Icha Icha (34, 35) - Ticho po a před bouří

Ticho po bouři

Na další den bylo všechno jinak. Celý svět se obrátil vzhůru nohama pro mnoho z našich hrdinů, i pro ty bývalé.
Sasuke seděl ve své cele, neschopen jediného slova či jakéhokoli namáhajícího pohybu. Sotva mrkal či dýchal a v pohledu neměl náznak života.
„Měl bys něco sníst,“ snažila se jej probrat a přesvědčit k činu dívka, jež prolomila ubíjející ticho svým příchodem. Sasuke jí věnoval pohled, pročež se zadíval zpět na špinavou podlahu jeskyně ve svém mřížovém apartmá. Jinak se ale zdálo, že ani nedával příliš pozornost tomu, že někdo vlastně přišel.
„Proč jsi tu…“ vypadlo z něj však nenadále. V jeho hlase se pohrdání nedalo zapřít.
„Nebuď nepříjemný. Udělala jsem to, protože mi na tobě záleží!“ opáčila dívka na svou obhajobu.
„Jo, jenže někdo zaplatil životem!“ dal pěstí do zdi, o kterou se opíral, v návalu vzteku. Dívka stojící před celou sebou vystrašeně cukla. Evidentně emoční výjev od chlapce neočekávala. „To nevíš! Ještě… to může dopadnout jinak.“
„Ale vím! Nezapomeň, že jsem u toho před tím byl!“ vyjel znovu. Do očí se mu znovu vrátil příznak bytí a záře. Dívka jen povzdychla.
„Neměla jsem na výběr. Snaž se to aspoň trochu pochopit,“ vydechla zarmouceně. „Je tu ještě tolik východisek. Musíš mi věřit. Pokud jsi ve mně neměl důvěru doteď, měj ji aspoň teď… Nebudu říkat, že si jí zasloužím, protože chápu, co pro tebe ta ohrožovaná osoba znamená, ale aspoň věř, že se z toho dostane!“ snažila se jej přesvědčovat klidným tónem, přec se jí v očích zračil soucit a žal.
Sasuke si jen odplivl a otočil hlavou tak, aby na svou návštěvnici raději neviděl.

* * *
Ayano seděla v koutě ve svém domě. Nepřítomně hleděla kamsi do meziprostoru mezi zdí a zemí. Byla bledá a měla příšerné kruhy pod očima. Bylo nad míru jasné, že po včerejšku sotva zamhouřila oka.
A když nastal po pár minutách ohromný rámus vycházející z vedlejší místnosti, s ní to ani nepohnulo. Kdyby občas nemrkla víčky, dala by se pokládat i jen za pouhé tělo bez duše a veškerého života.
„Promiň! Já nechtěla,“ ozvalo se z kuchyně, odkud právě onen hluk vycházel. Ayano pouze mrkla, nezdálo se, že vůbec vnímala omluvu nebo jiné zvuky, které se ozývaly. Dost možná ani nebyla spektrálně přítomna.
„Ay!“ křikla ji zničehonic dívka do ucha. Mladá Mitarashi jen pootočila víčky tak, aby viděla na dívku v tak těsné blízkosti její osoby. Více se už však nepohnula.
„Už se seber! Tohle se ti nepodobá!“ křikla znovu, až to i jí samotné trhalo bubínky a pro všechnu smůlu ji i zaškrábalo mírně v krku.
Ayano se však opět nepřiměla k sebemenšímu pohybu, pouze jen strhaně mrkla v odpověď.
„No táák!“
„Nehulákej tak!“ vynadala ji ode dveří Anko, která akorát vstoupila do domu. „Je v transu nebo kde… takhle jí nepomůžeš. Sice tě slyší, ale zároveň i nevnímá. Uvědomuje si situaci a to je právě to, proč je taková. Tak neřvi! Akorát to bude ještě horší… A ať tě vůbec nenapadne s ní jen pohnout… to by mohlo mít už katastrofální následky, je to jasné?!“
„ANO!“ rychle se otřepala a poslušně souhlasila.
„Fajn,“ nechala se Anko slyšet, když si sundávala svůj béžový kabát a pomalu si to vykročila ke kuchyni. „A co má bejt jako tenhle bordel?!“ vylítla opět, když spatřila onu spoušť.
„Já nechtěla… jen jsem hledala, jestli nenajdu nějaké aroma, které by jí mohlo pomoci. Zdála se mi jako uvězněná.“
„No, jak říkám… tím se musí prokousat sama. To cos jí pověděla, není jen tak. Chvíli to potrvá,“ odpověděla Anko, „Já teď půjdu a udělám něco k jídlu… A když už jsme u toho, je něco, co by sis ráda dala, Hitomi?“ hlásala záhy z kuchyně.
„Cokoliv je fajn,“ opáčila brunetka, načež fialovlásku následovala do místnosti.
Ayano v koutě jen spustila hlavu tak, aby jemně narazila do vedlejší stěny, zatímco stále hypnoticky hleděla do místa mezi stěnou a podlahou.

