Když má srdce svoji hlavu 14

Čtrnáctý díl - Zatmění

Klečela jsem na vypolstrované molitanové podušce u rohu jídlem přeplněného stolu a loupala lilek, Chouji zabírající převážnou část plochy vedle mě porcovacím nožem profesionálně krájel maso, zatímco Hinata s TenTen se naproti zabývaly přípravou zeleninového salátu.
Jednalo se o na poslední chvíli naplánovanou akci spočívající v podvečerním grilování spojeném s pozorováním zatmění Slunce, o němž se blondýnce shodou náhod při ranní směně zmínila jedna ze sestřiček.
To by nebyla Ino, kdyby ihned nezorganizovala skupinovou slezinu na rozlehlé Akimichovic zahradě.
„Ještěže jste nabídly výpomoc, se Sakurou bychom to ve dvou s tím zdržením v nemocnici těžko stihly. Díky, holky,“ ocenila naše soudržnice dívčí třetina týmu deset, vypochoduje s úlevným oddychnutím z domu se sloupcem na sebe naskládaných skleniček.
„Teď jen, aby zbytek dovalil včas,“ zadoufala, přivřeným okem kontrolujíc stav hvězdy tvořící centrum soustavy.
„Shino s Kibou by měli dorazit co nevidět,“ oznámila kolegyně jmenovaných poslušně.
„Leemu jsem nechala vzkaz ve dveřích, pořád někde lítá,“ postěžovala si nepřekonatelná manipulantka se zbraněmi bezradně, přičemž kunaiem vytvářela úhledné plátky z mnou obnažených surovin.
„Sasuke-kun stoprocentně nepřijde, má jednu ze svých uzavřených mrzutých nálad,“ musela jsem zvýšit hlas, neboť jsem překřikovala syčení vepřového pokládaného šéfkuchařem na rozpálený gril zabudovaný po vzoru jeho oblíbené restaurace uprostřed stolu.
„Podle mě si chce hlavně držet odstup a moc se nezačleňovat, obzvlášť když je Naruto na misi,“ rozumovala TenTen s ukazováčkem zadumaně přiloženým na líci. Rádoby nic netušíc jsem pokrčila rameny, dát jí nahlas za pravdu mi bylo proti srsti.
Zástupce mužského pokolení našeho kolektivu nad nepřítomností hyperaktivního ninji vyjádřil nefalšovanou lítost; pro všechny případy jsem se ujala kladení zeleniny nad oheň, čímž jsem si zajistila imunitu v prezentování názoru, v duchu jsem však souhlasila.
„Nazdar, lidi,“ zahlaholil Inuzuka kráčející v doprovodu dvou kamarádů a věrného psího parťáka přes pečlivě opečovávaný angličák.
„Jdete pozdě!“ vyjela na ně Ino okamžitě, tudíž jsme nedostali prostor odpovědět na pozdrav.
„Proč, Sakura už tancovala?“ opáčil pohotově.
„Ha ha,“ pronesla jsem trudovitě a za všeobecného veselí se pod tíhou hanby snažila splynout s okolím.
Hergot, od Kiby jsem připomínku svého divokého řádění mohla předem očekávat, víc jsem se ale zlobila na sebe, že jsem si nepřichystala nějakou vtipnou zpětnou smeč.
„Neposlouchej ho, Sakuro-chan, prostě ti závidí sílu mládí a pohybový talent,“ nechal se slyšet Lee přivlastňující si místo po mé levici.
Popravdě, uvítala bych, kdyby to nekomentoval a zavedl řeč jinam, ostatní se toho totiž chytili a překřikuje se, jali se celý večírek rozebírat. Přítrž tomu učinil až o deset minut později příchozí Shikamaru, jež se ospravedlňoval návštěvou u mistra Kurenai.
„Prý kývla na účast v Jouninských zkouškách a začala se plně věnovat tréninku,“ chopila jsem se vděčně naservírovaného tématu. Ač se do mě již nikdo nestrefoval, při debatě o kamarádčiných narozeninách jsem se cítila nesvá, jednak jsem si pramálo pamatovala a pak jsem se obávala zmínky mého doprovodu, což by v mysli i po těle dozajista navodilo inkriminující zážitky.
