přeci jen do svého stavu se dostala, když jsem s ní včera mluvila v nemocnici. Jak mohl tedy být původem? Vlezl jí do mysli nebo co? A proč zrovna on?“ nechápala.
„Určitě víš, že je zrádce, ale to nebyl vždy. Než se to stalo, měli k sobě blízko. Jsem si dost jistá, že ho už tehdy, i když si to sama neuvědomovala, milovala. A pak jí všechno už jen kvůli tomu zčernalo… nezradil jen vesnici, ale i ji. Ale co je horší, tak i přesto, co se stalo a co se děje, ho nedokáže ve své mysli a srdci zahladit… Vždycky bude impulsivní, když přijde na věci, co se ho týkají. Jen… taky vůbec nechápu, co se stalo, že zničehonic se do něj zase opřela,“ zavrtěla Anko při svém výkladu bezmocně hlavou. Hitomi si jen zamyšleně podepřela bradu rukou a zahleděla se do země.
Po krátké odmlce však pomalu zrak zvedla s tím, že ho i víc kulila. „Možná… možná došlo k nedorozumění.“ vysvětlila svůj pohled.
„Cože?“ nechápala starší Mitarashi.
„Itachi je zrádce, který je v Akatsuki, není tak?“ zeptala se opatrně Hitomi tak, aby vyřknuté jméno nebylo slyšet za zdmi pokoje. Anko jen zaraženě přikývla a vyčkávala, na co vlastně brunetka přišla. „Já, řekla jsem jí, že kromě Orochimara je tu ještě jedna hrozba, která po ní touží. A že vlastně spolu spolupracují, i když jednají individuálně.“
„No, co se tím snažíš říct?“ nedokázala fialovláska dále oponovat své zvědavosti.
„Že jsem jí řekla, že po ní jde i Uchiha od Akatsuki,“ vyřkla konečně to podstatné. Tentokrát vykulila bulvy zase Anko. „Cože? Itachi?!“
„Ne!“ ohradila se hned Hitomi. „To je právě to nedorozumění! Já... nedošlo mi, že vlastně v Akatsuki je ještě Itachi. A už vůbec by mě nenapadlo, že by to takhle skončilo… vím, že je Itachi původně odsud, ale i přes fakt, že jsem byla celou dobu s Orochimarem, který vlastně Itachiho chtěl a taky Ayano, jsem netušila, že mají nebo měli nějaké pouto…“ ospravedlňovala se.
Ačkoliv to bylo jakkoliv zvláštní, Anko si nahlas oddychla, pročež následovalo chvilkové ticho.
„Takže?“ prolomila jej však zase Mitarashi, když si veškeré informace utřídila, „Když to není Itachi, tak kdo? Je vůbec možné, aby byl naživu ještě jiný Uchiha než on a Sasuke? …Nechceš tím říct, že se Sasuke přidal k Akatsuki?!“
„Ne. Není to ani Sasuke, ten je stále u Orochimara. A není to ani Itachi… nevím, jak se jmenuje. Nikdy jsem s ním osobně donedávna nemluvila, jen jsem věděla, že někdo takový existuje a s Orochimarem si podlézají,“ objasnila.
Anko chápavě přikývla na důkaz, že teď už ji vše dává smysl. „Jenže…“ nadhodila po chvíli zase podezíravě, „Orochimaru a nějakej Uchiha z Akatsuki, takže Orochimaru a Akatsuki… jsou spolu a chtějí Ayano… No nazdar, to nám tu chybělo,“ vydechla bezmocně s prázdným výrazem ve tváři.
„Musíme co nejrychleji vyřešit to nedorozumění. Možná je Itachi v Akatsuki s tímhle Uchihou, ale to neznamená, že o klíči vědí všichni členové… Itachi může být dost pěkně nevinnej…“ spustila Hitomi.
„Pravda,“ přitakala její společnice, které její předchozí věta pomohla navrátit život do pohledu, „I když mu nevěřím, tak stejně v tomhle stavu, a hlavně bez Jiraiyi, jí bude těžké ochraňovat, pokud se ti dva spolčí.“ Brunetka kývla na důkaz souhlasu s návrhem, načež se obě dívky vyřítily pryč ze své schovky před krvežíznivou Ayano, které se pro změnu vydaly na pomoc.