‚Co to je…‘ vydechla v duchu, ‚Kde je Tsunade?!‘ otáčela se po místnosti pokryté loužemi a kapkami krve s kouskami těl.
„Kdo je vůbec tohle?“ vydechla, když se zaměřila na tělo bez dlaně a hlavy, opřené u zdi pod oknem, od kterého se táhla krvavá stopa až do středu místnosti, kde pro všechny svaté, ležela zase ženská ruka s vínovým lakem na nehtech. Její analyzující pohled a přemýšlení přerušilo nedlouho poté zakuckání, vycházející ode dveří. Rychle se otočila, aby si připomněla, že tam nechala zraněnou Hitomi ležet v bezvědomí.
Stále nebyla při smyslech, ale něco se s ní dělo, jelikož jí to nutilo vykašlávat krev i ve spaní bez toho, aby to dívku probralo. Chvíli na ní jen koukala, než ji cosi docvaklo. ‚Vždyť já jsem taky medik, do háje! To ten Itachi… Byla jsem z něj tak mimo, že mě to vůbec nenapadlo…‘ Rychle k dívce přiskočila a okamžitě začala formovat nazelenalé světlo u svých rukou, aby dívce dopřála první pomoc a ulevila od bolesti.

Když se po pár dlouhých minutách dívka probrala, tak se to stalo. Neustále se chvěla bolestí a po tváři ji tekly kapky potu, ale musela to ze sebe dostat.
„Aya… kde… kde to jsem?“ vysoukala ze sebe po uvědomění se. Poté se ale jala poohlížet se po místnosti, tudíž ji hned došlo, že je zpět v onom pokoji, kde to začalo.
„V nemocnici… já-,“ odpovídala brunetce na její otázku, když tu ji hned zase přerušila.
„Jo, vidím… Já… musím ti říct, co se tady stalo. Musím to někomu říct! V tomhle stavu nemám šanci… musím.“
„Jo, dobře, chápu. Tak se uklidni a povídej,“ pokoušela se Hitomi uklidnit i s gesty ruky.
Brunetka se ještě pořádně nadechla, než konečně spustila, „Lhala jsem.“
‚Cože?‘ blesklo Ayano okamžitě hlavou až ji, ač neochotně, zamrazilo na zádech.
„Po té tvé technice se mi vrátily vzpomínky. Ale neřekla jsem vám čistou pravdu. Nebo vlastně spíš jsem těm řečem chtěla věřit i já, chtěla jsem si udělat vlastní pravdu. Ale je to jinak… Nikdy jsem se Orochimarovi nepostavila, jak jsem vám řekla. Byla jsem příšerná osobnost už od svého narození. Začala bych tedy už začátkem… v té vesnici. Je pravda, že mě zabili, ale měli důvod větší než jen, že se báli mé moci… báli se mě. Byla jsem hrozná osoba, která se mstila i za malou hloupost jako krádež brambory. Rodina mě pak opustila, nemohli se mnou vydržet… možná mě původně chtěli utratit, ale určitě dobře věděli, že by se jim to nepovedlo, tak mne jednoduše nechali samotnou ve vesnici,“ říkala bolestně.
„To je…“ pokoušela se ze sebe mladá Mitarashi něco dostat, ale brunetka jí znovu přerušila.
„Prosím, nenech se oklamat. Tvářím se takhle kvůli tomu, že mi je stále zle, jejich odchod mě vůbec nezajímal. Vždycky sem byla chladná vůči všemu. Ovšem, chtěla jsem se jim pomstít, ale znovu jen proto, že mi k tomu dali záminku, ne že by mne ten samotný čin nějak zajímal. Taková osoba jsem byla… Pravda je taková, že tu vesnici jsem vlastně téměř celou vyvraždila, protože vždy se někdy našlo něco, kdy jsem si řekla, že si zaslouží pomstu. Pozůstalí obyvatelé toho ale měli dost a najali si zabijáky, kterým jsem už nestačila… jmenovali se Akatsuki. Pak mne někdy oživil právě Orochimaru, který vlastně byl i jedním z té skupiny zabijáků… je tomu už pár let. Ovšem vzpomínky se mi vrátily téměř okamžitě, když se mi vrátil zrak, sluch a schopnosti hýbat svaly. Takže jsem jej následovala z jiného důvodu, než jsem vám řekla… a to proto, že byl stejně zkažený jako já a to se mi nějak zalíbilo. Něco mě k němu přitahovalo.“