Nadhozený test našich schopností naštěstí strhl salvu všelijakých teorií, u kterých jsme setrvali do podávání první várky steaků.
„Heleďte, nějak rychle se setmělo, asi už to vypuklo,“ zvolala najednou Ino a obratně rozdávala zatmavěná sklíčka určená k těmto účelům. Někteří se postavili a šli se podívat blíže k plotu, já jsem se kvůli bosým chodidlům pouze natočila bokem a skrz černý obdélníček zamžourala na oblohu.
Vskutku, Měsíc se pomalounku sunul, stále zvětšujícím se dílem zakrýval žlutý koláč, jehož nevzdávající se paprsky vykreslovaly kolem kulaté clony zářivý obrys. S úžasem jsem pozorovala tu malebnou scenérii, leč kýžený prožitek se jaksi nedostavoval, ke všemu se znatelně ochladilo.
Sejmula jsem ochranu proti oslepnutí a jen tak zrakem přeměřila přátelé, většina se tvářila nadšeně, obdivně, uchváceně, Shikamaru byl evidentně ve svém živlu.
Zašilhala jsem po Choujim láskyplně zezadu objímajícím svou přítelkyni a trošku mě píchlo u srdce. Na jednu stranu jsem byla ráda, že tu Naruto není a neztěžuje situaci, na druhou mi bylo smutno. Dlouho jsem o nás přemýšlela, nahlížela na náš vztah ze všech úhlů, spekulovala a fantazírovala. Nakonec jsem došla k závěru – musíme si vážně promluvit, a to mě děsilo.
Třeba se milostná analytička ve svém odhadu spletla…
No, jistě budu mít dost času vyplodit vhodný proslov a urovnat ten chaos.
Neobvyklý proces na nebi zanedlouho skončil, my se tedy opět naskládali ke stolu a povídali si nad nově opékanými fláky vepřového. Panovala pohodová atmosféra, kterou jsem vnímala nejen já.
„Fajn, že jsi tohle uspořádala, Ino. Kdoví, kdy se kvůli náročnému přípravnému trénovaní zase sejdeme,“ vyslovila TenTen dojem celého osazenstva, jež shodně přitakávalo.
„Rozhodně každý vytáhnete z rukávu nějakou skvělou zničující techniku, sám na jedné takové pracuju,“ svěřil se nám Lee nabuzeně, viditelně pyšný na vlastní kreativitu.
„To budete zírat, s čím přijdu já, v aréně nastane mela, jako by polovysvlečený Sasuke zavítal do dívčí školy,“ nenechal se zahanbit Kiba podporován Akamarovým štěkáním.
Ani normálně nemluvný Shino nezůstal se svými úspěchy pozadu, takže se záhy spustila vřava samolibého pochlebování vyústivší v názornou předváděčku na prázdném place.
„Dejte pozor na mámin trávník! Kibo, opovaž se použít Gatsuugu,“ hulákal jinak klidný Chouji rozhozeně. Samozřejmě, jeho tklivých proseb nikdo nedbal, vrazil mi proto obracecí kleště a vydal se zabránit nejhoršímu. Překvapeně jsem pohlédla na děvčata naproti, načež jsem se smířlivě ušklíbla.
„Chlapi,“ okomentovala to tmavovláska se dvěma drdoly výstižně, po čemž jsme sborově vyprskly smíchy, zatímco Shikamaru se radši odebral do povzdálí pozemku.
„Donesu další limonádu,“ nabídla se hostitelsky blondýnka při přezkoumání nádobí a popadajíc se za břicho zmizela ve stavení.
„Hój, vespolek!“
Po zaslechnutí onoho tolik známého hlasu, jenž přerušil naše doznívající radovánky, jsem naprosto strnula, současně jsem nedokázala zamezit zpupným očím, aby samovolně nevystřelily k neohlášenému návštěvníkovi.
