Pocítit smrt 06 - Ti, které jsme ztratili

Sakura dojedla svojí snídani a zamyšleně se zadívala na knížku, která ležela vedle jejího talíře.
"Pokud zůstanu," zašeptala Sakura název. Koupila si ji už před týdnem, ale přesto jí ani neotevřela. V obchodě jí něčím zvláštním přitahovala. A teď má pocit, jakoby to ani neměla číst. Růžovláska znepokojeně zatřepala hlavou, aby vyhnal ony myšlenky a umyla talíř.
"Měla bych je vzbudit," pomyslela si a odešla do pokojíčku svých dětí. Nejdřív přešla k dívčině posteli, kde jí jemně pohladila po vlasech. Když na ni otevřela své modré upřímné oči, jen jí sdělila, že je snídaně nachystaná. Kushina se líně vyhrabala z peřin a odešla do jídelny, mezitím Sakura vzbudila i Minata. Za chvíli už všichni tři seděli u stolu. Děti do sebe házely jídlo a Sakura v klidu znovu myslela na knihu.
Po snídani si šly děti hrát na zahradu, Sakura je už ze zvyku šla hlídat, aby si nijak neublížily. V jedné ruce nesla tácek se studeným pitím a v druhé nesla knížku. Pohodlně se vyvalila na lehátko a nechala na sebe proudit sluneční paprsky. Po chvíli však toho měla dost a vzala si knížku. Otevřela ji a se zatajeným dechem začala luštit první znaky. Během chvíle jí začalo docházet, že s ní je něco v nepořádku. A o to víc jí chtěla dočíst. Ani se nenadála a už měla za sebou hned stovku stran. Růžovláska se podívala na hodinky a s hrůzou zjistila, že bude čas oběda. Proto zaklapla knížku a odešla něco rychlého uvařit. V hlavě jí ale stále probíhaly všechny události v knize, které stihla přečíst. Přišlo jí to, jako by to všechno sama prožila, přitom by přísahala, že nikdo z těch, co znali její příběh do takových detailů, nic takového nenapsali. Jak by taky asi mohli, všichni byli mrtví. Sakura si tiše povzdychla, celé jí to přišlo ujeté. Vždyť ona dokonce předvídala, co se stane a k jejímu zděšení to tak vždycky bylo.
Dívka, která se ocitla mezi dvěma chlapci. Na jednom je závislá, druhého naprosto ignorovala, i když jí vyznával lásku. Postupně se však všichni tři začínají svazovat lany přátelství, ale jeden se je stejně pokusí zpřetrhat. Ten, kterého brala jen jako dobrého kamaráda, se vydá ho přivést zpět, zanechaje jí slib. Ale neuspěje, ale stanou se nerozlučnou dvojkou, avšak i on odejde. Odejde se svým učitelem, aby zesílil a dokázal jejich přítele, který se vydal špatným směrem, přivést zpět.
Dál se Sakura už nedostala, ale i tak podvědomě věděla, co bude následovat.
"Mami, teta Miako je tady," přerušil Minato její myšlenkové pochody. Přesně včas, aby nespálila jídlo. Sakura už zkušeným pohybem nandala na talíře a šla přivítat Miako.
"Ahoj Miako! Dáš si s námi oběd?" Zeptala se Sakura, jakmile jí uviděla. Miako nadšeně souhlasila, Sakura byla neobyčejně skvělá kuchařka a ona navíc od rána nic nejedla. Celou noc strávila v nemocnici. Jen, co se dozvěděla, že je Kioshi v pořádku, tak se k němu nasáčkovala, a i když se neprobudil, strávila s ním celou noc. Potom šla hned za Sakurou.
"Sakuro, potom si s tebou musím promluvit...o samotě," zašeptala jí, když si sedala vedle ní za stůl. Sakura neznatelně přikývla. Miako to stačilo a s klidem se pustila do jídla.
Když se najedli do syta, Sakura poslala Kushinu a Minata do svého pokoje. Miako se vděčně usmála.
"Vypadáš unaveně," podotkla zamračeně růžovlasá kunichi.
"To je tím, že jsem celou noc nezamhouřila oko. Kroutila jsem se na židli v nemocnici," vysvětlila jakoby nic.
"Mělas noční? Já myslela, že máš služby, jen když máte jako tým volno," zamračila se Sakura. V nemocnici neměla službu ani si nepamatovala, a Miako měla mnohem víc práce, mohli klidně zavolat jí.
"Ne, neměla jsem službu...Právě o tom jsem chtěla mluvit...Jde o to, že Mari zranila Kioshiho, když už odcházel domů, hodila po něm kunai,"
"Co-cože? Ale...to by snad..." Sakura tomu nechtěla věřit, znala Mari, byla schopna mnoha věcí, ale toho ne.
"Naštval jí, potom co ona naštvala jeho. Je v pořádku, jen si pár dní poleží v nemocnici,"
"Aspoň, že tak...A co Mari?"