Ayano na ní zírala téměř s otevřenou pusou do kořán, aniž by si to sama uvědomovala, zároveň jí i povolily napnuté svaly na ramenech a zádech.
„Ovšem tím nechci říct, že Orochimaru není mou noční můrou… nemám nejmenší pochybnosti o správnosti tvé techniky, ale znovu, je to kvůli tomu, že ve mne právě vzbuzoval tyto nechtěné a úplně nové pocity. Nedokázala jsem se mu postavit, zalhat, odmítnout jakoukoliv nabídku, nic… byla jsem jako očarovaná. Ale to taky neznamená, že toho zneužíval. Nechával mě dělat, co jsem chtěla. Když sem si něco zamanula, dopřál mi to, a už jen proto to pouto bylo ještě větší a to samotné mne děsilo… Ale to je teď vedlejší, zpět k tomu hlavnímu. Pokud si pamatuješ, taky jsem řekla, že jsem byla zavřená ve věznici právě proto, že jsem se mu postavila a kvůli tomu mi smazal vzpomínky a poslal mě sem… Je pravda, že má mnoho areálů s věznicemi, kde drží mnoho lidí a vypouští je, aby se pobyli, a vítězi splní jednu věc – ve většině případů je to příslib vykoupení. A vždy, když se ten masakr odehrával, dívali jsme se… vždy jsem měla po celém těle takové chvění a chtěla se toho účastnit… A on mi to splnil. Ovšem tentokrát to mělo i háček… opravdu mi vymazal vzpomínky, ale to udělal předtím, než mě zavřel do cely, nikoliv po ní, jak jsem vám řekla. Zná mě dobře, a proto ví, že má touha po pomstě je silnější než cokoliv a proto to udělal, čímž si vlastně chtěl pojistit, že až se mi vše vrátí, udělám to, co ve skutečnosti chtěl. Zavřel mě do cely, což ale ve skutečnosti bylo jen proto, aby mi splnil mé dlouholeté přání, ne proto, že by snad nevěřil, že je v cele snad někdo silnější, a pak následovaly další experimenty. Upřímně, mnoho experimentů už na mě provedl, většinu z nich jsem mu i dovolila, jelikož jak jsem řekla, neodmítala jsem ho, stejně jako on mne…“
„Počkej, zadrž… nechápu. Proč ti tedy vymazal vzpomínky? Neudělala bys, co chtěl i bez toho, aby si to takhle pojistil?“ přerušila tentokrát Ayano její výklad.
„Udělala bych, ale nemuselo by to být přímo podle jeho plánů. Ani on nezmění mou náturu a to tedy, že se nezajímám o nic, ani o to co chce, i když mu to plním. Mohla bych něco pokazit a to nemohl dovolit. Ne, že by mě jeho nedůvěra nějak štvala… nezajímá mne to. A to je právě to… můj nezájem mohl všechno zhatit. A upřímně, tebe jsem nikdy dříve neviděla a tedy jediná účinná věc, jak mě přimět, abych mu splnila přání tě získat, byla docílit toho, abych se ti chtěla pomstít. A toho mohl dosáhnout jen tehdy, když mi kvůli dychtivosti po tobě vymazal vzpomínky a tedy i můj bezstarostný, krásný život…“
Ayano pokývala chápavě hlavou, než jí příchozí informace doputovaly do správné části mozku. Náhle ztuhla, ‚Moment… neznamená to, že jsem teď v nebezpečí?!‘