* * *
Než se to stalo, tak si to žabí poustevník a jeden z legendárních Sanninů, vykračoval v klídečku a pohodlíčku, i vzhledem k faktu, že dost hlasitě a s dávkou hněvu stále nadával na svého informátora, lesní uličkou. Když tu se okolo něj snesly jakési kusy papíru a téměř celého jej obklíčily. Bělovlasý náhle pocítil záchvěv nostalgie.
„Zdravím, Jiraiya-sensei,“ zaznělo zpoza papírové stěny. Jiraiya jen stihl překvapeně vykulit oči, než jej papírky obalily až na kůži. „Něco bychom s vámi rádi prodebatovali,“ zaslechl ještě, než jej pohltila pouhopouhá tma.

Světlo slunečního svitu spatřil až o notnou chvíli později.
„Jak? Jak je to možné?“ bylo první, co postarší chlapík vypustil po propuštění z papírového sarkofágu kdovíkde a z jakého důvodu, „Já… bylo mi řečeno, že jste zemřeli,“ vydechl, jen co své únosce spatřil.
„Měl jste dost času na přemýšlení a toto je první, co nám řeknete?“ nechápala modrovlasá žena, která jej vlastně uvěznila, a nyní se u něj skláněla, neboť ležel na zemi.
„Vyrostla jsi. Do krásy,“ zmínil jen tak jako bokem.
„Měli jsme se dobře. Chvíli… Opustil jste nás a my vám to nezazlívali. Vždy jsme na vás v dobrém vzpomínali, ale kde jste byl, když se nám vše zas a znova zhroutilo pod nohama? Když jsme o všechno - o něj!… přišli?“ zazlívala mu nevyslovitelné a osvětlila otázku, na kterou se však poustevník nahlas nezeptal.
„O koho?“ zeptal se neochotně Jiraiya, snad aby vše pochopil, i když si nebyl úplně jist, jestli chce odpověď znát. Poté se konečně podíval za dívku, kde se tiše ve stínu opíral o zeď ještě muž. „Yahiko? Jsi to ty? Vypadáš jinak,“ vydechl, když rozpoznal postavu. Zmíněný mu jen věnoval pohled fialovýma očima bez bělma. „R…Rinnegan?“ vyhrkl ještě nevěřícně. „To znamená… že ten, o kom jste mluvili… Co se stalo s Nagatem?!“
„Teď se zajímáte?!“ promluvil konečně i zrzek, propalující pohledem svého vězně.
„Nikdy jsem se zajímat nepřestal!“ bránil se Sannin, „Řekli mi, že jste byli zabiti!“
„Výmluvy!“ odfrkla i Konan.
„A vy jste tomu jako věřil?“ nadhodil i otázku Pein, alá Yahiko.
„Samozřejmě, že jsem tomu nechtěl věřit! Ale pak… nezbylo nic jiného.“
„Když jste tomu, jak sám říkáte, zprvu nevěřil, proč jste nás nevyhledal? Nesnažil se nás najít?! Co?! Nic jsme pro vás přeci jen neznamenali,“ upustila Konan mírně na svém klidu.
Jiraiya se po jejích slovech zamračil a mohutně sebou cukl, „Jak tohle můžeš říct?! Myslím na vás každý den!“ nenechal se poustevník.
„Tak kde jste tu celou dobu byl? Kde jste si užíval váš krásný život, když jsme vás nejvíce potřebovali?!“ vytýkala mu.
Bělovlasý sklopil zrak k zemi. ‚Pravděpodobně na hoře Myouboku…‘ zamyslel se. ‚A hned pak jsem měl plné ruce práce s Ayano, jakmile jsem ji potom našel, a vše se změnilo… Mají pravdu… Opustil jsem je uprostřed ničeho poté, co jsem se jich ujal. Zatímco o Ayano a Naruta se starám pořád… Nebyl jsem k nim fér. Myslel jsem, že to beze mne zvládnou líp.‘
„Máte plné právo se na mě zlobit,“ hlesl po zamyšlení, „Co se mnou teda chcete udělat?“ otázal se.
Oba jeho věznitelé jej nadále propalovali vražednými a pohrdavými pohledy, než se napřímili a neuvolnili své mimické svaly.