Od soutěživé skupinky rivalů zazněla vřelá přivítání i pozvání do jejich řad, nýbrž Naruto je jednoznačným gestem odmítl, vyhledal mě pohledem a těmi zvláštně jiskřivými, průzračnými tůňkami se zaklesl do mých překvapením rozšířených barvy lučního porostu.
S rozzářeným úsměvem vykročil tím samým směrem; k totální ztuhlosti svaloviny se náhle přidala i nezkrotná panika urgentně nabádající k úprku. Nevědomky jsem si skousla hladkou stěnu vnitřku tváře, přičemž jsem se dlouhými nádechy a výdechy pokoušela zklidnit nespoutaně bušící srdce.
„Naruto! Můžeš na slovíčko?“ odvolal ho Shikamaru od vytyčeného cíle cesty, zřejmě se chtěl poptat na výsledek mise obnášející polapení Orochimara. Oslovený génia s kapánek rozladěným výrazem následoval do ústraní, takže jsem si ho po vydechnutí a usměrnění zdivočelého tepu na přijatelnou frekvenci mohla nerušeně prohlédnout.
Ruce měl ležérně zastrčené v kapsách kalhot své neodmyslitelné oranžové soupravy, zip bundy u krku rozepnutý, což mi umožňovalo identifikovat odstín trička a zároveň se na dálku kochat větším úsekem snědé, větrem ošlehané kůže.
Stylem závisláka s abstinenčními příznaky jsem putovala dál, přes ostře řezanou čelist, plné rty skýtající různorodé chutě, jedinečné vousky na obou stranách tváře, nesčetněkrát přelomený nos, upřímné, nyní lehce přivřené oči dodávající jeho slovům patřičnou váhu a nakonec rozježené blond vlasy osvobozené od útlaku čelenky. Dle jejich nepoddajnosti jsem usoudila, že před chvílí proběhl sprchou a s nijak velkou úpravou se nezatěžoval, líbilo se mi to.
Nechápala jsem, proč jsem byla dříve tak slepá a nevšímavá.
Varovná prskání a podivný závan připáleniny roztahující chřípí mě krutě navrátily do reality, zbrkle jsem se nahnula nad gril a v tu ránu se rozkašlala pod přívalem štiplavého kouře. Zasaženě mrkaje jsem se na středu mřížky kvapně pustila do otáčení plátků zhyzděných mírně zčernalými okraji.
„Pojďte si pro nášup, bando, nebo to Sakura nadobro spálí!“ zahulákal Chouji pobaveně, na což jsem byla schopná zareagovat pouhým bezradným pokrčením ramen symbolizujícím ´nemám tušení, jak k tomu došlo´.
Během vypořádávání se s ruměncem přistižení jsem si dávala setsakramentsky pozor, abych očima nezabrousila k těm dvěma tajnůstkářům opodál.
„Naruto, ty pako, kde ses flákal? Zmeškal jsi skvostnou astrologickou podívanou,“ zahalasila Ino od vchodu, kde si ve vrávoravém postoji levačkou nazouvala boty. Jinchuuriki jí mávl na uvítanou a pak s ledovým klidem odpověděl: „V celé širé galaxii není krásnější úkaz než Sakura-chan.“
Po jeho výroku nastalo nekonečné hrobové ticho zakončené Kibovým uznalým zapískáním, zprvu zaražená blondýnka se spokojeně zachichotala a Shikamarovi vtipně povyskočilo obočí. Já jsem byla absolutně v šoku, a když jsem se jakž takž probrala, vůbec jsem nevěděla, jak se zachovat. Nabíhající horkost nemající s třepotavými plameny pranic společného mi zrovna nepomáhala.
Opětovně jsem ztratila kontrolu nad vlastním zrakem, který proti mé vůli spočinul na naproti sedící Hinatě. Ta se pokusila o milý úsměv, ale vznikl z toho spíše jakýsi pokřivený škleb. Mohla jsem udělat ledacos, ignorovat to, předstírat, že jsem ten pochvalný komentář neslyšela, zakroutit hlavou, protočit panenky vzhůru, vyčinit mu, jednoduše cokoli, namísto toho jsem v náhlém popudu provinile sklopila oči k zemi.