Ticho před bouří

Ayano plně pohltily myšlenky. Trochu znervózněla a mírně se od Hitomi odsunula.
„Vím, na co myslíš a nemusíš se bát,“ ukončila však jednou větou její vyděšené myšlenky. Dívka se tedy zastavila a urputně se snažila utlumit svůj úděs a dovyslechnout si příběh, „Tohle vše bylo, než jsem opustila jeho úkryt. Ale už než sem dorazila do Konohy bylo jisté, že se jeho plán nevyplní… protože jediné co vůči tobě teď cítím je vděk.“
„Cože?“ vyprskla fialovovláska ihned.
„Díky tomu, že existuješ, tě chce a kvůli tomu mi vymazal vzpomínky. A místo toho, jak předpokládal, že to pro mě bude utrpení, až se dozvím pravdu, to ve skutečnosti bylo vysvobození. Po ztrátě vzpomínek a vsazení nových, ve kterých jsem byla pouhá nevinná holka, která dokázala cítit i jiné věci než jen pomstychtivost, jsem to byla schopná cítit i v tu chvíli… ne jen v bludech, které vytvořil. Dokázala jsem se zamilovat. A to by se nestalo, kdybys nebyla… nemůžu ti ublížit a ani nechci… A teď… myslím, že budu potřebovat tvou pomoc,“ pokračovala ve vyprávění Hitomi, pročež si znovu odkašlala. Dýchat už dokázala plynule a moc se ve své promluvě nezasekávala díky tomu, že vše říkala s klidem a občasnými odmlky.
„Kotetsu je v nebezpečí kvůli mně… nevím, jak je to… počkej, jak dlouho jsem v téhle místnosti? Pokud si dobře pamatuji, byla jsem předtím v lese…“
„Jo, tam jsem tě našla, je to tak hodina.“
„Bože, na to není čas…“ pokoušela se zvednout, ale neprodleně ji píchlo v boku, což zapříčinilo, že opět ulehla ke zdi.
„Ty takhle nikam nemůžeš. Musíš mi to doříct, pár minut už nic nezmění… pak udělám, co bude v mých silách.“
Hitomi na ní chvíli neúslužně hleděla, než kývla v souhlas. „Dobrá.“
„Začni tím, co jsi vůbec v tom lese dělala… a co se vlastně stalo tady? Byla si tu předtím, že?“ položila Ayano pro tentokrát další otázku a ukázala na zkrvavenou místnost za nimi.
„Tsunade se mi pokoušela pomoci. Vyndávala mi ten přístroj, co tě měl přinutit mě následovat. Vlastně jde o příkaz, kdy upadneš do transu a uděláš vše, co ti řeknu. Tím se opět chtěl jen pojistit, že mi nebudeš vzdorovat a já ti v zápalu vzteku něco neudělám. Občas i takové chvilky mívám… Jenže jakmile se toho dotkla, nastal jakýsi šok, příšerně se zablesklo. Viděla jsem jen, jak se nechutně její pravá ruka odděluje od jejího těla, zatímco padala k zemi. Dostala takový šok, až upadla pravděpodobně do bezvědomí a to, kdy se jí pomalu trhala kůže a lámala kost v ruce, jen do kómatu napomáhalo. Já pak omdlela taky. Když jsem se probrala, Tsunade byla pryč, sice ne celá, ale chápeš. Já měla v boku díru a po přístroji ani památky. Rána byla nezacelená a neošetřená, takže asi rozumíš, že jsem na tom nebyla zrovna nejlépe. Pak jsem se nějak došourala do lesa. Uvědomila jsem si, že tu nejsem sama, někdo mě sledoval, cítila jsem to… a měla jsem pravdu, v lese mne navštívil. Je to Orochimarův dlouholetý partner a je velice nebezpečný. Ví, že jsem zklamala a že tě k němu nehodlám dovést a za to mi chce ublížit… a to tak, že zabije Kotetsua. Musíš ho ochránit!“ hlas se jí změnil až do zničujícího.
„Po… počkej, furt říkáš, že mě Orochimaru chce… proč? Ty to víš, že jo?“ naléhala i Ayano.
Hitomi povzdychla, „Ano… vím. Lepší ale bude, když ti to řeknu, až potom. Teď na to není vhodná chvíle.“
„Proč?“ tázala se až beznadějně.
„Co uděláš, když to budeš vědět? Nevíš. Je to nevyzpytatelný, a já krom tebe nemám nikoho, kdo by mohl Kotetsovi pomoci!“ schoulila se do beznadějného tónu i Hitomi. Obě dívky teď na sebe zíraly s bezmocí a strachem v očích. Jedna se bála, co se dozví, druhá, co se může stát.
„Není třeba…“ vrazil někdo do pokoje. Obě dívky skoro až nadskočily leknutím. Při pohledu však na příchozí osobu si obě značně oddechly, ale i tak pohled na to nebyl zrovna nejhezčí.
Ve dveřích totiž stála Anko, zakrvácená od hlavy až k patě.
„Kotetsu je s Izumou dole v hale. Je tu i Tsunade, o kterou se právě vedle stará Shizune… Dozvěděly jsme se, že tu má být mrtvé tělo nějakého útočníka a velmi zraněná Hitomi… Tak jsme přišly. Ovšem nemohly jsme sem táhnout Tsunade v jejím stavu, tak jsem se nabídla, že Hitomi přinesu za Shizune sama. Ale jak se zdá, není to třeba… Slyšela jsem ale také kousek vašeho rozhovoru… a myslím, že tě nemůžu nutit, abys to tajila. Nejspíš přišel čas, aby se to Ayano dozvěděla,“ oznámila Anko, pročež se na svou mladší sestru mile usmála. „Já budu dole… postarej se mi o ní,“ dodala ještě směrem k Hitomi, než za sebou zavřela. Ayano ještě chvilku zírala na dveře, než se opět zaměřila na brunetku a samotným pohledem se dožadovala vysvětlující odpovědi. Hitomi opět jen povzdychla.
„Jak se zdá, tvá sestra to ví… A myslím, že ten podivný chlápek, co byl tenkrát s námi, to ví taky. Když jsem se zmínila o tom, že po tobě Orochimaru touží, znervózněl a uvolnil se až tehdy, když jsem řekla, že nic nevím…“ znovu si povzdychla. „Tak dobrá, řeknu ti to.“
„Jde o tvou krev… Jednou za století, ne, za tisíciletí se narodí vždy jedno dítě se vzácnou krví, která slouží ke splnění jakéhokoliv přání. Jde o boží moc… Je dost těžké přijít na to, kdy a kdo bude ten vyvolený, ale není to nemožné… ta legenda je ve světě už tolik let, že v dnešní době je to už docela snadná záležitost, proto o tobě vlastně v současnosti ví více než jedna osoba. Neříká se mi to snadno, ale nejsi zrovna silná a doteď jsem se docela divila, jak to, že tě ještě nikdo nevyužil… ale teď už to chápu, to ten bělovlasák. Proto tě Orochimaru ani ten Uchiha z Akatsuki nezískal… díky bohu…“
‚He… cože? Řekla, to co si myslím? …he?‘ Ayano však najednou přestala vnímat realitu.
„Myslím, že bys měla ještě vědět to, jak to funguje. K vypuštění tvého potenciálu… ehm tedy té božské síly, která je ve tvé krvi, je zapotřebí rituál, při kterém vykrvácíš rukou toho, komu splníš přání. Je to absolutní pravidlo a nelze obejít. Také, jakmile se s rituálem začne, není možné tě zachránit. I kdyby někdo zasáhl, či se tě pokoušel uzdravit ještě před vykrvácením, tak to jednoduše nejde nijak zastavit,“ dovyprávěla Hitomi svůj příběh, jehož konec však mladá Mitarashi už neslyšela.