„Chceme vás zmrzačit a ztrápit,“ ohlásila modrovláska spěšně, „Ale… to hlavní, proč tu jste, je, že chceme informace. A abych byla specifická, tak ty o Orochimarovi,“ pronesla, zatímco se ještě podívala na Peina, aby se snad ujistila, že to oba cítí stejně.
„Co? Proč Orochimaru?“ nadhodil náhle Jiraiya nechápavý výraz.
Konan si povzdychla, „Pokud vám to ještě nedošlo, tak jsme z Akatsuki a on byl kdysi náš člen… Sice nás zradil a hodně o něm víme, ale jde o něco jiného. Náš jiný člen se s ním podezřele stýká a nám se to nelíbí. A pokud se nepletu, pro vás je Orochimaru taky překážkou, nemýlím-li se, takže byste se mohl přemoct a říct nám o něm vše. Chápu, že jsme dost troufalí, ale nic jiného nám nezbývá. Nechceme vznést podezření v našich řadách a proto jako hlavy naší organizace bohužel musíme na čas před vámi sklopit hlavy. Ovšem nenechte se zmást, to, když odmítnete, nám nijak neuškodí, není to tak, že vaši pomoc nutně potřebujeme, jen to s ní bude výhodnější, takže i přes naši minulost, nemáme nejmenší problém s tím vás zabít,“ oznámila mu rázně Konan.
„Myslíš, že výhružkou mým životem mne přiměješ spolupracovat s Akatsuki?!“ vyštěkl Jiraiya, „To mě tak málo znáte?!“
„Nežádáme tě o citlivé informace, které by snad zahubily tvojí milovanou vesnici. Chceme Orochimara,“ změnila tón a snad z rozmaru, netrpělivosti či nadřazenosti mu začala i tykat.
„I tak,“ zatřásl Jiraiya protestantně hlavou, „Pro zničení jednoho zla nepodlehnu jinému,“ nenechal se obalamutit.
Pein, nebo-li Yahiko, který doteď celou konverzaci zpovzdálí tiše pozoroval, se náhle uchechtl. „Pak ti asi nebude vadit, když nám jen tak neopatrně unikne informace o klíči mezi naše, dovol mi říct, krvežíznivé, chtivé a ctižádostivé členy, že?“ dodal povýšeně.
Jiraiya tu rázem ztuhl, „Jak-?“
„To není důležitý… hlavní je, že to víme a doteď jsme nic nepodnikli. Ptáš se proč? Osobně po něm totiž ani netoužíme… ale to neznamená, že to budou cítit stejně i naši soukmenovci až se o něm dozví. Takže co říkáš?“ usmál se zrzek ještě více, neboť si byl dobře vědom svého postavení v téhle situaci.
Jiraiya nasucho polkl. Hlavou se mu prohnalo mnoho myšlenek a po tváři zase kapek potu. ‚Co teď?‘

* * *
Mezitím se Itachi přemístil od křišťálové říčky do lesa opodál. Ač to bylo jakkoli nevídané, zdál se zamyšlený, přec měl stále kamenný výraz ve tváři. Jediné, co totiž napovídalo, že se mu honí hlavou několik myšlenek, byl pohled do země.
„Ach, tady jsi, Itachi-san,“ rozneslo se po chvíli tlumeně jako ozvěna lesem. Itachi se jen napřímil, přičemž i zastavil a očima se zadíval za sebe, tedy do levých koutků i bez jediného pohybu tělem.
„Kisame,“ vydechl.
„Ano,“ usmál se žraloček. „Vyřešil jsi, co jsi potřeboval?“ tázal se. „Mám obavy, aby se šéf nedomákl, kde jsme byli, i když pravidelně na všechny schůze chodíme a žádnou práci nemáme. Určitě by ho nepotěšilo, kdyby věděl, že jsme trochu pomohli Konožákům a navíc se jaksi potulujeme v jejich okolí bez nějakých krvavých záměrů. Nebo snad něco plánuješ? To by ti bylo podobné,“ usmál se znovu.
„Když to nastane, tak to nech na mě,“ opáčil prostě černovlasý. „Ještě jedna věc a půjdeme. Vydrž,“ kývl na svého společníka, ke kterému během tohoto hovoru natočil hlavu, než se mu výskokem do větví znovu ztratil na čas z dohledu.