Kéž bych se svedla přimět neopětovat jeho city, ba některým věcem se i přes ty nejryzejší úmysly poručit nedalo.
Naštěstí kolem stolu vyvstala pranice o nejméně znehodnocený kus masa, tudíž jsem byla zastíněna postrkujícími se těly a mohla se vzpamatovat.
„Každý má jiné priority, třeba já dávám přednost kuchařskému umění,“ prozradil nám uživatel parazitických brouků, jež s nakrčeným čelem vykukujícím zpod kapuce váhavě studoval ukořistěný, napůl zuhelnatělý příděl.
„Vážně mě to mrzí, neudělala jsem to schválně,“ omlouvala jsem se zkormouceně. „Vaření není moje silná stránka.“
Má sebekritika zůstala bez odezvy, neboť hodující strávníky zaujalo Shinovo doznání naznačující zájem o ženskou populaci, rozpoutávající všetečné otázky.
„Já bych si dal, umírám hlady. Posuň se, Tlustoobočnatče,“ řekl Naruto vynořivší se nám za zády a energicky se vtěsnávající mezi mě a Leeho. Nervózně jsem si poposedla a nasucho polkla, jeho blízkost nevěstila dobrý vývoj grilovačky.
„Popros Ino o talíř, není tady žádný volný,“ vybídnul ho Chouji dobrosrdečně.
„Na, vezmi si můj, jsem plná. Pokud ti nevadí, že jsem z něj…“ Zčistajasna mi docvaklo, že jsme si minule vyměnili více ústních tekutin, než lze získat z použití nebohého nádobí, a zase jsem se podobala přezrálému rajčeti.
„… jedla,“ vysoukala jsem ze sebe přidušeně.
Překotně jsem mu ho vrazila a spěšně odvrátila zrak, předstíraje, že mě děsně baví sledovat Akamarovo válení se v trávě.
I když jsem ze své pozice na Naruta neviděla, nervovou soustavou jsem vnímala každičký jeho pohyb.
Ve stísněných podmínkách se občas otřel ramenem či mě omylem dloubl loktem, statečně jsem to snášela a nedávala na sobě panující napětí znát, jelikož jsem nedokázala setřást dojem, že mě Hinata bedlivě pozoruje.
Veškerým vynaloženým úsilím jsem směřovala pozornost zpět k živé konverzaci točící se nyní okolo soběstačnosti.
„My si s Akamarem rozhodně vystačíme sami,“ prohlásil Kiba sebevědomě.
„To je pravda, zatím jsem toho chlupáče na následky otravy ošetřovala jen jednou,“ rýpla jsem si a zakrátko s hřejivým zadostiučiněním naslouchala spuštěnému řehotu.
„Hej, to se přihodilo v úplně jiný souvislosti! Při nácviku přežití v lese nedopatřením sežral nějakou jedovatou houbu,“ hájil se a s příslibem odplaty na mě rozhořčeně cenil tesáky.
„Vždycky jsem váhal, kdo se ve vaší dvojici o koho vlastně stará.“
„Ty, aby sis nepřisadil, co?“ osočil se na Naruta, ten na mě z boku spiklenecky mrkl. Tihle dva jakživ nevynechali příležitost ke vzájemnému pošťuchování.
Mnohem uvolněněji jsem ho obdařila letmým, spolupachatelským úsměvem s drobet nakrčeným nosem a po protažení dopřála ztuhlému lýtkovému svalstvu pohodlnější polohu.
Pokračující diskuze, jejíž obsah se přesunul ke kuriozitám a celkově nejhorším potravinám, jaké doposud kdo snědl, nutila mou bránici k neustávající činnosti.
„Nemáte šanci, tohle mám s přehledem vyhraný, na hoře Myoboku jsem pozřel šlichty, který samotným vzhledem obracely žaludek. Plus ten odporný, žabincový zápach, br,“ nehraným znechucením se křečovitě oklepal.
