Hinatin deník a poslední špetka naděje

„Milý Deníčku… Taky už mě to dostihlo. Svěřovat se kusu papíru a doufat, že mě pochopí. Ale v těchto řádcích se přelévá jen bolest. Nic víc. Samota, bolest, prosba o pochopení. Vlastně ani nevím, jestli to pomůže. Psát sám sobě a vědět, že to nikdo nikdy nebude číst… A touženého pochopení se nedočkám.
Víš, mám pocit, jakoby část mě chyběla. Pořád jsem to já, jenže ta bolest mě mění. A přitom zůstávám s duší zavřenou v kleci, ze které není úniku. Je nekonečná. Se srdcem roztrhaným na cáry, ale pořád funguje jak má, uprostřed všeho a ničeho, uvnitř tělesné schránky a netuší, že je zničené. A jak dál bije, bolí to. Někdy mám pocit, že vlastně nic necítím. Lapená svojí bezmocí. A vím, kdo by mě té prázdnoty zbavil. To kvůli němu v té kleci trpím samotou. Čím víc se mi to sype pod rukama, tím víc chci, aby to věděl. Že už od prvních dnů na akademii nemyslím na nic jiného, než na jeho perfektní úsměv, nádherné oči a úžasnou postavu. Jen těžko lze slovy popsat, jak moc dokonalý mi připadá. Každý vlas, každá z jeho řas je přesně tam, kde měla být, jakoby mi někdo sestavil obraz andělské dokonalosti. To je ten správný výraz: Anděl. Padlej anděl, kterému utrhali křídla a poslali ho sem, aby zničil mé nitro a zapálil moje nejniternější tužby a sny.
A to nejsmutnější? Nedokážu mu to říct. Ta šance, že by to mohlo vyjít, že by to mohlo být vzájemné, je v mých očích naprosto mizivá. Jen propadám zoufalství. Vlastně si ani nedovedu představit, jak moc bych byla šťastná. Takže to nejspíš bude nereálné…
Někdo ukradl všechny hvězdy, dal mu je do úsměvu a zbytek do jeho očí. Tiše umírat pro krásu… Měl v sobě vždycky něco, co jsem neskutečně milovala.
Vždy jsem se kvůli němu halila do prázdnoty a nekonečné neúplnosti. Jakoby mi chyběla druhá polovina sebe sama. Snad ani nedoufám, že vyměním diamant za bezcenná sklíčka. Na diamant se nezapomíná. A němé zoufalství křičí do tmy…“