Hitomi s Anko mezitím vyšly z kuchyně.
„Pořád tam sedí…“ pronesla Hitomi soucitně. „Nemyslela jsem, že potom, co se dozví, že má vzácnou krev se stane tohle. Tušila jsem, že bude v šoku, ale že až takhle… Je asi hodně citlivá,“ usoudila poté.
„Upřímně jsem taky překvapená,“ přikývla Anko, „Čekala jsem, že za mnou přilítne a bude mi nadávat za to, že jsem ji nic neřekla, ale místo toho si přišla ty, že Ayano nereaguje… byl to šok i pro mne samotnou. Nemyslela jsem, že by jí to takhle sebralo. Něco podobného zažila, když Itachi vyvraždil-“ náhle ji však něco prosvištělo neuvěřitelnou rychlostí před nosem, díky čemuž se zastavila v mluvení. Mráz jí přejel po zádech, neboť si byla na sto procent jistá, co se vlastně přihodilo a to se jí ani za mák nelíbilo. Když natočila hlavu za sebe, její podezření se stalo skutečností. Ve zdi byl zapíchnutý kunai. Oklepala se a podívala se protentokrát směrem k Ayano. Ta, ač stále seděla na stejném místě jako předtím, byla předkloněná dopředu s natáhnutou levou rukou do prostoru, zatímco se pravou zakládala o zem, a se zlověstným až ďábelským pohledem v očích. „Ještě jednou to jméno vyslovíš a zabiju tě!“ vypadlo z ní chladně. Anko s Hitomi se otřásly až hrůzou.