Ve vteřince se v mém nitru zvedla vlna sympatií rozhýbávající i pracně potlačované smysly, rázem jsem si byla znovu vědoma chabé vzdálenosti mezi námi zapříčiňující postavení chloupků. Připadalo mi, jako by se buňky v mém těle vzbouřily, hledaly k němu skulinu v pórech a bezhlavě zevnitř narážely do nepropustné pokožky levé paže, cítila jsem tam podivné elektrizující lechtání.
Jemu zjevně přímý kontakt problém nedělal, pokojně si hověl v tureckém sedu, kolenem mě co chvíli zašimral na stehně a vyslal tak vibrující třas do prstů na nohou. Za zády se opíral o ruce, přičemž pravačku musel mít umístěnou těsně za mnou, podávala o sobě zprávu formou vyzařujícího žáru. Organismus hlásil alarmující přehřátí, bylo načase se zdekovat.
„No, pomalu se odeberu domů, mám ráno vizitu. Bylo to super, díky,“ huhlala jsem zpod stolu, kam jsem si zakopla boty, nešikovně jsem si je natáhla a začala se zvedat.
„Půjdu s tebou, Sakuro-chan. Potřebuju dospat probdělý noci,“ řekl Naruto, hbitě vyskakuje na chodidla.
Nanovo jsme poděkovali a vykročili do potemnělé vesnice.
Jakmile jsme osaměli, opadl ze mě značný díl nepříjemného stresu a mohla jsem svobodně přemýšlet.
„Co mise? Pokud o tom teda smíš mluvit,“ nadhodila jsem pro začátek. Možná v sobě přece jen vyburcuju odvahu si promluvit.
„Neúspěšná, i když katastrofa by to vystihla taky,“ povzdechl si se sklopenou hlavou. „Našli jsme Orochimarovo doupě, ten už byl ale v tahu. Stopovali jsme ho se psy mistra Kakashiho, jenže z toho vylezla falešná stopa, tahal nás za nos, umí se bravurně maskovat, holomek slizká. Vrátili jsme se do podzemí a alespoň odtamtud odnesli knížky a všelijaký záznamy o experimentech.“
„To zní zajímavě, ráda bych je viděla, pod vedením Tsunade-sama jsem na pár výzkumech pracovala,“ svěřila jsem se mu zamyšleně.
„Projel jsem načrtnutý obrázky jednoho zápisníku a je to pěkná nechuťárna,“ varoval mě s doprovodnou grimasou starostlivě. Šli jsme vedle sebe liduprázdnými ulicemi a já zápasila s dotěrnou touhou chytit ho za ruku, proplést jeho šlachovité prsty s mými.
„To je věda, Naruto. Sice hnusná ale věda.“ Udělal na mě protáhlý obličej.
„Víš, že týhle oblasti moc neholduju, jsem spíš přes akci.“ Jeho konstatování evokovalo zkušenost z našeho setkání ve stánku s košíky, v mžiku mi z oné vzpomínky přeběhl mráz po páteři, rozhlédla jsem se po okolí a zjistila, že se nacházíme u akademie.
„Em, nechtěl bys na moment…?“ zaváhala jsem nad správným zformulováním návrhu, tak jsem bradou poukázala na tři houpačky pod stromem na přilehlém hřišti.
„Jo, jasně.“
Čile jsem se vypravila k prostřední, bezpečně se usadila a počala se mírně pohupovat, Naruto mne na krajní napodobil.
„Dřív tu byla jen taková dřevěná, když jsem byl děcko, trávil jsem na ní hodně času… sám,“ posteskl si polohlasně.
„Mnoho věcí se změnilo,“ připustila jsem pozitivním tónem. „Můžu se tě na něco zeptat?“
„Jistě.“
„Sasuke-kun se zmínil, že feudální pán ti odepřel právo na přidělení hodnosti Chuunina i přihlášení ke zkoušce. Prý mají strach z uvolnění chakry ocasých démonů,“ hovořila jsem tlumeně a přitom ho sledovala koutkem oka.
„No jo, zdá se, že budu věčným Geninem,“ odvětil s nepostřehnutelným sarkastickým podtextem.