"Donutila jsem, jí aby se šla přiznat přímo Hokage a vzdala se našeho týmu," Sakura němě přikývla. S tím souhlasila. Zamyšleně se podívala z okna, v tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Znovu tam stála ta osoba. Znovu hleděla do jejich domu.
"Miako, zůstaň tu a za žádnou cenu se nedívej z okna,"
"Proč?" Zeptala se zmateně.
"Vysvětlím ti to později," odbyla jí a odešla, pokoušejíc se o klidný krok, k dětem, kde zatáhla závěsy, přikázala jim, ať sou zticha a zamkla je v pokoji. Potom zase došla do jídelny, kde se posadila.
"Co se děje?" Zeptala se vystrašeně modrovláska.
"Nepodívala ses z okna?" Zeptala se místo odpovědi. Když jí Miako odkývnula, že se nepodívala, pokračovala. "Teď se jen koutkem oka podívej ven na protější dům," Miako se vší vůlí snažila nepodívat zpříma. Když konečně zaostřila, uviděla tam onu zahalenou postavu.
"Kdo to je?"
"Nevím, ale už jsem ho jednou viděla. Než jsem se vzpamatovala, byl už pryč. Miako, vím, že to po tobě nemůžu chtít, ale..."
"Udělám to," vyrušila jí rozhodně.
"Ani nevíš o co jde a je to hodně riskantní,"
"Nevadí, udělám to," stála si za svým dál. Sakura se usmála.
"Dobře. Určitý plán mám. Půjdeš do kuchyně, vytvoříš klon, který se vrátí třeba se sušenkami, zatímco ty se nějak dostaneš za tu osobu a přemístíš se s ní sem," vysvětlila Sakura svůj plán. Miako kývla a beze slova se zvedla. V kuchyni vytvořila klon, který vzal džus z ledničky a odešel si povídat se Sakurou. Miako se mezitím nepovšimnutě vykradla z okna a obešla dům velkým obloukem, aby se neznámému dostala ze zorného pole. Když se dostala za dům, ladně vyskočila na střechu. Byla připravena ho spoutat chakrovým lanem, když ucítila, jak jí někdo zakryl pusu, aby nemohla křičet. Miako se začala vrtět, ale bylo jí to k ničemu. Mezitím se druhá osoba otočila pomalu k ní došla. Poznala, že se jednalo o muže. I z rukou toho druhého šlo lehce vyčíst, že je muž.
"Miako, tohle jsi neměla dělat," promluvil. Miako strnula, ten hlas znala. Vší silou se vytrhla z mužova sevření a začala na toho druhého mluvit.
"To není možné...Ty jsi mrtvý!" Zašeptala a chytla se za svou ruku, kde se ještě před několika lety vyskytovala pečeť. Zmateně se mu podívala do očí. Rozeznávala je. Jak by mohla zapomenout ty nebesky modré oči. Vystrašeně udělala krok dozadu a narazila do hrudi druhého muže. Teď jí to bylo však jedno.
"Naruto-sensei? Proč?" Zašeptala, až oba strnuli nad chladnotou, s kterou to řekla. Ale mnohem víc je zarazila bolest, zklamání a nenávist, která se odrážela za závojem chladnoty.
"Miako..."hlesl muž za ní, až potom jí došlo, že je stále v jeho náruči.
"Ať jsi, kdo jsi, pusť mě!" Muž se rychle odtáhl. Miako na nic nečekala a strhla mu kapuci. Najednou hleděla do očí svého bývalého týmového partnera, o kterém si až doteď byli se Sakurou a Kioshim jistí, že je mrtvý.
"Takumi!" Zašeptal přiškrceně jejího dávného přítele. Jeho světle hnědé až blonďaté vlasy, zelené oči, tvář.... Najednou se u ní objevila Sakura. Nevěděla jak, ale najednou všichni čtyři stáli v Sakuřiným domě a v místnosti kroužila nazelenalá aura. To jutsu uměla pouze Sakura. Nikdo se teď nemohl dostat z místnosti a ani do ní. Miako uznala, že to bylo působivé, protože se to všechno stalo ve zlomku vteřiny.
"Teď se odsud nikdo nedostane," upozornila je růžovláska. Miako si všimla, že je tu i Ino.
"Ino-senpai, co tu děláte?"
"Miako, říkala jsem, že pro tebe jsem jen Ino!" Upozornila jí se škaredým výrazem."Vždyť jsi mě dávno překonala...Přišla jsem oznámit, že se Kioshi probudil. Neočekávala jsem takový drama," zasmála se lehce. Miako se usmála. Ne nad tím pokusem o vtip, ale nad tím, že je Kioshi vzhůru. Jen jí mrzelo, že teď za ním nemůže.
"To ráda slyším," řekla Sakura a otočila se na Takumiho a Naruto. "Takumi? Jak je to možné?" Zeptala se roztřeseným hlasem.
"To kdybychom věděli," zašeptal Naruto. Ino i Sakura strnuly. Ten hlas dobře znaly. Miako vzala situaci do vlastních rukou a strhla Narutovi kapuci. On se na ní jen podíval, ale nijak to nekomentoval. Byl rád, že to nemusel dělat sám, neměl na to dost odvahy. Jen se zadíval na Sakuru, která na něj jen zírala a přitom jí stékaly slzy. Naruto udělal první krok k Sakuře, ale ona se na něj jen vyplašeně podívala a udělala několik kroků zpět. Naruto se smutně zastavil a sklopil hlavu.