Zaklapnula jsem svůj notýsek. V ničem mi to nepomohlo. Snad už mi nebylo tak těžko na duši… Bylo chvilku po půlnoci. Otevřeným oknem do místnosti proudil čerstvý vzduch pozdního léta. Tvář mi samovolně vklouzla do dlaní. Nejspíš byl pravý čas na to jít spát, ale mě se nechtělo. Škvírkou mezi okenním rámem a samotným oknem se do místnosti vkrádala temnota a za ní, ještě trochu hlouběji, bylo vidět hvězdy. Ani hvězdy nedovedou zářit bez temnoty… A za touhle rouškou, přesně někde v téhle vesnici, je on, má hvězda ve tmě, a mě musí stačit, že dýchá stejný vzduch jako já.
Vážně bych měla jít spát. Zítra mě sice žádná náročná mise nečeká, ale tohle ponocování si stejně vybere svou daň v podobě mírného oslabení byakuganu. A to jsem nemohla dovolit. Sídlo bylo už přes hodinu dokonale tiché. Mohlo mě napadnout, že už budou všichni spát. Sfouknula jsem už takhle dohořívající svíčku. Horký vosk se přeléval na dně kahánku a tvořil maličké potůčky a mapy. Celý můj pokoj zahalila tma. Jen skrz měsíční světlo stoupal pramínek kouře od zhasnuté svíčky. Lehnula jsem si, zavřela oči a snažila se vypnout.
Z polospánku mě vytrhnulo zachrastění křoví poblíž sídla. Prakticky okamžitě by můj byakugan ve střehu, stejně tak jako moje ostatní smysly. Ta postava byla moc daleko na to, abych jí identifikovala, ale neustále se přibližovala. Naruto-kun… Co ten tady dělá? Hlavou se mi honily nejrůznější otázky. Strašně jsem si ho tu přála, ale zároveň jsem se ještě více bála. Můj dech se rozléhal po místnosti. Chvíli stál nerozvážně u okna, jakoby poslouchal. Přísahala bych, že musel slyšet můj splašený tep. Poté zaťukal na parapet.
„Hin, spíš?“ jeho příjemný hlas na chvíli přehlušil tlukot mého srdce. Do tváří se mi hrnula krev. Očekává odpověď… Se srdcem ve spáncích a knedlíkem v krku jsem zašeptala: „…N-ne.“ Úloha mých plic se obrátila- teď už jsem skoro nedýchala. Přes byakugan jsem zahlédla, jak moc krásně se usmál… Zřetelně jsem slyšela, jak se nadechl.
„Víš,“ začal, a mě hrozilo, že mi srdce vyskočí z hrudníku. Naštěstí žebra plnila svojí práci. Sebrala jsem všechnu svojí odvahu, ale hlas se mi stejně třásl. Já jsem se třásla.
„C-co… co tu… děláš?“ podařilo se mi vykoktat s hořícími tvářemi. Prsty si prohrábl své perfektně blonďaté vlasy.
„Nemohl jsem spát,“ vysvětloval pomalu. Tíživost tohoto okamžiku mě začínala pomalu, ale jistě dusit. Byla jsem plná protiřečících si pocitů.
„Už dlouho ti něco musím říct, nebo z toho zešílím.“ Zaplavila mě vlna kladných i záporných emocí. Srdce soutěžilo s plícemi. Motýlci v žaludku, bušení srdce, nadmíra krve ve tvářích. Štěstí, že mě nemohl vidět. A pak už jsem Naruta nebyla schopna vidět byakuganem. V okně se tyčila jen jeho tmavá silueta s rozcuchanými vlasy. Z jeho slov mi přebíhala elektřina po zádech. Že by se sen stával skutečností…? Tak moc jsem doufala…
Bylo vidět, že se zády opřel o zeď a pomalu se sesouval k zemi. V tomto momentě ho nebylo možné zahlédnout pouze zrakem, ale moje oči mě neposlouchaly. Musel tam ale sedět. Teď mě tu nesmí nechat! Donutil mě přijít až k oknu. V pohybu mi bránily třesoucí se kolena. Nádech, výdech, sebrat ze všech sil vůli mluvit.
„C-co jsi mi… Co jsi mi chtěl říct?“ zeptala jsem se trhaně a tolik doufala… Nervózně se zasmál. Přes zeď zněl jeho hlas tlumeně, ale pořád stejně krásně.
„Na takové věci jsem nikdy nebyl,“ svěřil se a já znejistěla. ¨Co tím chce říct? Pár vteřin ticha, jeho přerušované nádechy. Trochu si odkašlal.
„Víš, mám tě moc rád, Hin.“ Zůstala jsem stát jako opařená. Vážně to řekl?
„J-jak… Jak moc?“ Za tuhle otázku jsem se nenáviděla. Jak mě něco takového mohlo napadnout?
Zasmál se. „ Víc, než rámen.“ Opřela jsem se o zeď,a svévolně sjela k zemi, protože jinak bych určitě omdlela. Červenala jsem se až za ušima a přála si, aby to řekl ještě jednou.
„Zdáš se mi?“ zeptala jsem se ho.
„Myslím, že ne,“ odpověděl. „Teda aspoň myslím.“
„Hin?“ Je pro mě ctí, když vyslovuje mé jméno. Z jeho rtů tak nádherně zní…
„A-ano?“
„Políbíš mě, prosím?“ Nevím jak, ale moje nohy, které se předtím proměnily v rosol, mi dovolily vstát. Stál v okně, nádhernější než jindy, a měsíční svit si mu hrál ve vlasech a v očích. Naklonil se ke mně a naše rty se spojily v tisíc okamžiků, pocitů a myšlenek, které ústily v jednom jediném polibku. Jeho rty příjemně hořely, a já každou buňkou vnímala ten spalující žár. Podařilo se mu ve mně poskládat ty střípky dohromady. Pustit mé já z té klece ven. Po těch letech jsem si konečně připadala úplná… A naplňovalo mě to. Ještě mě chytil za bradu a poceloval mé čelo jeho rty. Zapálil ve mně oheň…
„Jsi nádherná,“ usmíval se. Červenější už jsem být snad ani nemohla.
„Promiň Hin, moc rád bych tu byl, ale budu muset jít, zítra mě čeká důležitá mise. Přijdu za tebou, co nejdřív to půjde,“ řekl, jeho ruka mi sklouzla z obličeje a on odešel. Tváře mi hořely až do rána, po noci bez spánku, zavalená štěstím a radostí, která mě ovíjela. Sedla jsem si ke stolku, vzala pero, notýsek a začala psát:

„ … A milý Deníčku, dnešek mě také naučil, že by nikdo nikdy neměl vzdávat nic bez boje, protože ač se něco zdá beznadějné, pořád v tom vězí alespoň poslední špetka naděje…“