„Co budeš dělat? Zvažovala jsem to a napadlo mě, že bychom ho šli všichni přesvědčit, taky bys mu mohl svou kontrolu demonstrovat nanečisto nebo poprosit o pomoc zbývající Kagy, musí být řešení,“ drmolila jsem zapáleně.
Zabrzdil a já si teprve teď uvědomila, že stojím na místě s podpatkem boty vztekle zabořeným v chladivém písku.
„Díky, Sakuro-chan, seš hodná, ale svoje postavení si potřebuju vydobýt vlastníma silama,“ odpověděl jemně, hledíc na vytesané osobnosti ve skále.
„Co jestli se neumoudří a neustoupí?! Vždyť stát se Hokage je tvým největším snem!“ připomněla jsem mu zvučně, na hranici křiku.
„Máš pravdu, to je, ačkoli jeho uskutečnění vyžaduje spoustu trpělivosti a vyjednávání. Nepochybuju, že budu čelit nástrahám některých politiků, poválečný období je nestálý a může se lišit každou minutou. Navíc, babča Tsunade si vede výborně, k míru se přiblížila nejvíce ze všech předchozích zastánců. Kromě toho, mám i jiný sny,“ prozradil mi se zrakem nadále upřeným před sebe.
„Například?!“ vyhrkla jsem horečnatě. Byla jsem překvapená, že ho ten zákaz dostatečně neznepokojuje a už vůbec bych od něho neočekávala řeči o vyčkávání, to k Narutovi nesedělo. Kdy tak dospěl, sakra?
Co mě však vyvedlo z míry nejvíc, byl zjihlý pohled, jímž se na mě podíval, žaludek natošup vystřihl ukázkový kotrmelec.
„Třeba získat dívku, které od nepaměti patří moje srdce,“ řekl prostě. Vykulila jsem oči a zalapalo po dechu. Jak jsme se k tomuhle dostali? Otevřela jsem pusu a zase ji zavřela, nevěděla jsem, jak na jeho přímočarost zareagovat. Zastrčila jsem si vlasy za ucho a rozvažujíc o příštím kroku se zahleděla na hvězdy.
„Co pokud se něco pokazí a zničíme tím náš poměrně složitě vybudovaný vztah?“ vynesla jsem na svět nejinternější obavy.
„To se nestane,“ utvrdil mě.
„Jak si můžeš být tak jistý?“
„Protože znám sebe a stejně dobře i tebe,“ vysvětlil bez zaváhání. „Věříš mi, Sakuro-chan?“
„Ano.“ Jednalo se o otázku, o níž jsem nepotřebovala dvakrát rozmýšlet.
„Pak si zapiš, že ke ztrátě přátelství bys mě musela minimálně zabít. I kdyby z těchhle ukradených okamžiků nic nevzešlo, alespoň vím, že jsi nás brala v úvahu, dala mi šanci. Ostatně víc nežádám, chápu, že připustit si ke mně i sebemenší city pro tebe nebylo snadný,“ pronesl uvědoměle.
Nevěřila jsem vlastním uším, otočila jsem se k Narutovi a emocemi sršícími smaragdy si ho zpytavě přeměřila.
*„To je fakt…“ postavila jsem se, pravačkou sevřela řetěz jeho atrakce a liknavou chůzí se přesunula před zaraženého společníka.
„Bojovala jsem s tím.“ Druhou rukou jsem mu jemně promnula pramen vlasů na spánku, pozvolna ho namotala na ukazováček a posléze bujným kadeřím dovolila hravě proklouznout do meziprstí.
„V závěru jsem přišla na to, že propadnout ti je nebezpečně jednoduchý,“ zašeptala jsem zastřeně, stáhla paži ze studeného železa a rozevřenou dlaň mu umístila těsně pod lalůček. Zhypnotizovaně jsem se vpila do těch doširoka rozevřených oceánů, skousla si spodní ret a palcem láskyplně pohladila žhavé líčko, načež jsem se sklonila k blonďákovým pohostinným ústům.