"Naruto? Jak je to možné?" Zeptala se Ino.
"Nevím. Oba dva jsme se probudili v jedné jeskyni. Nikdo tam nebyl, jen my. Živí a zdraví. Bez jediné jizvy. Někdo nás musel oživit, ale nevím kdo....teda, už asi víme, ale pro bezpečnost to říkat nebudu. Celé ty roky jsme se na to snažili přijít,"
"Ale proč jste o sobě nedali vědět?" Zeptala se Miako. Potom přešla k Sakuře a objala jí kolem ramen. "Víte, čím jsme si prošli? Museli jsme se přenést přes to, že jste mrtví. Já, Sakura a Kioshi a i ostatní. A to není zrovna nejlehčí. S Kioshim jsme celou dobu trpěli kvůli naší sensei a nové týmové partnerce. A to ani nemluvím o Minatovi a Kushině!" Zakřičela na ně navztekaně. "Ztratili svého otce ještě dřív, než se narodili. Znají ho jen z příběhů!" Zašeptala poslední větu a utřela si tváře od slz, které už nedokázala udržet.
"Dvojčata?" Zašeptal překvapeně Naruto. Očekával jen jedno dítě. "My máme dvojčata?" Usmál se nad tím zjištěním. Sakura lehce přikývla.
"Můžeme je vidět?" Zeptal se Takumi, chtěl vidět potomky svého senseie.
"Ne!" Zamítla chladně růžovláska. "O Narutovi si myslí, že je mrtvý, já jim hlavu motat nebudu. Teď ne. A tebe ani neznají,"
"Ale..." Chtěl odporovat Naruto, ale potom, když uviděl její výraz, zase zmlkl.
"Naruto, budeme muset jít," zašeptal Takumi po chvíli ticha. Všichni, kteří se ještě před sekundou ubírali svými myšlenkami, se na něj podívali.
"Já vím," přikývl Naruto a přešel k oknu. "Sakuro, mohla bys?"
"Ne, ještě nemůžete odejít, ne teď, když to všechno vím,"
"Ale my ti to neříkali z vlastní vůle! Tys na nás vyslala Miako," řekl chladně, aniž by se k ní otočil. Sakuře trhlo, takhle k ní mluvil naposledy Sasuke.
"Na tom nezáleží!" Zaječela Sakura a chytila ho kolem pasu. Uvědomovala si tu nostalgii. Takhle stála před patnácti lety před branou Konohy, držela Sasukeho, aby neodešel za Orochimarem. Tehdy selhala. "Na tom nezáleží, já tě nechci znovu ztratit," zašeptala bolestně. Slzy se jí nahromadili v očích a ona s nimi bojovala v předem prohraném boji. Naruto se otočil a zvedl jí obličej, aby jí viděl do těch jejich krásných zelených očí.
"Ale ty mě neztrácíš, jen musíš počkat. Pochop mě, nemůžu tu zůstat, dokud to nevyřeším. Potom se vrátím a už od tebe nikdy neodejdu," zašeptal jí a políbil jí na čelo. "Není to tak, že bych tě chtěl opustit. Já musím," řekl a políbil ji na rty. Sakura mu polibek s chutí oplatila, potom si však uvědomila, že to ho nezastaví. Odtrhla se od něj a ustoupila o kousek.
"Asi by tě nic nezastavilo, co?" Zeptala se zastřeným hlasem. Když uviděla Narutův smutný pohled, ihned znala odpověď. "Jdi, jdi, dokud tě pouštím," zašeptala a zrušila jutsu. Naruto si sundal přívěšek, který před lety vyhrál od Tsunade a vložil ho zmatené Sakuře do dlaně.
"Tohle je slib. Slib toho, že se vrátím. Nevím kdy, ale vím, že určitě. Počkej na mě," zašeptal jí do ucha. Sakura pevně sevřela oči a beze slova kývla na souhlas, že počká. I kdyby to mělo znamenat, že dalších několik let bude zase sama, ona počká. Když znovu otevřela oči, už tam Naruto a Takumi nebyli.
"Sakuro?" Promluvila na ní opatrně Miako.
"Hmm?" Zabručela Sakura, připínajíc si přívěšek prvního Hokage.
"V pořádku?" Zeptala se a položila jí ruku na rameno. Sakura se ztěžka nadechla a zavrtěla hlavou.
"Dokud se nevrátí, nebudu v pořádku," odpověděla a otočila se Ino. "Říkala jsi, že se Kioshi probudil, že?,"
"Ano," přikývla Ino.
"Dobře. Miako, měla bys ho navštívit," řekla jí a odešla za Minatem a Kushinou. Miako se za ní podívala, ale nic neřekla.
"Ino, měly bychom jít," řekla po chvíli. Ino souhlasila a společně se vydaly do nemocnice.