* * *
Jiraiya akorát vyšel z té podivné budovy, do které tak sebevědomě minulý den napochodoval. Venku si odplivl, „Ten zatracený informátor! Je k ničemu… prej hledat pomoc u Akatsuki?! Ha, to tak! Šmejd, už k němu nikdy ani nepáchnu!“ všudyvši se otočil zpět ke dveřím, aby do nich nasupeně kopnul, „Hej, slyšíš to? Mezi námi je konec!“
Znovu si důležitě odplivl, pročež teatrální chůzí pokračoval z vesnice pryč, zatímco si neodpustil vykřikovat až do nebes různorodé nadávky.
„Ztroskotanec… Pchá, ten mi tak hnul žlučí!“ nadával ještě po několika kilometrech, když si to vykračoval už lesem, ve kterém však nebyl ani zdaleka sám a už nějakou tu půlhodinu si jej někdo zpovzdálí prohlížel.

„Možná už je čas, co myslíš?“ otázal se jeden z jeho pronásledovatelů.
„Jak si přeješ,“ kývla okamžitě druhá osoba bez namítání. Nato natáhla obě ruce vpřed, aby provedla jednu ze svých účinných technik.

* * *
Mezitím se jeskyní, která byla všude známa jako Orochimarovo sídlo, si to promenádoval právě onen majitel. V rukou držel plášť a na tváři se mu hověl až nepopsatelně iritující úsměv, který sahal až k lalůčkům uší. Prošel ještě pár chodeb, než rozrazil jedny kovové dveře na konci dlouhé chodby.
„Připravil jsem ti ohoz na tvůj odchod. Spoléhám na tebe,“ hihňal se bez přestání. Dívka, jež obývala onen pokoj se akorát nadkláněla nad postelí, kterou úhledně stlala. Znechuceně si při pohledu na jeho výjev odfrkla. ‚Kristova noho,‘ zaúpěla si v mysli. „Nedělám to pro tebe…“
„Já vím, a to je právě to, co mi zajistí úspěch,“ usmál se ještě více. „A ještě jednou se omlouvám za svou neomalenou společnici… doufám, že tvé rány už jsou zahojené.“
„Nedělej, že se zajímáš. Tím, že se snažíš být, ať už je to jakkoliv nechutné, milý, mě neobelstíš… nezapomeň, že umím číst myšlenky,“ opřela se do něj.
„Brrr, tvůj elán se mi líbí,“ ušklíbl se, „Jsi drsná a ofensivní, i když jsi to ty, drahá Tokime, kdo je zahnán do kouta, a to umím ocenit.“
Blondýnka jen protočila očima, než mu z rukou vytrhla přinesený kabát a vyřítila se jako tornádo z místnosti. Orochimaru ji s potěšeným úsměvem následoval.

/*Takhle si žijí po včerejší bouři tito hrdinové, jak bylo zmíněno na začátku tohoto dvojdílu, ale co ten zbytek?*/

V jiné části jeskyně si to v Orochimarově pracovně vysedávala Sakura na jednom z jeho útulných a měkkých gaučů. Měla štěstí, že onen slizoun byl v tuto chvíli v jiné části jeho obydlí, neboť by jeho zraku určitě nelahodila vyhlídka na její nohy, které si to hovily právě na jeho oblíbeném nábytku. Seděla schoulená a žalostně si objímala kolena, k nimž ještě neústupně tiskla hlavu, zatímco ji po bledých tvářích tekly nepatrné kapky slz.

A zatímco Sakura dávala svým emocích volný prostor, aby se dostaly na povrch, Itachi byl na tom jinak. Vysedával si to v trávě, opřený o malou skalku u jakési říčky, jejíž průzračná voda odrážela paprsky slunce. Pravděpodobně ani sám nevěděl, kam vlastně kouká, jelikož jeho pohled byl až příliš zamyšlený s náznaky lítosti či snad neochvějného smutku.