Po uvítacím přilnutí jsem je křehce, stylem letního vánku, polaskala svými odvážnými, nicméně jsem setrvala u šnečího tempa, ochutnávala jsem, užívala dotyk a snažila si do mysli vrýt každý jejich záhyb. Přenechal mi vedení akce a oddaně následoval pomalé tahy suchých rtů. Vlhkým jazykem jsem postupně smyslně přejela horní i dolní konturu jeho rtů, otřela se nosem o opálenou tvář a potom se lenivě odtáhla.
„T-Ty jsi mě políbila, Sakuro-chan,“ oznámil s tázavou intonací, zatímco těkavě mapoval můj obličej.
„Uh-m, a udělám to klidně znova,“ zapředla jsem a následně se těšila ze šťastného, širokánského úsměvu, jenž musel spadat mezi jeden ze zmiňovaných Ino.
„Schválně,“ pobídl mě a křeně se jako idiot, mi velmi ochotně vyšel vstříc.
Tentokrát se chopil režie Naruto, otevřenými ústy dravě překryl ta má a pečlivě se s nimi pomazlil, než se špičkou protřelého průzkumníka na mých zubech dožadoval povolení ke vstupu na skryté území, svolně jsem mu ho umožnila, takže se naše jazyky mohly setkat ve vášnivém tanci.
Rozkročil se, aby koleny nevadil v přiblížení, a položil mi ruce na boky, nestabilními končetinami jsem vstoupila do jeho vroucného objetí.
Ve vzpřímené pozici jsem byla vyšší, tudíž musel mít dost zakloněnou hlavu, o to víc jsem byla schopná polibek prohloubit, zintenzivnit, procítit. Roztouženě vydechl, ovinul mi paže kolem pasu a pevně k sobě přitiskl, zatímco já jsem odpověděla rukama divoce zabořenými v těch nádherných vlasech.
Netroufala jsem si odhadnout, zda to trvalo minuty či hodiny, stále jsme se nemohli nabažit jeden druhého, bohužel ubývající kyslík byl neúprosný. Oddálila jsem se a blahem zastřenýma očima se podívala do jeho přivřených, vyplněných hromadou citu a… touhou. Namáhavě jsem popadala dech, i když Naruto na tom byl obdobně, vyčerpaně si opřel čelo o mé a zakrátko čelist ovanul horkým výdechem.
„Znamená to přijetí pozvání na zítřejší schůzku?“ zeptal se sladce.
„Ano,“ odvětila jsem odevzdaně.
Roztomile, snad i vítězoslavně se usmál a stvrdil naše ujednání dalším polibkem.
„Doopravdy bych už měla jít nebo mně ráno Shizune dá bídu,“ zaúpěla jsem do jeho horkých rtů.
„Doprovodím tě,“ nabídl se, nicméně mě nadále zasypával něžnými pusinkami.
„Radši ne,“ odmítla jsem navzdory vehementním protestům celého těla. Kdoví, kdy bych se tímhle způsobem dostala do postele. Chápavě přikývl a už se natahoval pro hubičku na rozloučení.

Muž s dlouhými, rovnými, tmavými vlasy a přísným vzezřením nedovolujícím poddaným neuposlechnout jediný rozkaz seděl v županu za starožitným, lakovaným sekretářem ve své kanceláři a s neprostupným výrazem nad světlem lampy pročítal znaky provedené úhlednými tahy jeho dcery. Z nahlížení do jejich nejtajnějších myšlenek, jež s ním nikterak nepohnuly, ho vyrušilo zaklepání na dveře.
„Vstupte,“ zahřímal a zaklapl malou knížečku v pevných deskách připomínající deník.
Do místnosti vstoupil průměrný, naprosto ničím nezajímavý mladík a úslužně se uklonil.
„Předpokládám, že mi neseš požadované informace,“ řekl tónem nepřipouštějícím jinou možnost, načež svého nejlepšího špeha propíchl bledýma očima.
„Ano, můj pane. Zdá se, že vyvstaly komplikace.“
„Já jsem naopak nadmíru spokojen,“ pronesl, poukazuje na bez vědomí majitelky zapůjčený předmět před sebou. „Zítra mu doručíš tento dopis, teď mi prozraď, co jsi zjistil.“